Misantrop: Srnonoš 16.

28. září 2018 v 13:56 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 17. července 52
Liduprázdnou nocí za doprovodu nebeských hvězd vracím se do svého lesního úkrytu. V pustých předměstských ulicích potkávám jen nedůvěřivou kočičku, která se schovala pod vůz. Lidé nikde, jen mne leckde znepokojují jejich hlasy, vycházející z pootevřených oken.
V Liboháji po cestě sbírám a do košů vyhazuji plechovky a kelímky, které tu stále ještě nacházím po té ožralé hlučné chamradi, jež se před časem sešla na blízkém hřišti k hudebnímu představení, rušíc můj klid až ve vzdáleném lese. Neskutečný nepořádek! Láteřím potichu na celé lidstvo. Ať si kdo chce co chce říká, lidem svoboda nenáleží. Taková škodlivá sebranka bezmozků nemůže mít svobodu, aby prováděla, cokoliv jí napadne. Vím, že tento názor není mezi lidmi oblíben - a právě mezi těmi nejhoršími nejvíc - a že stejného přesvědčení je i stejně špatná, ne-li ještě horší vrchnost, která tomu nemyslícímu dobytku vládne, ale tak to prostě je. Vím, že tento můj názor není ani lidumilný, ani takzvaně demokratický, ale taková je zkrátka pravda - pravda o lidech: je to hloupý, nemyslící, přesto však volící dobytek, který bez přísné ruky, práskající nad ním bičem, bezuzdně zdivočel.
"Není to demokratické." Cha! Právě že to je demokratické, česky lidovládné, až moc! Ale ani "lidovládné" neznamená samo sebou hned "lidumilné", ačkoli oba tyto pojmy se vzájemně směšují a zaměňují, neboť lidé už dávno neznají pravé významy slov. Jak by mohli, ti nevzdělaní bezmozkové, to stádo splašených volů, ale s právem volit si své lidumilné, volomilné pasáčky, jak by mohli vůbec něco znát, když to po nich nikdo nevyžaduje a pravda je jim zatajována a zakazována? Vždyť tomu dobytku stačí předhodit jakéhokoli ničemu, prohlásit o něm, že je slušný, a tomu stádu blbců to stačí, oni tomu věří a odevzdají tomu ničemovi ve volbách klidně své hlasy a své životy, samozřejmě včetně života nejvzácnějšího, to jest mého! A všichni ti mocichtiví zločinci mají tak v blbosti onoho nemyslícího hlasovacího dobytka pevnou a jistou záruku svého znovuzvolení! To je přímo děsivé! A právě zde není na místě žádná, ani ta nejmenší shovívavost nebo snášenlivost k mínění druhých, zde je na místě občanská vyhlazovací válka a nesmiřitelný boj na život a na smrt, jsou-li ti druzí nevyléčitelní blbci a nepolepšitelní darebáci, kteří smějí o něčem vážném v této zemi rozhodovat. Avšak čeho jiného by se ten nemyslící dobytek mohl sám dobrat, je-li věčně nalitý jako slíva a stále někým záměrně ohlupován a přirozeně blbý jako vrata do chlíva a v těchto svých neřestech ze všech stran ještě i podporován? Je hloupý a nemyslící tento splašený dobytek lidských volů, ale přesto má právo volit si vůdce stáda. Pak to podle toho také tak vypadá s touto zemí a s tímto lidem. Jak může mít vůbec jakýsi nemyslící dobytek, i kdyby měl ústavní většinu, právo ve volbách rozhodovat o zemi, v níž žijí s kořeny pevně zatknutými i lidé, jako jsem třeba já, kteří jsou myslící a ani trochu dobytek? Zde něco nehraje, zde je cosi v nepořádku. A tak v této zemi, žel, bude dál vládnout hloupý nemyslící dobytek, který si bude volit ve volbách stejně špatné představitele, stejné bezmozky bez vzdělání, povah křivých a zvrácených, bezostyšné lháře, výkvět všech zlodějů a vychytralé podvodníky, kteří vědí pořádně jen jedno: jak zblbnout většinu národa a vést jej na porážku. Ale na jatka by bylo vhodné odvést všechen ten nemyslící dobytek, ať je to třeba i půlka obyvatelstva, ať je to klidně i veškerý lid této země, která se pod jeho kopyty řítí do zkázy! Nebo ať ti nemyslící pouze pracují a nemyslí, dělá-li jim myšlení takové potíže! Dřít je pro ně lehčí než přemýšlet, ať tedy mlčky dřou a nepletou se do správy mé krásné země, které si neváží, pohazujíce ji odpadky! Ať tedy jen dřou a svou dřinou zvelebují zemi mou, ale osud a směřování této země ať ponechají moudrým a vzdělaným lidem, kteří svou vlast milují a kteří ji nezradí! Otázka zní: kde takové osvícené správce naší země vzít? Kde vzít nikoli takzvané politiky, nýbrž vznešená knížata, jakými byli v dávných dobách Libuše a Přemysl, jejichž odznakem moci byly moudrost a rádlo? A otázka poslední zní: Kde vzít moudré a šlechetné správce naší země, mohou-li takové nalézt a vyzdvihnout ze svého středu ve své většině jen samí hloupí a škodliví lidé? Zoufám si a doufám, že přeci jednou vyjde odkudsi z hlubin českomoravských lesů vznešený samotář, který pevnou rukou uchopí otěže vlády nad zmateným lidským dobytkem a povede naši nešťastnou zemi zpět k bývalému rozkvětu. Ano, ten vznešený kníže vzejde jednou z hlubiny lesa, neboť pouze v lese jsou možné zázraky.
Ráno se probouzím do nádherného dne. Je to opravdu zázrak a div tento les! Naboso se chvilku procházím v trávě okolo stanu a pak si jdu zase lehnout. Čtu "Plivanec", v jehož řádcích se vracím do doby svého mládí a svých písmáckých začátků, a spím.
Brzy odpoledne se rozfoukal vítr, až přifoukal mírný déšť. Čtu a spím dál.
K večeru je zataženo, ale neprší. Vydávám se tedy na procházku.
Je ticho, ani ptáček nikde nepípne, jen pod mými kradmými kročeji šustí suchá zem. Došel jsem až k východnímu okraji lesa k silnici. Je dole v městě stále uzavřena, ale tady u továrny na výbuchy občas něco projede. Otravuje mne to tu. Dlouho jsem tu nebyl. Za tu dobu v lese zasypali další průsek jakousi bouračkou. Ty staré cihly a betonové kvádry páchnou jako cikánská umývárna nebo záchodky. Kdoví, kde ten rum sebrali. Ovšem navézt jej sem do lesa, to pro les není příliš dobré a moudré. Trpí tím lesní půda i stromy a les ztrácí svou krásu. Dokonce jednu betonovou rouru opřeli ti necitelní hlupáci o malý stromek! Nemohl jsem se na to bez vlastní bolesti dívat, ten stromek to ostatně bolelo též, a tak jsem se do těžké roury opřel a povalil ji na zem. Stromku se tím ulehčilo a mně rovněž. Toho člověka, který to udělal, bych doživotně zakoval do klády, aby si pamatoval, jaké to je žít se závažím na krku! Hovada! Byla tu taková krásná úzká zelená pěšinka, a teď je tu místo ní nelibě páchnoucí rumiště. Jestli chtějí takhle kameny obložit všechny zdejší lesní průseky, tak to tady nebude jako v lese, nýbrž jako cestičky mezi záhony v zahradnictví. "Lesní zahradnictví." To už jsem, myslím, někde slyšel. Už samotná výsadba stromů, rovně jako podle pravítka, o tom svědčí. Takový les se mi ale nelíbí a takový les není ani zdravý. Nejlepší, nejzdravější a nejkrásnější je les, o který se nikdo nestará, který lidé nechali zplanět a zdivočet - to je les podle mého vkusu, to je les, v němž se dějí zázraky. Není to smutné, že věci okamžitě ztratí svou přirozenou krásu a zdraví, jakmile o ně začnou pečovat lidé, ti nemyslící hlupáci, kteří na co sáhnou, to dovedou jen zkazit? Ne, to není smutné, to je pouze pravdivé.
Začíná zase pršet. Ale možná to není déšť, nýbrž slzy matky přírody, která pláče nad lidskou ničemností. Putuji zpátky přes celý les od východu až k západu. Prší jen drobně, po kapkách, opravdu je to jako pláč, ale pod hustou sítí stromů nezmoknu. Ani stará borovice nepropouští příliš slabého deště, a tak ještě dnes naposled zírám do dálky přes zlátnoucí žito, z něhož opět pátravě vykukuje srnčí hlava s parůžky. Krátkými vysokými skoky se k srnci nyní od lesa přibližuje srnka. Třeba je to jeho milá. Ale srnci si na milování nehrají. Srnci a srnky jsou svobodní, ti neznají žádná pouta, ani pouta lásky - stejně jako já. Měsíc ani Večernici dnes na zamračeném nebi neuvidím. Vracím se do stanu. Ouha! Na mé pěšince leží nedopalek! Někdo tu slídil, včera nebo dnes. Ale jsem klidný; k mému úkrytu schovanému v houštinách je to odsud ještě daleko. Tam mne žádný člověk nenajde.


Středa 18. července 52
Ráno stejně jako včera fouká vítr, který přivál mírný déšť - slzy matky přírody. "Tento způsob léta..." Ten vítr a déšť připomínají spíš podzim než léto. Vítr je silný, je to spíš vichr než vítr, a já s obavami sleduji, jak ohýbá vysokou štíhlou břízku, pod níž stojí můj stan. Ne, ta břízka se nezlomí; už jsem viděl mnoho vichrem přelomených stromů, ale břízka mezi nimi nebyla, ta se nezlomí; ohne se, ale nepraskne. Poblíž paloučku padl na jednu břízku těžký vyvrácený smrk, ale také ji nezlomil; břízka se pod jeho tíhou sklonila až k zemi, ohnuta a napnuta do oblouku jako luk, ale zlomena není a žije a dýchá dál. Až ten těžký kmen, jenž ji tíží, jednou zpuchří a zpráchniví natolik, že uvolní své sevření, břízka se jistě zase narovná a bude krásná jako dřív, s kořeny hluboko v zemi zapuštěnými, se štíhlým bílým kmínkem a zelenou korunou čnící a stoupající za světlem až do nebes. Bříza je dokonale srostlá se Severem a je rovněž pravzorem našeho hrdého a vznešeného severského plemene. Také naše ušlechtilé plemeno je dokonale srostlé s touto pozemskou krajinou, s kořeny hluboko vrostlými do posvátné půdy naší domoviny, bílé štíhlé lidské plemeno, které podobno bílé bříze stoupá za světlem poznání až k nekonečným nebesům. Je zelenou korunou tvorstva toto naše bílé plemeno a nad ně nižádné jiné není. Může se stát, že podobně jako na tu břízku padne těžké břímě v podobě nějaké pohromy i na naše ušlechtilé bílé lidské plemeno a že nás obtíží pohroma cizího kmene, hrozící nás svým množstvím a vahou rozdrtit a zničit, ale my, bílí Seveřané, jsme nezlomní, nezlomní jako ta bílá břízka; jsme-li na krátký dějinný okamžik zavaleni, ohnuti a dušeni, přece se jednou zase osvobodíme a hrdě vztyčeni dál budeme vládnout světu podle našeho poslání a předurčení samotnou přírodou, jejíchž zákonů jsme, coby její dítka, poslušni! Naše hrdé bílé plemeno nikdy neskoná! Co by to bylo za svět, v němž by lepší podlehl horšímu, nadřazený podřadnému a krásný ohyzdnému? Takový svět se ještě nezrodil. S námi vzrůstá i padá veškerá krása a vzdělanost. Co dala světu ostatní lidská plemena? Nic. A ani nás s tímto ničím nemohou sama v ničem předčit, jen s pomocí zrady našich domácích škůdců. Až se jednoho dne vypořádáme s našimi vlastními zrádci, vzrosteme opět do bývalé slávy a velikosti. Budeme čnít nad okolním tvorstvem jako bílá břízka se zelenou korunou z listí, zmítaná dějinnými vichry, avšak hrdě stojící a nezlomná!
To počasí mne štve. Ale kdo je mohl předvídat? Na předpověď počasí je asi tak stejný spoleh jako na vládní sliby-chyby. Nevadí, všeho lze využít. Aspoň se tady v lese pořádně vyspím do zásoby. Doma musím v noci, kdy je klid, pracovat na údržbě mých stránek a přes den už se nevyspím kvůli stálé péči o nemocného tátu. Tady v lese mám za každého počasí takový nádherný a nerušený klid k přemýšlení, že se myšlenky samy hrnou, sotva je stačím zapisovat nebo si je pamatovat. Ležím, ležím jako Buddha, přemýšlím - a pojednou myšlenky přecházejí v sen a já už nevím, co byl sen a co byly myšlenky. A pak nevím: mám zapisovat sen, nebo myšlenky...?
Odpoledne déšť konečně ustal a posléze i vichr. I sluníčko se pokoušelo prodrat skrz šedivá mračna, ale nakonec jejich přesile podlehlo. Přesto mohu jít alespoň na procházku po lese, ovšem mimo vysokou mokrou trávu, abych si nezarousal nohavice.
Toulám se pomaličku lesními cestičkami, které jsem si z velké části sám proklestil. Je ticho, mrtvolné ticho. Ale když se náhodou ojediněle ozve ptáček, je to radost a tu se zastavím a naslouchám cvrlikání, které je už v tuto roční dobu velmi vzácné. Na jaře to bylo lepší i co se počasí týče. Broukám si potichu do lesního ticha nejnovější ruský trhák, složený na slovanskou lidovou písničku Oj, na Ivana Kupala! Má to tak chytlavý nápěv, že mi stále leží v hlavě. Na sobě ruské maskáče, na jazyku ruskou písničku, rusky také umím ještě ze školy... Nikdy bych byl nevěřil, že ze mne jednou bude takový "Rusák". Já proti Rusům nikdy nic neměl a tu nesmyslnou protiruskou nenávist, živenou našimi válečnými štváči a vlastizrádci, považuji za trapnou. My jsme přece také Slované a Rusko není náš nepřítel; vrah se nachází zcela jinde, na opačné světové straně, totiž na Západě. Ještě budeme jednou možná rádi, vezme-li nás Rusko opět pod svou ochranu, jako tomu bylo dřív. Já bych to bral. Ono to tak stejně nakonec dopadne a zase jako předtím bude slovanský svět jedním velkým a mocným souručenstvím míru a poklidného života podle zákonů přírody, a ne podle úchylných zákonů lidské zvrácenosti, podle nichž se řídí naše západnicky chorá společnost dnes. Celý svět si jednou bude broukat ruské a slovanské národní písničky, poněvadž jsou nejkrásnější na světě - tedy aspoň pro mne.
Chodím si v zamyšlení po tichém liduprázdném lese a s hrůzou myslím na zítřek, až půjdu do města na nákup a uvidím tam ty čím dál častější zjevy, které pořád čumí do přenosného telefonu a zrak od něj neodtrhnou ani při chůzi přes křižovatku. Tato závislost na přenosných telefonech je prý už úředně vyhlášenou chorobou.
To lidstvo je pořád na něčem závislé! I kdyby vynalezli samočinný stroj na výrobu pečených holubů, kteří by jim zdarma a sami létali do huby, byli by závislí na pečených holubech a nepřilétl-li by dlouho žádný, vlivem nějaké poruchy, celé lidstvo by se z toho asi zbláznilo. To je hnus, to lidstvo.
Mně se vždy nejvíc hnusili na něčem závislí lidé. Těmhle nejnovějším závislákům se lidově říká "živé mrtvoly", podle toho, že chodí s očima upřenýma na obrazovku své přenosné hračičky jakoby bez duše. Ano, bez duše doopravdy jsou, ale také bez ducha a bez mozku, protože něco tak pitomého svět dosud neviděl! Přemýšlím, jaké jiné pěkné české jméno jim dát. Já bych navrhoval třeba "záblb" - závislý blbec.
Šel jsem se do stanu navečeřet a hned poté jdu ještě jednou ven. Dnes nemám stále dost - jako kdybych tušil, co objevím!
Říkal jsem si, že se půjdu podívat k louce na pasoucí se srnky, ale žádné tam k mé lítosti nebyly. Objevil jsem tam ovšem něco jiného, co jsem nečekal. Zdálky od lesa jsem nejdřív ani pořádně neviděl, co to tam leží, zda kámen nebo něčí tělo. Snad ne zase mrtvá srnka? pomyslil jsem si. To musím prozkoumat blíž! A jak jsem se k tomu nálezu pomalu přibližoval, začalo mi být jasné, že srnka to není, ale ani mrtvý kámen ne. Mrtvé to ale zjevně bylo. Přišel jsem blíž. Je to něčí mrtvé tělo s nafouklým břichem, šedé, chlupaté, ušaté... že by zajíc? Ale na zajíce je příliš velké... Teprve až z úplné blízkosti jsem poznal mrtvé - divoké prasátko!
Leží na boku s očima zavřenýma, jako kdyby jenom spalo. Je to mládě, ale již odrostlé dětským pruhům. Když vidím prase, uvědomuji si, jak je v mnoha ohledech podobné člověku - to myslím v dobrém, nikoli tentokrát ve zlém. Prasata mají lidské oči a ústa, která se jakoby pořád usmívají, a kromě toho mají veselou povahu. Nejsou to vůbec žádné divoké potvory nebo nečistí tvorové; takoví jsou lidé, kteří je a sami sebe jimi takto častují; prasata jsou bez urážky jako lidé chytrá a všežravá. A teď tu uprostřed louky jedno z nich leží mrtvé. To zas budu mít co pozorovat! Zase budu moci sledovat postupný zánik dříve živého tvora. Je to stejně úchvatná a napínavá přírodní podívaná, jako postupné vznikání a růst tvora živoucího, ale tento životní pochod probíhá příliš skrytě, ve vajíčku, v kukle, v zárodečném vaku, v děloze. Mrtvé tělo, dokud je někdo neodnese či nesežere, je víc na očích a lépe se pozoruje. Jenom aby je dřív než nějaká liška, kterou jsem na téhle louce nedávno přistihl, nenašel nějaký člověk a aby se nám tady potom nerozmnožili rozdivočelí myslivci, kteří jsou celí diví bouchnout si divočáka!
Kdoví, co tomu prasátku scházelo nebo co se mu stalo, že umřelo? U mláďat přírodních tvorů mnohdy stačí maličkost, jen malá vada či malé ochoření, aby jim moudrá příroda odňala život. To není jako u lidí, kteří nežijí podle přírody; u lidí přežije i úplný mrzáček až do dospělosti a stane se z něj veliký mrzák a z celého lidstva chorá sebranka mrzáků, závislých na kdečem. Zítra budu mít tu pochybnou čest a nepochybnou smůlu takové lidi zase vidět. Pak zas mohou o mně rozhlašovat: "Četli jste to? Viděli jste ho? Znáte ho? To je ale nelida. Jak ten ty lidi nenávidí, to je něco strašného!"
Ne já, ale vy, lidé, jste strašní! Nebude se mi chtít od mého lesa, od mé borovice, pod níž se opět pase zajíček.
Smráká se a den končí. Bylo tady krásně, i když počasí krásné nebylo. Snad už se to na příští dny zlepší.


Pátek 20. července 52
Temnou nocí vracím se uměle osvětlenými ulicemi městečka do lesa. Potkal jsem jen jakousi temnou postavu člověka, skrývající se v temném stínu mimo dosah pouličních světel. To nemám rád a mimovolně sahám po noži, abych se ujistil, že je připraven k obraně i útoku v pochvě visící na opasku. Zdá se, že můj vojenský ústroj zahnal temnou postavu do nočních stínů při okraji cesty úmyslně a že se mi právě proto záměrně vyhýbá. Uprostřed nejhlubší noci jeden nikdy neví, koho potká. Je to asi nepříjemné nám oběma.
Ráno je v lese hezky a v poledne už ze sebe tedy shazuji veškeré šatstvo a takto, zcela nahý a bosý, hotovím si na sluníčku pelíšek.
Ke čtení mám nejnovější vydání časopisu Šifra. Domníval jsem se, že to minulé bylo poslední předplacené a že další už do schránky nepřijde, ale přece ještě jedno přišlo. Tohle má být to zlepšené, jak minule vydavatel sliboval, čemuž jsem mnoho nevěřil, a tak mám teď aspoň možnost se o tom přesvědčit.
Konečně se počasí umoudřilo a je hezky. Není žádné vedro, ale stačí to. Letos je takové mírné léto, jaké bývávalo za mého dětství: žádná úmorná vedra s teplotami nepřesahujícími pětadvacet stupňů. Příjemné léto o samotě bez lidí a bez jediného kousku oděvu na sobě. V lese mi ani to koupání nijak nechybí za těchto mírných teplot. Na rozdíl od rybníka mi sem nikdo nevleze, takže se bez obav mohu těšit z naprosté volnosti svého nahého těla a nemusím závidět krásným nahým dívkám na obrázcích z břehů vod jejich svobodu a jejich radost vyplynuvší z této svobody. Já jsem také tak svobodný jako ty štíhlé, dokonale opálené, úplně nahé, roztomilé, usměvavé krásky, jejichž mladá pokožka se třpytí kapičkami vody, jejichž drobná snědá prsíčka dmou se do špičky, jejichž rozkošné oblé zadečky osychají na slunci, jejichž neochlupené klíny se nestydí cudně ukázat jako obyčejnou součást svého nádherného těla a jejichž smáčené dlouhé vlasy nehyzdí žádná nepřirozená úprava. Líbí se mi a vzrušují mne ty snímky krásných nahých dívek, radujících se ze své přirozené nahoty a svobody, jako obyčejnému zdravému muži, jemuž se líbí mladé zástupkyně něžného pohlaví. Ale více než ta nevinná nahá pohlavnost, vzrušuje mne naprostá volnost a svoboda, kterou poskytuje přirozené nahé tělo při letních radovánkách v přírodě. Sprosté, vyzývavé, chlípné a často až úchylné obrázky nahých žen nesnáším. Mám rád a oceňuji přirozenou krásu nahého ženského těla, ale musí to být krása cudná, nevinná a mravopočestná. Rovněž pochopitelně nemám rád snímky nahých mužů, zvláště vykazují-li se tito odporní chlapi svými chlupatými, obrovskými anebo dokonce ztopořenými či ohrnutými pohlavními údy. Mám rád krásu a přirozenost a veškerý důraz na chlípnost nebo pohlavnost se mi hnusí. Krása, jaká se mi líbí, musí být cudná a nahé lidské tělo musí vykazovat pohlavní znaky útlé a malé, žádné přemrštěné velikosti, v kterých si libují úchylní lidé, neznající v ničem správnou a přirozenou míru. A přirozenou mírou pohlavních znaků u lidí i u zvířat je právě malost, útlost, až nenápadnost. Všecky ostatní přerostlé rozměry jsou nestvůrné a odpuzující, stejně jako choromyslní lidé, kteří se nad nimi blahem ukájejí. Snesu jen moje vlastní snímky mého vlastního nahého těla, ostatní chlapi mne nezajímají.
Slovo "chlap" vůbec nemám rád a používám je pouze k označení nějakého odporného mužského (odporného chlapa), nikdy k označení sama sebe nebo velkých mužů, jichž si vážím. Slovo "chlap" totiž původně znamenalo totéž, co otrok, co muž, určený a hodící se leda k těžké práci, nikoli "správný muž", a ani to nebylo prosté označení jakéhokoli muže, jako je tomu v lidové řeči dnes. Chlap je otrok, kdežto muž je svobodný.
A já, jakožto muž, jsem svobodný, poněvadž jsem v lese sám a úplně nahý. Má vlastní nahota mne nepohoršuje a mou volnost nikdo neruší. Nahý a bosý zdravím slunce, to blahodárné letní slunce, k němuž zdvíhám paže a tělo vzpínám ke korunám stromů, přirozený ve své nahotě jako zvíře, jako srnec i jako ty lesní stromy. Ach, jak je to nádherné!
Musím uznat, že nejnovější číslo Šifry je opravdu o poznání lepší. Asi to bude tím, že vydavatel jménem Milan Vidlák si tentokrát napsal všecky články sám, snaže se vmísit do nich vtip, zábavnost, jistou lidovost a co nejméně cizích slov. Ovšem jakmile sklouzl opět do takzvaného duchovna, s výrazivem, jako je energie, karma, život po a před životem a podobné bláboly, vidím, že se nic podstatného nezměnilo. Já jsem také duchovně založen, ale všecko to takzvané duchovno, duševno, vibrace, čakry, nadsmyslovost, nadzemskost a zásvětí je směšné haraburdí, zúplna nepotřebné a neprospěšné pro takzvaný duševní rozvoj osobnosti. Nač ty nesrozumitelné, nepochopitelné a zašmodrchané krámy? Cožpak nemůžeme být duchovní (a duchaplní!) i bez těch blbých duchařských keců, žvástů a blábolů? Cožpak musíme cestu k duchovnu a duchovno samo vykládat tak blbě a složitě? Popište mi je běžnými slovy a přeložte ty duchovní výrazy do obvyklého jazyka! Chci vědět, co je vlastně ta energie, co je ve skutečnosti ta vibrace a co je doopravdy ta karma! Ale myslím, že ani ti, kdo tato podivná slova používají, to sami nevědí, vyjadřujíce jimi leda svou vlastní nevědomost a zmatenost. Přeložíte-li si to do běžné mluvy, zjistíte, že je to blábol. Co je třeba ta věčně omílaná tajemná energie? Je to obyčejná síla. Co je vibrace? Obyčejné chvění. A co karma, ten tajemný osudový zákon příčiny a následku? Obyčejná matka činu. Přeloží-li se všechno do obvyklých českých slov, je konec s veškerými duchovními záhadami a tajemstvími. Co zbývá, je obyčejný život v souladu s přírodou; jen v něm je pravá duchovnost, zdraví a svoboda. A získá-li člověk svobodu, najde v ní zcela přirozeně a bez okázalých tajemných keců i tu tolik hledanou, leč nenacházenou duchovnost. Jsou to vzájemně provázané věci, nic složitého ani záhadného v tom není. Štvou mne všichni ti hledači duchovna; není na nich zbla duchovního. Nakonec se ještě ukáže, že jim jde jen o prachy.
Tenhle časopis už nechci. Celosvětová počítačová síť je ostatně plná takových článků, které nečtu, ještě k tomu psaných tím špatným novodobým jazykem jednadvacátého století, který nesnáším; tak nač platit za síť a navíc i za časopis?
Tady v lese, ve svém skrytém útočišti před venkovním nepřátelským světem, se cítím nesrovnatelně lépe. Dnes jsem se vzbouřil proti všemu lidskému a odmítám se obléci a svou svobodnou nahotu tak zahanbit nepřirozeným oděvem! Proto i poté, kdy sluníčko zapadlo za hradbu stromů, chránících mne před lidmi, a stíny jsou již chladné, halím své nahé tělo raději cípy pokrývky, na níž ležím, než abych se oblékl. Ale ani když jsem navečer přemístil svůj pelíšek zpátky pod stan, neoblékl jsem se ze vzdoru vůči lidskosti ani tam, zůstávaje až do tmy zcela nahý a zcela svobodný. Dnes kvůli tomu vzdoru ani nejdu na pravidelnou procházku, abych se nemusil oblékat. Chce se mi ostatně spát.
V lese je krásně. Začíná sice páteční noc a moje citlivé srnčí slechy již zaznamenaly jakýsi vzdálený hluk, ale tady, nahý jako novorozeně v náručí milující a pečující matky přírody, jsem v naprostém bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm