Misantrop: Srnonoš 15.

28. září 2018 v 13:50 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 11. července 52
Ráno zatím neprší, ale ani nesvítí sluníčko. Je mi zima. Na sousedním smrčku se cosi náhle pohnulo. Pátral jsem očima, co to bylo, až jsem to našel. Sedí tam nehybně jakési ptáčátko, sotva odrostlé a opeřené, a kouká na mne. Vypadá podle stavby těla a zbarvení peří na mladou pěnkavu. Kde se tady vzala? Netušil jsem, že tady pěnkava odchovává mladé!
Je mi zima, a tak zalézám zpátky do vyhřátého pelíšku. Po časopisu My mám teď k čtení poslední předplacené číslo časopisu Šifra. V úvodníku se píše, že je čas na změnu, myšlena změna v rámci časopisu. Ano, skutečně je čas - ale na odhlášení či spíše neprodlužování dalšího předplatného. O Šifře totiž platí téměř totéž, co o My, s tím rozdílem, že tady je více toho nadzemského a zásvětního; v chybách, špatné češtině a špatném slohu je to stejné. Ono je to v psaném slově teď vůbec všude stejné - stejně špatné. Proto se po letošním krátkém poznávacím výletu do naší hloupé, úchylné a nevzdělané současnosti navrátím brzy zpátky k moudrým a krásným knihám minulosti a hlavně k mým vlastním spisům; po všem tom prznění češtiny a po vší všivé lidskosti, s kterou jsem se setkal v duševních netvorech současného světa, se už těším zpátky domů, do staré dobré vlasti mých vlastních spisů a výpisků z četby. Poznal jsem velice rychle, že dnešní doba je ztracena, nadlouho ztracena, protože ji určuje a ještě dlouho bude určovat dnešní mládež, která je hloupá, blbá, nevzdělaná, nevychovaná a k ničemu vyššímu nesměřující. Vidím-li někde za oknem, na ulici, v městě při nákupech nebo, chraniž nás všemocná příroda, dokonce v lese nějakého mladého člověka, chce se mi zvracet z toho odporného zjevu, který se mi naskýtá. To je prostě k zblití ta dnešní mládež. Dál mohu říci jen to, že přesně tak, jak dnešní mládež vypadá, tak také uvažuje, mluví a píše - a naopak samozřejmě: jak píše, tak i vypadá. Zkrátka k zblití. Nebyl bych zamlada věřil, že jednou budu jako kdysi staří lidé odsuzovat mládež, ale nemohu jinak; to se nedá, protože není zač ji chválit, přičemž je na druhou stranu mnoho příčin a důvodů ji nenávidět. My jsme byli také pěkní syčáci, já jsem takový i teď, ale oproti dnešní mládeži jsme byli rozhodně ve všem lepší, natož pak já: my jsme se bouřili a chtěli jsme lepší svět - a uměli jsme přirozeně mluvit a psát. My jsme měli ještě vzdělání, a byť třeba jen bylo pouhé základní, přece bylo lepší než dnešní vysoké. My měli přehled o světě a věděli jsme, jaký byl, jaký je a jaký by mohl být - ale co ví o světě dnešní mládež, co ta zná, jaké hodnoty zastává, o čem sní a kam směřuje? Myslím, že to víme všichni, my, jimž ještě zůstaly v hlavách zbytky zdravého rozumu: dnešní mládež nic kloudného nezná, její vyznávané hodnoty jsou zvrácené, nesní už vůbec o ničem, leda o hromadě peněz, a nesměřuje k ničemu dobrému. Zítřky už nejsou tak světlé, jako bývaly kdysi. Ani ta mládež už není tak krásně zkažená, jak ve všech dobách vždy bývala - je dnes mnohem a mnohem zkaženější.
Odpoledne se dalo opět do deště. Zatrápené "sucho"! Už jsem se pro dnešek loučil s pravidelnou večerní procházkou, mysle si, že se snad projdu až v noci, kdy půjdu domů, když jako zázrakem právě večer déšť ustal a vysvitlo sluníčko. Ptáčkové tou dobou zase zvesela poskakovali po mém stanu a já byl rád, že se mohu aspoň jednou za den protáhnout a projít. Už jsem potřeboval rozhýbat kostru a provětrat si hlavu. Jsem přespalý, přeleželý a číst mne už nebaví. Teď chci jenom chodit a chodit po lese až do tmy.
Slunce zapadlo a já se blížil potichoučku k mé oblíbené borovici při západním obzoru, kde se naposledy loučívám s dnem. Zrovna jsem si tak polohlasně pro sebe říkal, že se divím, že jsem nepotkal žádného slepýše, který většinou po dešti vyleze, když jsem stanul nemile překvapen. Za mou borovicí kdosi stál, opíraje se o ni!
Byl to jakýsi mladík s dalekohledem zavěšeným na prsou a díval se do dálky. Tak se na témž místě dívávám já. Bylo mi to náhlé setkání nepříjemné a snažil jsem se ten trapný pocit zakrýt hovorem. Mladík neodpovídal a jen se stále díval před sebe do dálky. Po několika bezvýznamných slovech jsem nakonec naoko prohlásil, že jdu zpátky druhou stranou, a zmizel jsem místo toho potajmu ve své lesní skrýši.
Bylo to trapné. Kluk byl sice nemluva a zřejmě také nějaký samotář jako já, ale přesto nebo právě proto bych ho tady - a na mém místě k tomu! - velmi nerad potkával znovu. Doufám, že už ho tady nikdy neuvidím. Chci být sám a nechci tady nikoho dalšího potkávat. To bylo, doufám, naposledy. Je velmi nepříjemné už jen to zjištění, že se po mém lese někdo večer potlouká. On si možná pomyslil totéž. No však ještě uvidíme, kdo s koho a čí bude tenhle les! Však uvidíme, co přinesou další dny.


Pátek 13. července 52
Pátek třináctého je hloupá pověra. Neboť pro mne to vůbec není smolný den ani nešťastný, nýbrž naopak mimořádně šťastný, a to i přesto, že mi přeběhl přes cestu černý kocour. Toto domácí zvířátko bylo totiž jediným živým stvořením, které jsem při svém nočním přesunu do lesa potkal. Žádní lidé ani vozidla, žádný pohyb ani řev, jen pustá tichá tmavá noc, kterou nekazil ani mírný deštík, jenž záhy ustal. Tak to má být.
Celou cestu jsem myslil na toho nemluvného mladíka s dalekohledem, který mi minule obsadil mou vyhlídku pod borovicí při západním okraji lesa. A dospěl jsem nakonec k názoru, že ten už se tam neukáže. To nebyl žádný nemluva, on se mne bál! Byl celý bez sebe strachy a doslova oněměl hrůzou. Proto se nehýbal od stromu, aby měl krytá záda, a proto nic neříkal, aby mne případně nepohněval ani jediným popuzujícím slovem. Proto ten jeho utkvělý pohled do dálky, protože tam hledal možnou pomoc nebo svědka! Měl ze mne strach.
Já se mu ani nedivím. Představte si, že se k vám večerním lesem zezadu, zcela tiše a znenadání, přikrade jakýsi divous v ruských maskáčích, postarší sice a s bílými rozcuchanými vlasy, ale jinak mladistvého vzezření a pevného, rovného držení těla, sveřepý to zjev, neznámá osoba, která může být nebezpečná, která může mít u sebe nůž nebo dokonce palnou zbraň a která by vás mohla tady, na pustém místě beze svědků a pomoci a téměř v noci třeba zardousit nebo i ubít holýma rukama, pak se tomu mladíkovi vůbec nedivím, že měl asi strach. Však mi v lesích pořád nějací náhodně potkaní lidé říkají, že se mne děsí, poněvadž chodím tiše a nenápadně jako duch. Představte si navíc, že jste mladý, dosud nezkušený člověk, který se poprvé o prázdninách zatoulá na okraj šerého pustého lesa, kde se zpoza stromu z nočního stínu pojednou za vašimi zády vynoří starý, zkušený a životem ošlehaný muž v plné síle, a ten bez bázně a hany hovoří tak, že je na první dojem hned znát, že je v lese jako doma, že v něm snad dokonce i v nějakém úkrytu žije, že les dokonale zná a že oplývá i jistou zálesáckou moudrostí. Co si pomyslíte? Že mu tenhle les patří a vy že jste tu nevítaný vetřelec. A co si tedy odnesete z takového zvláštního setkání? Že s velkým ulehčením odsud poběžíte pryč a napříště se tomuto lesu raději vyhnete!
Nevím, co on, ale tohle jsem si odvodil z mého uvažování cestou nočním lesem já. Zrovna kolem té borovice se pokaždé prosmýkávám při příchodech a odchodech, neboť se nachází u přístupové cesty. Posvítil jsem na její široký kmen svítilnou. Nikdo u ní nestojí. Kdo by tu také v noci stál a proč? Ale i kdybych tu znovu někoho přistihl, přišel bych k němu klidně zase a zas bych se s ním dal drze do řeči, protože vím, jak mu to bylo nepříjemné a že ho tím nejlépe zapudím. Tentýž postup by ostatně s jistotou odsud zapudil i mne, kdyby se našel nějaký drzoun, který by mne sem chodil pořád otravovat.
Ráno opět prší. Zavřel jsem vchod do předsíňky stanu a spím dál. Okolo poledne je však venku hezky, a tak se v přestávkách mezi dalším spánkem, jídlem a čtením procházím po pěšinkách okolo mého stanu, po lese, který je už nadobro mou zdomácnělou zahrádkou.
Stále ještě se nořím do rozečtených stránek posledního čísla časopisu Šifra. Další už nechci. To je strašné, jak hrozně jsou tam ty články psány, jakým příšerným slohem, jakou úděsnou češtinou a s kolika chybami! Obsah některých článků je sice zajímavý a byl by i poutavý, ale většina z nich má velmi slabou úroveň, neúplné důležité či podstatné podrobnosti anebo jsou to kolikrát takové nesmyslné splácané bláboly, že je prostě vynechávám. Úvodník slibuje od příštího čísla změnu k lepšímu, ale na tu už nejsem zvědav, protože jí nevěřím. Člověk, který slibuje, že se polepší, nikdy nebude lepší. Každá změna k lepšímu - a mnoho jich nebývá - přichází obvykle nepozorována, sama sebou a nechtíc. Tohle číslo ještě dočtu do hořkého konce a končím s celým tímhle časopisem. Ústřední myšlenka časopisu "pro ty, kteří čtou i mezi řádky" mi byla blízká, stejně jako mnohé názory a zaměření jeho pisatelů, ale musí se to umět. Oni to neumějí. Někomu, ba většině jejich čtenářů, to možná takhle špatně stačí a vyhovuje, protože nepoznají rozdíl mezi špatným a dobrým psaným slovem, ale pro mne, jako pro mrzoutského nelidu, odkojeného krásným písemnictvím, básněmi a vysokým mudřectvím, je to zatraceně málo. Nevím, co jsem si od nějakých blbých lidských časopisů sliboval. Jsou umělci a neumětelové, mistři a filistři. Pravda, někdy jsou i ministři filistři, to když se například náš zemský president Miloš Zeman nedávno v projevu zmínil o tom, že novináři jsou pouhými filistry, zeptal se za ním sedící nový ministr Hamáček kohosi vedle: "Co je to filistr?" Doufám, že se mu dostalo patřičné odpovědi: "Filistr je slouha, Hamáčku, přesně takový slouha cizích zájmů, jako jsi ty!" Bezbožná přírodo, co má ten člověk za vzdělání, odkud se vzal v naší české vládě takový nevzdělaný trouba a vlastizrádce, v čem spočívá důvod jeho začlenění do vlády mé země! Nevím. Ale mezi řádky lze vyčíst, že důvodem je právě to, že je to nevzdělaný blbec a filistr. Neboť jsou mistři a filistři. Mistři jsou spisovatelé, kteří píší moudrá a nadčasová díla, a filistři jsou novináři, jež Schopenhauer nazýval nádeníky, kteří píší do novin včerejší zprávy a vydávají dobové časopisy. Šifra je, lidužel, jeden z nich.
Odpoledne není na obloze ani mráček, když jsem se po krátké toulce lesem dostal až k divokému sadu třešní. Byla tam se mnou také nějaká srnka. Trhám z nejnižších převislých větví sladké červené plody, z nichž mnohé už opadávají samy. Ty na zem spadlé nechávám srnkám. Dole u Hloušova rybníka se vyskytuje zase plno jakési rybářské sebranky a za lesem zní zdálky opět rušivé dunění bubnů a strašlivý lidský kvil, jenž má být asi zpěvem. Volný konec týdne už je zase tady!
Večer není pod mou borovicí nikdo, jak jsem správně předpokládal. Škoda jen, že znovu prší, a tak se vracím do stanu. Nevadí, už je stejně tma.
Nocí zní zdálky tlumená živá hudba. Ani trochu se mi nelíbí. Zřejmě je tam dole ve městě nějaká přehlídka cizokrajné hudby, protože tam opět do divošského víření bubnů hrůzostrašně kvílí nejspíš nějaká černá huba, která neumí zpívat a nemá hlas. Tohle není naše vznešená bělošská hudba, to je nářek opic z pralesa. Teď tam hraje pro změnu nějaký potřeštěný nosatý klezmer. Tam to musí vypadat. Představuji si, že se tam po sobě na hromadách odpadků válejí samí pohlavně zkažení a nakažení úchyláci a lížou si ožralé držky a chlípné zadky. Když si představím, že kvůli výrobě proudu na ozvučení těch hlučných nástrojů se kdesi znečišťuje, otravuje a ničí přírodní prostředí, hodil bych tam na ně nejradši pumu! Ach ne, raději to všechno zaspat a ráno se probudit v jiném lepším světě bez lidí...


Sobota 14. července 52
Br, to byl škaredý sen! Kde se takové sny berou v tomhle báječném lidském světě, o jehož dobro s takovou láskou pečuje tolik prachatých lidumilů a lidumilných nevládních sdružení? Odpověď na tuto poněkud poťouchlou otázku ponechám tobě, vzácný čtenáři. Mně se zdálo, že přišla nová Moc. Dostavila se do našeho báječného lidského světa nenadále přes noc ze dne na den jako smrt, aby jej udělala ještě báječnějším a lidštějším. Na druhý den se musili všichni občané dostavit na zvláštní úřad - nevím, kde se vzalo najednou tolik úřadů a úředníků, stejně jako je mi záhadou, proč se lidem říká občané, když jsou přece všichni lidé občany a všichni občané lidmi, nemajíce na výběr, ale to je vedlejší - tedy každý občan a člověk musil druhý den předstoupit před svého úředníka k výslechu. A lidé šli, strachem bledí a zamlklí, protože každý sebemenší nesouhlas, odpor, liknavost nebo nepatrné prodlení se bez milosti trestalo okamžitým zastřelením. Úředník mocného úřadu věděl na každého občana všecko: jaké má názory, jaká stanoviska, čeho se zúčastnil, co nebo koho podpořil, co obhajoval, co se mu líbilo i nelíbilo, co odmítal nebo co vítal, zkrátka nic, co v minulosti občan udělal, neušlo pozornosti mocného úřadu, a ten nyní podle toho přísně soudil a krutě trestal. Na každého se něco našlo, co se nové Moci nelíbilo. Trestu neušel ani ten, kdo minulé společenské zřízení nenáviděl a podrýval, ani ten, kdo je miloval a stavěl. Všichni lidé, kteří se nějak veřejně projevili či jinak odvážně vybočili z nemyslícího davu, putovali rovnou do koncentráku - také nevím, kde se jich tolik přes noc vzalo. Bylo to hrozné. Stačilo, aby měl někdo jen trochu jiné oblečení nebo jiný účes, třebas se člověk špatně učesal, takže mu odstávaly vlasy, a hned se na něj na ulici úředník rozeřval, co si to dovolil. Nejmírnějším trestem byl ostrý výslech. U výslechu byla z naší rodiny nejdřív máma. Vrátila se sice také zamlklá, jako všichni, ale klidná a lhostejná - na ni nic úřad neměl, ona byla naprosto bezúhonná. Prohodila jen, že zítra mám přijít k výslechu já a že mám s sebou vzít všechny svoje spisy. Zbledl jsem jako stěna. Věděl jsem, že jsem ztracen, protože to, co jsem kdy napsal, by krutě potrestalo vězením, mučením a smrtí každé lidské zřízení na tomto světě, kdyby mohlo, a to nejlidštější nejkrutěji. Nešel jsem tam a kupodivu mně nenapadlo ani utéci do lesa. Chyba. Druhý den, podle očekávání, vtrhlo několik neurvalců k nám do bytu, aby mne násilím dovlekli před mocný úřad. Právě jsem seděl na tátově posteli, držel ho za ruku, aby se ničeho nebál, a rozmlouval jsem s ním. Otočil jsem se na ty lidskoprávní vrahy s poukazem, aby měli soucit alespoň s tím starým a nemocným člověkem, mým tátou. Odpověděli, že oni mají veliký soucit, poněvadž jsou přece lidumilové, a bez dalšího vysvětlování tátu zastřelili. "Tak, a teď už můžeš jít s námi."
A vtom jsem se naštěstí probudil. Kolem je liduprázdný, svobodný les, a předjitřním příšeřím se line svobodná píseň drozda brávníka. Ulevilo se mi. Nebyla to skutečnost. Naštěstí. Některé mé sny jsou ale vážně velmi znepokojivé a často, žel, i prorocké...
Ráno svítí slunce a obloha je bez mráčku. Vstávám a jdu si na sluníčko ohřát záda. Jeho hřejivé paprsky jsou příjemné. Přede mnou stojí malá krušinka s plody načervenalými i černými a na jejích zelených lístcích se sluní ploštice, brouček, moucha i lesní vosička. V ranním tichu vrkají jen holoubci a cinká budníček. Všichni tvorové jsou svobodní a šťastní a mají radost ze života - tak jako já. Rozhlížím se po své lesní zahrádce, která je mi po tom strašném nočním snu ještě dražší. Je tady krásně. Když je člověk svobodný, tak má cenu žít. Jen aby i tohle nebyl jenom krásný sen, ze kterého nakonec procitnu v nějaké té lidskoprávní hrůze, která se na nás chystá…
Po obědě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako neužitečnou přítěž a stelu si pelíšek v polostínu pod stromy. Přečetl jsem tam poslední článek posledního čísla časopisu Šifra a víc jej nechci vidět. I ten poslední článek byl hrozný blábol psaný hroznou bastardisovanou češtinou. Pisatel nevynechal snad jedinou příležitost, aby v tom blábolu nepoužil nějaké cizí slovo všude, kde to jen bylo aspoň trochu možné. Asi si myslil, že bude on i článek vypadat chytřejší a odbornější. Tento dojem se mu ovšem nepovedlo navodit, spíš naopak. Článek pojednával o včelách a o jejich "úžasné" schopnosti rozeznat nic od něčeho, tedy nulu od jedničky a správně ji zařadit do číselné řady. Vynechám-li starou vědeckou zásadu, která zní latinsky sine ira et studio a česky "bez hněvu a zaujatosti", mně to až tak úžasné nepřipadá, spíš běžné. Myslím, že tuhle "úžasnou" počtářskou schopnost má i ten nejmenší tvoreček bez mozku a že podobný pokus byl mimochodem úspěšně proveden i u kůrovce a že bez mozku, jak známo, jsou v současnosti spíš všichni západní vědci, kteří nemají sice pod čepicí, zato však mají v kapse. A bez mozku jsou dále zřejmě i ti, kteří tyto "úžasné" objevy špatnou češtinou šíří v časopisech, jako je Šifra. Tu už vážně nechci vidět.
Dnes bylo hezky. Je krásné celý den ležet nahý na sluníčku a dívat se do korun stromů. A když pak nastane ta nejsmutnější denní hodina, kdy se hřejivé sluníčko skloní za hradbu stromů a je třeba se obléci, je to srnčímu člověku až líto. Ale nedá se nic dělat, taková je neúprosnost časoběhu.
Večer jsem se vypravil na třešně. Asi už naposled, poněvadž jich mnoho nezbývá. Dnes jsem se za zbývajícími třešněmi musil plížit vysokou travou, aby mne ta chamraď od Hloušova rybníka neviděla. Všechno jsem snědl sám, něco naklovali ptáci, něco je nedosažitelně vysoko a něco padá samo na zem. To je potrava pro srnky. Tráva pod stromy je sešlapaná ode mne a od srnek. Tři z nich jsem viděl na louce, když jsem odcházel na palouček, abych si odpočinul. Poté jsem se ještě chvíli procházel po lese a nakonec jsem stanul pod starou borovicí při západním obzoru. Nikdo tady není. Zde mám také vyseděný pelíšek. Je jenom můj - stejně jako celý les, na který se snáší tma. Na jasném nebi září večerní hvězda. Sobotní nocí zní vzdálená hudba, dnes jemnější a alespoň ne tak hlasitá jako včera. Slyším zvuk píšťal a bubínky. To by mohla být nějaká slovanská nebo pohanská hudba. Takovou bych ještě vzal na milost. Ta je naše, ta je mému srdci asi tak nejbližší.


Neděle 15. července 52
Brzo ráno po snídani - ani jsem neměl hlad po té včerejší třešňové náloži - jsem si s chutí otevřel svůj slavný Plivanec na rozloučenou, stažený z mých stránek, a začetl se do něj. Je starý už sedmadvacet let a stále mne nepřestává bavit. Po těch špatně psaných časopisech to je jako nebe a dudy. Poznávám se v těch řádcích; to já je kdysi napsal, ale mnoho mých názorů se také změnilo za tu dobu. Tehdy mne například rozčilovalo, že táta nečetl nic jiného než detektivky. Dnes bych byl rád, kdyby četl aspoň něco.
Přečetl jsem půlku první části a znovu jsem usínal. Vtom zaslechl jsem nade mnou zvuk hořáku z horkovzdušného balónu a brebentění cestujících. Nezajímá mne to. Jsem příliš ospalý, abych vstal a šel se na ten div lidského důmyslu podívat. Kdo ví, kde už je mu ostatně konec. Vím jen to, kam směřuji já: do divukrásné říše snů.
V poledne opět stěhuji svůj pelíšek pod stromy. Jsem bosý, nahý, přirozený; nejpřirozenější, jak to jen jde. Je-li tělo nahé, to jest přirozené a osvobozené, jsou přirozené i myšlenky a je svobodná i mysl. Ale v jaké poloze těla je mysl osvobozena? Je to jednoznačně v poloze ležmo, nanejvýš v sedu, a to ještě musí být tělo zády opřeno, třeba o kmen stromu, aby mysl byla skutečně osvobozena od těla a nemusila se starat o rovnováhu těla. Pak může pohled mudrce znepřítomnět a jen lehké chvění zavřených víček svědčí o hlubokém ponoru na dno jeho duše. Nutno částečně ztratit bdělé vědomí. A co se stane s tělem, které ztratí vědomí? Skácí se na zem a leží. Poloha ležmo je tedy nejpřirozenější polohou přemýšlejícího. I Buddha bývá zobrazován ležící a sytě najeden, takže žádná žádost těla jej neruší od rozjímání. Vždycky jsem se divil, že jogíni a fakíři mohou zaujímat při rozjímání takové nepřirozené, nepohodlné až bolestivé polohy: stát na jedné noze, na hlavě, sedět se všelijak nepřirozeně zkroucenýma nohama, na hřebících a podobně. Až jsem dospěl k poznatku, že to nejsou žádní moudří ani svatí mužové, nýbrž mudromilní tajtrlíci, kteří nemajíce nic uvnitř, dbají jen na vnější obraz sebe sama. Všichni opravdu moudří muži při přemýšlení pohodlně leží: Buddha leží, Mahávír leží dokonce nahý, Jára Cimrman je rovněž ležící a navíc i spící a náš český hloupý Honza, ten pecivál, také nejdřív leže za pecí dlouho přemýšlel a pak vstal a konal udatné skutky. Správná a přirozená poloha přemýšlejícího je vleže. I Rodinův Myslitel zaujímá v sedu spíš polohu, jako kdyby něco zapomněl a nemohl si vzpomenout, než že by vskutku přemýšlel. Já také při rozjímání nejraději ležím. A ležím úplně nahý.
Celý den takto uplyne jako voda a už je zase večer. Ještě že mám les, náš domácí českomoravský les; tady si nejlépe odpočinu a v naprosté nejpřirozenější nahotě nejpřirozeněji přemýšlím. Doma je doma. V cizině jsou jen samé nepřirozenosti: domluvit se lze jen cizím jazykem (to je první nepřirozenost), stále je kolem plno cizích lidí (to je druhá), často jste na cestách nuceni porušit svou léta budovanou a navyklou životosprávu (další nepřirozenost), nepříjemná je dlouhá cesta, zbytečně utratíte hříšné peníze, které takto vozíte třeba i našim úhlavním nepřátelům, vrátíte se spálení, nevyspalí, unavení (ale nikoli příjemně) a nakonec vám ještě ztratí zavazadla. Kdepak, nejlepší a nejpřirozenější je zůstat pěkně doma, v prostředí, na které jsem zvyklý, v kterém jsem vyrůstal a které je mi nejbližší a pro mne nejpřirozenější. Pro mne je právě takovým prostředím teplý letní les, kde mohu být celý den sám, nahý a přirozený. Říká se tomu také svoboda. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro další zásoby.
Loučím se s dnešním dnem i lesem na jeho okraji při západním obzoru. U borovice zase někdo je! Ne, je to dobré, není to člověk, je to jen zajíc, který vzápětí dlouhými skoky odbíhá do nitra lesa. Škoda, že ten, koho vidím rád, nesečká, a koho nenávidím, ten se mne dočká. V dálce trčí z žita srnčí hlava a ta hned také chvátá pryč. Zbyl jsem tu já sám a osamělá borovice. Dva staří lesní samotáři. Západ plane růžovými obláčky, mezi nimiž se třpytí hvězda večera a nový srpeček měsíční. Včera jsem ho hledal, ale nebyl tu ještě. Dnes tedy poprvé. Západ postupně pohasíná a tmavne. Tak jako i les. Pro dnešek naposled.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm