Misantrop: Srnonoš 19.

28. září 2018 v 14:08 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 31. července 52
Ráno, hodinu před východem slunce, se vracím do lesa. Ano, tentokrát jdu opět a již napořád brzo ráno, nikoli v noci. A důvodem k této náhlé změně je strach, docela obyčejný lidský strach, strach z lidí. Neboť každý člověk se bojí lidí: bojíme se zlodějů, vrahů, násilníků, tak jako tito zločinci se zase bojí zákona a spravedlnosti, jejichž vykonavatelů se potom bojí ti i oni. Podřízený má strach z nadřízeného, dobrý člověk ze zlého, domácí z cizího a neznámého, ba i známý z druhého známého mívá občas strach. Všichni lidé se bojí druhých lidí.
Já se teď bojím, že mne v noci samotného někdo přepadne, a proto jsem se rozhodl chodit ven zase ráno, a už nikdy ne v noci. Vždycky jsem říkal, že nikdy nevíš, jakého zmetka v lese potkáš, a v noci z neděle na pondělí, jda domů z lesa přes Liboháj, se mi to plně potvrdilo. Přepadl mne tam znenadání jakýsi zfetovaný dobytek (sám se k tomu přiznal), velice útočně vůči mně naladěn! Najednou jako loupežník vyskočil proti mně ze tmy s láteřením, že tudy běhají nějací kotlíkáři. Vůbec jsem nechápal, co chce; asi ho při fetování poplašily odlesky z mé svítilny, které se jako živé rozběhly po okolních předmětech. Přiřítil se ke mně s rozsvíceným telefonem, já si zprvu myslil, že mi chce něco ukázat nebo se na něco zeptat, ale pak mi došlo, že si mne ten zmetek nejspíš vyfotil! Vyhrožoval mi, abych nezapíral, s kým tam ještě jsem, nebo že se nedopočítám těch facek, které mi uštědří. To už jsem věděl, že je zle, že jakákoli rozumná domluva s ním nebude nic platná a začal jsem přemýšlet, jak mu uniknout nebo jak ho zneškodnit. Nafetovaný zmetek mlel dále něco o tom, že se tam courají nějací kotlíkáři s noži! Z toho už mi pořádně zatrnulo; co když on sám má u sebe nějaký nůž! A nahmátl jsem svůj vlastní, abych byl připraven jej v případě nejvyšší nutnosti použít. Ale nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo to, že jsem mu přestal odpovídat nebo mu cokoli jakkoli rozumně vysvětlovat a beze slova jsem pokračoval svou cestou, když se tím trochu uklidnil, propustil mne a v křoví začal hledat svou tašku s drogami. Na rozloučenou mi však vlepil facku a nazval mne kundou. Krev mi vzkypěla nad oběma těmi urážkami! Takové ponížení! Takovou potupu jsem dlouho nezažil. Ale ovládl jsem se a strpěl ji, protože jsem byl rád, že to nakonec takhle dopadlo. O život mi nešlo a okrást mne nechtěl (třeba o můj kapesní počítač, v němž je uložen kus mé duše), to bych se byl rval jako lev. Prát jsem se s tím zmetkem nechtěl, poněvadž jednak nejsem na nějaké rvačky stavěný, maje rád klid a mír, a za druhé se cítím pro boj značně nejistý, nevidím-li ve tmě dobře na protivníka. Za třetí by to mohl být krajně nebezpečný souboj, poněvadž jeho výsledek by byl velmi nejistý. Co kdyby mne ten zmetek přemohl? A kdo by mi pak pomohl v liduprázdném nočním Liboháji? Však to už dávno není žádný libý háj, kam zpočátku chodívaly na procházky dvojice zasněných milenců, jimž se rtů tiše splývaly krásné verše o lásce a přírodě. Teď je z něj leda odpadní jáma pro lidské zmetky, kteří do místního vyřezávaného altánku chodí fetovat a k místnímu prameni, tomu zázračnému prsu matky přírody, která jím zdarma kojí své žíznivé děti, hulit a dělat nepořádek. To ponížení mne bude dlouho pálit. Je ale dobře, že jsem tomu zfetovanému dobytku nevrazil do hrdla svůj ostrý nůž, protože on by tím nic cenného neztratil, kdežto já mnohé. Já bych měl šaty od krve, vraždu na krku a světskou spravedlnost za patami. Naproti tomu, co může takový vyvrhel ztratit? Jeho život je úplně bezcenný, takže nezáleží, zabije-li ho někdo; svoboda je mu lhostejná, takže je mu jedno, je-li zavřený; pochází jistě z rozvrácené rodiny, takže mu je opět úplně jedno, přivítají-li jej doma s potrhanými šaty a rozbitým obličejem. Kdyby šlo jen o mne, i bych se třeba pral, do krve na mou věru pral, a nestrpěl bych na sobě bez trestu žádnou facku ani jinou urážku; ale doma na mne čekají milující staří rodičové, kteří už takhle mají o mne pořád strach a velkou starost, aby se mi v lese, o samotě a v divoké přírodě nic zlého nestalo. Já jsem teď jejich jediná opora ve stáří; a jak tím víc by se o mne asi musili, chudáčkové drazí, bát, kdybych se vrátil domů celý roztrhaný, zraněný a vyděšený z následků nějakého ukvapeného a nepředloženého činu? Proto jsem raději mlčky strpěl tu facku i tu sprostou nadávku a byl jsem rád, že to není horší. Ale takové ponížení bude pálit, pálit jako oheň! Oheň, jejž může uhasit jen strašlivá pomsta!
Až v bezpečí domova na mne padla plnou tíhou vážnost té události a mého celkového postavení, z ní vyplývajícího. Jsem v podstatě bezmocný jako dítě, třebaže stále posiluji své svaly a jsem ozbrojen. Stal jsem se psancem, pronásledovaným ve dne slušnými lidmi a v noci ohrožován zločinci. V západní Evropě se domorodci bojí vycházet ven v noci vinou černošsko-islámských vetřelců, v českých zemích aby se člověk bál vlastní zfetované mládeže! To jsme to dopracovali. Zločinci jsou chráněni a obyčejný člověk (i neobyčejný) je trestán za to, že se jim brání. Ani naše neslavná světská spravedlnost by se za mne nepostavila, kdybych toho zfetovaného zmetka zmlátil nebo ho i po právu zabil. Nezastala by se mne ostatně ani v opačném případě, kdyby on zmlátil nebo zabil mne. Jak jinak totiž nejspolehlivěji udělat z lidí ustrašené otroky, než že je vydáte v plen zločincům! Ano, celý svět je v prdeli. Z tohoto strašného zjištění jsem se podělal jako achajský stratégos Arátos před bitvou. I mne čeká bitva, tak jako celou Evropu čeká občanská válka. Až se to začne řezat, nebudou ti, kdo to zavinili, viset jako Mussolini jenom za nohy hlavou dolů, nýbrž za koule!
Celou noc a den jsem přemýšlel, co udělám, jaká nová protiopatření vůči lidstvu podniknu. Přemýšlel jsem o tom a o svém ponížení i u rybníka, kam jsem si zajel na kole se koupat a slunit. Tam se mi dobrá nálada vrátila a tam jsem se také rozhodl chodit ven jen ve dne nebo brzo nad ránem. Je to bezpečnější. Raději se nechám za denního světla očumovat obyčejnými lidmi, než za tmy přepadat zfetovanými dobytky.
U rybníka jsem byl úplně sám a žádní lidé v dohledu. Je veliké horko, a tak jsou jistě všichni na koupalištích nebo na nudaplážích. Tím lépe pro mne. Já mám svou vlastní soukromou přírodnickou naholázeň tady, kde mne nikdo neruší a neotravuje, na rozdíl od přelidněných koupališť, kde ječí haranti a kde překážejí hnusní pupkatí chlapi a škaredé ceckaté ženské. Tady je od všech lidí svatý pokoj. Do sytosti jsem si v naprosté nahotě a volnosti užil sluníčka a vody.
Dnes časně z rána, přesně hodinu před východem slunce, kráčím s veselou myslí do lesa. Lidi jsem tou dobou potkal asi všehovšudy dva, jimž jsem se ostražitě a velkým obloukem vyhnul. Vyhýbám se také tomu obávanému liboháji feťáků a jdu kratší a přímější cestou přes zahrádky. Jdu nalehko, jen v maskáčové vestě, krátkých zelených kalhotách a s opánky na nohou. Je mi takhle docela zima, ale stoupaje do Šibeničního vrchu zahřál jsem se až dost, oceniv lehkou vzdušnost mého letního ustrojení. Na okraji mého lesa mne již vítají plaché srnky, srnec i srnčátka. Jak milé shledání! Dva celé dni nechci vidět žádné lidi a spolu se starým mrzoutským vodníkem Ivanem z Jiráskovy hry Lucerna si říkám: "Jen pryč od lidí - toť souhrn vší moudrosti -, kde budu sám a sám!"
Přišel jsem na zahrádku, vlezl si do stanu, nasnídal jsem se a spal až do poledne. Je znovu horký letní den, a tak stěhuji svůj srnčí pelíšek do trávy pod stromy. Ale po chvíli je mi horko, spacák, na němž nahý ležím, je mokrý od potu, a tak jej pokládám vysušit na sluníčko, procházím se zatím bos po vyšlapaných pěšinkách a potom umisťuji pelíšek do největšího stínu poblíž stanu, kde je příjemný chládek. Jednou trochu poprchlo, ale když začalo drobně krápat i podruhé, sbalil jsem své věci a vlezl si radši pod otevřený stan. Tam jsem pěkně v pohodlíčku a v pokojíčku už zůstal až do večera. Bavím se zatím psaním deníčku a pak si budu číst zase svůj "Plivanec". Doma jsem si chtěl vytisknout toho započatého Komenského "Labyrint" a vzít si ho s sebou, ale když jsem jej stahoval ze sítě do počítače, namátkou jej pročítaje, nechal jsem toho a celého milého Komenského jsem zase pěkně zahodil. Přešla mne chuť číst jakési křesťanské rozumování. Ach to křesťanství, to zkazí každé rozumování... Snad si to někdy ještě přečtu - zvlášť Komenského úvaha o mohamedánské víře by mohla být pro současnost zajímavá -, ale ne nyní, ne teď. Teď nesnesu nic, co není mého, co nevytrysklo z hlubin mého nelidského ducha.
Večer jsem se oblékl a obul, nerad a ač mi zima nebylo, a vydal jsem se na procházku po lese. Na okraji ovesného pole, s výhledem na mou vrchovinu, jsem se zastavil a díval se do šeřící se dálky. Vtom pozoruji, že v poli stojí srnec a bedlivě se na mne dívá. Pak se dal do běhu a do skoku, ale nikoli pryč ode mne, jak jsem očekával, nýbrž směrem přímo ke mně! Jaké bylo mé překvapení, když stanul na kraji zlatého ovsa kousek ode mne a znovu se na mne tak vyzývavě koukal!
Chvíle napjatého čekání, co bude dál.
Trochu jsem se pohnul, přešlápnuv z nohy na nohu. Srnec sebou trhl jako probuzen ze strnulého spánku a utekl jako janek do blízkého lesa, kde ještě dlouho dupal a hartusil.
Podivná příhoda. Vysvětluji si ji tak, že srnec asi ve mně viděl druhého srnce a svůj omyl poznal až z největší blízkosti. Byl-li to vůbec omyl! Protože mám-li se já za srnce, není divu, že mne má za takového i jiný srnec. Neuvěřitelné! Jsem skutečně na povrchu takový jako ve svých myšlenkách? Mám snad zázračnou schopnost proměnit se v cokoliv, na co pomyslím? Já snad opravdu začnu věřit, že jsem srnec!


Středa 1. srpna 52
Spal jsem nahý ve spacáku, ráno jsem pytel pouze otevřel a další krásný teplý letní den hned nato zahajuji úplně nahý a bosý procházkou po mé velké lesní zahrádce. Neznám nic lepšího. Když je v lese teplo a sucho, je takový les se stanem lepším a útulnějším domovem než nejpřepychověji zařízený dům se zahradou, balkónem a bazénem. Letos je to v lese navíc lepší i tím, že zatím neobtěžují tolik ani komáři, ani houbaři, tento obtížný hmyz, vzájemně provázaný vlhkem a díky vlhku se i ve větší míře vyskytující.
Zkoumám své stejně šťastné a svobodné spoluobyvatele lesa: ptáčkové si spokojeně štěbetají vysoko na stromech, ropucha po ránu ve své vlhké jamce není, vrátí se do ní asi, až bude větší horko, a zmije se nejspíš kvůli mně odstěhovaly jinam, kde je neruší mé obcházení.
Vytáhl jsem pelíšek mimo stan, abych se na něm mohl blaženě celý nahý natáhnout a hledět skrze stromy do nebe. Takovýto šťastný a spokojený život v souladu s přírodou je důkazem, že ho lze dosáhnout těmi nejjednoduššími a nejzákladnějšími prostředky, ba že ta jednoduchost a prostota jsou dokonce přímou podmínkou štěstí. Nač bažit například po přepychových drahých značkových oděvech, je-li člověk nejšťastnější úplně nahý? Nač se zadlužovat na celý život kvůli přepychovému domu, stačí-li člověku ke štěstí pouhý stan? Nač přepychová zahraniční dovolená v nějakém cizím přelidněném paláci, kde se o sebe nemůžete starat sami a zadarmo, ale někdo vás neustále obsluhuje a svými posluhami obtěžuje, je-li člověk nejšťastnější v klidu a samotě na své rodné hroudě, na tajných místech v lesích, kde nepotkat jiného člověka, cizince, který vždy představuje možnou hrozbu a jisté nebezpečí. Pravda, ne každý člověk dovede být v hmotné skromnosti plně spokojen, ba většina lidí je šťastna právě jen v přepychu a drahotě, jež jim přinášejí starosti, plahočení a nezdravý spánek. Ale tady není řeč o kdejakém obyčejném, hloupém člověku, který nedovede žít a na kterém nikomu nezáleží; tady jde řeč o zcela jiném člověku, zvláštním, moudrém a samotářském, který je moudrý právě proto, že se straní lidí; o člověku, který žije podle nejjednodušších a nejzákladnějších zákonů přírody, a proto je také nejšťastnější a nejsvobodnější; řeč je o divokém člověku, který nosí podobu plachých lesních srnců, o člověku, jejž již pradávní pohané proto nazývali srnonošem - řeč jde samozřejmě o mně.
Večer konám svou navyklou procházku po lese. U ovesného pole zadupal jakýsi srnec, ale neviděl jsem ho. Dnes se nechce se mnou družit. Asi je na mně poznat, že už myslím na zítřejší ráno, až půjdu do města, a tak mé srnčí parůžky opadly a proměnil jsem se zase v člověka. Ráno před svítáním budu doufat, že ke mně bude osud milostiv a nepošle mi ještě jednou do cesty nějaké zfetované hovado bez mozku, abych je nemusil zabít. To ponížení, které jsem projednou od něho strpěl, dosud příliš pálí a drásá mou důstojnost. I moje trpělivost má své meze.


Pátek 3. srpna 52
Přesně hodinu před východem žhavého letního slunce se vracím do lesa, obtížen nákladem jídla a hlavně pití na další tři dny. Slunce je v těchto požehnaných horkých dnech sice žhavé, ale dnes vychází o čtyři minuty déle než minule, a ty pouhé čtyři minutky stačí k tomu, že už je na ulicích o trochu víc rušno. A vzhledem ke zkracujícím se bílým dnům po červnovém slunovratu se bude hodina mého odchodu stále víc a víc posouvat k dobám většího a většího provozu. Pořád ale lepší potkávat lidi ráno spěchající do práce, než v noci vydávat se v nebezpečí přepadení zfetovanými dobytky. Strupy na odřeninách po nedávné nehodě na kole už svědí, což znamená, že se, chvála přírodě, pěkně hojí, ale palčivost utrženého ponížení, kterého se mi dostalo v nočním Liboháji od toho útočného zmetka, ještě živě cítím, a ačkoli jsem se v tom střetu zachoval nejrozumněji, jak jsem mohl, přesto si vyčítám, že jsem se nebránil, nezmlátil ho, neuškrtil nebo nepodřízl jako hnusnou lidskou svini! Časem jistě zapomenu a potupná rána se zahojí, ale kdyby mi teď znovu zkřížil cestu do mé lesní svatyně stejný nebo jemu podobný dobytek, obávám se, že už bych tak brzo svůj hněv neovládl. Je-li člověk vystaven stálému napadání, je už na ně příště lépe připraven; a je-li nucen stále bojovat, bojuje stále lépe a lépe.
Časem pozapomenu a v bezpečí upokojím se, budu-li i nadále chodit ven jen brzo ráno, jako právě nyní před svítáním, kdy už všichni lidští noční dravci dávno vyspávají svou opici, ale můj návyk obloukem vyhýbat se lidem, získaný léty neblahých zkušeností s lidskou zběsilostí, ten nikdy neopustím.
Za městem, vkročiv do temného dosud jitřního lesa, rázem ze mne všecka tíha a starost padá jako těžký kámen. Tady už jsem svobodný a nezávislý - tedy víc svobodný než nezávislý. Ony se ty dva pojmy - svoboda a nezávislost - často ztotožňují, ale nemusí to být vždy táž věc. Svobodný přece mohu být i tehdy, jsem-li na něčem závislý, například na vzduchu, na vodě, na jídle, na teple, v přenesené rovině potom na penězích, na živící ruce důchodů, na štědrém dárci a podobně. Každý je na něčem závislý, ale ne každý je svobodný. Jde jen o to, aby člověk kvůli své závislosti neztratil svobodu a dál říkal pravdu, konal správné věci a dělal, co ho těší; jde o to, aby jej závislost nepřikovala za své výhody k žalářním zdem nesvobody, tak aby již nikdy nevyšel za světlem své přírodou dané volnosti.
Světlo volnosti! Právě takové světlo a právě taková volnost se nyní rozplanuly nad lesem a v duši mé! Nastal bílý den. Slunce vstává a já v srnčím pelíšku pod stanem uléhám.
Spal jsem až do horkého poledne, kdy vyndavám před dusný stan do nejchladnějšího stínu své lůžko a úplně nahý se do něj po krátké procházce s rozkoší pokládám. Ach, to je blaho... Miluji tyhle každoroční horké dny dočasných rovníkových teplot! Lidé, kterým nikdy není nic vhod, proti nim remcají, brblají a hubují, ale já jsem rád, že nastalo ono krátké období roku, kdy i obyvatel padesáté rovnoběžky severní šířky může ležet v lese celý den úplně nahý jako indický svatý muž, může se koupat a slunit a neznat pocit zimy. Mně se tohle horko líbí, ale nikoliv už lidem, kteří nevědí, co by vlastně chtěli mít; je-li chladno a prší, hubují, že není teplo, a je-li teplo, nadávají, že je příliš horko. Mně se tahle přírodní rozmanitost líbí a přijímám bez mrzutosti všechno, čím nás bezbožná příroda obdařuje, protože vím, že žádné období netrvá dlouho, hned se mění, hned je jiná tvářnost země a všecko se pestře střídá. Všechny přírodní úkazy přijímám s radostí jako své vlastní, jako bych já sám byl jejich tvůrcem. Jak bych s přírodou nesouznil, jsem-li i já jako ona! Já a příroda - to jsou dvě doplňující se veličiny.
To je pohoda! Ležím si pohodlně na měkkém lůžku ve stínu pod stromy, větřík ochlazuje mé nahé horké tělo, dívám se na svůj zelený stan, na zeleň své lesní zahrádky, na pohupující se větvičky smrčků, na šišky, které se houpají na vrcholcích, přemýšlím, podřimuji anebo si čtu.
Tak uplynul celý den a je zase večer. Je čas na pravidelnou procházku před spaním. Ani se mi nechce se znovu oblékat, ani bych se nemusil oblékat a mohl bych dál zůstat úplně nahý, ale kvůli lidem, kdybych nějaké čirou náhodou potkal, musím. To je hrozné, že se musím stát nepřirozeným - a ještě k tomu kvůli nenáviděným lidem!


Sobota 4. srpna 52
Ráno za svítání jsem rozepjal spací pytel a nahý, bosý, s myslí radostnou, vyběhl jsem do nového dne. Jaká rozkoš! V jitřním chladu vystavil jsem svá nahá záda hřejivému sluníčku, dokud ještě pouze příjemně hřeje, než bude později příliš žhnout.
Vtom vylekal mne jakýsi šramot v suché trávě... Ješteřička! Malá neškodná ješteřička, která se také spolu se mnou ohřívá na sluníčku… Ona je sice v zásadě neškodná i zmije, ale může ublížit, cítí-li se ohrožena - na rozdíl od člověka, který je škodlivý dnes a denně a ve všem svém konání a počínání a který ublíží, i když nijak ohrožen není. Stačí se podívat, jaký nepořádek po sobě lidé zanechávají všude, kam přijdou. Ano, ve srovnání se škodami celosvětových rozměrů je to zdánlivá maličkost, ale pravá ničivá povaha člověka je nejzrůdněji patrná právě na takových zdánlivých maličkostech, na kterých jakoby až tak mnoho nezáleží. Maličkosti se totiž spojují s jinými maličkostmi nakonec až do obludných rozměrů, které skýtají pravý obraz člověka, coby ničitelské protipřírodní zrůdy. Ano, přesně tak: člověk je zrůda.
V jedenáct hodin se ve stanu budím horkem a dusnem a musím ven. Stelu si proto ve stínu stromů pelíšek a podřimuji dál.
Odpoledne jsem zaslechl další podezřelý šramot. Byla to malá veveřička. Hledala lískové stromky a na nich oříšky. Zrovna jsem seděl a četl si "Plivanec". Veveřička pobíhala všude okolo a blížila se. Seděl jsem a ani jsem se nepohnul. Třeba přijde až ke mně… A opravdu přišla až skoro ke mně! Bylo to roztomilé setkání, ale jen letmé. Veveřičku nezajímal ten divný nahý tvor (tak jako pohled toho nahého tvora upoutala ona veveřička), protože hledala lískové oříšky, a ne mne. Proto po krátké výměně zvědavých pohledů běžela dál a kousek odtud našla konečně lískový stromek, vyšplhala naň a hledala oříšky. Pak se zase spustila na zem a běžela dál do nitra lesa. Roztomilé setkání! Dívám se za ní a divím se, jak může v tomhle horku vydržet běhat v kožíšku; já ležím úplně nahý ve stínu a nejnepatrnější pohyb mne zaplavuje horkostí!
Večer se obloha zatáhla tmavými mračny, ale vedro je tím snad ještě větší. Při procházce před spaním trochu z těch mraků kapalo, ale lesní půdu těch několik kapek neovlažilo. Všechny lesní tůňky dávno vyschly. Každý krok šustí jako chřestítko, suché větve smrků se sklánějí žíznivě k zemi, která je však nenapojí, protože je také beznadějně suchá jako troud. Žízeň mám i já, a donesené zásoby vody s Vitacitem rychle ubývají.
Žitné pole je požaté, voní slámou a běhá po něm zajíček. Je dobře, že je sklidili právě v den, kdy jsem byl doma, a byl jsem tak ušetřen rámusu.
Snáší se noc. Kdesi třeskl výstřel. Aj, pytlák - s průkazem člena mysliveckého sdružení!
Ukládám se na lože úplně nahý a ani se nepřikrývám. Vedro neustává ani v noci.


Neděle 5. srpna 52
Brzo ráno, v obvyklou hodinu před východem slunce, vstávám a jdu do Liboháje k prameni pro vodu. Žízeň je veliká a voda mi utíká. Na nebi září půlměsíc, všude je ticho, příšeří a liduprázdno. Jen v lese podél mé cesty dupají a šustí jakási neznámá zvířata. Na pěšince jsem potkal pana ježka. Obrátil se ke mně zády a pudově naježil proti mně své bodliny. Taková pichlavá ochrana by se mi občas také hodila… Však určitá ježatost navenek, otáčení se k lidem zády a choulení se do vlastního ostnatého klubíčka je i mojí obranou i mým pudem!
Pěknou procházkou předjitřním lesem jsem konečně dorazil k vytouženému prameni životodárné vody. No, on je to vinou lidí a jejich nešetrných zásahů již jen pramínek, a ne pramen, a voda z něj sotva vytéká. Schválně jsem si změřil, jak dlouho potrvá, než se naplní jedenapůllitrová láhev. Minule jsem to odhadoval na nejméně čtvrthodinu a můj odhad byl přesný - trvalo to přesně osmnáct minut. Kdyby chtěl vodu někdo stáčet průmyslově, za osm hodin pracovní doby by naplnil zhruba jen šestadvacet lahví. Kdyby prodal jednu láhev za deset korun, vydělal by si za měsíc pouhých pět tisíc dvě stě korun, což by byla velmi ubohá žebrácká mzda. Milionářem by se takový podnikatel stal až za šestnáct let naprostého hladovění a spaní pod širým nebem, pokud by měl tu trpělivost a sebezapření - a pokud by samozřejmě neplatil ani daně. Já byl během pouhé čtvrthodinky už tak nesvůj, jak se víc a více rozednívalo, že bych byl nejradši šel zpátky odtud, než začnou chodit lidi se psy anebo běhat, a nemohl jsem se těšit ani ze střízlíkova zpěvu, který se tam ozýval, ani z žabičky, která poskakovala okolo.
Na zpáteční cestě už na obzoru vycházelo rudé slunce, odrážejíc své světlo v skleněných oknech samot. Začíná den a denní ruch. Přede mnou projel kdosi na lehké motorce po silničce přes luka zkratkou směrem k Sádku, tak tak, že jsem se stačil schovat. Drzý vetřelec projel po louce kolem zkoprnělého zajíce, který ani nestačil utéci. Rychle do úkrytu! Ale jak se rozednilo, spatřil jsem o to lépe, že nějaký lidský dobytek poházel zase přístupovou cestičku hnusnými odpadky. Už jednou jsem to po tom hovadu uklízel, a už je tu ten nepořádek zas! Co to je za dobytka? Jaké jsou jeho zásady, názory, hodnoty? Jaký je jeho vztah k této zemi? Co si myslí, že je? Kde si myslí, že je? Proč jezdí vozem do přírody, je-li to jelito tak nepořádné, bezohledné a nevychované? Proč se ten dobytek nenažere někde na parkovišti před obchodním domem a neháže odpadky z okénka tam? Proč nezůstane radši doma? Doma by to neudělal, tam si po sobě musí uklízet (nebo má na to ženu), ale v přírodě na tom nezáleží, ta není jeho. Nepovažuje-li tedy přírodu za svou, co do ní vůbec leze? Kdo ho zval, kdo mu to poradil, kde to viděl? Kdo ho takovému chování naučil? Rodiče? Škola? Nebo je takovým hovadem od přírody - a proti přírodě? Ne, to nechápu. Takoví lidé jsou na světě nejen úplně zbyteční, ale také úplně nejškodlivější, a jako s takovými by se s nimi mělo jednat, jako s nepotřebným a jedovatým odpadem - spálit nebo zakopat hluboko do země, aby nemohli uškodit! Ano, člověk je odpad přírody; odpad, který sám šíří odpad.
Dnes není taková výheň jako včera. Silný vítr přivál tmavá mračna, z nichž kapalo. Později vichr i deštík ustaly a vysoký tlak vzduchu mračna roztrhal tak, že vykouklo i sluníčko, ale já zůstal pod stanem a dospával jsem nenaspané, pokud vítr, hromské stíhačky a další ruchy dovolily. Občas jsem se trochu prošel jen okolo stanu a dočetl jsem "Plivanec". Celý den je příjemné teploučko, takže na sobě nemám vůbec nic; a těch několik hadříků, které tu mám s sebou, ostatně také mnoho nezakryjí. Co bych jimi zakrýval a proč - a hlavně kvůli komu? Jsem takový, jakého mne stvořila příroda - a žádný člověk tady naštěstí není, aby do toho mohl mluvit.
Večer se loučím s lesem obvyklou procházkou, zakončenou zádumčivým posezením pod starou borovicí na kraji žitného strniště, kde paběrkuje osamělá srnka. Slunce zapadlo, nebe je jasné, jen na západním obzoru se ostře rýsují tmavá mračna. Je čas se navečeřet a jít spát. Zítra časně zrána před svítáním půjdu domů pro nové zásoby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm