Misantrop: Srnonoš 20.

28. září 2018 v 14:12 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 7. srpna 52
Jako Daniel z jámy lvové, tak já z jámy lidové vycházím bez úhony, posilněn rostlinným pokrmem a napojen ovocnou šťávou, abych v lesích jako zvíře připojil se ke zvěři. Ona většina našich měst a vesnic vypadá jako jáma lidová, jsouc postavena v údolích. I moje rodné městečko leží v jakémsi dolíku, nad nímž vypíná se lesnatý Šibeniční vrch, do nějž časně zrána stoupám a uplivuji si na rozloučenou všem lidem, které jsem nechal na dva celé dny za sebou a stoupaje vzhůru také pod sebou. A protože jsem si velmi chytře určil jako výchozí dobu hodinu před východem slunce, kráčím předjitřním šerem pokaždé v jiný čas, takže jsem zbaven nevýhody každé železné pravidelnosti a nepotkávám alespoň stále stejné lidi odulých nevyspaných tváří. Dnes jsem viděl jen jakousi běžkyni pro zdraví. "To by se mi asi chtělo…" ušklíbl jsem se. To by se mi tedy určitě nechtělo, vstávat ráno dřív jen kvůli tomu, abych si zaběhal, než pojedu do práce. Já bych radši do té práce běžel, chci-li běhat pro zdraví, nebo šel pěšky či jel na kole, abych měl dost zdravého pohybu, než jel vozem či hromadnou dopravou. Ve staré české veselohře Přítelkyně pana ministra se Adina Mandlová (v úloze Julky) podivuje nad tím, proč by měla být vozena do práce vozem, bydlí-li odtud jen dvacet minut chůze. - To tak bylo možná kdysi; ti současní blbouni musejí do práce jezdit i tehdy, mají-li to do ní třeba jen deset minutek chůze! A pak jako skuteční blbouni vstávají dřív a supí ve tmě po sídlišti, aby jim nerostl zadek! Blbouni!
Kráčím ke své lesní zahrádce opět nalehko oděn jen maskáčovým tričkem s krátkým rukávem, maskáčovou vestou a zelenými krátkými kalhotami, na nohou pevnou kotníčkovou obuv, neboť psí dny jsou stále horké, nyní nad ránem je mi ale zima a nezahřál jsem se dost ani při stoupání do příkrého vrchu, ani pod stanem ve spacím pytli. Zahřálo mne až sluníčko, ten rudý trapič pro mnohé se vším nespokojené lidi; já jsem však s horkým létem spokojen - dlouho už tak báječné počasí možná nepotrvá.
A když milé sluníčko začalo hřát a posléze i pálit, rozepínám spacák, rozepínám stan a jako motýl rozletěl jsem v živočišné radosti své bosé nohy a nahé tělo po svobodném lese. Chvilku jsem se procházel po suché trávě, sluně se a vyhřívaje v teplém slunci, a když už toho bylo dost, ustlal jsem si srnčí pelíšek ve stínu stromů. To je pohoda! To je zcela jiná pohoda než včera u rybníka, protože sem do lesa mi může vlézt nějaký nezvaný lidský vetřelec jen pustou náhodnou možností než s živou pravděpodobností, jako je tomu u vody. Vykoupal jsem se, to sice ano, ale když jsem se pak po nahé koupeli slunil jako Adam v ráji, uslyšel jsem najednou lidské hlasy. Vyskočil jsem z pokrývky a vztyčil jsem se, abych se nenápadně podíval, kde kdo je. Pod náspem rybníka jsem byl dobře schován před zraky všech lidí, a tak jsem sám nepozorován zpozoroval po břehu se blížící hlouček menších i větších dětí, samozřejmě i s nezbytným psem. Poplach! Rychle jsem se oblékl, sbalil si věci a když byli haranti na dohled, táhl jsem už své kolo pryč. Viděl jsem jen, že ti pancharti mizerní byli jaksi hodně oblečení (nebo tak mi to aspoň připadalo ve srovnání se mnou), až nepřirozeně mnoho oblečeni na tak horký slunný den. Koupat se nepřišli; přišli jen proto, aby zkazili mou poklidnou naholázeň. Připadá mi, že vůbec všichni lidé jsou na světě jenom proto, aby mi kazili klid a radost ze života. To je hrozný pocit a strašné zjištění; ale myslím, že vypovídají mnohé o skutečném místě lidí ve vesmíru a o jejich povaze a chování coby hnusných kazisvětů. Štěstí, že neustále brebentí a že nedovedou být ani na chvilku zticha, a že tak na sebe sami včas upozorní.
Ujížděv před všemi dotěrnými, vlezlými lidmi zpět k domovu, projížděl jsem po lesní silničce okolo dětského tábora. Na křižovatce před příjezdovou cestou k táboru stojí starý vykotlaný strom, v jehož dutině jsem už minule objevil sršní hnízdo. Nyní na ten strom připíchli starostliví pěstouni těch nezvedených děcek nápis POZOR, SRŠNI! Vida jej, napadlo mi, že by bylo povedeným vtipem, avšak smrtelně vážně míněným, kdyby někdo umístil na bránu toho dětského tábora nápis POZOR, LIDI! Takový nápis by se ostatně dobře a vhodně vyjímal všude, kde žijí, jsou a se vyskytují jacíkoliv lidé. Na lidi je nutno si dávat pozor vždy a všude; může být, že víc než na ty sršně, kteří si nikoho nevšímají, nikoho neobtěžují a na nikoho, kdo je nechá na pokoji, nikdy neútočí. Já osobně bych žil radši poblíž hejna sršňů než blízko hejna lidí.
Na mé lesní zahrádce, v chladivém stínu pod stromy, je lépe než někde v horku venku u vody. Sem nikdo z lidí nepřijde. Běhá tu kolem mne jen malá čiperná veveřička, která si mne nevšímá, ale ani nebojí, protože jsem vzal na sebe svou pravou srnčí podobu, a veverka se srnců nebojí. Srnci tu za jitra, kdy jsem přicházel, také běhali, dupajíce a šustíce v podrostu, dva z nich paběrkovali též na žitném strništi, aniž by přede mnou utíkali, a jiný srnec štěkal na uvítanou - ale nyní trávíme tento horký letní den každý po svém, skryti ve svých úkrytech. Jsem srnec mezi srnci, mezi zvířaty zvíře. Jaký osvobodivý pocit je nebýt člověkem!
Večer při procházce jsem viděl srnčátko, zajíce, žabky a žabičky. Prošel jsem kolem nich, ale nezastavoval jsem a nezíral na ně, aby se nemusili znepokojovat. Já to pudově také nemám rád. Zírá-li na nás člověk, nevěstí to nikdy nic dobrého. Já jsem jako svědomitý hajný, který obchází lesem a přesvědčuje se, zda je v něm všechno v pořádku, zdali jsou zvířata spokojená, nepáchají-li zde škody ničemní lidé, pytláci, dřevaři a podobní škůdci, a vůbec stará se, probíhá-li v lese všecko podle zákonů přírody. Ku mé spokojenosti nenalezl jsem žádné nové nepořádky ani nešetrné zásahy rukama lidskýma, a tak mohu jít klidně spát. Tichá, vlahá noc právě začíná a já pro dnešek končím s mým vyprávěním.


Středa 8. srpna 52
Rovníkové počasí pokračuje dalším dnem. Moje zaměstnání je stejné jako včera. Ráno se bosý a nahý procházím po pěšinkách mé lesní zahrádky, ohřívám se na sluníčku a ještě před polednem pro velké horko uchyluji se do stínu, kde ležím, dřímu, rozjímám anebo čtu.
Po "Plivanci" jsem se pustil do dalších mých raných prací, a to do Poslední Revoluce Myslí a potom i do Krve a spermatu. Také s Komenským a jeho "Labyrintem" jsem se ještě nerozloučil a čtu si jej po krátkých oddílech. Možná v tom bludišti najdu v kterési slepé chodbičce nějaký ten přehlédnutý drahokam. Ono se Komenskému také příliš nelíbilo lidstvo (jako mně), maje s ním též dost svých neblahých zkušeností! Vždyť i já píši dost často (jako on) o sklech, jež si lidé nasazují na oči, aby neviděli skutečnost, o mámení, jež svádí lidstvo na nepravé cesty, a o marnosti všeho lidského počínání! A ten jeho křesťanský rámec uvažování? Ten je zajisté nutno zasadit do doby vzniku, v čase náboženských třenic a hádek, a pak je rovněž pravdou, že mnozí křesťanští myslitelé byli mnohdy většími nelidy a mrzouty než já! Všiml jsem si též, že četba mých spisů zároveň s Komenským vrhá příznivější světlo na jeho dílo a dokonce je i osvicuje! Opačně je to nemožné, protože je přeci jenom oproti mně Komenský slabota. Já mám někdy pocit, že moje rané práce jsou slabé, maje sklon je podceňovat, ale vždy po čase, přečtu-li si je znova, oceňuji na nich tu myšlenkovou hutnost, vyspělost slohu na tak mladý věk, v kterém jsem je psal, a vynalézavost při volbě slov, že podobný klenot, aby jeden pohledal.
Přinesl jsem si do lesa tato svá dvě díla vytištěná, což jsou tisky také klenoty nesmírné ceny. Poslední Revoluci Myslí tenkrát v roce 1991 vytiskli mí dva známí na nějakém z prvních počítačů a kresebně vypadá velmi pokročile na svou dobu a možnosti samizdatu, které se tehdy nabízely. Druhý ze spisů, Krev a sperma, jsem si sklížil podomácku sám, napsav jej psacím strojem na listy neobvyklé barvy i rozměrů, ani A4, ani A5, a psal jsem naširoko, takže spis připomíná spíš starověký svitek než knížku. Držím-li tento spis rozevřený, mám dojem, že nahlížím do díla starého Seneky!
Také dnes se na mne přišla podívat veverka. Přišla však tak náhle, že mne její zašramocení vylekalo, co to je, a obrátiv se za původcem toho šramotu stejně náhle, jako vznikl, vylekal jsem i já onu veverku. Poznal jsem to podle toho, že vyskočila nahoru do stromů, mrskala tam rozčileně ocáskem a vydávala své obvyklé zadopatrové mlaskání, cítí-li se něčím rozrušena. Pak už na zem nesestoupila, cestujíc za svými oříšky a šiškami po větvích stromů jako opička.
Odpoledne zahřmělo, zatáhlo se a vítr přivál trochu deště. Schoval jsem se před ním do stanu, kde mi bylo tak dusno, že jsem z toho usnul. Myslil jsem, že snad budu spát až do tmy a že na večerní procházku nepůjdu, ale nebe i vzduch se pročistily, a tak jsem zakryl svou nahotu jen nejnutnějšími svršky a vyrazil jsem.
Po deštíku se dýchá skvěle, neboť dusné ovzduší se občerstvilo. Ochutnávám trochu ostružin. Jsou dobré. Pomalou hloubavou chůzí obcházím svůj les. Pod jedním stromem jsem se posadil, abych zde rozjímal. I sem se přišla ukázat hbitá veverka. S potěšením ji pozoruji. Nejen já, ale i zdejší zvířata jistě považují les za svou zahrádku a její plody za nezištný dar milující matky přírody. To jen lidé považují les za místo sice krásné, kam se chodí na houby, na dřevo a podobně, ale zároveň je to pro ně místo cizí, nepřirozené jejich nepřirozenosti, místo, kde se nebydlí a kde se nedá žít. A od tohoto odtažitého vztahu lidí k lesu odvíjí se všecka lidská ničemnost a zbloudilost. Snad je to tak lepší, alespoň pro mne. Kdyby žili v lese lidé, nežil bych v něm já - a co bych si potom počal?
Pod starou borovicí loučím se s posledním dnem. Zítra časně ráno mne čeká sestup do jámy lvové, totiž lidové. Dávno padlo příšeří a na poli, dnes zvláčeném, marně hledá stín osamělého srnce včerejší paběrky. Přitiskl jsem se zády těsně k borovici a vrostl jsem do ní. Srnec nevěří přeludům, je to vědec, a přichází se podívat blíž, aby lépe viděl mou proměnu. Shledal mne sice zajímavým, ale neškodným, a tak jde klidně sám a sám do polí, kde se ztrácí ve tmě. Bude se mi po něm, po ostatní zvěři a po lese stýskat, než se po dni v jámě lidové znovu navrátím.


Pátek 10. srpna 52
Teploučkým ránem vracím se cestou přes příměstské zahrádky do lesa. Přes zahrádky do zahrádky - do té své, lesní.
Vyšel jsem opět v jiný čas, řízen odlišným východem slunce, lidí jsem tou dobou předjitřní v městě viděl všehovšudy dva; jeden z nich byla ženská s psíčkem a další psík na mne štěkal a vrčel spoza plotu poslední ze zahrádek. Tyhle psy a jejich dorážení nemám rád, často mne přivedše do trapných nepříjemností a vzrušených výstupů s nimi a s jejich pány; proto s obavami znamenám jejich rostoucí výskyt v závislosti na čím dál pozdější východ slunce. Člověk s lidmi a mezi lidmi - a s jejich psími miláčky - nikdy zcela neujde pohromám.
S propoceným tričkem dorazil jsem konečně do své lesní zahrádky, nasnídal se a spokojen usnul.
V poledne vstávám do hezkého letního dne, ale ne již tak horkého jako včera u rybníka a v minulých psích dnech. Nebe je spíš polozatažené než polojasné a vane studený vítr. Tak se mi zdá, že rovníkové počasí tímto dnem skončilo. Přesto se stále držím svého návyku pobíhat a procházet se po mých lesních pěšinkách bosý a zcela nahý; ale pak zůstávám raději v teplém závětří stanu, kde si čtu nové číslo časopisu My a pospávám.
Včera u rybníka to bylo lepší; nebo ne-li lepší než v lese, tedy přinejlepším slunnější a teplejší. Bez vody by bylo vedro k padnutí. Nikdo mi mé přírodnické naholázně tentokrát nezkazil a objevil jsem dokonce hned vedle za lesíkem jiný a lepší rybníček. Od toho starého mne stejně vypudil labutí samec, který přede mnou bránil svou bílou dlouhokrkou družku s malými šedými labuťátky. Po první koupeli jsem tedy šlechetně nechal starý rybník spanilým labutím, slunil jsem se dál schován pod náspem, ale koupat jsem se chodil přes lesík a přetokový příkop k malému rozkošnému rybníčku hned vedle. Do rybníčku vedou pohodlné schůdky, vody je nejvýš pod bradu, je čistá, dno nebahnité, nekamenité, pokryté jemnou sítinou.
Vstupuje po schůdcích do vody, rozzářila se v odrazu na hladině kolem mé hlavy jasná, paprskovitě vybíhající zář, podobna svatozáři svatých! Vypadal jsem v té chvíli jako pohanský bůh Slunce. Tohle ale není žádný nadpřirozený zázrak a div nebo znamení mé svatosti či božství, nýbrž zcela přirozený úkaz vznikající tím, že stín mé postavy zacloňující ostré slunce, vržený na vodní hladinu, rozkládá světlo a to se pak jeví jako zářivá koruna kolem hlavy. Ano, je to úžasný jev, ale není to žádný nadpřirozený zázrak, jakože není žádným divem, že sama příroda je zázračná. Nejsou vůbec žádné věci nadpřirozené nebo božské; jsou jen věci přirozené a nepřirozené. Není žádný Bůh, je jen příroda. A lidé, kterým to nestačí, kteří si přivlastňují přirozené zázraky přírody, vysvětlujíce si je ve svůj vlastní prospěch, nejsou ani božští, ani svatí, ani nadpřirození, nýbrž jsou jen zpupní, namyšlení, hloupí a velice zkažení a nepřirození.
V lesní zahrádce, nahý jako praotec v rajské zahrádce, pročetl jsem se a prospal až do večera. Prší a je chladno a já s sebou nemám skoro nic na sebe. Z dnešní večerní procházky nebude nic. Budu si ještě číst vlastenecky zaměřený časopis My. Zajímají mne ovšem jen články o událostech z našich dějin a o našich význačných osobnostech tyto dějiny tvořících. Ostatní vynechávám nebo je pročítám jen zběžně. Sloh je jako obvykle nevalný, původní myšlenky žádné. Časopis My (jako všechny časopisy) není pro nás, je určen pro obyčejné lidi, kterým stačí věci obyčejné, věcem kromobyčejným nerozumějícím. My, lidé neobyčejní, potřebujeme něco víc, něco neobyčejného. My si nečteme o malých obyčejných lidech, naopak: malí obyčejní lidé si jednou budou číst o nás!
Na les se snáší tma a kapky deště stále tlukou do střechy stanu. Za ním zadupal srnec uleknuvší se neznámého kulovitého předmětu vyvstavšího náhle před ním. Kdesi daleko bije kdosi do bubnů tance a zábav páteční noci. Bubny a déšť slévají se v jedno. Vyprahlý les nasává do svých mnoha kořenů životodárnou vlhkost. Já z toho studeného deště až takovou radost nemám, ačkoli jej dobré nebe sesílá i k mému prospěchu. Ale já nikdá nebyl prospěchářem - nebo tmářem a lhářem - a co jsem ušil, to už neodpářem. Zítra snad bude líp - to je ta věčná naděje věčně doufajících bytostí všemocné matky přírody.


Sobota 11. srpna 52
Během noci déšť ustal, ale časně ráno znovu prší. Je to zoufalé. Kdyby nepršelo a kdyby mi nebylo zima, sebral bych se a šel domů. Ale zachumlal jsem se do spacáku a spím dál. Uslyšel jsem už jen dupot rozdováděných srnčích kopýtek, které proběhly těsně kolem mého zmoklého stanu. Snad je to dobré znamení.
V deset hodin dopoledne se budím a vidím, že sluníčko promítá světelné obrazce na stěnách stanu. Sláva, je opět hezky! Obloha je modrá, čistě modrá a bez mráčku. Blaženě se vyhřívám v teplých paprscích slunce a mrštná ještěrka se mnou. Kdyby nebylo mokro, ustlal bych si hned pelíšek v trávě pod stromy a nahý bych se v něm válel jako divoké zvíře, ale že je lesní půda nadlouho vlhká, vracím se ještě zpátky do stanu dospat příliš chladnou noc.
Během dne jsem dočetl časopis My, vyluštil obě dvě jeho křížovky a přečetl jsem i některé články, které jsem původně ani číst nechtěl. Nejvíc se mi líbila zpráva o Podkarpatské Rusi, našeho bývalého území, kde prý tamní obyvatelé stále s vděčností vzpomínají na naši společnou zemi, meziválečné Československo. Jeden současný rusínský malíř k tomu podotýká, že my, coby slovanští bratři, jsme se nikdy neměli rozdělit. Pravda, já si to také myslím. Já jsem také velký příznivec slovanské vzájemnosti, přičemž v loňském roce toto moje zaujetí dokonce došlo vyjádření v mém deníkovém spisu jménem Lešij. K myšlence všeslovanství jsem se tím přihlásil i já.
Celou přední obálku srpnového časopisu My zdobí krásný obrázek růžolícího obličeje malého rusínského děvčátka v lidovém kroji. Jeho výrazné slovanské rysy jsou nepřehlédnutelné - a půvabné, nejpůvabnější na světě. V "Plivanci" na jednom místě prohlašuji, že rasisté prostě jen nedovedou ocenit krásu míšenců. Teď už bych nic takového netvrdil, zvláště teď, kdy celosvětová nadnárodní moc urputně a nepokrytě usiluje o smíšení naší bílé rasy s černou a hnědou, aby ji vyhladila. Teď jsem se stal díky tomu zase já naopak urputným a nepokrytým rasistou! Mne tedy nikdo jen tak lehce vyhlazovat nebude! Ano, chce-li někdo velmi mocný otevřeně zničit naši bílou a hlavně slovanskou rasu, která je nejkrásnější na světě, pak má ve mně tato moc zarputilého nepřítele a otevřeného rasistu! A chce-li rovněž tato nadnárodní moc zničit i můj mateřský jazyk český, můj vyjadřovací prostředek, který dokonale ovládám a který mi poskytuje nejvhodnější výrazivo pro mé myšlenky, touhy a nenávisti, pak jsem rovněž zuřivým národovcem! A chce-li mi navíc ještě k tomu všemu tato mocná celosvětová moc ukrást moji milovanou zemi, tvrdíc, že můj domov není mým domovem a že moje rodná země není mojí zemí, pak ve mně získala má vlast nejoddanějšího vlastence a cizácká moc zuřivého nepřítele všeho cizáckého! Ano, změnil jsem se, ale ne zas tak mnoho; dál nenávidím všechny lidi, poněvadž jsou to blbá, nebezpečná hovada a škodlivá havěť a sběř, ale chráním a obhajuji také to, co je mi nejbližší a nejpřirozenější. V prvé řadě jsem tedy Čechem a až potom Evropanem, světoobčanem a obyvatelem vesmíru. Ještě nejdřív jsem ovšem nikoli Čechem a člověkem, nýbrž srnonošem a nelidou. Kdo má tento přirozený pořádek věcí v hlavě natolik popleten a převrácen, že se má nejprve za vesmířana a až na posledním místě za sebe sama, ten je právě jen popleta a zvrácený člověk. A takové nepřirozené popletené zvrácence nenávidím ze všech lidí nejvíc!
Další z článků, který se mi líbil, byla zpráva ze Strážnice, o tamní každoroční přehlídce souborů lidových tanců a písní. Naše slovanské národní písničky se mi začaly líbit, ačkoli jsem je v mládí nesnášel. Pro toho, kdo znal můj dřívější hudební vkus, to bude znít neuvěřitelně, ale do Strážnice, mezi ty davy lidí, byť se stejným vkusem, naladěním a rodovým původem, bych stejně nejel. Snad si přehraji nanejvýš nějaký záznam.
Četl jsem a četl, až jsem se pročetl k večeru. To jsem celý já: mohu si číst třeba celý den a jsem jen touto činností plně uspokojen a nenudím se. Přečtený časopis jsem však odložil a vydal jsem se užít si také trochu toho lesíčka a sluníčka. Oblečen jsem nedostatečně, proto jsem se šel ohřát na prosluněný jižní okraj lesa. Rostou zde ostružiny, zralé a chutné, takže jsem se jich dosyta najedl. Některé již obsadili mravenci a po dalších lezou ploštice. Jedna z těch ploštic mi postříkala prst čpavou látkou, kterou vylučují na svou obranu. Smrdělo to a zkazilo to i polykané sousto, které jsem proto musil vyplivnout.
Na sousední louce leželo to mrtvé prasátko, jež žrali odporní červi. Nyní tu po něm zbyly jen kostičky, označkované kuním trusem. Louku lemují osázené listnaté stromky s podivným cizokrajným ovocem. Plody jsou černé jako bezinky, ale není to černý bez. Bobule se podobají plodům arónie, vyobrazeným na obalu jednoho z mých koupených ovocňáků neboli ovocných protlaků z arónií, višní a jablek. Byla to dobrůtka i bez přidaného cukru, ale nejsem si jist, zda jsou tohle opravdu ty arónie. Podobají se jim, ale není záhodno jíst něco, co člověk dobře nezná. Poradím se doma s počítačem.
Poblíž lesního paloučku zahodil nějaký moula rozbité brýle s nedioptrickými "skly" z umělé hmoty. Sebral jsem je, abych je vyhodil pozítří ve městě. Samozřejmě víc než ten odpad mnohem neliběji snáším, že se mi tu zřejmě motá kdejaké motovidlo. Zatrápené prázdniny!
Toulám se lesem a čistím své tajné cestičky od spadaných větviček. Na sluníčku jsem se zahřál a je mi dobře. Špatně se mi ovšem udělalo ve východním vysokém lese, kde se procházívám nejraději. Dnes jsem však před sebou spatřil jít do lesa jakéhosi mladíka. Zatracené prázdniny! Okamžitě jsem se otočil a chvátal jsem zpátky do hloubi nejhlubšího lesa. Tam jsem náhle zaslechl divný šramot. Rozhlížel jsem se po původci onoho zvuku, až jsem zpozoroval, jak se otřásá celý smrček. Stál jsem potichu na pařezu, maje dobrý výhled. Odhadoval jsem to na divoké prase a se zatajeným dechem jsem vyčkával, kdo se objeví. Smrček se přestal otřásat a vysoká lesní tráva se rozvlnila pohybem neznámého zvířete. Kdopak to tam je? Po chvilce napjatého čekání jsem se konečně dočkal: nebylo to prase, nýbrž srnka, která opatrně vyšla z vysokého porostu trávy, vejdouc do hustého lesa, kde se mi ztratila. Pod tím smrčkem asi spala, pak vstala, drbala se o jeho kmen a potom odešla přes les na večerní pastvu. Já nyní mířím již jen k západnímu obzoru, neboť slunce zapadlo a ochlazuje se. Na západním okraji lesa fouká studený vítr a mně je zima, protože mám na sobě pouze krátké kalhoty a krátké tričko pod vestou. Už to není ono. Radši bych bral ta horka. Snad se ještě na čas vrátí.
Kdesi v dálce se ozývá jakýsi tlampač, asi od slova tlama - tlama nevymáchaná. To je hrozné, že některé velké huby dokáží pořád tak žvanit a žvanit o ničem a o ničem. Do toho zní počínající nocí obvyklá sobotní velkovýrobna cizácké hudby z nějaké vzdálené zábavy. Kdyby to byly aspoň lidovky… Myslím, že tahle cizácká hudba a ostatní cizácké vlivy napáchaly na duši našeho národa a v naší zemi už dost zlého, nemyslíte?
Ve stanu je mi zima, a tak jsem vytáhl z podhlavníku zimní kabátek a oblékl si jej. Je to lepší. V noci se mi bude lépe spát a hlavu si podložím rukama. Poslední, co jsem uslyšel, bylo rupnutí a následné zřícení stromu kdesi v lese. Na mne naštěstí nepadl.


Neděle 12. srpna 52
Den začíná srnčím štěkotem. Že by se vtíral nějaký lidský vetřelec do našeho lesa? Možné to je, ale ne do mé zahrádky. První a zatím jediný pohyb, který jsem tu po ránu zaznamenal, bylo poskakování malého drobného ptáčka lejska s červenou náprsenkou po smrkových větvičkách těsně před vchodem do mého stanu. Pozoroval jsem ho se zatajeným dechem a bál jsem se pohnout, abych jej nezaplašil a nepřišel o tak dojemné a vzácné divadlo. Snad si mne i on zvědavě prohlíží. Jsem tím potěšen. Tahle vzájemná a sdílená důvěrnost lesního tvora mne těší a je mi výsostným vyznamenáním. K obyčejnému člověku, to jest k hlučnému a zpovykanému lidskému hovadu, by se tento plachý ptáček ani nepřiblížil.
Sluníčko svítí, zdá se, že bude hezky. Vyhřívám se v prvních paprscích blahodárného slunce, dávaje si dobrý pozor, abych se nestřetl s podobně se vyhřívající zmijí. Ne, žádná nablízku není; jen malá ještěřička, jako obvykle, která si zase dává pozor na mne, abych na ni náhodou nešlápl, zvědavým a chytrým očkem mne pozorujíc.
Nahý a bosý prošel jsem se po svých lesních pěšinkách - ze starých pařezů rostou bílé žampióny - a pak jsem si lehl do pelíšku v trávě, roztáhl ruce, nohy a díval se do zelených korun štíhlých bílých bříz.
Večer jsem se procházel po lese, mlsal cestou ostružiny a už potmě pod starou borovicí jsem se loučil, neboť zítra brzy nad ránem se půjdu zase na jeden den podívat domů, nakoupit, vykoupat se v rybníčku a tak dál. Všechno jídlo, které jsem měl, jsem snědl a dnes budu bez večeře. Večernice rychle klesá za černé stíny stromů na obzoru, září již hvězda Arcturus a přes zorané pole letí neslyšně jakási sova. Studený vítr nyní nefouká a zima mi není. V lese je tma jako v pytli. Co dělat - půjdu spát.


Úterý 14. srpna 52
Po noční bouřce se za ranního rozednívání vracím zmoklými ulicemi do svlaženého lesa. Bouřka s deštěm ustala právě včas, abych mohl jít; už jsem myslil, že snad zůstanu doma. Stejně jsem se zdržel příliš dlouho, takže zvláště silnice vedoucí k továrně na výbuchy už byla tou dobou plná osobních vozidel zaměstnanců. Ta silnice je sice pořád kvůli výstavbě a opravám jakoby uzavřena, ale ti vykukové už si stejně našli čas a způsob, kdy a jak po ní jezdit! A já, přísným dodržováním času přesně hodinu před východem slunce, jsem za postupného prodlužování noci na úkor denního světla dospěl až do doby zvýšeného ranního provozu. A to není dobré. Tady je nutno se zastavit a vycházet dřív, nehledě na tmu. Potkávat po ránu dělníky cestující do práce není nic příjemného a milerád se tomu napříště vyhnu. Možná uvidím víc takových nebeských výjevů, jako když jsem šel včera předjitřní tmou z lesa domů. Viděl jsem totiž padat hodně jasnou hvězdu a za ní hned druhou! Bylo to tak rychlé a překvapivé, že jsem úplně zapomněl pověrčivě a snad i marně vyřknout své obvyklé protilidské přání, aby lidstvo vyhynulo. Beztak s tímhle nebezpečným vzýváním nebes budu musit přestat, protože jak se zdá, prozřetelnost si mé prosby vykládá dosti mylně. Místo aby ubývalo celého lidstva, ubývá jen našeho vznešeného bílého rodu, ale nízká černošská, mohamedánská a cikánská sběř se množí o to víc, hrozíc nás svým množstvím a sebevědomou opovážlivostí zavalit a pohltit. Zdá se, že už ani ta prozřetelnost není tak prozřetelná jako bývala kdysi, kdy mocní Árijci vládli celému světu. Ale ono to zase přijde; jenom to bude déle trvat, boj bude krvavý a obětí bude mnoho. Zatím si někteří naši méně chápaví soukmenovci ještě ani neuvědomují - pokud rovnou nezrazují -, že jsme v další vyhlazovací válce, která se tentokrát vede proti nám a opět díky nám. Inu což, takový je život, ale horší je to, že jsme tělesně bezbranní a duševně neschopní tu černou chamraď pobíjet. Na tom se nejlépe ukazuje, jak správná a potřebná byla dřívější vojenská výchova a celospolečenský důraz na kázeň a povinnost. Dnes je všechno rozvolněno jako bláto a následky jsou zhoubné. My jsme do toho bláta zabředli až po naše oslí uši a ven z něho se budeme o to hůř dostávat. Já, kroutiv si dva roky povinné vojenské služby, nenáviděl jsem ji; nenáviděl, protože jsem tehdy nechápal, jak je důležitá a jaké osudné následky bude jednou mít její chybění a předělání celé naší společnosti z vojenské na svobodnou a z válečné na mírovou. Byl to krásný nápad, ale naprosto krátkozraký a pro samu společnost nadto i zničující. Nedovedli to nám, brancům a prostým vojínům, vysvětlit ani tehdejší vojáci z povolání, protože ani oni to zřejmě nechápali, berouce své povolání a úkol z něj vyplývající jen jako bezduchou práci pro peníze, nikoli pro vlast. Toto vše se bude musit jednoho dne napravit, nechceme-li jako bílý národ, jediný to nositel krásy, svobody a vzdělanosti na této zemi, zaniknout. Práce na obnově naší dřívější moci a síly bude těžká a namahavá, ale bude nutno ji vykonat. Jinak… děj se vůle netečně přihlížející přírody.
Přicházím do lesa a naproti mi jdou dvě srnky. Samozřejmě hned utekly, jakmile mne uviděly jít proti nim. O pohlazení tito plaší lesní tvorové nestojí. Vědí, že táž lidská ruka, která hladí, třímá i uchystaný obojek pro všechny svobodně žijící bytosti, a proto na lásku, něhu a objímání nevěří. Já také nevěřím.
Spal jsem až do odpoledne, kdy už je venku zase hezky a sucho a kdy se bos a oblečen jen v spodním prádle procházím po mé lesní zahrádce, vyhřívaje se na sluníčku, vykouklém zpoza bílých obláčků. Ten nalezený srnčí parůžek jsem zvedl z trávy a umístil na pařez vedle přístupové cestičky. Kupodivu stojí vzpřímeně a sám. Je to takové mé domovní znamení.
Přečetl jsem už šestou hlavu Komenského "Bludiště" a pak jsem si četl své vlastní spisy Zpátky ke zvířeti a Z poustevníkovy lesní moudrosti. Zatímco u Komenského stále marně čekám na nějaké to moudro, mé podomácku dělané knížky moudry, duchem a vtipem přímo hýří a pěkně vracím se v jejich myšlenkách do doby svého bujarého mládí. Léty snad ta moje mladická bujarost ještě přeci nevyprchala. Dny a roky se míhají jeden za druhým jako stromy a sloupy v železničním okénku, ale já jsem v podstatě pořád stejný. Mé tělo mírně stárne, ale duch je stále ostrý a svěží jako jarní vítr. Nedokáži si představit, že bych jako máma nemohl chodit bez berlí nebo že bych jako táta dva roky vůbec nevyšel z bytu a zblbnul natolik, že bych byl ve všem odkázán na pomoc svých blízkých, tím spíš, že já nikoho blízkého, kromě sestry, švagra a synovců, jež nepočítám, po smrti rodičů mít nebudu. Jsem sám ne jako kůl v plotě, nýbrž jako osamělý dub v širém poli, a sám tak zůstanu. Hrůza se mne zmocní už při pouhém pomyšlení, že by měl být někdy můj zdravotní stav tak špatný, že bych si nemohl ve všem vystačit sám a že bych trpně musil snášet kolem sebe lidi a pokorně přijímat jejich dobrodiní. To radši smrt ať mne v spánku věčným spánkem od všech lidí vysvobodí!
K večeru jsem vyšel na procházku dřív, neboť stmívá se také dřív. Vzal jsem si na sebe po delším čase svou novou březovou maskáčovou soupravu, v níž jsem se sice ráno zapotil, teď je mi v ní také horko, ale po západu slunce mi přišla vhod a není mi zima. Na paloučku kolem mne běhaly veverky, vykukujíce na mne laškovně zpoza kmenů, zda pro ně nemám nějaké oříšky, ale já neměl; jednu tyčinku s buráky jsem snědl a druhou s vlašskými ořechy jsem nechal ve stanu. To by si byly pochutnaly! Však ony se bez nich ty veverky snadno a rády obejdou. Přijímat pamlsky a vůbec cokoli od člověka může být totiž značně nebezpečné.
Na jiném paloučku sedě, přelétl náhle a těsně nad mýma nohama jakýsi pták, jenom to zasvištělo! Dráhu měl dobře změřenu, letěv takto zprudka nízko nad zemí volnou chodbou mezi stromy. Ani jsem při té rychlosti nestačil určit druh toho ptáka. Takhle střelhbitě ale v lese létají jenom ostřížové.
Když zapadlo slunce, ukázal se na nebi nad ovesným polem první srpeček nového měsíce. Než jsem došel tmavnoucím lesem k západnímu okraji lesa pod borovici, srpeček zahalil bílý obláček a posléze i černá mračna. Na pustém, sklizeném a zoraném žitném poli se stále snaží paběrkovat osamělý srnec. Můj příchod ho přiměl k ústupu do temné dálavy a já učinil za chvíli totéž: ustoupil jsem do temného lesa, abych v něm přenocoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm