Misantrop: Srnonoš 17.

28. září 2018 v 14:00 | Misantrop |  Srnonoš

Sobota 21. července 52
Je krásný, teplý letní den. Už od deváté hodiny ranní jsem opět úplně nahý, jak mne stvořila a chtěla mít matka nás všech - dobrotivá příroda. V jedenáct si stelu v lesní travičce pelíšek a dočítám pomalu novou a snad už doopravdy poslední Šifru. Přečetl jsem nakonec i články, které jsem číst nejdřív nechtěl. Stály za hovno, jak jsem hned na první pohled odhadl. Tak jako je láska na první pohled, tak je i poznání jakosti na první pohled; a poslední pohled patří jako vždy nenávisti. Ono je sice zajímavé občas nahlédnout do něčeho, o čem dopředu víte, že je to špatné a ubohé, prostě proto, abyste věděli a o svém vědění se ujistili, ale stejně tak je dobré zahodit cizí mdlé, mělké a špatně napsané názory a vrátit se od nich ke svým, které jsou moje, ať jsou pro někoho dobré nebo špatné, pro mne jsou vždy dobré. Původce těch špatných názorů a článků opět očividně pohrdá čtenářem, protože se neobtěžuje si po sobě přečíst, co napsal, a opravit si po sobě překlepy. Největší potíž mu dělalo slovo "kryptoměna"; nejméně dvakrát je napsal jako krytpoměna; poprvé jsem doufal, že je to snad pokus o vtip, ale nebyl. Také mne štvala ve všech jeho článcích ta podivná, žel stále častější a pomalu ustalovaná bastardisovaná čechoangličtina. Příklad nejhnusnější za všecky: "Ať už jsem byl single, nebo ve vztahu..." - odporné poangličtělé výrazy, které přímo zuřivě nenávidím! Já jsem nikdy nebyl ani single, ani ve vztahu, nýbrž vždy jsem byl jakožto Čech a český spisovatel sám či svobodný, anebo jsem s někým chodil, měl holku či byl zamilován. Možná si řeknete, že být single a být sám je přeci jedno a to samé, ale v tom vás tedy rázně vyvedu z omylu: není to jedno. To první je cizí slovo, neslučitelné s naší mateřštinou, a to druhé je české slovo, souhlasící s naší českou přirozeností. A proč na tom tolik záleží, aby se nenahrazovala česká slova cizími? Prostě proto, poněvadž se tím ničí naše malebná, jedinečná a nejdokonalejší řeč mezi všemi ostatními světovými jazyky, a také se zapíráním naší přírodou dané mluvy potlačuje naše vlastní a nezaměnitelná přirozenost. Následkem této příčiny je celková nepřirozenost nejen v řeči, ale i ve všem chování a jednání. K čemu vede toto řízené odnárodňování, je zřejmé dnes už všude a ve všem: k ohromnému nárůstu všeho nepřirozeného a proti přírodě jdoucího, různé úchylárny, zvrácenosti a bezectné zrádcovství. Že se tím jen prohlubuje zkaženost lidského plemene, najmě bílého, je rovněž zřejmé. Je mi líto, ale časopis Šifra k tomu vědomě či nevědomě přispívá. Už ho nechci.
Odhodil jsem časopis a znovu se natáhl rozkošnicky na svém pelíšku pod lesními stromy. Jsem nahý a přirozený. Přirozenost je pro mne vším. Nesnesl bych na svém osvobozeném nahém těle kromě jakéhokoli oděvu ani jediný prstýnek, náhrdelník, kroužek či náušnici. Nic takového, žádné takové ozdobné okovy k přirozené nahotě nepatří a ji hyzdí. Rovněž tak zdobení pokožky vpichováním podkožního barviva, takzvané tetování, považuji za hyzdění naší přirozenosti. Často ty vytetované hloupé malůvky, kresbičky, obrazce a nápisy vypadají nepěkně jako nějaká zažraná špína, modřina či vyrážka a svrab. Vidím-li potetovaného člověka, zvedá se mi z něj žaludek a štítím se ho jako malomocného, stiženého kožními přijíčnými strupy. Odporné zjevy, ti pošahanci-potetovanci-potentovanci! Kůže má být čistá, zdravá, v létě krásně dosněda opálená se zelenavým odstínem lesa, a hlavně nahá - taková, jakou mám já.
Teď přilétl do mé blízkosti černý datel s rudou "čepičkou" na hlavě! Chvíli předtím jsem ho slyšel pronikavě táhle kníkat a bušivě klovat do starých zpuchřelých pařezů a teď se usadil na blízkém kmeni bílé břízky. Neklove do ní, jen asi odpočívá a rozhlíží se. Mne buď nevidí, nebo mne zkoumá, natáčeje hlavičku z různých úhlů, co jsem zač. Asi ještě neviděl člověka, nebo spíš přirozeného a nahého člověka, a hlavu si může ukroutit. Není to ještě nic proti tomu, jak by asi vrtěli hlavou lidé nepřirození, kteří by sem stejně náhle jako tenhle datel zvenčí pronikli. Ale naštěstí sem nikdo z lidí nepronikne, a tak se zde mohu klidně a bez obav procházet úplně nahý a přirozený od jednoho kraje mé lesní zahrádky ke druhému, omrzí-li mne ležet či sedět na jednom místě v pelíšku v trávě pod stromy. Šťastný a spokojený je život v souladu s přírodou a se svou přirozeností.
Tak uběhl celý den a již je zase večer a čas vlézt si na noc do stanu. V něm je ještě dlouho po setmění teploučko, a tak i nadále zůstávám zcela nahý. Dnes se snad už neobléknu ani kvůli procházce po lese, protože začalo krápat a hřmí. Nevadí, prošel jsem se dost hezky bosky v průběhu dnešního dne, který byl další oslavou svobodného žití podle nejvlastnější přirozenosti, jaká může být dopřána jen divokému nahému lesnímu muži - muži, jenž se podobá víc srnci než člověku.


Neděle 22. července 52
V noci pršelo. Tak to má být; přes den má být hezky a v noci ať nebe zavlažuje zem. Spal jsem úplně nahý, pouze přikrytý spacím pytlem.
Procitl jsem brzy, ještě bylo tma. Už neprší. Došel jsem si na záchod, oblékl si v předjitřním chladu na holé tělo tričko a snědl dva chlebíčky se sójovým salámem a jablečný protlak s banány. Po této časné snídani jsem znovu spokojeně usnul.
Ráno je teplo, ale sluníčko se ne a ne prodrat bílou oblačností. Dnes to nevypadá na opalování. Dostal jsem chuť na něco sladkého a zároveň mi napadlo, že když není kdovíjak hezky, mohl bych se po dvou dnech strávených v úkrytu projít po lese a podívat se také, v jakém stavu je to mrtvé prasátko, ležící na louce. Dobrý nápad. Lehce jsem se tedy oblékl a vyrazil jsem do lesa hledat chutné maliny. Několik jsem jich našel, ale stále jsem měl málo. Kousek odtud se nachází ta louka s mrtvým prasátkem a za ní planý sad s třešněmi. Spojím tedy oboje dohromady.
Vyhlédl jsem opatrně z okraje lesa na louku, zda je vzduch čistý nebo zda tam nejsou plaché srnky. Nikdo tam nebyl, ale vzduch příliš čistý také ne. Ovšem ze zcela jiného důvodu. Mrtvé prasátko jsem zdálky neviděl, protože jednak trochu od posledka povyrostla tráva, ale hlavně proto, poněvadž mrtvola, nebo říkejme spíš ostatky, značně ubyly na objemu. To, co jsem po přistoupení blíž viděl, bylo doslova strašidelné. Nepatrné zbytky ožrané a uhnilé prasečí mršiny se hemžily bílými kroutícími se a svíjejícími se červy v množství vskutku ohromném! Hnusný pohled. K tomu nepopsatelně odporný puch hniloby, který mi dvakrát nepřidal chuti na poslední sladké třešně, které jsem už jen paběrkoval v divokém lesním sadu opodál. Dole u Hloušova rybníka se to také hemžilo hnusnými červy, ale nebyli to mrtvolní červi, nýbrž lidé - také mrtvolní. "Po ovoci poznáte je," pravil prý Ježíš. Jaké shnilé a červivé ovoce potom přinesli jeho následovníci v následujících dvou tisíciletích válek proti všemu přirozenému a duchovního temna, je dostatečně známo, zatímco třešeň nosí pořád a stále ovoce chutné, sladké a šťavnaté. Není tedy taková planá třešeň nepoměřitelně lepší než ten jejich lidský, příliš lidský Ježíšek? Jaký puch hniloby se vznáší i nad jeho stále dodnes oživovanou mrtvolou! A není ani zdaleka pravda, že už je zbytečné a neslušné kopat do zahnívající mrtvoly křesťanství, je-li ono stále velice mocné, vlivné a bohaté a velice znovu a znovu oživované! Jděte už jednou do háje s tím vaším Ježíšem! Jaké ovoce přinesl světu? Ani muslimové proti němu nic nemají, pro ně je to jeden z proroků boha Alláha! A jaké ovoce přináší světu, hlavně mému světu, islám? Stejné, jako kdysi ovoce Ježíšovo. "Po ovoci poznáte je." Ano, přesně tak; po ovoci je nutno se dívat, ale také po stromu, a sice pořádně, jaké odnože z něj vyrůstají! Islám je pouhým pokračovatelem v ničivém díle Ježíšově!
Po malinové a třešňové hostině jsem po obědě. Ale ti hemžící se červí lidé tam dole u rybníka... Jaký odporný pohled po dvou dnech, kdy jsem neviděl jediného člověka! Také v dálce za zlatým žitným polem jsem zahlédl dva jezdce na kolech. Dívám se za nimi jako plachý srnec: bez zájmu, pokud jsou daleko, a s hnusením, představím-li si, že bych s nimi mohl mít něco společného nebo že by přišli sem do mého lesa.
Je mi horko v těch šatech! Vracím se zpátky přes palouček, ale i tam mne šaty tíží jako okovy. Po návratu do své skrýše proto letí všechen oděv dolů a nahý a osvobozený stelu si v trávě pelíšek. To je pohoda!
Ale počasí se spíš zhoršuje než zlepšuje - tak jako lidstvo. Mraků přibývá a obloha šediví. Za chvíli je mi už zima, a tak se stěhuji i s pelíškem zpátky pod stan. Zdá se, že se co nevidět opět rozprší.
Oblékám se a z kapsy při tom vypadla třešnička. Hle, ještě jedna! Mňam, byla dobrá. A když už jsem oblečen a zatím neprší, jdu se projít.
Je nedělní odpoledne, prázdniny, je třeba dbát nejvyšší ostražitosti. Naštěstí jsem nikoho nepotkal, ale jistou lidskou stopu jsem přece objevil. Nějaký lidský dobytek se vysral kousek od cesty! Smrdí to na hony daleko jako ta prasečí hnijící mršina na louce. Já nevím, to jsou lidi, to se nemohou vysrat doma, to musejí srát v mém lese a celý ho tím vysraným hovnem zasmradit? To jsou dobytci, ty lidi, to je strašné! Páchne to jako shnilé maso; však takového lidského masožravého dobytka poznám bezpečně už po čichu! Smradlavé hovno - to je to shnilé ovoce, po němž je poznáte! A je-li strom, jenž plodí chutné třešně, podle svých plodů nazýván třešní, jak bude pak nazýván člověk, jenž sere smradlavá hovna? To v bibli nenajdete. A největším trestem je pro mne jít na záchod hned po takovém dobytku masožroutském! To se mi však naštěstí už dlouho nepřihodilo. Takové smrady! Určitě to vysral ten rybářský dobytek Hlouš, který má dole pod lesem rybník, to by na něho sedělo jako prdel na nočník!
Se zacpaným nosem pokračuji dál do hloubi lesa po mých vlastních cestičkách. Na jedné z nich jsem našel mrtvého rejska. Otočil jsem ho klacíkem, zdali neobživne, ale byl tuhý. Vzpomněl jsem si na příhodu, která se mi stala na školním výletě. Tehdy jsem byl ještě člověkem, rozeným zabijákem, a tak jsem zašlápl rejska, v domnění, že je to škodlivá myš. Všechny ostatní děti se na mne sesypaly jako vosy, že to byl rejsek, a ne myš, a že rejsci se zabíjet nemají, protože jsou užiteční. Mrzelo mne to tenkrát, ale ještě víc mne mrzelo, že mi to vyčítá právě taková neužitečná chamraď, která se rodí jako zabijáci a zabíjení má v krvi. Dnes už nejsem člověkem a nezabíjím nic zbytečně ani žádné zvířátko, které mi nic nedělá; dnes zabíjím naopak člověka a vše lidské - v sobě i na stránkách mých spisů.
Vracím se do stanu ještě za světla, ale do tmy už není daleko. Ven půjdu až po půlnoci, až půjdu domů pro nové zásoby.


Úterý 24. července 52
Nočním městem se vracím do lesa. Míjí mne jen bílý vůz, vyjezší před chvílí pravděpodobně z dosud dokořán otevřené a neosvětlené garáže. Je to divné. Že by ji majitel za sebou nezavřel? Nebo se do té garáže vloupal zloděj a ujel odtud právě v ukradeném vozidle? Je to divné.
Často bývám v noci svědkem mnoha podivných úkazů a nevysvětlitelných záhad. I sám měsíc, dnes v noci svítící na nebi, je pradávnou a věčnou záhadou, o němž se od úsvitu dějin vyprávějí mezi lidmi i zvířaty báje a hádanky. A často se v těch starých příbězích ptají zvídaví lidé a moudrá zvířata je poučují.
Dnes v noci je měsíc jaksi tajuplně načervenalý, jako při zatměních. Ale zatmění měsíce má být až při pátečním úplňku za tři dny! Ano, nachází se již nízko nad obzorem, kde bývá obvykle barvy sytější až do červena, a tehdy jevívá se vždy i větší, ale tentokrát je výjimečně velký a rudý a temný jako záhadné zlé znamení! Snad se těmito nezvyklými znaky projevuje právě to blížící se zatmění a předem je jimi ohlašuje těm, kteří mají zvlášť vnímavého ducha a pozorný zrak. Snad my, nelidé a bájná zvířata, nadáni jsme zvláštní citlivostí, která pouhým lidským vědcům uniká, a proto jim můžeme vyprávět, co oni nevidí a nevědí.
Jak asi viděli měsíc první lidé a co si o něm myslili a povídali? Jakou asi záhadou byl pro ně ten nevyzpytatelný nebeský měsíc a jeho pravidelně se střídající podoby, tak tajuplně shodné s měsíčky pradávných pozemských panen! Jaké úzkostně posvátné pocity musil v prvních lidech vzbuzovat ten odvěký souputník země!
A náhle, jakoby z výsostného vnuknutí, jsem v lesní tmě pod mou starou borovicí uviděl sedět dva nahé pralidi, hledící odtud na zapadající měsíc, jenž se nyní podobal uhasínajícímu ohni, a slyšel jsem, o čem rozprávějí:
"Co myslíš, že to je?"
"Bůh. Nosí jej mezi parůžky lesní zvířata i ten, jenž žije sám v lese jako plachý srnec a jemuž říkáme srnonoš. Ptal jsem se našich krav, které také přenášejí mezi svými rohy to divné noční světlo. Krávy odpovídají pořád stejně: bůh, bůh… Je to tudíž bůh a krávy jsou tedy posvátné. Nebýt srnonoše a všech zvířat s růžky a parůžky, v nichž nosí ten záhadný nebeský plamen, zřítil by se na zem a zapálil by svět."
"Ba, ba, tak to asi bude… Hle, tamo zrovna ten srnonoš jde! Ó ano, měl jsi pravdu: mezi svými srnčími parůžky nese měsíční jas! Poběhněme, ať nás ten ohnivý bůh nesežehne!"
A dva pralidé byli beze stopy pryč; pod borovicí bylo najednou zase prázdno. Oddechl jsem si. A pobaveně jsem se pousmál jejich vyslechnutým řečem. Jak pověrčiví a nevědomí byli ti první lidé! Ten zdánlivý světelný měsíční bůh bylo pouze světlo mé svítilny, jíž jsem si svítil na cestu, a ony domnělé srnčí parůžky na mém čele byly jen stíny větví stromů nad mou hlavou! A přece se v té pralidské měsíční báji skrývalo podobenství, které bylo zčásti pravdivé! Čím by byl náš svět bez světla poznání, které nosíme v našich zvířecích přirozených pudech? Bez naší zvířecí přirozenosti by se stalo světlo poznání požárem, jenž by spálil celý svět.
Ráno jsem ovšem pln radosti procitl do světa, jejž osvítilo žhavé slunce, ale nezapálilo jej. Pouze mne horko veliké donutilo svléknout veškeré šatstvo, vypudivši mne nahého a bosého ven ze stanu.
Dnes mám s sebou v lese foťák a stojan a samospouští budu pořizovat letní obrázky sobě na památku. Udělal jsem asi sedm nebo osm snímků sebe samého nahého s pozadím mé útulné lesní zahrádky a pak jsem si lehl naznak do pelíšku pod stromy a hleděl spokojeně do modrého nebe skrz zelené listí.
Nebeská modř a lesní zeleň - jaké blahodárné barvy pro mé oči! A oči se pomalu blahem zavírají… Cítím jen slunce, teplo a pohodlí a rozkošnicky se těším ze své přirozené nahoty. To vše a dále nikým nerušená samota, klid a mír navozují mudromilné myšlenky, které se rodí jen v lese v hlavách poustevníků.
Já byl se všemi taji a záhadami vždycky rychle hotov. Trápí-li mne nějaká hádanka, myslím na ni tak dlouho a usilovně, dokud oříšek nakonec nerozlousknu. Častokrát tak objevím jádro tajemství pod skořápkou, na níž si vylámali zuby i věhlasní odborníci. Zatímco vědci cucají pero, koušou tužku a čistí si brýle zamlžené námahou, já, úplně nahý a beze všeho, vyluštím každou záhadu a s každou potíží si hravě poradím. Jedinou slabinou je, že se mi to stává jen jaksi mimoděk a nikdy na objednání. Ale tak už to s velkými objevy bývá.
Myslím, že je to tím, že jsem přirozený. Žijete-li totiž podle přírody, její tajemství, před obyčejnými lidmi skrytá, se vám sama odkrývají. Domnívám se proto, že ani před pradávnými lidmi, pokud tito ještě tehdy žili podle přírody, nebylo skryto žádné poznání. Potom tudíž dobře rozuměli všem jevům, které je v přírodě obklopovaly, a dovedli si je snadno vysvětlit na základě přirozenosti. Jistě tedy velice dobře věděli, co je měsíc, lehce vypozorovali jeho oběžný pohyb, dovedli spočítat jeho dráhu a předem také určit příští zatmění. Víme, že ve starověku mudrci a učenci mnohé znali i bez složitých přístrojů jen na základě soustavného pozorování přírody, hlubokého myšlení a přesných výpočtů. Jestliže to dokázali jednoduchými pomůckami lidé ve starověku, proč by totéž nedovedli i lidé v pravěku? Dokud byl svět přirozený a lidé žili podle přírody, nic pro ně nebylo nemožné. Ale dnes, kdy jsou lidé nelidští a nelidové lidští, kdy přirozenost je nepřirozená a věda nevědoucí, jako kdyby přírodních záhad přibývalo. Dnes už je záhadou i to, jak to lidé dříve dělali, že zvládli žít tak přirozeně! Dnes lidé v městech ani nevědí, v jakém postavení se právě nachází měsíc. Proč? To je prosté: protože jej vůbec nevidí pod světly pouličních svítilen!
Sluníčko zapadlo za hradbu stromů mé lesní zahrádky. Je záhadou, proč ten čas tak rychle ubíhá, nevnímáme-li jej. Pošetile se tážeme na chytré otázky a zapomínáme, že jsme si jimi odpověděli nejlépe. Pro samé otázky nevidíme odpověď, jako pro samé stromy nevidíme les. Ve starých příslovích vidíme pouhá rčení, ale nesprávně si je vykládáme. Pro samé stromy nejenže nevidíme les, ale nevidíme ani přírodu. A pro samé lidi zase nevidíme stromy, protože jsme lidé nepřirození. V přirozenosti je všecko: náš rozum, cit, celý život. Bez přirozenosti bloudíme jako v lese plném stromů. Ztratili jsme směr. Já jediný jsem přirozený; já jediný z lidí jsem pochopil, že zabloudiv v lese, došel jsem konečně do svého pravého domova, kde mám také zůstat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm