Misantrop: Srnonoš 14.

28. září 2018 v 13:45 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 4. července 52
Od desáté hodiny ranní jsem bez šatů, úplně nahý, protože je krásně teplo. Dočetl jsem Pohádky za oponou. Je to jedna z těch lepších knih, které jsem kdy přečetl. Zkusím doma v naší rodinné knihovničce objevit další takový poklad.
Ve dvě odpoledne se už ve stanu horkem dusím a musím ven. Rozložil jsem tedy v krátké lesní travičce v mírném polostínu pokrývku a na ní zcela nahý a bez ničeho jen tak ležím a dívám se do korun stromů.
"Nahý a jen tak bez ničeho" - co znamená to "bez ničeho"? Znamená to základ veškerého života, na němž moudrý, nahý mudrc staví. Stavíme na nejjednodušších přirozených základech, nikdy naopak, tak jako to dělají lidé nemoudří, kteří nejprve chtějí mít všecko, a svou nahotu chtějí nejdříve odít nádhernými rouchy, a až pak teprve hodlají hledat základy pro svou svobodu a pro volnost těla. Ale základem a první podmínkou všeho moudrého žití je nejprve nemít nic, ani šaty, ani věci, ani peníze, mít jen svou přirozenou svobodu, a takto zmoudřet, a až teprve po zmoudření přidávat postupně ke své nahotě - duchovní i hmotné - něco malého a pěkného navíc, co ozdobí a upevní naši moudrost, nikoli co ji zadusí v oděvu a zničí v přepychu. Jedině tento postup je základem duchovní nauky moudrého člověka.
Je horko. Místo svačiny v podobě chleba s pomazánkou mám chuť na ty znamenité višně a třešně, které rostou nedaleko. Nechtěl jsem se kvůli tomu ani oblékat a jít tam jen tak beze všeho a nahý, ale co kdyby mne tam někdo překvapil; náhoda je vůl a člověk ještě větší; radši jsem si vzal na sebe krátké kalhoty, na nohy boty a klobouček na hlavu. Zamkl jsem stan, klíček od zámku na tkaničce jsem si uvázal na krk volným uzlem, aby mne to neškrtilo, a šel jsem.
Za chvilku jsem stanul pod planou višní a začal se krmit. Nikdo tam nebyl, ani Hlouš dole u rybníka, mohl jsem klidně zůstat nahý a nic by se nebylo stalo. Kolem přešla jen srnka, která náhle vyšla z kukuřičného pole a bez povšimnutí ve vzdálenosti asi deseti kroků ode mne zašla pomalu do lesíka. Krmil jsem se dál. Černorudé plody višně jsem skoro všechny otrhal a snědl. Na horní větve nedosáhnu, a tak jsem višně nechal být a přešel jsem k třešním. Těch je tady mnohem víc a každým dnem jsou zralejší a chutnější. Ty jen tak brzy nesním. Klovají do nich ptáci a pochutnávají si na nich kromě mne pak už jenom vosy a včely, jinak nikdo. Učiněný ráj. Když si vzpomenu, jaké nepravé "ovoce" (hlavně to zahraniční) se prodává v krámech, nezralé a nechutné, i když se uvaří a dosladí, tak nedám dopustit, abych pohrdal správně uzrálým, slaďoučkým a bezplatným lesním ovocem. I malou červenou slaďoučkou lesní jahůdku jsem dnes cestou našel!
Nacpal jsem si bříško k prasknutí a chystal jsem se odejít. Ale kde je klíček od stanu? Je pryč, na krku nevisí! V tom zaujetí jsem si vůbec nevšiml, kdy a kde se uzel uvolnil a tkanička i s klíčkem upadla s krku na zem. No, to je nadělení! Co teď? Musím klíč najít, i kdybych ho měl hledat až do večera a potom třeba i potmě se svítilnou, nebo se nedostanu do stanu a budu ho musit rozpárat!
Prohledával jsem bezvýsledně každou píď země, na kterou jsem určitě vstoupil, ale ve vysoké trávě jsem už už propadal zoufalství. Až mi napadlo, že mi klíček spadl s krku nejspíš pod višní, když jsem vyskakoval na vyšší větve. Oddechl jsem si: po krátkém pátrání jsem ztracený klíček vskutku objevil pod višní. To jsem si dal!
S plným bříškem jsem se šťastně vrátil do úkrytu. Plná nálož čerstvých višní a třešní rozhýbala má střeva, a tak jsem letos vůbec poprvé použil svůj lesní záchod. Sedí se na něm v podřepu velice dobře v té nejlepší a nejpřirozenější poloze pro takový tělesný úkon a zároveň mi pohodlný posez umožňuje v klidu a tichu lesa přemýšlet a hloubat. Na záchodě se přemýšlí nejlíp. Na záchodě tělo vyměšuje odpadní látky, ale mysl na něm zároveň přijímá živnou látku k přemýšlení. Dokonalá souhra mysli a těla.
Vracím se poté na pokrývku a čtu si v novém čísle časopisu Fakta a svědectví. Hned první článek je věnován šedesátým narozeninám americké zpěvačky Madonny. Článek asi psala nějaká její příznivkyně, protože je veden až příliš shovívavě k této hrozné osobě. Já tedy takovéhle pitomé hvězdičky, jako je Madonna, nesnáším nejen pro to, jak a co zpívají, ale hlavně pro jejich zkažené mravy a společenské názory. Madonna by totiž mohla být odstrašujícím učebnicovým příkladem a hlavní představitelkou knihy, která snad nebude musit být nikdy napsána a která by se mohla jmenovat Úpadek a zkáza bílého rodu. Slova "vlastenectví", "dědictví vznešeného bílého rodu" nebo "čistota bílé krve" jsou jí naprosto neznámá. Stačí se podívat na jejích šest dětí: samý černoušek nebo přičmoudlý míšenec. I ten blbý černoch, s kterým žila, se s ní rozešel, protože je bílá - ale ona? Darmo mluvit. Zastává leda rozkladné, krajně levičácké postoje a zvolení vlasteneckého presidenta Donalda Trumpa podle tohoto článku pouze "neuvítala". Já jsem ale jinde četl něco zcela jiného a jednoznačně horšího: že ho chce zabít a poskytnout své stárnoucí vrásčité tělo každému, kdo Trumpa odstraní! Takové jsou ty dnešní nejoblíbenější bílé hrdinky! Že těm nestoudným děvkám není hanba!
Dnes je v lese tak nádherně, že se mi ani nechce zpátky do stanu, ačkoli slunce již zapadlo za hradbu stromů a mírně se ochlazuje. Oblékat se do šatů se mi nechce už vůbec a nejraději bych zůstal jen tak beze všeho a nahý. Ještě štěstí, že ta moudrost a volnost mi zůstanou, i když budu oblečen v oděvu.
Nyní je však nejvyšší čas na malou večerní procházku. Už se stmívá. Vykročil jsem. V tom příšeří najednou oživl klacík a mrštnými záhyby se mi klidil z cesty. Nebyl jsem si jist, zda je to zmije nebo užovka, ale byl to jen slepýš. Viděl jsem také ropuchu. Seděla v takovém důlku s očima zavřenýma a spala. Asi jí v té vlhké jamce bylo v horkém dni dobře, a tak tam usnula. Já ji budit nebudu a kráčím dál. Tma houstne. Dnes jenom projdu bez zastávky les od jednoho konce k druhému a posedím si až pod borovicí při západním obzoru. Rozloučím se na jeden den s lesem, zítra se podívám k rodičům, pojedu se na kole vykoupat k osamělému rybníku, naberu zásoby na další tři dny a budu spěchat zpátky. Počasí snad bude i nadále příznivé.


Pátek 6. července 52
Ty prázdniny a svátky, to je něco hrozného! Těším se do lesa jako nikdy. Včera jsem byl u rybníka, ale vůbec se mi tam nelíbilo. Byl svátek Cyrila a Metoděje, svátek řízeného ničení naší původní přírodní víry, a podle toho to také vypadalo - ničemně. Všude se to hemžilo lidmi, kteří mě obtěžovali, a ovády, kteří mě bodali. Mnoho jsem jich pozabíjel - těch ovádů, ne těch lidí. Nedovedu se rozhodnout, kdo je horší: jestli hovada hmyzí nebo hovada lidská. Asi ta lidská. Neměl jsem tam vůbec klid. Pořád někdo jezdil kolem. Dvakrát jsem se už chystal, že pojedu zpátky domů, když mi k rybníku nějaké to lidské hovado na chvíli vlezlo, ale zůstal jsem, usnul jsem, ale nezvítězil jsem, a nakonec jsem odtáhl sám, když se sluníčko na dlouhou dobu skrylo za veliká mračna - také už se na to lidské hemžení nemohlo dívat.
Doma se ke všemu ještě táta zase omylem vychcal do kuchyňského koše na odpadky, místo do záchodové mísy, a já to po něm musil umývat a utírat. Plísním mámu za to, že se o tátu pořádně nestará. Když jsem doma, táta do koše nikdy nečurá, poněvadž přijde vždycky za mnou a já jej ochotně na záchod zavedu; ale máma na tátu místo toho zařve jako na psa, aby si záchod našel sám, on se jí, chudák, bojí zeptat, a pak to takhle dopadne. Táta je sám doma s mámou chudák a nemohu se dívat, jak je beze mne skleslý a smutný. Už aby bylo po prázdninách a po létě, abych se vrátil z lesa nastálo domů a zavedl tam znovu pevný řád a šťastný život pro všechny. Ještě nejméně dva měsíce to musíme vydržet. Hlavně já.
Dnes v noci, když jsem se po druhé hodině vracel do lesa obtížen nákladem zásob na tři dny, to venku řvalo opileckými výlevy a dokonce jeden ten předávkovaný dobytek stál bez hnutí i před hřištěm - ano, i tam, v tom tělocvičném zařízení, se samozřejmě vyskytuje nálevna laciného chlastu - a ve stoje tam spal jako kůň. Byl to strašidelný zjev. Stál tam, nebo stála - to se v dnešní době u těch zvrhlíků těžko rozeznává, zda je to kluk nebo holka - ve tmě, s bradou na prsou, opřen o zábradlí bez pohnutí a bez hlesu jako strašák v poli. Nebylo poznat, jestli spí nebo je mrtvý, a po pravdě řečeno, mně to bylo jedno. Hlavně že se neprobudil. Ten dobytek vypadal, jako kdyby ho stihla náhlá mrtvička. Dobře mu tak. Pro mne za mne by se mohli uchlastat třeba všichni lidé na celém světě, aspoň bych měl od nich pokoj - jenom bych předtím nemusil slyšet to jejich opilecké hulákání. Ty prázdniny a svátky, to je něco strašného. Těším se do lesa; tam snad bude klid.
Horkou neklidnou nocí, za zvuků ožralých lidských hovad, kráčím Libohájem okolo pomníku mistra Jana Husa. Právě dnes je smutné výročí jeho upálení pro pravdu, kterou měl, kterou hlásal a ctil a pro niž položil i život. Co těm dnešním ožralým dobytkům asi říká slovo "pravda"! Řekl bych, že nic a že možná ani nevědí, kdo Hus byl nebo že vůbec kdysi dávno žil. Pro někoho, jako jsem já, mistr Jan Hus žije dál a žije i pravda, která se v dnešní době opět zamlčuje, potírá a trestá. Pravda dnes tone ve stejných tmách jako kamenný pomník našeho národního světce. Osvítil jsem pomník mistra Jana svou svítilnou a jeho pravdu svým duchem. Co ta ožralá chamraď ví o pravdě, o cti člověka, o vyšším směřování nebo o hrdinském životě a smrti? Pro ty nemyslící dobytky je nejspíš největším hrdinstvím se ožrat a hulákat celou noc.
Čím víc se vzdaluji od města, tím víc řev postupně utichá, a čím víc se vzdaluji od lidí, tím víc se cítím svobodným. Za Šibeničním vrchem, kde strašidelně houká osamělý puštík, už panuje ticho a klid. Les je zkropen vlahým deštíkem a obloha je bez hvězd. Mou duši svlažuje lesní samota a mou hvězdou, která mne vede a za níž jdu životem, je pravda; právě ta pravda, pro kterou zemřel mistr Jan Hus, jehož památku dnes v noci tak ohavným způsobem pošpinili ti ožralí dobytci svým řvaním. Ale lidé nemohou nic natrvalo pošpinit a zneuctít - ani pravdu -, to už přece vím. I já se očistil, i já nakonec našel svou pravdu a čest - tady v lese.
Ráno je pod mrakem, ale teplo. Ticho však není. Od Políček až sem zaznívají jakési surové hudební údery, cizí našemu lesnímu lidu. Br, tam musí být zase lidí!
Po obědě jsem šel na třešně do lesíka nad Hloušovým rybníkem, odkud je na něj báječný krytý výhled. I na břehu toho rybníka se dnes vyskytuje velké množství té přemnožené lidské chamradě. Vidím tam lidi, stany, vozy… už jen houpačky, střelnice a stánek s pivem tam chybějí. Hloušův rybník je názorným příkladem toho, kam vede zesoukromění krajiny, převedené do majetku jednoho člověka. Během několika málo let odtud zmizel dřívější klid a liduprázdná příroda, kde jsme se já a ostatní srnci mohli bez omezení svobodně pohybovat. Nyní mohu jen odsud, z blízkého lesíka s planými třešněmi, skrytě a nenávistně pozorovat lidskou rozpínavost. Nesmí mne ta sebranka lidí tam dole u rybníka vidět, nebo jim bude divné, co tady dělám, půjdou se sem ze zvědavosti podívat, objeví zdejší úrodu a mám navěky po třešních. Přivlastní si je, oplotí to tady, dohola očešou a ještě se o ně porvou s jinými lidmi. Nikdy už nebude tento nyní nepovšimnutý kousek divoké přírody patřit všem obyvatelům lesa, včetně mne, nýbrž jen lidem, kteří jej nakonec zničí, tak jako všechno, kam kdy přišli, přicházejí a ještě přijdou. Je to chamraď.
Mnoho třešní už tady není. Ubývá jich. Ale najedl jsem se jich dosyta a cestou ochutnal i několik malin. Ty ale nejsou tak dobré jako třešně. Maliny jsou letos malé, špatně vyvinuté a málo chutné. Jakási trpká pachuť po nich v ústech zůstává... jako po lidech; i ti jsou duchem malí, rozumem nevyvinutí a povahou nechutní. Jen trpká vzpomínka na ně v duši zůstává při odloučení se od nich v mém šťastném srnčím lese.
Posadil jsem se do svého pelíšku na mém oblíbeném lesním paloučku. Cinká zde potichoučku svým jednotvárným hláskem nejmenší budníček a uspává mne tím. Jdu si lehnout do stanu, je to odsud kousek; odsud je vůbec všude kousek - nejblíž je však odsud ke štěstí.
Ve stanu odkládám veškeré šatstvo a úplně nahý se ukládám k spánku. Vzdálená hudba zní dunivě dál. Prokleté prázdniny, prokleté lidstvo!
Večer až do tmy se procházím po lese za pokračujících ozvuků vzdálené živé hudby, dunění bubnů a výkřiků různých zpěváků. Všichni ti takzvaní zpěváci ale vykřikují úplně stejně a úplně stejně rušivě. Je s podivem, co všechno je dnes považováno za zpěv: co nejhlasitější nesouladné ječení, řev anebo i jen pouhé mluvení. Mně ty výkřiky znějí úplně stejně odporně jako to noční hulákání těch opilců dole na předměstí.
V lese při západním okraji jsem viděl divočáky. Bylo to početné stádo sviní i s malými prasátky. Divočáci se hnali v řadě za sebou a potichu ven z lesa, kde se ztratili v žitném poli. Příkladná prasata v žitě. Ale prasata mířila zřejmě dál, až k dalšímu poli s kukuřicí, možná i kvůli mně, protože běžela jen kousek ode mne a mohla mne tedy vidět stejně dobře jako já je, ačkoli už byla velká tma. Na jejich poklidném chování ale nebylo znát, že bych jim jakkoli vadil nebo že by mne vůbec viděla.
Šel jsem se potom do toho žita podívat, poněvadž jsem tam zdálky viděl jakýsi vyšlapaný prostor a byl jsem zvědav, co to je a co tam najdu. A skutečně jsem tam našel zválené klasy obilí jakoby od prasat. Viděno z výšky ptačího nadhledu možná to zválené žito tvoří nějaký záhadný obrazec, který by mohl být pokládán za nesrozumitelný vzkaz od mimozemšťanů. Ale tenhle kruh v obilí neudělali žádní návštěvníci z vesmíru, nýbrž jen obyčejná divoká prasata, která vyběhla z lesních houštin, kde se kromě jejich doupat nachází i úkryt můj.


Sobota 7. července 52
Je hezky, teplo a sluníčko svítí. Bylo by škoda strávit tak krásný den pod stanem, a proto si brzo odpoledne dělám pelíšek pod stromy a úplně nahý se tam opaluji. Čtu si při tom slunění nové číslo časopisu My.
Časopis se tváří jako vlastenecký, ale některé nábožné a lidské, příliš lidské články mne v něm dopalují, a proto už ho nechci, až vyprší předplatné. Vlastenectví křesťansky založených lidí je podle mého názoru i zkušeností vždy přinejmenším podezřelé a téměř jistě pochybné. Pravým českým vlastencem nemůže být někdo, kdo se podílí na celosvětovém židovském spiknutí na ovládnutí světa nebo kdo je alespoň duchovně spřízněn s mezinárodním křesťanstvím, které, jak víme, má jednoznačně židovský původ. Ježíš byl Žid a první křesťané byli rovněž Židé. Já zásadně nevěřím Židovi, už vůbec ne mezinárodnímu Židovi ani jeho křesťanským následovníkům. Kdo je křesťan? Duševně úchylný člověk, zrádce všeho přirozeného a odpadlík od víry v přírodu - to je ten podivný netvor zvaný křesťan! Naší pravlastí jsou nekonečné lesní tišiny, nikoli poušť. Naším původním národním náboženstvím je víra v přírodu, nikoli scestné židokřesťanské bláboly o všestranném jediném Bohu Stvořiteli pro všechny národy. Tomu ať věří duchovně vyprahlý pouštní Žid, nikoli svobodné lesní dítě matky přírody!
Mámě se tenhle časopis také dvakrát nezamlouvá. Je sice nábožná, ale na ni je to prý zase příliš složité; mámě se líbí pouze pitomé drby a jiné úžasné novinky ze společnosti; nejradši má tudíž jednoduchý a bezduchý Blesk. Po kom já jsem, to je vážně největší záhada "stvořené přírody"!
"Stvořená příroda" - jaký protimluv! Může být něco přirozeného stvořeno, myslím někým stvořeno? Může někdo stvořit, tedy vyrobit, v tomto náboženském smyslu dokonce z ničeho, jen silou ducha, cosi přirozeného? Co vůbec znamená, že je něco přirozené? Podle mne je přirozené to, co vzniká samo sebou, silou vševládnoucího zákona z něčeho, co je v té či oné podobě přítomno všude a ve všem. Přirozený je pramen vyvěrající vody, ale vodovod je stvořené dílo lidských rukou. Člověk nestvořil lesní studánku, stejně tak jako příroda nestvořila domácí studnu. Přirozené je tedy něco, co nikdo neudělal uměle, ale co vzniklo samo. Stejně tak žádný Bůh nebo Stvořitel (nebo člověk, který si vymyslil, vybájil a vylhal tohoto Boha Stvořitele) nemohl stvořit přírodu, prostě proto, poněvadž by to nebyl výtvor přirozený, ale umělý. Výraz "stvořená příroda" je tedy naprosto nesmyslný protimluv.
Večer po západu slunce se procházím chvilku po rychle se šeřícím lese, mlsám maliny z jednoho moc dobrého keříku a pak jdu ještě přes louku na třešně. Jsou opět výtečné a objevil jsem navíc ještě jednu planou višničku s dalšími sladkými rudočernými plody. Napříště jich bude pořád dost, teď už nemohu, protože jsem plný.
Vraceje se přes louku zpátky do lesa, přeběhla mi přes cestu lištička a mrštně vklouzla do polí. Na louce se pase srnec a dva zajíčci. Srnec na mne dlouho kouká, nevěda, co má dělat nebo co udělám já. Já si jdu dál svou cestou při okraji louky a srnec nakonec ustoupil k lesu, zajíci s ním, načež všichni tři zmizeli v lese. Já ovšem též. Jdu si ještě na chvilku sednout na bobek pod borovici s výhledem na západní obzor. Prasata tudy dnes neprošla, zato vzdálená hudba a rušivé výkřiky lze slyšet tak jako včera. Zítra je neděle, tak doufám a si zoufám, že snad veškerý rámus skončí.


Neděle 8. července 52
Ráno trošku sprchlo a celý den je oblačno, ale teplo. Dnes to nicméně na opalování není, leda na krátkou chůzi naboso po zvlhlé lesní půdě na pěšinkách mnou vyšlapaných v trávě okolo stanu. Je to jako kdybych chodil doma po koberci, snad jen s tím rozdílem, že doma bývá na podlaze sucho, pokud tam máma něco nerozlije.
Chůze naboso po orosené trávě je prý léčivá; úspěšně jí léčil nemocné lidi slavný slezský rodák Vincenz Priessnitz. Také sprchami, a to tak zdařile, že podle Priessnitze nazvali Poláci samotnou sprchu - prysznic. Ono je to vlastně příbuzné se slovem prýštit, takže to není až tak od věci. Já se však chůzí v rose léčit nemusím, protože nemám z čeho; pro mne je to jenom velmi příjemné a dodává mi to radost z života, což také není zanedbatelný statek, z něhož vyvěrá samo zdraví.
Odpoledne až do tmy jsem se potuloval po lese nebo v jeho blízkém okolí, například v planém višňovém a třešňovém sadu, kde jsem se krmil sladkým ovocem. Stále ho tu zbývá pro jednoho dost a dost.
Vraceje se ze sadu zpátky do lesa, viděl jsem zase jako včera srnce. Stál proti mně zadkem na kraji kukuřičného pole, takže mne zprvu nezpozoroval. Šel jsem dál svou cestou a otáčel se za srncem, zdali si mne všimne. No a protože se srnci stále kolem sebe ohlížejí - já ostatně též -, nakonec mne také uviděl. Dlouhým vysokým skokem zaplul do kukuřice a zmizel. Já rovněž zmizel, ale do lesa.
Dnes je v lese krásné ticho. Všechen rámus, který zazníval zvenčí po čas svátečních dní, ustal, lidé se unavili a já pookřál. Takové ticho, jaké dnes v lese panuje, jsem dlouho neslyšel. Občas pípne nějaká ta pěnkava nebo pěnice na zvýraznění toho ticha, aby nebylo zase až příliš mrtvé a tísnivé, ale jinak šumí jen vítr ve větvích stromů. Je tady krásně. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro nové zásoby.


Úterý 10. července 52
Celý den prší. Mně to ale nevadí, já v suchu pod stanem klidně spím anebo si čtu časopis My.
Už dříve jsem se zmínil, jak mne v tomhle časopisu štvou jednak chyby a špatný sloh a za druhé příliš lidské a křesťanské vyznění. Bodejť ne, stojí-li za jeho vydáváním křesťansky založení lidé! Ti jsou schopni tu svou blbou pokoru vecpat všude, třeba i za slovo "pokořit": pokořil to nebo ono - ale pokorně, to nezapomenou dodat. "Pokorně pokořil." To je hrozné. Je to nejen nesmysl, ale také hnusná odpornost. Stejně odporné jsou ty chyby, například: "Nad otázky čtenářů se zamýšlí naše spolupracovnice." - Zvláště odporná je tato chyba uvozující nářky nad klesající úrovní znalosti našeho mateřského jazyka. Tohle na tom nesnáším nejvíc; že někdo lká nad něčím, co přitom sám dělá. Možná by pomohlo si po sobě poctivě přečíst, co napíší, ale na to není "v dnešní uspěchané době" čas. To je zajímavé; já nepamatuji, že bych někdy žil v uspěchané době. Vždycky jsem si udělal čas na důležité věci, ale pro ně je jaksi vlastní písemný projev a dojem, který zanechá, věcí nedůležitou. Nemají-li tedy oni čas opravit své články, já nemám na oplátku čas je číst!
To je hrozné, jak se dnes špatně píše i mluví! Lidé vůbec neznají vlastní jazyk, jeho základní slovesné tvary ani významy slov. Čeština umírá. Samozřejmě, učí-li se děti místo češtiny znát omamné látky, pohlavní zvrácenosti a všelijaké barevné menšiny. Která vskutku národní a vlastenecká vláda bude chtít jednou, až se kolo dějin otočí, napravit a obnovit vzdělanost, bude musit zavést jako hlavní a nejdůležitější předmět důkladnou výuku jazyka českého.
Jazyk je základem všeho. Čeština, vlastivěda a dějiny našeho národa budou musit být jednou prvořadými vyučovacími předměty. Jen nevím, najde-li se ještě někdo, kdo bude tyto předměty znát tak dokonale, aby je mohl vyučovat. Dnes nikoho takového nikde nevidím. Všichni náš mateřský jazyk komolí a przní, až hrůza. Snad vůbec nejhorší je to míchání češtiny s cizími jazyky. Dříve se tomu napůl nehezky a napůl odborně říkalo "bastardisace řeči". Čeština je dnes bastard. Bastard znamená česky míšenec, ale také darebák. Všechno neštěstí naší darebné a smíšené společnosti je výsledkem postupného upouštění od vysoké vzdělanosti a čistoty naší národní řeči a krve. Společenské potíže se tím jen prohlubují. Nevzdělaný míšenec je zpravidla darebák, kdežto vzdělanec urozeného původu bývá většinou ušlechtilý a vznešený. Celý svět, celý náš věk je darebák.
Dříve znávali vzdělaní lidé dokonale především svůj rodný jazyk a tvořili jím krásná umělecká díla; vedle toho uměli také řecky a latinsky, takže rozuměli přesně významu cizích slov a mohli se tak vyvarovat tvoření různých slovesných nesmyslů, jako je například reálná skutečnost nebo lidová demokracie. Převedou-li se tyto příkladné nesmysly do češtiny, vyjde hned chyba na světlo: skutečná skutečnost a lidová lidovláda. Ale skutečnost je vždycky skutečná a lidovláda je vždycky lidová, tak nač plýtvat cizími slovy, když lze všecko vyjádřit hezky česky!
Dnes nezná nikdo nic pořádně, ale zato to umí všecko smísit v jednu darebáckou změť řečí i hodnot. Jak může být dnes cosi trvalého, neumí-li to nikdo pořádně a bez chyb ani vyjádřit? Proto už nečtu nic nového, co páchne darebáctvím dnešní doby. Bastardisace a nivelisace, zesurovění všeho na jednu nízkou úroveň - takové je znamení této zvrácené doby. Žel, podléhají této době i ti, kteří se snaží jít proti ní - to je na tom asi to nejzoufalejší.
Celý den stále drobně prší. Ptáčkové obletují můj stan a poskakují vesele po jeho střeše, zobajíce tam drobná semínka či hmyz. Je to milé.
Teprve večer déšť ustává, a tak se mohu projít po lese. Je mokro a chladno, což nemám rád, ale v téhle zemi a v tomhle lese jsem doma, zabydlený ve své lesní zahrádce Čech, kde se mi líbí víc než v nehostinném cizím světě, a neznám nic lepšího. Však bude zítra možná zase hezky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm