Misantrop: Srnonoš 2.

28. září 2018 v 12:40 | Misantrop |  Srnonoš

Čtvrtek 12. dubna 52
Ráno po snídani jsem šel ke studánce pro vodu. Okolo pramene byl opět nepořádek, který jsem uklidil. Vůbec nikoho lidského jsem nepotkal, les byl úplně liduprázdný. Viděl jsem jen samé srnce a srnky. Mohl jsem zůstat doma a chodit ven v tuto dobu dál na procházky a pak být po zbytek dne s tátou - a vyšlo by to nastejno.
Stejně se tady v lese nudím; to neustálé chození mne unavuje, číst nemám co, leda svoje vlastní spisy a výpisky z četby, které už znám nazpaměť, a rozečtené Pašeráky od Franty Sauera jsem nechal doma...
Odpoledne navíc dorazili nějací lesní dělníci a kousek od mého "srnčího pelíšku" cosi dělají. Mají tam traktor a pily. Opatrně, aby mne neviděli, jsem se připlížil blíž, abych vyzkoumal, zdali mi od jejich činnosti nehrozí nebezpečí prozrazení úkrytu.
Plížil jsem se kryt stíny hustého porostu, až jsem se dostal do co největší blízkosti. Zjistil jsem, že se prosekávají jakýmsi starým průsekem, nyní již zarostlým, vytrhávajíce tahačem pařezy a pilami se prořezávajíce dál.
Po dlouhém pozorování jsem nakonec nabyl správného závěru, že jsou sice blízko, ale ke stanu že nesměřují a že je mezi námi ještě mnoho špatně prostupných křovisek a hustého lesíka, takže jsem prozatím v bezpečí a mohu být klidný.
Nicméně klidný mnoho nejsem. Tím průsekem budou pronikat nejen lesní dělníci, nýbrž i později v létě houbaři. Já to tušil, že si mám pro letošek hledat jinou oblast. Myslím, že mi tady takříkajíc "hoří koudel" a že by to chtělo jít se stanem jinam - anebo to letos úplně zabalit. Když si představím, že chudák táta už třetí den beze mne jen tak civí nepřítomně do stropu...
Salomé ho nijak nezabaví, jen já ještě dokážu vyloudit na jeho stařecké tváři úsměv, nehledě na to, jak sprostě a hrubě se ona k němu chová. Táta možná doma umírá, a já neužitečně trávím dny a noci v lese, místo abych byl v jeho možná posledních dnech s ním. Jsem přesvědčen, že už jen moje přítomnost ho stále ještě drží při životě, jinak by nebyl už dávno mezi živými.
Musím domů! Ještě nikdy jsem tak nespěchal a netěšil se z lesa domů, jako dnes. Je to těžké a bolestné rozhodování; stejně tak těžké a bolestné, jako zůstat. Roky a léta bezstarostného mládí skončily. Přišel čas začít splácet svému dobrému hodnému tátovi všechnu jeho dobrotu a lásku. Snad ještě není pozdě.
Život je krutý. Člověk se celý život pídí, dře, namáhá - a nakonec si nic nepamatuje ani on sám, ani jeho blízcí. Já nezapomínám nic. A zrovna dnes je tak krásně a teplo... Jaksi z toho ale nemám tu správnou radost, jako dřív, protože myšlenkami bloudím k domovu a vzpomínkami zalétám do časů, kdy byl můj hodný táta ještě plný sil tělesných i duševních. Teď už nemá ani jedno, ani druhé. Co mu zbývá, to jsem já. Jen já jsem mu zbyl - a on mně. Dnes v noci se poprvé budu těšit domů.


Úterý 17. dubna 52
Pět celých dní jsem strávil doma, částečně deštivých. Táta neumírá, má se dobře, pouze mne po třech dnech mé nepřítomnosti nepoznával, což je, žel, nyní v jeho duševním stavu obvyklé a běžné, to není poprvé, ale jinak jsem ho zastihl stále stejného, jen snad trochu víc omámeného prášky na uklidnění, které má předepsané na noc, aby necoural po bytě a nechal spát nás i sebe; rozhodně nebylo nijak na něm znát, že by beze mne trpěl pod výlučně máminou péčí. Možná se mé velmi silné a výrazné myšlenky o ní, jako o zlé sani Salomé, přenesly až k ní, od mé mysli k její, a vzala si z nich poučení. Jak vidno, někdy je takový přenos myšlenek na dálku účinnější než přímé působení slovy, a mnohdy má takové myšlenkové vysílání dokonce větší dosah než umělé vlny šířené rozhlasem a televizí.
Táta byl samozřejmě rád, že jsem zase doma, ale zdálo se mi, že si mou třídenní nepřítomnost ani neuvědomil. Ostatně člověk, který okamžitě zapomíná všechno, co mu říkáte, všechno, co on řekl a co prožil, takový člověk nevnímá ani tok času, takže jitro mu splývá s večerem a jeden den s druhým, aniž by poznal mezi nimi rozdíl. V takovém stavu je teď táta. Úplně spokojen ve svém nevědoucím bezčasí. Ať je mu ubližováno, nebo snášeno modré s nebe - všecko mžiknutím oka ihned zapomíná.
Zato já jsem po dobu těch pěti dnů nezapomínal na les a na můj "srnčí pelíšek" v něm ukrytý; a jestliže můj dobrý hodný táta nezmíral doma touhou po svém věrném synovi, zmíral jsem já touhou po jarním lese.
Jak rád jsem se do něj pod rouškou noci opět vracel! Jak rád jsem zase procital do nového jarního dne, oživeného podmanivým zpěvem lesních ptáčků! Jak rád jsem znovu vídal a potkával mé srnčí družky, jak rád jsem se kochal jejich štíhlými, pružnými lepými tvary tělesnými, ó jak mne odzbrojila jejich plachá povaha!
Konečně v milovaném lese s milovanými srnkami! Jak se mne pojednou spadaly všecky strachy a nenávisti! Jak jsem najednou volný, zbaven všech pout!
Spal jsem a lenošil až do odpoledne a pak jsem se toulal lesem jako srnec až do večera. Viděl jsem mnoho svých plachých srnčích soudruhů, ale na louce u lesa jich bylo pohromadě nejvíc: rovných pět, srnců i srnek, malých i velkých. Všichni se svorně a tiše pásli na první svěží jarní zelené travičce. Malí srnečci pobíhali radostně pod usměvavým sluníčkem, starší srnci rozvážně a ostražitě, leč dychtivě okusovali trávu. Opatrně, abych je nevylekal, jsem se lesem připlížil poněkud blíž. Na dohled od té šťastné skupinky jsem usedl ve stínu háje a ponořil jsem se do svého štěstí také. Všude panuje mír a klidné ticho, rušené jen nehlučným zpěvem ptáků, po lesní půdě se rozprostírají barevné koberce bílých sasanek a žlutých prvosenek v okruží čerstvé zeleně. Jaro, ach, jaro! Jen ty zaháníš z duše všecky její chmury, jen ty umíš potěšit mysl mou!


Středa 18. dubna 52
Po více než dvanáctihodinovém vydatném spánku jsem se probudil do nádherného dne. Na obloze ani mráček, v duši rovněž čisto a slunečno.
Po snídani mám dnes namířeno na svou každoroční téměř obřadní pouť do blízké vsi našich předků. Jmenuje se Korouhev a opravdu jako nějaký prapor a zástava vlaje nad mým životem, třebaže jsem v té vesnici já osobně nikdy nežil, jen moje máma, strýček Vladimír, dědeček s babičkou, praděd a prabába - a dál už se ztrácí naše rodová větev v zapomenutém nedohlednu.
Snad je to prastaré volání rodu, co mne sem neodolatelně stále rok co rok pudí, třebaže nerad chodím vesnicemi; snad jsou to hroby mých předků, k nimž cítím silné pouto; snad zážitky z dětství a vzpomínky na dobu, kdy ten velký opukový dům naproti kostelu ještě obýval děda, strýc a fenka Zorka; ale snad mne sem pudí především překrásná zdejší příroda, její údolí nekonečného klidu, rozkošné výhledy a úchvatná okolní krajina.
Asi to všechno dohromady mne každoročně pudí překonat sama sebe a vstoupit do vesnice, třebas bývá většinou málolidná, navštívit hroby předků, postát nad nimi v zamyšlení a pak kolem bývalého dědova stavení, kde ožívají staré vzpomínky z dětství, stoupat nahoru do strmé stráně k osamělým borkám a dál do lesů a skal.
Tentokrát mne sem ale pudí ještě další věc: touha najít nějaké nové tábořiště a usadit se v něm.
Nejdřív jsem vyšplhal na Švejnarovu skálu, na niž padl letos smrkový kmen, potom mířily mé kroky k pradávné studánce, kterou jsem trochu očistil neboli "otevřel", jak se říkávalo při staroslovanském jarním obřadu, a pak jsem prolézal křoviska ve snaze nalézt nějaký vhodný úkryt pro můj "srnčí pelíšek".
Avšak nic jsem nenašel, co by se mi líbilo a co by bylo dost skryté, ačkoli jsem prosmýčil kdeco a nohy už mne bolely. Vracel jsem se tedy pomalu zpátky.
Cestou dolů k vesnici mi napadla taková zvláštní, velmi vtíravá myšlenka: že bych chtěl, aby se teď vrátil čas, řekněme do doby roku 1965, do roku mého narození, ale abych přitom já sám zůstal nezměněn. Dole v domě bych tak mohl vidět a znovu se setkat s dosud živým dědou, babičkou, strýčkem a psem Zorkou. Vzrušující to představa!
Sestupoval jsem za těchto úvah klidně k vesnici, na jejímž okraji stojí bývalé dědovo stavení. Stál tam jakýsi muž, opodál si hrálo dítě. Přišel jsem blíž k tomu muži - a zamrazilo mne. Ten muž byl celý můj strýček Vladimír!
Nevím, zda si tu podobu přičarovalo jen moje vědomí, které se právě zabývalo mými již léta zesnulými příbuznými, nebo zda ten muž měl opravdu v tváři i postavě rysy mého strýce - či dědy, neboť oni dva si byli dost podobní -; jisto je jen to, že se mi zjevil mrtvý v podobě tak živoucí, až jsem z toho ztratil řeč. Ale k pozdravení jsem se přeci zmohl, zadívav se neznámému muži s povědomou tváří do obličeje. Opětoval můj pozdrav a také se dlouze zadíval do mé tváře, jako bych mu snad někoho připomínal.
Zvláštní setkání. Někteří lidé prostě neumírají, poněvadž naše vědomí a představivost je dovedou přivolat zpátky k životu. A co já? napadá mi, také já jsem nebo budu vyvoláván něčím silným vědomím k životu, až vůle má i kosti ztrouchniví? Také já budu ožívat, až budu mrtev, a budu poznávat své oživovatele?
Škoda, že jsem se ještě nezadíval víc do tváře tomu dítěti. Možná bych v něm nakonec poznal sama sebe a ono by možná poznalo mne. Dobrodružná představa!
Nu, zdá se, že nebyla úplně tak marná tato obřadní pouť za hlasem předků. Uvidíme se znovu příští rok.


Čtvrtek 19. dubna 52
Pondělky a čtvrtky jsem si vyhradil na nezbytné nákupy a údržbu domácnosti i sama sebe a na pomoc svým starým nemohoucím rodičům.
Když jsem se mámě svěřil se svými včerejšími myšlenkami na zesnulé prarodiče za mé pouti do Korouhve, vyřkla máma úvahu, která mi napadla už dávno předtím také: Děda s babičkou byli oba takoví pracovití, celý život se dřeli, ale já, jejich vnuk, ač povahou stejně uvážlivý a mírný, mám k práci odpor, vyhýbaje se jí, jak jen mohu.
Postřeh sice správný, ale námitka zcela lichá. Já nemám ve skutečnosti odpor k práci, která je svobodná a důstojná; mám jen nechuť k práci otrocké a nečestné. A taková je dnes práce každá.
Moji prarodiče pracovali na svém, měli vlastní hospodářství, pole, les, domácí zvířata, zahrádku, vlastní velký dům; a pracovali na sluníčku, na čerstvém vzduchu, v tichu přírody a v klidném rozvrhu podle vlastního uvážení a potřeb. A přesto prý máma jako malá vždy v létě, ve žních, kdy bylo nejvíc práce, záviděla jiným dětem, že měly čas se koupat a hrát si. No tak se mohla jít vykoupat večer jako divá Bára Boženy Němcové!
Ano, pracovali mnoho, pracovali těžce, ale zato pracovali svobodně, sami spolu nebo v úzkém kruhu dobrých známých, a to každou i sebetěžší dřinu zmírňuje.
Zažil jsem takovou práci také. Když jsme vypomáhali s rodiči, kteří byli už tenkrát v důchodu, místnímu družstvu při sklizni brambor, také jsme dělali pěkně pospolu (a s několika dalšími známými lidmi) v poklidné družné náladě, za žádných spěchů, za nijakého rozčilování či vysilující nesnášenlivosti, jak jsem to zažil v továrně. Přestávky na svačinu a na oběd byly dlouhé, já, jakožto přísný býložravec, jsem se jich nezúčastňoval, a abych nemusil být s nenáviděnými lidmi pohromadě a dívat se, jak žerou mrtvoly mých milovaných zvířat, vlezl jsem si vždycky do nejbližšího lesíku na nějaký posed, kde jsem chroupal jablka, protože na naší bývalé zahrádce jich naše jabloně rodily tolik, že jsem celý den jedl jen ovoce, zuby jsem měl po něm krásně doběla vyčištěné i bez kartáčku, a teprve večer jsem se dojedl třebas i celým bochníkem nějakého celozrnného chleba. A když jsem z lesa viděl, že na poli lidé znovu pracují, vyběhl jsem za nimi a přidal se ke společnému dílu.
To byla podle mne ta pravá, vskutku radostná, svobodná práce, žádné krysí dostihy pod knutou krutého boháče, jako dnes. Byl jsem tehdy mladý, pln sil a radosti z pohybu. Velkou část své výdrže jsem věnoval práci mezi lidmi, které jsem znal, kdy nikdo na nikoho nebyl nepříjemný, nikdo na nikoho nesočil, a ani vedoucí, ani dělník nebyli nad nikoho povýšeni aneb někomu podřízeni, nýbrž skutečně pouze jeden vedl a druhý dělal, vše bez vzájemné nevraživosti, která vládne v současných naprosto odlidštěných velkotovárnách mezi samými cizími lidmi.
Takové ovzduší radostné a svobodné práce panovalo ještě zpočátku i potom v pekárně, do které jsem nastoupil v polovině devadesátých let. Stejná malá rodina přívětivých dělníků a vlastníků podniku, i máma tam dělala se mnou, i táta tam dokonce hodlal také nastoupit, ale když ho odmítli jako nepotřebného, chodíval se na mne alespoň dívat, jak mně jde hezky práce od ruky, všichni si tykali, starším se říkalo "teto" a "strejdo" a majitelka podniku nás zvala po práci na domácí nemasité obědy (ježto chtěla zhubnout a ozdravět), čímž chtěla se pochlubit svým kuchařským uměním především přede mnou.
Ale to všecko vzal čas, takže nyní je už všude jen vysilující dřina do úmoru a bez přestávky, neradostná, nedůstojná otročina pro cizí nadnárodní krutovládce. A proto nenávidím práci, jíž se vyhýbám, jak jen mohu, maje z ní pravou, nesmyšlenou hrůzu jako z živoucí smrti, ne protože bych byl snad líný nebo nějak jinak mravně zpustlý. Nicméně proti práci jako takové je moje hlavní námitka stále stejná: odvádí od duchovního života a je výrazem celkové, základní, hanebné nedostatečnosti člověka, jakožto jednotlivce a ještě více jakožto živočišného druhu.
Otázka, která přesto zůstává nezodpovězena, je však jiného druhu. Zní: Pakliže bych se přivítal s oživlými svými předky, maje o nich dopředu dobré mínění a představy neslučující se s danou skutečností - nepopudily by mne proti nim nějaké jejich blbé pindy? A nebyl bych nakonec zklamán, jak jsou hloupí a nesnesitelní? To je ta otázka, to je ta věčně se vtírající nejistota!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm