Misantrop: Srnonoš 18.

28. září 2018 v 14:04 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 25. července 52
Ráno je opět hezky a sluníčko se usmívá a hřeje mou zcela nahou pokožku. Ale v polostínu pod stromy je ještě chladno, a tak zalézám zpátky do stanu. Otevřel jsem si první hlavičku Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Víc načíst pomocí mého kapesního počítače nemohu, neboť zde v lese není samozřejmě žádnej net, řečeno bastardisovanou mluvou dnešní mládeže. Žádnej net - pravá hrůza pro dnešní mládež! Ale ke čtení Komenského nebo jiných našich národních velikánů ten net určitě mladí lidé beztak nevyužívají (protože "to je moc dlouhý"), tak nač tedy? Kdoví, vědí-li vůbec, kdo to Jan Ámos Komenský byl, kdy žil a co napsal a učil, tak jako nevědí, kdo byl Shakespeare (ve své vlasti, v dnešní Británii, se děti o něm nanejvýš možná učí, že to byl černoch nebo muslim - nebo naopak, že nenáviděl černochy a muslimy), a tak jako nedovedou určovat čas podle ručičkových hodin. My staří však Komenského dílo známe; pokud ne celé a podrobně, tedy alespoň z úryvků. Já Komenského dílo znám jen z úryvků, a proto si rád přečtu některý jeho spis celý.
Kniha Labyrint světa a ráj srdce byla přeložena ze staré češtiny sedmnáctého století do novodobé češtiny jednadvacátého století. Já mám Labyrint v původní podobě. Jednak je zdarma přístupná, a za druhé nejsem ani trochu zvědav na tu podobu v současné češtině. Dovedu si živě představit, jakou zkomoleninu z toho udělali! Už sám původní název tohoto Komenského díla je nečeský - Labyrint je správně česky bludiště a Lusthaus srdce, přeložený později alespoň na ráj srdce, také nezní příliš česky; Lusthaus dokonce není ani ráj, je to doslova dům rozkoší! Vidíme tedy, že i Komenský měl potíže s cizími vlivy zasahujícími čistotu našeho krásného českého jazyka. Není v tom sám; i já používám v Plivanci na rozloučenou, ve kteréžto četbě pokračuji po první hlavičce Komenského Labyrintu, zbytečně mnoho cizích slov. Ale tehdy, když jsem svůj "Plivanec" sepisoval, nedosahovalo odnárodňování takových hrůz, jako je tomu dnes, a naše národní svébytnost ještě ani zdaleka nebyla tak ohrožena, jako je tomu dnes. V současné době, když vidím, kam až to dospělo s naší zemí, s naším národem a s naším jazykem, stává se ze mne tím spíš zarytý nepřítel všeho cizáckého a nadšený příznivec všeho domácího. Nejvíc se změnila moje spisovná řeč. Každé slovo cizí nebo původu cizího se snažím nahrazovat slovy ryze českými, a nenacházím-li taková, vytvářím je, pochopitelně tak, aby tím neutrpěla srozumitelnost. A vidím, že to jde a snadno! Proto tolik nenávidím každého, kdo przní můj mateřský jazyk český a kdo jej zasírá cizáckými vlivy! Takoví, kteří si neváží vlastní rodné řeči, neváží si pak ani vlastní země a jsou schopni a ochotni svou vlast zaprodat a zradit. Můžeme si jak chceme stěžovat na vládní představitele, jací to jsou lháři, pohunkové cizí moci a velezrádci, ale zvolil si je do čela lid, právě ten lid, který si ničeho českého neváží. Jak by potom mohli být jiní vůdci, kteří ten hloupý a zkažený lid vedou?
V poledne je uvnitř stanu horko a dusno. Jsem rozespalý, ale dospím raději venku pod stromy. Vlahý vánek hladí mé úplně nahé tělo a pohybuje listím. Větvemi se proplétají ptáčci a po mé lesní zahrádce poletují motýli.
Obloha se ale ponenáhlu zatáhla šedivými mračny, v dálce hřmí a trochu kape. Sbírám své věci a stěhuji se zpátky pod stan. Budu si číst a potom spát.
Otevřev zanedlouho poté oči, viděl jsem, že sluníčko maluje na stěny stanu světelné obrazy. Hurá, jde se znovu ven! Snad vydrží být hezky.
Nevydrželo. Pozdě odpoledne se přihnala bouřka a déšť s tak nečekanou rychlostí, že procházeje se tou dobou zcela nahý a bosý po lese a sedě nakonec na záchodě nestačil jsem včas doběhnout posbírat spacák a ostatní věci, ponechané venku, a ty zatím hodně zmokly. Tak teď sedím zmoklý na mokrém spacáku ve stanu a do střechy bubnuje déšť. Ale není to tak zlé. Oblékl jsem se a než jsem zapsal své dojmy a myšlenky do deníčku, déšť mezitím ustal a lůžko trochu oschlo. Je devatenáct hodin.
Za hodinu ještě kape se stromů, ve zvlhlém spacáku je mi zima a den se chýlí ke konci. Nasazuji si na hlavu klobouk a jdu se projít po lese, než na něj padne tma. Sluníčko svítí, ale osvětluje již jen vrcholky stromů.
Na procházce jsem potkal slepýše, ropuchu a v zlatém žitném poli skákal srnec. Pozdravili jsme se krátkým zaštěknutím, srnec běžel dál do pole a já si sedl pod borovici. Posledním dnešním zvířetem je netopýr.
Dříve, dokud jsem ještě nežil v lese mezi divokými zvířaty, považoval bych za veliké štěstí vidět za jediný večer tolik zvířat. Ale nyní, kdy trávím v lese pět dní v týdnu, je pro mne setkání s divokými zvířaty věcí zcela běžnou a naprosto obyčejnou. Zvykl jsem si vídat plachá lesní zvířata a mimoděk jsem začal napodobovat jejich chování a zvyky, které jsem přijal za své, protože jsem seznal, že jsou dobré a vhodné i pro mne. Dále jsem poznal, že život divokých zvířat je lepší a svobodnější než životy na sebe pyšných lidí, kteří však žijí uboze a v nesvobodě. Jaký div, že jsem se začal ztotožňovat více se zvířaty z lesa než s lidmi z města! A jaký div, že jsem na sebe dokonce přijal podobu svobodného srnce a stal se ze mne bájný srnčí muž, zvaný pohany srnonoš!
Večernici jsem dnes večer uviděl, až když jsem se postavil a úkrokem popošel. Je jinde, než kde dlouho na nebi bývala. Změnilo se postavení hvězd, je jiné roční období, ale dny jsou dosud dlouhé, a to je dobře. Nad lesem již září také velký a jasný měsíc. Jeho barva je obvyklá a nenese žádné předčasné známky blížícího se pátečního zatmění. Dnes bude pěkná měsíčná noc, až půjdu do města pro nové zásoby.


Pátek 27. července 52
Nocí belhám se jako raněný srnec do lesa a často se při tom únavou zastavuji a oddychuji. Po včerejší nehodě bolí mne levý kyčelní kloub. Včerejšek byl vůbec rušným a bláznivým dnem, plným zážitků a dobrodružství. Jel jsem na kole k Jedlovským rybníkům vykoupat se. Vyzkoušel jsem jiný rybník, vzdálenější a nepřístupnější, ale voda tam byla mělká a dno bahnité a obtěžovali mne tam ovádi. Vrátil jsem se tedy k dřívějšímu rybníku u silnice na obvyklé místo. Byly tam potápky, volavka, racek a žabička, která jako pohádkový vodník žbluňkla z břehu do vody, pokaždé když jsem do ní vstupoval. Nikdo mi tam tentokrát nelezl, a proto jsem zůstal dlouho, i když se sluníčko velmi často schovávalo za mraky. Nahý a šťastný užíval jsem si pohodu letního dne uprostřed přírody.
První nemilá mrzutost mne potkala, když jsem obrátil kolo k návratu domů: přední kolo mělo prázdnou duši a já s sebou neměl hustilku. Co teď? Na tom se přece nedá jet! A pěšky domů mi to odsud bude trvat nejméně dvě hodiny! Nicméně vydal jsem se pěšky na cestu a říkal jsem si, že mi snad nějaký náhodný jezdec na kole půjčí hustilku, abych zkusil nahustit prázdnou duši a mohl dojet brzo domů. Ale jako naschvál dlouho nikdo nejel. Jindy tudy jezdí na kolech mnoho lidí, že je to až otravné, ale když je člověk jednou za život potřebuje, najednou není nikde nikdo.
Konečně jsem uviděl sjíždět ke mně s kopce od Baldského lesa nějakého jezdce na kole. Postavil jsem se doprostřed silnice, zvedl paži a už zdálky jsem na něho křičel:
"Půjč mně pumpičku!"
Jezdec zastavil. Byl to starší chlap, zhruba v mém věku, ale dál jsem mu beze všeho tykal. Proč ne? Tady v přírodě padají všechny pokrytecké zdvořilosti, platné ve městě, a všichni jsme si rovni. Jakožto svobodný přírodní tvor mám v přírodě navíc pocit jisté zasloužené nadřazenosti nad ostatními lidmi, takže mi vůbec nepřekáželo, že já jsem svému zachránci úplně samozřejmě tykal, kdežto on mně vykal.
On mi půjčil svou hustilku, já jí nahustil prázdné přední kolo, srdečně jsem mu ji s díky vrátil a s přáním šťastné cesty jsem se s ním rozloučil.
Sláva, kolo drží vzduch a mohu tedy jet rychle domů! A jet budu musit opravdu rychle, poněvadž se blíží bouřka a začalo už dokonce trochu pršet. To je ta nevýhoda, že když se v létě člověk více vzdálí od domova, může ho zastihnout bouřka a příval prudkého lijáku velice náhle a kdekoliv. To se teď právě stalo mně. Domů bylo ještě velmi daleko a bouři jsem měl v zádech. Unikal jsem před ní statečně, ale marně. Před sebou jsem viděl sluncem prozářenou lesní cestu a za sebou temná bouřková mračna. Ale než jsem v ta slunečná místa dojel, liják mezitím dorazil i tam.
Byl jsem už celý mokrý, ochranné brýle a celou mou postavu bičoval prudký liják a ještě jsem se musil bát, že do mne uhodí hrom. Hromské počasí! Nicméně rychle jsem se lesem přibližoval k městu.
Na kopci za lesem se přede mnou náhle otevřel široký pohled na vzdálené rodné městečko, ozářené dosud sluncem. Tam je ještě hezky a sucho, zatímco mne už by mohli ždímat. Přivážel jsem s sebou bouři a déšť.
Rychle jsem v bouři sjížděl s kopce k městu. A právě tady se mi stala ta nehoda. Ve velké rychlosti jsem sjížděl s kopce ke křižovatce, kde jsem měl odbočit prudce doleva. Vjel jsem ale do otáčky příliš rychle, poznal jsem, že ji při této rychlosti nevytočím, a začal jsem brzdit. Při prudkém brždění v náklonu však zadní kolo dostalo smyk a já padal levým bokem k zemi…
Hlavou mi v ten okamžik probleskla vzpomínka na úraz, který si při podobném pádu s kola přivodila před lety máma. Zlomila si tehdy kyčel a dlouho pak ležela v nemocnici. Já jsem svému pádu také už nemohl nijak zabránit, ale v poslední chvíli jsem pod sebe skrčil levou nohu a dopadl tak plnou silou volného, ale řízeného pádu na nohu, chráněnou opánkem. Náraz na zem byl přesto tvrdý.
Hbitě jsem se zvedl a letmo prohlédl následky, jež tento tvrdý, ale mrštný pád zanechal na mém těle. Nedopadlo to pro mne nejhůř, při tom, jak hrozivě asi nehoda vypadala. Mám jen sedřenou kůži na levém koleně a na levém nártu. Také malíček levé ruky je trochu odřený. Oděrky jsou až na rudé maso, ale rány nekrvácejí. Jako by se nic nestalo, pokračuji dál spěšně k domovu.
Doma jsem zranění ani nevymýval - opláchl je dostatečně mocným proudem vody liják, který mne zmáčel od hlavy až k patě. Aspoň trochu pocvičím svou obrannou soustavu tělesnou, která si s případnou nákazou jistě snadno poradí.
Dopadlo to dobře. Rodiče si mých drobných šrámů ani nevšimli a do týdne se odřeniny zahojí a nezbude po nich ani památky. Bolí mne jen ten kyčelní kloub, jak jsem na něj plnou vahou při skrčené noze pod sebou dopadl. Ale i ten časem přebolí. Rozchodím to. Mnoho svých šrámů jsem vždycky rozchodil. Chůze je takový můj všestranný prostředek k léčení všemožných neduhů a trápení, včetně těch duševních. I to loni na podzim pochroumané pravé koleno jsem nakonec do jara rozchodil, a to už jsem si celý zoufalý začínal myslit, že snad ze mne bude do konce života mrzák! Vůbec všechny své dočasné nemoci i úrazy beru až přehnaně smrtelně vážně, jako by se už nikdy neměly uzdravit a zahojit, kazíce mi veškerou radost ze života tak, že bych v tu ránu snad nejradši umřel. I v tomto rysu se podobám zvířatům a divochům. Proto u mne i u nich stačí k umření zdánlivá maličkost, zatímco nesvobodný člověk, který nemá žádný život, bojuje o něj nejusilovněji. To bude těmi odlišnými hodnotami, kterými se liší svobodní od nesvobodných. A život za každou cenu rozhodně není nejvyšší hodnotou svobodného přírodního tvora.
I nyní se zdá, že právě chůze, nikoli nečinnost, pomáhá mé bolavé kyčli nejlépe. A tak jsem se nakonec přece jen dobelhal až do mé lesní zahrádky.
Otevřel jsem deštěm zkropený stan a dýchl na mne odtud závan vlhkosti a plísně; hlavně podlaha je mokrá. Co naplat, teď v noci to nevyřeším. Teď se mi chce hrozně spát a mám žízeň jako trám. Unavený a ospalý jsem klesl na lůžko a vypil půl láhve. Usnul jsem okamžitě.
Ráno je hezky, teplo a sluníčko svítí. Ale lesní půda, tráva i stromy jsou nadále mokré, a proto spím dál.
Odpoledne se budím do horka velikého. Konám velký všeobecný úklid. Ze stanu vyndavám na sluníčko všecky věci k usušení a vymetám z něj prach a drobné nečistoty. Zatím se úplně nahý a bosý procházím po své zahrádce, a nemaje na sobě žádné šaty, prohlížím své rány. Chvála všemocné přírodě, už se začaly pěkně zacelovat a hojit. Ale dokud nezmizí, budu mít náladu bídnou. Každé sebemenší poranění mne pálí i na duši. A dokud nebudou mé rány úplně zahojeny, nezcelí se ani má duše. Je obrovským pohaněním a potupou pro svobodného přírodního tvora trpět šrámy na těle i na duši. Pitomé nízké ženské se smějí mužům, že jakoby umírají i na obyčejnou rýmičku, ale už nechápou ti nízcí ženští tvorové se zálibou v utrpení, že pro vznešeného je jakákoli jeho vada smrtelnou poskvrnou, při níž trpí především jeho duše.
Ale musím se pochválit: dopadla ta nehoda stejně dobře! Zachránila mne od mámina osudu jednak schopnost měkce padat, vypěstovaná od dětství výukou bojových umění, a pak také pevnost a pružnost mých kostí, vyživovaných dostatkem slunce a správnou rostlinnou stravou, bohatou na vápník.
Sluníčko zatím vysušilo vlhkost z mých věcí a teď mohu vleže pod širým nebem odpočívat. Našel jsem si k tomu nové místo v lesní trávě v polostínu pod stromy, poněvadž to bývalé, s téměř již sedřenou trávou, je dosud vlhké. Napršelo tentokrát dost. Ale to je také potřeba. Podle neměnného přírodního pořádku je ve mně i v přírodě všecko v pořádku.
Obloha se ovšem zatahuje a sluníčko nesvítí. A ačkoliv mi zima není, přesto stěhuji svůj pohodlný pelíšek zpátky pod stan. V něm už je značné šero a také pohled na čas ukazuje pokročilou večerní hodinu. K tomu se záhy spustil krátký deštík, a tak zůstávám pod stanem až do tmy a píši deník.
Kolem desáté hodiny večerní má být dnes to úplné zatmění měsíce. Půjdu se asi podívat někam na kraj lesa, odkud bude dobrý výhled na nebe. V přírodě bez světel velkoměst je to nevšední podívaná. Jen aby nebylo zataženo...
A zataženo samozřejmě bylo. Měsíc nikde, hvězdičky nikde, jen na západě se dosud světlal kousek jasné oblohy. Nu co, škoda; ale nevadí, aspoň jsem se maličko prošel před spaním. Noc je vlahá, tichá, ale sotva jsem ulehl, přelétávalo nade mnou jakési velmi hlučné a zřejmě i velmi velké, nejspíš vojenské letadlo. Co se děje? Vypukla snad válka? Do toho ohlušujícího a znepokojujícího rachotu se navíc začaly ozývat i obvyklé ozvuky horečky dnešní páteční noci: ohňostroj. Rachot a výbuchy jako ve válce. Mohlo by to letadlo na ty ohňostrůjce pustit nějakou tu zápalnou pumu, ať tam mají o zábavu víc, stýská-li se jim tak mnoho po výbuších a po válce, pomyslil jsem si pln nenávisti k lidem, a s touto krásnou myšlenkou jsem brzy poté spokojeně usnul.


Sobota 28. července 52
Ráno je hezky, ale spím až do jedenácti, kdy shazuji šaty a stěhuji svůj pelíšek do trávy pod stromy. Počasí mně zatím přeje nahé rozjímání a procházky naboso po mé lesní zahrádce. Prohlížím si opět své nahé tělo, jak je hezké a opálené, jen ty krvavé šrámy na levé noze je hyzdí. Ne týden, nýbrž nejméně čtrnáct dní bude trvat jejich úplné zahojení! Zjišťuji také nově, že na koleni se navíc utvořila i modřina. Ještě štěstí, že jsem nedopadl na to pravé, pochroumané koleno - to by asi dopadlo hůř. Zatracená smůla!
Ale sluníčko svítí, tož radujme se! Po vzoru okolních štíhlých stromů natahuji své nahé tělo a holé paže vzhůru za sluncem a za světlem a můj duch stoupá s nimi.
Jaký je asi duch stromů? Uchopit ho nelze, ohmatat se nedá a vidět jej nemůžeš. Přesto ho cítím, jako cítím ducha svého, a vím přesně, kdy ho nabývám a kdy ho ztrácím. Duch přírody, ten záhadný, neviditelný duch života, který je vlastní všem bytostem a každá je obdařena duchem vlastním. Úžasný jev, ten duch přírody, zvířat a stromů, lidí i nelidí, pouze u lidí slabý a potemnělý, je všecko; bez něj nejsme nic a do nicoty se propadáme, nejvíc lidé. Duch je jako vítr, který uvádí v pohyb naše údy, jako by to byly olistěné větvičky stromů, a hýbe myslí, která ze všech částí těla prokazuje nejnápadněji, má-li ducha nebo nemá, jen u lidí jako kdyby v oblasti ducha panovalo stálé bezvětří.
Hezké počasí dlouho nevydrželo. Za tři hodiny začíná opět hřmít a stahují se černé mraky. Jsem připraven a při prvních kapkách deště se okamžitě balím a stěhuji zpátky pod stan. Rozpršelo se naplno hned, jakmile jsem zalezl pod střechu. Čtu si "Plivanec" a pospávám než déšť ustane.
A zanedlouho je zase hezky. Vzorové rovníkové počasí. Je horko, často prší, ale neochladí se. Netřeba za takovým podnebím létat do jižních zemí, ono vždy v létě přijde samo k nám a potěší nás úplně zadarmo. Pravda, moře u nás není; ale k čemu moře? Vypít se nedá, přeplavat je nemůžeš, tak co na něm český člověk vidí zvláštního? Ano, byl jsem také u moře - a mnohokrát -, ale přivezl jsem si odtud leda poznatek, že to byl výlet užitečný jen pro poznání jeho naprosté neužitečnosti. Jako by nestačily naše malé české rybníčky. Jak pěkně to zní tou naší malebnou řečí: "malé české rybníčky"! A lesy, lesy vůkol, známé české lesy, kde se lze schovat před lidmi! A vůně zlatého českého žita, z nějž se peče chléb, který nemají nikde na světě tak dobrý! Prý je všude o dvou kůrkách chléb… Není tomu tak! Jsou země, kde chléb třeba vůbec neznají a jedí tam, ubožáci, jen rýži. Nač sjíždět cizí kraje, je-li u nás doma všecko tak známé a hezké a útulné? Je střída ročních dob a nic tu není pořád stejné; vše se mění a nic dlouhého tě neomrzí. Je teplo i zima, sucho i déšť, mráz a sníh, který křupe pod nohama, a v létě v nahotě slavím volnost svou. Je krásně v mojí rodné zemi, je krásně v domově mém. A pro ty, kdož se domnívají, že je v cizině něco lepšího než u nás, mám zprávu, která zchladí jejich nadšení: v cizině je to ještě horší než u nás.
Protože je po dešti mokro, jdu se místo nahého slunění projít po lese. Den se již stejně pomalu chýlí ke konci. Ale i tak je pořád horko.
Natrhal jsem si trochu malin a ochutnal i první černou ostružinu. Byla ještě maličko nakyslá, a to jsem vybíral tu nejlákavější. Budou potřebovat ještě tak čtrnáct dní pořádně dozrát do té správné sladkosti a lahodnosti.
S nelibostí pozoruji, že se lesníci nějak zakousli do východního konce lesa. Zatracená chamraď ničemná! Stále sypají na bývalé uzounké lesní cestičky nějaký štěrk a rum a řežou tady stromy jako smyslů zbaveni - zbaveni ducha přírody. Byli už i na mém oblíbeném místečku, kde mám vyseděný svůj ďolíček, a celé je rozjezdili, řezajíce tam polomy. Zatracená chamraď ničemná! Ale sedět a rozjímat se tam dá pořád pěkně, když tam nikdo není, jako dnes večer.
Když jsem došel zpátky k západnímu okraji lesa k borovici, na nebi se blýskalo a hřmělo. Mám hlad. Navečeřím se, chvilku si poležím a po setmění musím do Liboháje k prameni pro vodu. Je horko a vody ubývá; na zítřek bych měl málo.
Naštěstí bouře přešla jinudy a neprší. Nehlučně se blýská kdesi daleko na západě, kam mezitím bouře dostoupila. Tady je tma, zataženo, pouze na východě, kde vstává měsíc, je trochu jasněji. Takhle mělo být včera při zatmění a viděl bych je!
Je noc, ale stejné horko jako ve dne. Jdu proto pro vodu jen nalehko v tričku a spodních krátkých kalhotkách. Pohodlná noční procházka.
Horečka sobotní noci se projevuje. Kdesi zřejmě od vsí Sádek nebo Kamenec zní živá hudba z nějaké taneční zábavy. Také jsem tam zamlada chodíval se bavit, ale na to už mě neužije a nešel bych tam; teď mám lepší zábavu v lesích, kde se bavím sám a hlavně bez otravných blbých lidí, které nenávidím. Ale nezní špatně ty staré rockové skladby!
Prošel jsem temným lesem a také pod sjezdovkou v chatě hraje hudba, tentokrát nahraná a popová, ale ani ta nezní nejhůře. Tam už bych nešel vůbec. Vypínám svítilnu, aby mne ta nalitá sebranka neviděla.
Konečně jsem došel k prameni či spíše k pramínku, protože voda z něj sotva kape! To je strašné, co s ním provedli! Příští rok snad vyschne, půjde-li to s ním takhle dál! Pak to ovšem svedou na sucho, ačkoli žádné není a pořád prší; ale já pamatuji, že i tenkrát před několika lety, kdy bylo velké sucho a horko takové, že se přemnožily útočné vosy, voda z tohoto lesního pramene tekla dál proudem. Takový lesní pramen nikdy samosebou nevyschne. Na vině jsou samozřejmě blbí nenechaví lidé, kteří tento vzácný pramen čisté vody neustále upravují a přestavují a šťourají se v něm, a po každém zásahu teče voda méně a méně. Teď teče tak málo, že napuštění půldruhalitrové láhve trvalo nejméně čtvrt hodiny nekonečného čekání! Dole v altánku někdo byl, nějaká chamraď, a štěkal tam pes, potřeboval jsem rychle vypadnout a zmizet, ale láhev se stále ne a ne plnit. Měl jsem s sebou láhve dvě, ale když jsem viděl, jak to jde pomalu, nabral jsem vodu jen do jedné - ta mi na zítřek stačí - a šel jsem zpátky nahoru do lesa. Je-li to takhle špatné s tím pramenem, vezmu si příště víc vody z domu. Ta chamraď zkurví všechno, na co sáhne - a na co dosáhne! V nové době se to, lidužel, stává už pravidlem. Každý nový výrobek je horší než starý a každá nová lidská myšlenka je zvrácenější než minulá. Celý svět jde zkrátka do prdele. Nejradši bych vzal krumpáč a to dílo kazisvětů rozbil, aby voda mohla svobodně prýštit jako dřív, kdy z pramenité studánky pily lesní víly srnky! A ještě raději bych to dílo černokněžníkovo vyhodil do povětří výbušninou, jako kdysi mocný Árijec Indra rozmetal hráze zadržující volný průtok vod a tím je osvobodil! Však jistě vodu poutá kaplička, kterou nad ní postavili věřící protipřírodního náboženství, jež se zove křesťanstvím! Rozbít, zničit a rozmetat to kamenné závaží, jež tíží svobodný výtok spodních vod! Rozbít, zničit a rozmetat tu svatyni protipřírodní víry! Rozbít, zničit a rozmetat vše, co je proti přírodě!


Neděle 29. července 52
Ráno se sluníčko nesměle prodírá průsvitným bílým oblačným závojem. Dokonce střechu mého stanu pokropilo několik ojedinělých kapek. Ale v poledne jsem již vyšel nahý a bosý ze stanu do nádherného letního dne.
Procházím se po své lesní zahrádce, svobodný jako mé nahé tělo, a bosými chodidly s rozkoší vnímám úzké pouto se zemí. Moje nejdražší lesní zahrádko! Takovou jsem si tě vždycky přál mít: obehnanou neprostupnou hradbou houštin, prostornou a rozlehlou, s měkkými pěšinkami vyšlapanými v lesní trávě a mezi stromy; zahrádku jen moji, bez hlučných, vtíravých a otravných sousedů, klidné místo pro nerušené hloubání a osamělé rozjímání, skryté útočiště, o které se za mne postará sama příroda a které je úplně zadarmo. Však to říkám pořád, že nejlepší věci jsou zdarma. Neořu, nesiju, avšak bezplatně sklízím bohatou úrodu sladkého lesního ovoce, které je mnohem chutnější než drahé cizokrajné plody koupené v krámě. Mé dny v divoké lesní zahrádce ubíhají klidně, zvolna a utěšeně. Větší pocity štěstí jsem jinde nezažil. Zahrádky jsme měli celkem dvě, nepočítám-li velkou zahradu za máminým rodným domem v Korouhvi, kudy protíkal potůček (voda je to jediné, co mi v lese chybí). Ale žádná nebyla tak veliká, tak odlehlá a tak levná, jako moje současná lesní zahrádka. Nikde jinde jsem se necítil tak blažený, svobodný a odpoutaný od všeho lidského. Jen v samotě, nahotě a volnosti je štěstí mé.
Tak uplynul další horký letní den - a já ho, věru, nepopoháněl - a hřejivé usměvavé sluníčko již zapadlo za ochrannou hradbu stromů. Přesto je dosud takové příjemné teploučko, které v pelíšku v trávě pod stromy hýčká mou nahou pokožku, že váhám, prodlužuji a oddaluji ten neúprosný čas, kdy je nutno věci sbalit a uklidit je na blížící se noc do stanu. Nemohu přece čekat až do tmy!
Krásný horký den končí a krásná vlahá letní noc nastává. Po půlnoci půjdu při měsíčku lehce oděn do města, abych tam na druhý den obstaral nákupy, pomohl s něčím v domácnosti a věnoval se starým rodičům a snad se také zajel na kole vykoupat, bude-li i nadále tak pěkné teplé počasí a nebude-li v duši díra a kolo splasklé. To vše, doufám, bez nehod.
Loučím se s lesem pod starou borovicí při západním obzoru. Ve zlatém obilí běží srnec. Neztratil něco? Při procházce po mé lesní zahrádce jsem dnes našel srnčí parůžek. Vzal jsem ho do ruky, byl těžký. Kterýpak srnonoš jej asi nosil na hlavě? Ten parůžek je znakem celého tohoto lesa, s nímž se pro dnešek na konci dne loučím - les srnonošův.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm