Misantrop: Srnonoš 21.

28. září 2018 v 14:16 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 15. srpna 52
Ráno se v lese překřikují dvě sojky svými chraplavými skřeky a jakási myška nebo hraboš šustí kolem mého stanu. Na okamžik jsem zahlédl za průsvitnou stěnou mého skromného obydlí jakýsi zkoumavý myší čumáček. Asi ten tvoreček zkoumal, zdali by se nemohl nastěhovat pod podlahu, jak se mi již mnohokrát stalo za ty roky mého poustevničení. Šustot nakonec ustal a malý lesní hlodaveček zmizel. Naštěstí zřejmě zjistil, že tohle místo je buď obsazeno, nebo jinak nevyhovující. Jsem tomu rád kvůli sobě i kvůli němu. Buď by mi prokousal stan, nebo bych ho nechtěně pod podlahou rozmáčkl, jak se mi v obou možnostech rovněž stalo. Soužití s divokým zvířátkem je sice zpočátku věc milá a dojemná, ale ne vždy uskutečnitelná bez zlých následků a mrzutých konců pro mne i pro ně. To je stejné jako s lidmi, ba u lidí tisíckrát horší: nejdřív je člověk rád, že není na světě opuštěn a sám, chvilku to vypadá jako dokonalý soulad lidských duší, vznikají stále pevnější a tužší vztahy a vazby, člověk poznává druhého člověka s jeho klady i zápory, zjistí nakonec, že kladů je málo a jsou navíc většinou jen předstírané, kdežto záporů je mnoho a postupem času se jich odkrývá čím dál víc a víc, ale co počít, zvykl-li si už člověk na člověka tou měrou, že jsou na sobě již vzájemně závislí, připoutáni k sobě jako spoluvězni tuhým řetězem nároků a povinností a že se ten řetěz stále bolestněji zařezává do stále rozcitlivělejších čiv, že rána se nehojí, nýbrž naopak stále víc jitří a zarývá do nesnesitelné hloubi takto mučeného lidského masa, až jednou dojde zákonitě k nejhoršímu důsledku takového nepřirozeného soužití a člověk v zoufalé bolesti přetne ruku sousedovu nebo svou, aby se konečně jednou provždy už zbavil té nevýslovně kruté daně své počáteční slepé lásky k druhému člověku, k jiným lidem a ke všemu lidstvu. Co zbývá takto postiženému člověku, připoutanému k jiným lidem bolestným poutem závislosti, než hraná láska, předstírané štěstí a nalhávaná spokojenost s takovým trýznivým živořením a tichá a pečlivě skrývaná nenávist k celému lidstvu? Nevěřili byste, kolik skrytých záští k druhým lidem doutná pod zdánlivě slušným a upraveným zevnějškem a navenek projevovanou zdvořilostí obyčejných lidí, kteří svou nenávist umně překrývají vylhanými projevy lásky a soucitu! Pak stačí málo, malý škrábanec, aby doutnající dým záští propukl v otevřený plamen krvavého násilí a občanských válek. Člověk je nepředvídatelná stvůra; nikdy nevíte, kdy a jak se u něho začne projevovat jeho nestvůrně zlá povaha. Proto radím vám i sobě: Pryč od takové stvůry! Pryč od člověka!
Venku je dnes docela hezky, ale studený vítr honí po nebi bílé a šedé oblaky jako na podzim, který se ostatně kvapem blíží; za pět týdnů bude zde. Procházím se naboso, avšak oblečen, po své lesní zahrádce. Vysoko, převysoko na obloze plachtí jakýsi pták. Ten se má... Roztáhl bych paže a vznesl bych se také k výšinám nebeským, kdybych mohl! "Ale co tam?" zeptal by se malý přízemní človíček, který nedokáže pochopit obsah pojmu vznešenost a svoboda. Ten totiž, kdo vidí bezobsažnost nějakého pojmu, nechápe, že jej nutno naplnit svým vlastním obsahem, aby byl pro nás cenný a pro jiné třebas neocenitelný nebo nedocenitelný. Čím je taková vznešenost a svoboda pro malého přízemního človíčka? Zhola ničím, protože ani tento človíček nemá v sobě nic niterně cenného, čím by mohl každý prázdný pojem naplnit. A čím je vznešenost a svoboda pro mne? Vším, neboť všemu dokáži dodat svůj vlastní cenný obsah z niterných pokladů mého nelidského ducha. Pro mne je vznešenost a svoboda místem, kam za mnou ostatní lidé nemohou. Co by tam, podle jejich slov, dělali; jakou práci by tam měli, jaký výdělek, jaký zisk či jakou zábavu aneb slast by z toho měli? Ó já vím velice dobře, co byste tam, na svobodných výsostech, vy lidé dělali: zkazili byste mi je svou otravnou přítomností! Neboť "nikdo nemá být sám," jak s oblibou říkáváte, a myslíte tím pouze to, že nikdo nesmí být vznešený, povznesen nad vás, a svobodný, osvobozen od vás. Ale nedaří se vám to, nepřejícníci, protože alespoň tady v lese jsem skutečně sám, vznešený a svobodný!
Odpoledne je hezky, procházím se znovu bosý po své zahrádce, ale tentokrát i úplně nahý, a vyhřívám se na sluníčku. Položil jsem si tam pokrývku do trávy a lehl si na ni, ale za chvíli jsem se potil horkem, pot mne štípal do travou ošlehaných údů, a tak jsem se přemístil do polostínu. V polostínu mi bylo zase zima, a tak jsem vyřešil tuto nesnáz tím, že jsem se vleže překryl spacím pytlem a občas jsem se prošel na přímé sluníčko. Hlavně že jsem mohl být nahý a dívat se do nebe, na velké stromy i na ty malinké, jako jsou přesličky a stébla trav.
Jsou to ale starosti! Však blaze tomu, kdo má v životě pouze nesnáze tohoto druhu. Já k takovým blaženým tvorům přesto nepatřím. Ač nerad, přece musím mít neustálou starost o stav celého světa, v němž žiji, o jeho budoucnost a směřování, musím mít starost o své staré a nemocné rodiče, musím se trápit a soužit při pomyšlení na zvířata, mučená a zabíjená lidmi, musím si dělat starosti o moje lesy a o mou přírodu, kterou lidé ničí a znečišťují, a především musím mít starost o sebe a o svou budoucnost, co se mnou jednou bude, co si jednoho dne počnu, jak budu dál žít a jak nakonec skončím, a ke všemu tomu se také musím bát lidí a mít strach z toho, co mi mohou provést špatného nebo co zlého mi ještě uchystají. Starostí mám zkrátka stále plnou hlavu, proto tak vysoko vyzdvihuji ty vzácné prchavé chvíle naprostého uvolnění a štěstí v lůně mého lesního úkrytu. Ani takzvaní lidumilové, kteří se pouze starají o práva těch, kteří na ně nemají nárok, nemají tolik starostí, co já.
Večer po procházce se pod starou borovicí na jeden den loučím s lesem. Nebe je jasné, klidné, září na něm srpek měsíce a bludná Večernice. Kolem prolétl netopýr, který jakoby přetáhl za sebou závoj tmy nad tichou krajinou. Zítra k ránu vstávám brzo; půjdu spát.


Pátek 17. srpna 52
Ve čtyři ráno se potajmu a potmě vracím do svého tajného úkrytu na tajuplném ostrově uprostřed tajemného lesa. Je tma, ale zato jsem cestou nepotkal ani nohu. Konečně jsem vystihl tu správnou, nejpustší a nejlepší dobu! Nakonec - a skutečně téměř na konec, neboť podzim se neúprosně blíží; jitro je chladné a včera na rybníčku při naholázni byla již voda studená a podél cesty viděl jsem na louce kvést ocúny jesenní (jesenní čili podzimní) - nakonec jsem tedy objevil čas a způsob, kdy a jak se úspěšně vyhnout lidem. Báječný dojem ve výsledku zkazila jen smečka psisek a psů, která se na mne hlasitě obořila na poslední výspě městské, za plotem nejkrajnější ze zahrádek, nechvalně známé právě tím nemožným psincem. Ale ať si štěkají - moje karavana přesto táhne dál!
Přestoupil jsem úplně prázdnou a pustou hraniční silnici, prošel přes temný Šibeniční vrch a černými lesy dospěl až na západní okraj své divoké lesní zahrádky. Tady se již závoj tmy počíná od východu světlat, pohasínají hvězdy a doslova svítá na lepší časy. Doufám, že plné tři dny neuvidím člověka. Znamení jsou příznivá: i v tomto předjitřním šeru mne kdosi ze zvířecích obyvatel lesa jakoby vítá. Je to sova (asi puštík), která náhle naprosto tiše prolétla na svých nehlučných perutích nade mnou a usadila se důvěrně blízko na větvi staré borovice. Myslí si, že mám natolik lidsky šeroslepý zrak, že ji nevidím, anebo mne tím opravdu pozdravuje? Vzrušující tajemství!
Dopoledne svítí sluníčko a já nemohu samým vzrušením dospat. Svlékl jsem tedy ze sebe veškerý oděv a takto nahý a bosý vítám slunce, hřeje se v jeho teplé náruči. Horké letní počasí se zase vrátilo, sláva!
Kdosi neznámý běhal v stinném houští, kam jsem ze světelné záplavy neviděl. Nejspíš srnec. V poledne je mi na přímém slunci v závětří již příliš horko, a tak jsem se přemístil na druhý konec mé lesní zahrádky do polostínu, ochlazovaného mírným svěžím vánkem. I tady pojednou vidím plížit se travou čísi hřbet. Je to srnec. Opatrně postupuje směrem ke mně, dvakrát se zastavil, aby prozkoumal, není-li tu někdo, mne však, stojícího právě pouhých dvanáct kroků od něj, přehlédl a vzorným klusem, jako koníček na přehlídce, přeběhl okolo mne! Neuvěřitelné! Vůbec mne buď neviděl, maje oči upřené stále před sebe, anebo považoval mou nahou stojící postavu za pouhý strom. Možná mne vůbec nepovažoval za člověka; nahý člověk není tak úplně člověkem, jak vím a jak zakouším na vlastní kůži právě teď. Anebo mne neviděl prostě proto, poněvadž nebyl připraven mne uvidět. Vždyť často vidíme jen to, co předpokládáme, že uvidíme, a jevy nečekané, cizí našim zkušenostem, vytlačujeme z mysli (a tedy i z očí) jako neskutečné přeludy, nehodné naší pozornosti a víry. Ba právě ta lehkomyslná víra, nikoli těžko nabyté poznání, je kolikrát naším jediným pravověrným zrakem, a pro nic jiného, co se vzpírá této naší víře, nemáme oči. Vidíme tak jen to, co sami vidět chceme, a ostatní pro nás jakoby není. Říká se tomu výběrová slepota. Největšími slepci jsou samozřejmě lidé, zvlášť pokud jde o jejich přečetné chyby. Samozřejmě - je-li co na světě nejhoršího, je toho majitelem a tvůrcem vždy člověk. Ten srnec mne zkrátka neviděl, protože jsem tady neměl být. Ale já tu přesto byl.
Je teplo až do večera. Na zelené louce se pase osamělý zajíc, na pustém poli se dva srnci stále snaží paběrkovat skromné zbytky žita, ale brzo se rozcházejí za bohatší stravou. Nízko nad obzorem se rychle pohybuje večerní hvězda a nad ní se nacházejí v blízkém vzájemném postavení půlměsíc a Králomoc. Je to pěkné. Pěknější než ozvuky vzdálené živé hudby, která svým rámusem a kvílivým vytím bude rušit noční lesní ticho. Je pátek a prázdniny k tomu. Já bych ty prázdniny zrušil. Mně jsou leda k vzteku, lid pracující vidím raději v práci než venku v přírodě a dětem a učitelům bych mnohonásobně přidal spíš učiva než volna. Člověk, který má zbytečně mnoho volna a prázdna, je totiž tím nejobtížnějším hovadem a dobytkem na tomto ztrápeném světě.


Sobota 18. srpna 52
Je opět krásně, teplo a sucho. Mně takovéto suché a teplé počasí vyhovuje lépe než deštivé a chladné. Les sice žízní a prahne po závlaze, ale díky své známé vlastnosti - zadržovat vláhu na dlouhá údobí - nehyne. Stále se vesele zelená a poskytuje chladivý stín a bezpečný úkryt svým divokým obyvatelům, mezi něž patřím i já.
Lesů by mělo být víc. Les je vždyplatnou odpovědí na všechny světové nesnáze. Vše by se rázem vyřešilo nebo by ani nevzniklo, kdyby byly pevniny úplně pokryty lesy. Sem tam by mohla být rozeseta malá políčka pro obživu nepočetného divokého druhu lidí, jako jsem já, ale jinak by se všude měly rozkládat nekonečné, hluboké lesy, nezmarňované lidským kůrovcem, tím všekazem, jenž sluje člověk. Jen v takovém zdravém lesním světě by bylo radostí žít.
Za chladných jiter obletují můj příbytek neposední ptáčkové, v hodině polední nahý a bosý procházím se po lese a ze svého pelíšku pod stromy pozoruji přelety křiklavých sojek, dravých ptáků či pravidelnou a stále stejnou pouť veverek za lískovými oříšky.
Všiml jsem si, že veverka koná stejnou okliku kolem mého pelíšku jako včera ten jakoby slepý srnec, který mne z dvanácti kroků neviděl. Nyní po opětovné úvaze tvrdím, že mne velice dobře viděl, jako mne vidí ta veverka, a proto se mi oba obloukem vyhnuli a ani jediným pohledem, který divoká zvířata považují za neslušný a za předzvěst útoku, o mne nezavadili. Ona ta zvířata nejsou ani blbá, ani slepá. Ono to vypadá, že se na vás nedívají, ale vidí vás, vědí o vás a přímo očima vás nesledují, aby vás nebo sama sebe neustrnula. Víme, jaký nebezpečný, uspávací a znehybňující účinek má na zvířata strnulý pohled třeba takového hada na myšku! Nedívají se na sebe ani věrné dvojice zvířat, ani nerozluční srnčí bráškové, kteří spolu skotačí za bedlivého dozoru okolo své srnčí mámy, která se na ně přitom také přímo nedívá, ale přesto je dobře vidí. Přímé pohledy z očí do očí divoká zvířata zkrátka nepěstují, považujíce je zřejmě za nestoudné. To lidem nepřipadá nestoudné vůbec nic, žádná důvěrnost, žádné zpytování druhého člověka, žádné drzé okounění a nepříjemně dotěrný a útočný pohled pichlavým, zkoumavým zrakem přímo do očí, jenž se propaluje až do duše. Copak lidé - u nich je tato nestoudnost naopak známkou slušnosti a upřímnosti. Ano, vskutku, vždyť probodávají-li vás svým vražedným pohledem, myslejí to vskutku velmi slušně a výjimečně upřímně, že by vás nejraději zavraždili - ovšem podle všech zákonných pravidel slušnosti a občanského soužití. "Vražděme se klidně navzájem - ale hlavně slušně, slušně, proboha!"
Další hezký teplý den uplynul jako černá mračna na obloze, z nichž neskanula jediná krůpěj deště. Že se bílé srpnové dny rychle krátí, je možná horší, než kdyby častěji pršelo, ale dny by zůstaly dlouhé jako v červnu. Přes den je zatím krásně teploučko, ale čím dál delší noci jsou již chladné a ráno trvá déle a déle než se vzduch prohřeje. Večery přicházejí dřív a rychleji se stmívá. Pomalu nestačím při večerní procházce ani dojít na druhý konec lesa a zpátky již tápu šerem.
Zase sem z dálky od města zaznívá jakási pitomá dupárna, údery do bubnů a blbé halekačky beze slov, jimž ten lidský dobytek říká zábavná hudba a zpěv. Snad to brzy vypnou, aby mne to nerušilo v pokojném spánku. Vše je potom zakončeno obvyklou slavnostní válkou, ohňostrojem a střílením dělbuchů. Čarovná přírodo, co mám já společného s tamtou hlučnou, povykující a válekchtivou sběří?


Neděle 19. srpna 52
Nedělní jitra jsou zde tichá. Krásný teplý letní den zahajuji jako obvykle tím, že se zcela nahý a bosý procházím po rozkošných pěšinkách uvnitř mé lesní zahrádky, uctívaje přitom slunce a vůbec celou přírodu. Dotýkat se zlehka bosými chodidly matičky země je něco docela jiného než dupat po ní neuctivě obutou nohou. Právě tak je něco zcela jiného přimknout se úplně nahý k přírodě a důvěrně s ní splynout v jedno tělo jako milenec s milenkou, než navlečen do nepohodlných šatů žít si v svém vlastním lidském světě a od všeho přirozeného i od samé přírody se nepřirozeně odtahovat.
Nic mi nechybí, jen voda, čistá pitná voda široko daleko není. Jsem nucen ji tahat z domu v lahvích, na každý den mám půldruha litru nápoje, což sice k přežití stačí, ale v horkých dnech je to přeci málo. Nejbližší pramen se nachází až v předměstském Liboháji pod kapličkou, ale voda z něj vytéká tak slabě, že než čekat dvacet minut na naplnění láhve na vzdáleném zalidněném území nepřítele, radši budu žíznit. Tamní voda, kterou přírodě ukradli kostelníci, navíc není dobrá, silně páchnouc po kostelním kadidle. Vůbec všechno, na co sáhne kradmá ruka člověka, najmě úchylná ruka kostelníkova, čpí zkaženinou a člověčinou. Nedivil bych se dokonce ani tomu, kdyby do této přírodou posvěcené vody vypouštěl své semeno nějaký místní zvrhlý farář nebo jiný věřící dobytek (jako jeden náš duševně zvrácený vysokoškolský učitel), aby tím polidštil příliš přírodní zemské mléko, kterým naše matka kojí své žíznivé děti. U takového úchylného zmetka, jakým je člověk, je všechno možné.
Po poledni se nám rozpršelo a déšť mne zahnal pod střechu stanu. Prší dost. Pro dnešek to vypadá špatně. Někomu se splnilo dlouho nesplněné přání. Já déšť také vítám, už kvůli nezbytné vláze pro les, ale raději bych byl, kdyby se to odbývalo v noci nebo když jsem právě doma. No nic, budu si číst svého Škarohlída.
Za hodinu je po dešti, ale pro dnešek také po ležení v trávě pod stromy, neboť půda je mokrá. Co počít? Vylezu jako slepýš po dešti ven a projdu se po lese. Oblékl jsem si jen spodní tričko a kalhotky, abych nebyl úplně nahý, kdybych náhodou někoho potkal, a aby mi nebylo horko, kdybych si vzal na sebe celou maskáčovou soupravu.
Kousek jsem ušel, sedl si na paty pod strom a v klidu rozjímal. Jsou slyšet vzdálené lidské hlasy, dál až k okraji lesa proto raději nejdu. Nechci nikoho vidět.
Místo lidí ukázalo se za chvíli opět mně mnohem milejší sluníčko. Vracím se tedy pomalu do úkrytu, abych dal na slunce nabíjet aspoň nabíječku pro svůj kapesní počítač, když ne sebe. Já sám jsem si vlezl do stanu, dokořán jej otevřel, aby do něj mohl proudit svěží chladný vzduch, a píši svůj deníček, čtu dál svého Škarohlída nebo se místo do nebe dívám otevřenou předsíňkou do hloubi lesa a na smrkové větvičky, po nichž poskakují nezbední ptáčkové. Pohoda.
Procházím se nahý a bosý po své lesní zahrádce, až jsem se tím uřítil jako táta, který se šourá po bytě naříkaje, že už to nejde (ale bojuje o život, drží se zuby nehty života). Zpotil jsem se tou rozkošnou chůzí po zvlhlé lesní půdě, až jsem dostal chuť lehnout si pod stromy ještě jednou a naposled na zbývající dvě hodinky, než slunce zapadne.
Dokonáno, dojednáno, den je pryč. Je-li náplň dne pestrá, den se zdá - delší; ano, nikoli kratší, jak by řekl obyčejný člověk, nýbrž opravdu delší, ovšem jen pro toho, kdo nespěchá vstříc smrti a času má na všechno dost. Zbývá závěrečná večerní procházka, při níž jsem potkal slepýše. Já to tušil, že jej dnes vlhko vyláká! Také slimáci samozřejmě vycítili příležitost, poskytnutou jim tou trochou vlhkosti.
Někdo tady zničil překrásně do výšky vzrostlý bíle rozkvetlý děhel, jediný svého druhu v širokém okolí. Takové darebáctví musilo udělat jedině hovado zvané člověk - zvíře by to neudělalo. Toho dobytka bych chtěl vidět. Vlastně ono se stačí podívat na kteréhokoli člověka, aby člověk uviděl hovado v jeho ničemné jednoduchosti - či vlastně bezduchosti.
Oblékl jsem si maskáčovou soupravu, ale to jsem neměl dělat; při chůzi je mi v ní horko. Letos se léto vydařilo. Zítra brzy ráno půjdu asi domů jen v tričku a krátkých kalhotách.
Na les se snáší šero. Vyplašil jsem nějaké zvíře. Zdálo se mi obrovské a dělalo veliký rámus. Zastavil jsem se, přikrčil a zůstal sedět. Asi to byl srnec, ale mohlo to být i prase. To záhadné stvoření opisovalo kolem mne půlkruh a pod nohama mu šustila suchá zem a praskaly uschlé větvičky. Bylo to dobrodružné. Přál jsem si, aby to byl jen neškodný srnec než nebezpečný kanec, zvlášť proto, ježto neměl jsem při sobě ani nůž na jakous svou obranu proti možnému rozlícenému útočníkovi. Ale dopadlo to dobře. Suchý podrost násobí míru hluku, jejž působí neškodné plaché zvíře, které raději před každým uteče, než aby se pouštělo v zbytečný zápas s kdekým, s kým se náhodně potká. A šero a blízkost toho plachého tvora mu dodaly v mých očích na obrovitosti. Napínavější bude moje zítřejší cesta do jámy lvové - totiž lidové - a pak zase zpátky sem. U těch lvů aspoň člověk ví, na čem je, totiž že ho chtějí sežrat, ale lidé se přetvařují a jsou nevyzpytatelní, i když už dopředu také známí tím, že jejich záměry a úmysly nejsou nikdy dobré. Vím to já a ví to i osamocený zajíček na pustém poli, který se přede mnou dává raději na útěk. Zajíc nikdy neví…


Úterý 21. srpna 52
Ve čtyři ráno - v nejlepší, v nejpustší dobu - se vracím do lesa. Lidé žádní, to je hlavní. Ani ti psi na mne tentokrát neštěkali ze zahrádek. Buď tam nebyli, nebo si zvykli. Ulicemi proudí leda několik málo vozidel.
V tento den, přesně před padesáti lety, proudila naší zemí zcela jiná, větší a hřmotnější vozidla: tanky vojsk Varšavské smlouvy! Já si na to nevzpomínám a bylo mně to jedno, protože mi tehdy byly pouhé necelé tři roky, ale pro naše rodiče to byla rána. Naše území obsazovala vojska cizích, byť spřátelených vojsk. Máma musila jet pro moji tehdy osmiletou sestřičku do ozdravovny a všude byl strach, co bude dál. Lidé ale prý tehdy drželi spolu a všude se rozdávaly trojbarevné stužky v našich národních barvách. Jednu tu stužku z té doby dosud doma na památku přechováváme. Jednou se ještě bude hodit. Stejné barvy - bílou, modrou a červenou - má ovšem i dnešní ruská zástava... Máma mi ukázala schované, stářím zažloutlé noviny z té doby, až když jsem dospíval. Pro mne se tím s těmi novinami otevřel další nový svět drsné pravdy, neboť ve škole nám o této nešťastné dějinné události lhali, jako když tiskne. To je za všech dob stejné. Lidé lžou neustále. Dnes nám také noviny lžou, až se hory zelenají, ale lidé se přesto studem nerdí. Hromadné sdělovací prostředky, zpravodajské služby, vládní představitelé, učitelé a mnoho dalších dnešních lhářů, licoměrníků a pokrytců nám lže o srpnovém vpádu roku 1968 ještě i nyní, v současnosti, jenomže zase jinak, naopak. Tehdy nám lhali ve prospěch tehdejšího Sovětského svazu, dnes nám lžou (mnohdy dokonce tíž lidé) ve prospěch současného Svazu evropského, v jehož područí se naše země právě nachází, a proti dnešnímu Rusku, které už nemá s bývalým Sovětským svazem mnoho společného a v jehož vlivu se nenacházíme - naneštěstí pro nás, nutno dodat, protože by nám jeho odvěké přátelství, jakožto sílící mírumilovné a příbuzné slovanské velmoci, bylo víc k užitku než potupné poddanství prohnilému Západu, který nás jen vysává, zneužívá proti nám samým a táhne nás s sebou do propadliště dějin. Stav se nejenže obrátil vzhůru nohama, nýbrž pro nás ještě mnohem víc zhoršil. Naše dosud krásná česká země sice není obsazena cizími vojsky (zatím), ale nezávislá, soběstačná a svobodná také není. Nebezpečí, která nám hrozí od našeho přichýlení se k Západu, jsou dokonce tak veliká a nebývalá, že snadno můžeme ztratit nejen naši vlast, jazyk, víru a národní zvyky, nýbrž i holé životy. Vpád, který hrozí naší malé milé zemičce, vpád nepřátelských islámských vetřelců, černošských zločineckých tlup a pohlavně nakažených a zvrácených úchylů by byl mnohem ničivější než pořád tolik omílaný a zneužívaný srpnový vpád spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Minulost, kterou už nezměníme, ale z které bychom si měli vzít ponaučení, bychom měli konečně nechat být a měli bychom si raději hledět budoucnosti; abychom se pro samé žvanění o minulém dočasném obsazení naší země neprožvanili do obsazení nového, ještě horšího a pro naši zemi konečného.
Já si pro příliš útlý věk 21. srpen 1968 nepamatuji, ale v současnosti pro mou nejbližší osobu představují tehdejší vpád tanků například současná vozidla, jejichž nadpočetná množství, proudící po vozovkách i mimo ně, nedovolují mi často ani v klidu překročit silnici nebo pohodlně přejít ulici z jednoho chodníku na druhý. Vozy a vozidla nyní obsadily moji rodnou zemi místo obrněných tanků! Rostoucí výstavba vpadla na má dříve výsostná svobodná území, nikoli spojenecká vojska! Nehřmí žádní cizí obrněnci na ulici, nýbrž naše vlastní (jsou-li vůbec naše) bojové stíhačky, kroužící mi celý den nad hlavou jako ve válce, až z toho rámusu uši zaléhají, duše je narušena a duch ničen! A nejsou to žádní cizí vojáci, před kým musím utíkat do lesního úkrytu a za zamknuté dveře, nýbrž naši vlastní čeští lidé! Pro mne osobně je moje země obsazena vetřelci nepřetržitě.
V osamělém liduprázdném lese se cítím nejlépe. Sem mi nikdo nevleze a ani v okolí se neochomýtají žádní lidé jako včera u rybníka. Neměl jsem tam klid; celkem třikrát mne někdo vyrušil, všechno dospívající děti na prázdninách, které chodily okolo rybníků, zřejmě zkratkou z vesnického krámu zpět do letního tábora, z toho jeden harant, který přijel na kole k břehu a zase po chvilce čumění na labutě odjel. Zatracené prázdniny! Ještě že se ta havěť nedospělá aspoň vždy předem ohlásila a ozvala; hubu nevydržel mít na zámek ani ten osamělý kluk s kolem, třebaže byl sám. Z dovolených s rodiči jsou již v druhé půli srpna všichni doma, prázdniny jsou však ještě zbytečně dlouhé, nevědí, co s volným časem, školička daleko, úkoly žádné, práce žádná, ušlechtilé zájmy také žádné, a tak bloumají všude od ničeho k ničemu jako přemnožený obtížný hmyz a nedají pokoje. Havěť lidská prázdninová!
V lese je to lepší. Tady také jako u rybníka odkládám veškeré šatstvo, ale nemusím se bát, že mne při tom někdo vyruší. V naprostém klidu čichám sladkou vůni mého nahého těla, vonícího po vanilce z nového čistého trička, které jsem měl na sobě vytažené z šatní skříně, povaluji se slastně v pelíšku v trávě pod lesními stromy, pozoruji strakapouda, jenž buší zobákem do kůry vysoké olše, a čtu si nové, již zářijové číslo časopisu Fakta a svědectví. Ani tento plátek není žádný duchovní svátek, ale pro nenáročnou letní oddychovou četbu vyhovuje. Mně nevyhovuje. Na mne je to až příliš oddychové a jednoduché, pro mámu zase příliš složité, málo tak říkajíc bleskově drbavé, jak to má ráda, táta nečte nic, nemaje už ani na to nic potřebné mozkové buňky (jako ostatně valná část lidstva, která ze stejné příčiny v životě nepřečte nic složitějšího kromě krátkých zpráv), takže to už příště nepředplácím a budu si číst a psát jen vlastní mudromilné protilidské spisy a občas po troškách, pro zpestření nebo pro zajímavost, staré dobré české spisovatele, jako je například Komenský. Už jsem v tom jeho "Bludišti" konečně narazil na první záštiplnou urážku lidstva! Nachází se v sedmé hlavě, kde průvodce ukazuje poutníkovi lidstvo, líče je jako nejdokonalejší tvory podobné Bohu, ale poutník se na ně zadívá, vida lidí převleky, přetvářky a zpotvoření jejich různá, a prohlásí: "Však já potvory jakési vidím!"
Je hezky, ale horko není. Později odpoledne už se musím přikrývat spacákem, aby mi nebylo zima. O závěrečné večerní procházce jsem prošel od jednoho konce lesa na druhý. Dnes sekali oves. Slámu stočit do kotoučů nestihli, udělali jen asi dva. Na jednom z nich číhá velký dravý pták, jenž vyrušen mým příchodem odlétá. Sláma voní, připomínajíc mi svou vůní mé dětství, kdy jsme si my děti hrávaly na strništích za sídlištěm a stavěly si ze slaměných kvádrů hrady a prolézačky a házely vytrhanými svazky pokosených stébel do vzduchu nebo po sobě jako ručními granáty. Kde jsou ty doby… Dnes je to pole našich dětských her zastavěno výstavbou rodinných domků, úrodná půda je ničena, dříve bohatá země je zadlužena, v dluzích topí se její prve dělný lid a dětem kradena jest mateřská řeč, vlast i klidná budoucnost. To jsme se dočkali - nové Evropy! Co je proti této národní pohromě srpen 1968!
Využívám vzácné příležitosti projít se po pustém poli. Ale strniště je příliš vysoké, takže se po něm špatně jde. Přesto jsem jím prošel až na konec k lesu. Sluníčko již zapadlo, nebe je jasné a skví se na něm večerní hvězda a měsíček. Dnes bude pěkná měsíčná noc. Netopýr již vylétl ze svého denního úkrytu noci vstříc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm