Misantrop: Srnonoš 22.

28. září 2018 v 14:19 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 22. srpna 52
Poté, co se v devět hodin vyhouplo sluníčko nad ochrannou hradbu mé lesní zahrádky, vystavil jsem jeho mocným letním paprskům desky mých slunečních sběračů a své nahé tělo a po krátkém ohřátí jsem si šel do stanu ještě na dvě hodinky zdřímnout.
Pak jsem si ustlal venku pod stromy a bylo mi krásně. Netušil jsem nic zlého, nic podezřelého jsem neviděl ani neslyšel. Bylo to však klamné zdání.
Po obědě jsem se šel podívat, není-li už nabíječka nabita - a nabíječka i se sběrači nikde! Nevěřil jsem vlastním očím! Kde je? A pokládal jsem dnes vůbec ten přístroj na výsluní? Pokládal - ale je pryč, zmizel! Kdo tu byl a zcizil jej? Které zvíře to mohlo být? Že by datel někam odstrčil ten přístroj z toho rozloženého pařezu? Datlové totiž často hledají potravu v starých ztrouchnivělých pařezech a právě na místě jednoho z nich bývá největší výsluní, na něž vystavuji své sluneční sběrače. Pátral jsem po nich tedy v okolí pařezu ve vysoké nepřehledné trávě.
A pak jsem je objevil! Ležely rozevřeny, jak byly, nedaleko pod smrčkem - ale bez odpojeného nabíjecího článku! Kdo tu byl, kdo tohle způsobil! Člověk! Určitě nějaký člověk! První podezření padá vždy na pachatele nejpravděpodobnějšího, což je vždy nějaký člověk, a dříve či později se toto podezření většinou potvrdí. Tentokrát ale ne - a ne, že by si člověk křivdu nezasloužil! Nicméně jsem už v duchu sestavoval možný děj činu: Vlezl sem potichu nějaký člověk, našel na zemi přístroj, zvedl jej, rozpojil, desky odhodil pod smrček a nabíjecí článek - si vzal s sebou? Nač by mu ale byl samotný? Že by zde sehrála svoji úlohu jen ta nechvalně známá lidská škodolibost? Tady něco nehraje.
Pro jistotu jsem sběhal a propátral celou moji rozlehlou lesní zahrádku, zda neobjevím nějaké lidské stopy nebo chybějící článek, odvážil jsem se vyjít úplně nahý až za přirozenou hradbu svého úkrytu, ale nikde nic. Dokonce jsem na hlavních přístupech k mému útočišti trhal přes cestu natažené pavučiny - důkaz o tom, že tudy nemohl žádný člověk přijít. Také srnčí parůžek - mé domovní znamení - kdosi povalil, ale neodnesl. Člověk by si takový úlovek nenechal ujít. Začal jsem tedy člověka vylučovat z okruhu podezřelých a vrátil jsem se k místu nálezu slunečních desek, pátraje v okolí po zbývajícím nabíjecím článku. Stopa vedla do nejneprostupnějších houštin, kam by se žádný člověk nikdy nevydal. I já jsem musil sledovat horkou stopu jinudy.
Pátral jsem správným směrem a výsledek byl úspěšný. Nabíjecí článek ležel jen o kousek dál směrem do houští. Pln radosti jsem jej uchopil. Rozbit není, ale káblík nějaké zvíře málem prokouslo, jak za něj táhlo v zubech celý přístroj pryč. V houští se mu přístroj rozpojil a zbytek nechalo neznámé zvíře být. Snad to byla kuna nebo liška, která si moji sluneční nabíječku zřejmě spletla s hadem. Jinak si celou záhadu nedovedu vysvětlit. To se mi ještě nestalo. Kabel je poničený, ale přístroj sbírá sílu ze slunce jako předtím. Nakonec jsem rád, že pachatelem bylo jen nevinné, nezáludné zvíře, které se spletlo pouhým omylem, a ne schválně jako člověk. Kdyby to udělal člověk, musil bych svou krásnou lesní zahrádku z bezpečnostních důvodů opustit a musil bych si najít jiné místo. Jsem rád, že mám zpátky svoji nabíječku, s kterou jsem se již pomalu loučil. Brr, to jsem si dal! Až jsem se rozčilením zpotil!
Však jsem jistou podivnou činnost sledoval nedávno i na mém lesním záchodě! Kdosi se tu nimral v mých hovnech a jedno suché dokonce vytáhl z prohlubně nahoru! Člověk by to neudělal, třebaže je velmi veliký špinavec; ale na druhou stranu se zase štítí všeho přirozeného a hovno rozhodně je přirozená látka, které se zvířata až tak neštítí. Já bych řekl, že tu někde pořád žije ta kuna, kterou jsem ze zvířat uviděl jako první. Ona tu byla dřív, přistěhovalcem jsem já. Snad se tu vejdeme oba. Srnčí muž a kuna si nepřekážejí, tak jako si překážejí tam venku lidé s lidmi.
Uklidněn vracím se do svého pelíšku pod stromy a dočítám časopis Fakta & svědectví. Nejhorší článek byl ten o získání nezávislosti Brazílie. Samá chyba snad v každé druhé větě! Taková četba mne nebaví a většinou ji odhazuji v dál. V posledním článku o závadové mládeži za předchozího socialismu jsem nečekaně objevil nějakého svého vzdáleného příbuzného nebo aspoň jmenovce jménem Antonín Pojar, který měl přezdívku Banán. Patřil k těm, které bývalá Státní bezpečnost vyštvala na Západ, mimo jiné také za propagaci západního způsobu života. Já jsem také coby punk patřil k závadové mládeži a dodnes jsem závadový i pro současné zřízení. Závadoví byli a jsou i trampové, takže já jsem zřejmě též závadový i dnes. A co se týče toho západního způsobu života, podlehla mu většina tehdejších i dnešních našich lidí. Kdyby měla dnes Bezpečnost vyhnat na Západ všechny obdivovatele západních pahodnot, naše země by se vylidnila a tím vylidněním by se ozdravila a zůstalo by v ní sice velice málo lidí, ale zato by to byli aspoň dobří vlastenci. Já bych to hnal! Všechny zrádce a zaprodance a cizáky bych hnal na Západ, ať si tam jdou a zůstanou, nelíbí-li se jim naše malé, skromné, ale hezké české poměry! Vzpomínám na dobu, kdy se lidé mohli posrat, přijel-li k nám nějaký zápaďácký bourák. Lidé jej nedůstojně očumovali jako nějakou vzácnou návštěvu z vesmíru a vůbec jim to nebylo trapné. Nosili tady laciné potištěné tašky, které na Západě dávali zdarma ke každému nákupu, chlubili se jimi tady, jako by to byla nějaká ohromná vzácnost, a vůbec se za to nestyděli. Ti lidé ze Západu, vidíce naše lidi takto zbožňovat ten jejich bezduchý hmotařský způsob života, museli se nám za to smát a pohrdat námi. Právem námi pohrdali a pohrdají dál, protože dál se mnoho našich lidí nestydí vzhlížet k tomu prohnilému Západu s otevřenou pusou a poklonkami. Já takovým malým směšným českým človíčkem nikdy nebyl. Co vlastně na tom Západě naši lidé viděli tak skvělého! Nic než povrchní pozlátko a pod ním nezaměstnanost, zločinnost a drogy a dnes navíc ještě bezpráví, míšení odlišných lidských plemen, islám, pohlavní zvrácenosti a žádná svoboda slova. Tak ať si tam jdou ti, kterým se to líbí, a netahají jeho nešvary k nám! Tady u nás doma bude aspoň víc místa a od nich pokoj.
Dnes je hezky teploučko až do večera. Ale bojím se, že teplé letní dny brzo skončí. Od pátku se má ochladit až pod dvacet stupňů, což už dlouho nebylo. Dokud je teploučko, je v lese krásně; ale jakmile začne být chladno a tvořit se kapičky u nosu, je zle. Veverky nějak podezřele pilně sbírají lískové oříšky. Že by o tom také věděly své?
Na jeden den se loučím s lesem a budu se těšit zpátky. K setmělému západnímu obzoru jsme dorazili zároveň dva: já a srnec. On s křikem utekl a já ještě chvilku zůstal. On tu však zůstane a zítra tu bude zas, zatímco já přijdu nejdřív pozítří. Srnec, ten se má…


Pondělí 27. srpna 52
Čtyři dni jsem zůstal doma s rodiči, přečkav bouřky, deště a chladné počasí, jež rázem přetnuly horké rovníkové léto. Ve čtvrtek bylo ještě hezky teploučko na nahé slunění a koupání, ale k rybníkům jsem nejel. Neměl jsem na to náladu. Ráno se nebe mračilo a beztoho by tam jistě zase courali ti haranti, jako minule. Už aby ty prázdniny skončily; jsem z toho všeho nějaký otrávený. Domů z lesa jsem se vracel oklikou, protože na příměstských zahrádkách řvali jacísi opilci, a na sídlišti už kdosi ještě potmě venčil nečistou psí potvoru, shýbaje se právě pro hovno, jež vysrala. A to byly čtyři hodiny ráno! Dnes ve stejnou dobu, cestou do lesa, jsem stejnou dvojici otravů potkal znovu a další protivnou dvojku lidopsů jsem viděl projít i kolem našeho domu. Nemilá věc. A vozy už po silnici také jezdí a překážejí volné chůzi. Myslím, že příště vyjdu raději dřív, abych se vyhnul všem lidem a nemusil je pravidelně potkávat. To je strašné. Copak nenajdu jedinou hodinku, kdy by byly ulice úplně pusté a cesta jimi klidná a volná?
Byl jsem doma pouhé čtyři dni, ale mně připadá, jako bych tam byl strávil dní čtyřicet. Tak výrazně se ochladilo oproti dnům předchozím, že můj lehký sporý oděv, v němž jsem přišel před pouhými čtyřmi dny domů, je nyní, při mém návratu do lesa, již naprosto nedostačující a je mi v něm zima. Od úst jde pára a holé paže zebou tak, že si je musím třít, abych v nich neztratil teplo a cit. Měsíček v úplňku svítí na cestu, ale mně je taková zima, že spěchám do lesa, kde na mne čeká teplé oblečení, a krásu předjitřní noci proto neobdivuji. Byla by to krásná noc, nebýt té zimy.
V téhle zimě (počítač ukazoval pouhých šest stupňů Celsia!) jsem si připomněl jeden zážitek z vojny. Předváděli jsme tehdy také v takové zimě spartakiádní cvičební sestavu před jakousi generalitou, samozřejmě nazí, oblečeni jen v bílých trenýrkách, po skončení jsme byli nuceni smýt ze sebe špínu v ledové vodě potoka, neboť vytopená umývárna ani šatna nebyla k mání, a pak jsme dlouho stáli nastoupeni v útvaru, naslouchajíce generálově projevu o naší zmužilosti a chrabrosti. V chladném deštivém počasí, obliti studenou vodou z nebe i z potoka, třásli jsme se zimou jako osiky. Do té doby bych si nebyl nikdy pomyslil, že se člověk může takto silně mimovolně třást zimou po celém těle, zuby cvakaje o sebe, jako my jsme se tehdy třásli!
To tedy byla vojna a my byli vojáci. My jsme ale byli pýcha a výstavní příslušníci našeho tehdejšího lidového vojska. My byli ukázkou nezdolnosti a železné kázně skutečného vojáka. Vojnu jsem nenáviděl a vzpomínky na ni nemám dobré, ale na hřišti před diváky byl jsem hrdý, že patřím k výkvětu branného mužstva. Tehdy jsem získal pevné mužné základy, na nichž jsem postavil hrad své nynější vytrvalosti vydržet to, co by dnešní zhýčkaná mládež nevydržela. Dnes by žádné vojenské spartakiádní cvičení, se vší svou náročností na tělesnou sílu, pružnost a krkolomné, hlavostojné cviky, nebylo možné. Dnešní zhulení, zchátralí, zteplalí a změkčilí mladí muži by zvládli leda prostná cvičení s přenosným telefonem, pokud by je k tomu někdo dokázal vůbec donutit. Já donucen byl a cítil se tím ponížen, ale vzal jsem si z toho nedobrovolného vojenského života mnoho dobrého pro svůj pozdější vzestup. Ztvrdl jsem, zesílil, zdravě zesurověl a získal návyky, jež využívám dosud, avšak nikoli už pro zájmy celku, nýbrž jen pro zájmy své. Takže tu hodinovou procházku studenou předjitřní nocí nepovažuji až tak za přílišnou překážku nebo vážnou námitku.
Vojnu jako řemen potřebujeme všichni. Na pravidelně se opakujících válkách, bojích, porážkách a vítězstvích, úpadcích a vzestupech stojí nejen trvale zdravý a přirozený život jednotlivcův, nýbrž i trvání celého národa. Co ničí národy i jednotlivce nejspolehlivěji a navždy tak, že zemřou a zaniknou? Buď to, že shnijí ve vlastním pohodlném míru a netečné nečinnosti, takže už nejsou schopni dál žít, anebo zhynou pod knutou nepřítele, zašlapáni do země olověnou patou, která nepovolí v tlaku, nedajíc jim dýchat. Ale jednotlivec či celek, který zažívá střídavě obojí - vzestupy i pády -, je na tomto světě nejodolnějším a život má věčný. Dvě věci nejjistěji kazí a ničí národy a jejich državy: jejich trvalé neúspěchy - a jejich trvalé úspěchy. Všechno, co se děje, děje se podle přírody, byť ne vždy v souladu s ní. Nám se zdá, že všechny dějinné zvraty, války, vzpoury, převraty dějí se často proti naší vůli, ale přesto jsou zcela přirozené. Nedějí-li se mnohdy v souhlasu s naší lidskou vůlí, dějí se alespoň podle přírody. V nás samých je příroda přítomna víc, než jsme ochotni si připustit. Ve smyslu společenském všichni lidé, vy i já, máme svůj podíl na tom, co v současnosti vidíme kolem sebe a v čem a v jakých poměrech právě žijeme. Vše se však děje nikoli podle nás, nýbrž podle přírody - v čemž může být (a také je) vzájemný rozpor. To, že se naše vznešené bílé národy v současné době nacházejí ve stavu úpadku, není tedy z hlediska přírody nebo věčnosti vůbec žádné neštěstí, nýbrž naopak zcela přirozený a zdravý stav oddychu, nabírání nových svěžích sil a brzkého již opět pozvedání a moci. Každý spánek je zdravý a posilující - i hluboký spánek, který se podobá smrti. My právě spíme - ale opět už se zase probouzíme, mneme si dosud ospalé oči a nejsme si jisti, zda dosud sníme bláhový sen o lepším světě, či zda bdíce procitli jsme ve vlastním domě, který mezitím zabírají cizáci a škůdci. Ale brzy se ujistíme ve všem sami. Národ, plémě i jedinec s takovým životaběhem, v němž se pravidelně střídají vzestupy a pády, boření a stavění, ten nikdy nezahyne, nýbrž posiluje naopak. I vzestup i pád jsou našimi nutnými životními podmínkami. Bez nich bychom tu už nebyli. Právě dnes tuto pravdu zakouším sám na sobě a zrovna v současné době pozoruje to na sobě celý svět. Vzestup střídá pád - jedině tím se udržuje veškerý život.
Můj pelíšek je studený. Hned po příchodu na svou lesní zahrádku si v stanu navlékám maskáčovou soupravu s kapucí a zimní kabátek. Zachumlal jsem se do spacího pytle až po hlavu, ale dlouho poté mi ještě bylo zima.
Ráno je hezky, na bezoblačném nebi svítí sluníčko, ale to mezitím za pouhé čtyři dny natolik pokleslo při svém zdánlivém ročním pohybu po obloze, že se již téměř ani nevyhoupne nad okolní hradbu stromů a já se jeho teplými paprsky nezahřeji. V noci jsem prochladl tak, že zimní kabátek zatím neodkládám ani ve dne. Jen doufám, že mne z toho nepostihne rýma nebo jiná taková tělesná nepříjemnost.
Spal jsem až do pozdního odpoledne, rušen častými výbuchy z blízké továrny. Přece se však v lese vyspím lépe než v domě. Příroda je příroda. Prošel jsem se po pěšinkách, porozhlédl se po své útulné lesní zahrádce a s myslí spánkem občerstvenou zasnil jsem se znovu. Sluníčko už zase svítí zšikma, jako ráno, a já uvažuji, co budu dělat s končícím dnem. Přečetl jsem si již dvanáctou kapitolu Komenského "Bludiště" a poté vypravil jsem se na večerní procházku.
Toulám se po lese a pak z pelíšku pod stromem sedě pozoruji činorodou veverku, pobíhající čile nahoře ve větvích. Asi se tím ohlašuje blížící se podzim. Ne že by to ta veverka dokázala poznat, to možná také, ale ne jen tak z ničeho; spíš to pozná podle stromů, které začaly dřív plodit oříšky a šišky. A proč se urodilo tak brzo tak mnoho lesních plodů? Protože bylo teplé suché léto a po takovém létu většinou přicházívá časný podzim a po něm tuhá zima. Zákony přírody nejsou žádná věda a přírodní tvorové nemusejí mít žádné zázračné schopnosti, aby je poznali. Kdyby žili i lidé v přírodě a podle přírody, byli by i oni schopni předvídat různé věci a události a zařizovat se vševědoucně podle toho, co vidí a cítí kolem sebe. Ale že mají mysl uzavřenu a cit tupý, nerozpoznají lidé zavčasu nic a mnohé zlé věci je zasáhnou zcela nepřipravené a překvapené. Pak jim pochopitelně také trvá déle a bolestněji než se vzpamatují. Tomu se říká zauzlenost událostí; ale události se pouze opakují - zauzlena je však mysl lidí.
Viděl jsem kromě veverky také slepýše. Kdyby se byl nepohnul, přešel bych přes něho bez povšimnutí. Snad bych byl na něj nechtěně i šlápl, ale právě proto se on pohnul a plazil se mi neohrabaně z cesty, vida, že tu je takové nebezpečí. Nijak zvlášť mrštný a rychlý ten jeho pohyb nebyl, což vysvětluje, proč tolik slepýšů končí svůj život přejeti nějakým vozidlem. Vidí-li však slepýš, že je viděn, naopak se snaží být neviděn a nehýbat se, proměnit se v spadlou větvičku. Toto chování je velice chytré a moudré a poměrně rozšířené mezi mnoha živými tvory, například u brouků, kteří si rádi hrají v nebezpečí na mrtvé. Zamyslíme-li se nad sebou, zjistíme, že se tak chováme vlastně i my, lidé, a týká se to hlavně lidí malých a slabých a národů nepočetných, jako jsou třeba Češi: stavíme se malými a bezvýznamnými, aby si na nás někdo větší a mocnější nedošlápl, a co se nás netýká, do toho se radši nepleteme, ale jakmile jde do tuhého, vyrazíme do tak náhlého protiútoku, že je jím nepřítel překvapen, poděšen a zahnán. V klidu a bezpečí, mimo veškerou nevítanou pozornost, pak opět nerušeně a nenápadně vzděláváme svůj skromný úhor ke svému vlastnímu prospěchu.
Pozoroval jsem zase jako vloni a na stejném místě onu hravou mušku, která se vědomě a úmyslně pohupovala na pružném klásku lesní traviny, střídavě a mnohokrát opakovaně z něj vzlétajíc a opětně na něm přistávajíc. A pak že to byla pouhá náhoda, kdepak! Jak vidno, mušky si skutečně dovedou hrát, majíce pro takovou hru dost vtipu a smyslu, a tato hra je u nich tedy něco naprosto běžného, jako pro lidské děti houpačka.
Po západu slunce se obloha zatáhla mraky, ale noc je jasná, krásná, měsíčná. Až do rána houká sova.


Úterý 28. srpna 52
Ráno jsem vstal a šel jsem kousek lesem na předem vyhlédnutou světlinku, kde jsem na jeden vyčnělý velký plochý bludný balvan, pokrytý mechem, položil a paprskům slunce vystavil desky svého slunečního sběrače. Na rozdíl od mé zahrádky, tady bude svítit mocné sluníčko celý den a po celou tu dobu bude nabíjet zásobní článek mého dobíjecího zařízení. Včera jsem dlouho psal a do dalších dvou dnů bude můj kapesní počítač potřebovat ještě mnoho síly, čerpané ze slunce. Snad ten důmyslný sluneční přístroj nikdo neukradne nebo omylem neodnese žádné zvíře, jako minule. Ale už minule jsem se pomalu smiřoval s jeho ztrátou tak, že jsem od té doby dosud tak duševně naladěn, že by to už pro mne nebyla taková rána. Vždy se lépe snáší úder, se kterým člověk tak nějak dopředu počítá nebo alespoň nevylučuje jeho možnost. Stejné je to s nevyhnutelnou smrtí člověka. Smrt dítěte je neočekávaná, a tudíž zdrcující, kdežto smrt starce lze očekávat každým dnem, a tudíž jsou na ni všichni, on sám i jeho blízcí, dlouho dopředu připraveni, a ztráta života není u starce ani zdaleka tak bolestná jako u dítěte. Podobné je to s věcmi: ztráty nové věci želíme víc než staré, ošuntělé, otřískané, ohmatané a poničené, a třebaže stará věc dosud slouží dobře a spolehlivě, těšíme se přesto na novou. Stejně tak brzy omrzí člověka staří známí lidé a rád poznává nové. To poslední se ovšem vůbec netýká mne! Já přímo nesnáším potkávat stále stejné obličeje a všecky nové zuřivě nenávidím. Nejradši jsem sám.
Svěřil jsem sluneční nabíječku slunci a kameni a vrátil jsem se do stanu. Mám s sebou výtisk mého slavného souborného díla Plivanec na rozloučenou, vyšlého v roce 2005 v nakladatelství Petrov, a budu si číst.
Střídavě jsem si četl a spal celý zbývající den. Pod podlahou šramotila myška a na nebi rachotily stíhačky.
Navečer jsem se šel podívat na stav nabíjení. A byl jsem jím poněkud zklamán. Nabilo se velmi málo sluneční síly. Slunce ztrácí sílu. Nechal jsem tam tu nabíječku ještě vystavenu posledním dnešním paprskům zapadajícího slunce a šel jsem se projít. Když jsem se pro ni zanedlouho vrátil, nabil se mezitím ještě jeden dílek ze stupnice od jedné do sedmi na čtyři, ale pořád je to málo. Chtělo by to mít ještě jednu takovou nabíječku.
Strčil jsem přístroj do kapsy a pokračuji ve večerní procházce. Rozčilují mne stíhačky, které skoro celý den a téměř každý den rachotí na nebi, jako kdyby byla válka, a štvou mne protivní kloši, které vždy ještě v noci ve stanu chytám ve vlasech a po těle, mezi prsty je rozmačkávaje. Ostružiny, které letmo ochutnávám, jsou kyselé a nedobré a většinou je vyplivuji, abych si jimi nekazil chuť. Jak slábne slunce, lesní plody také mdlí a ztrácejí sladkost. Po těch horkých psích dnech už to nějak s ničím není ono. Zapadne-li slunce, ochlazuje se jako na jaře, ale s tím rozdílem, že nezpívají ptáci. Kdepak je konec třeba s tím drozdem, který navečer vždycky sedával tamhle na vršku vysokého smrku a vesele si zpíval rozpustilou jarní písničku? Jak radostné bylo celé jaro - a jak truchlivý je konec léta! Jediné dobré je na tom to, že brzo skončí ty zatracené prázdniny. Zase jsou tu slyšet nějaké vzdálené ozvuky nějaké hudby, která zní jako punk. Páni, kde jsou ty doby, kdy mne tahle hudba úplně pohlcovala! Už mi zkrátka není sedmnáct. A dnes už ani ten punk není jako kdysi za našich mladých let. Dřív to byla nová svěží vzpoura proti všem a proti všemu, proti Západu i proti Východu, proti kapitalismu i proti komunismu, kdežto dnes se z punku stalo panství krajních levičáků v plném souhlasu se současnými vládami. Dnes je skoro nejvzpurnější zpívat si ruské, české, moravské a jiné slovanské lidové písničky, protože všechno národní a slovanské je nenáviděno, má být potlačováno a ničeno jako zastaralý přežitek bránící pokroku, a přiznám se bez mučení, že snad právě proto víc než punk poslouchám právě tu slovanskou národní hudbu, která dráždí levičáky víc než kdejaké zvrácené úchylárny, které jsou jim naopak milejší a potřebnější než přirozené národní hodnoty.
Procházku končím jako obvykle pod starou borovicí na západním okraji lesa. Dnes mám odsud dobrý výhled na osamělou srnku, která na dávno sklizeném poli pojídá zbytky slámy. Dívat se na ni konejší duši. A když pak vyletěl do počínající noci první netopýr, odebral jsem se do stanu spát.


Středa 29. srpna 52
Noc byla dlouhá. Zdál se mi krásný sen. Pod podlahou cosi šramotilo. Ale nebyla to myška ani hraboš, nýbrž malá liščátka. Vyhrábl jsem je pracovními rukavicemi a zanedlouho se do stanu dobývala matka liška. Tiskla zvenčí čenich do stěn stanu a já ji stále v těch rukavicích odtlačoval. Liška čenichala, hledajíc svá mláďata, a nemohla pochopit, že cítí jejich pach z mých rukavic, ale místo liščat vidí jen ty rukavice. Nakonec jsem neodbytnou lišku pustil do stanu. Nezlobila se na mne. Naopak se schoulila spolu s mláďaty v mých loktech a takto společně jsem je choval uvelebené a spokojené v náručí. Moji přítulní chovanci se oddali slastnému spánku, zatímco já se probudil. A kdybych se byl neprobudil, byl bych je choval dosud.
Noc byla dlouhá, jak jsem řekl. Ráno proto s chutí zahajuji malou procházkou. Po ránu jsou i ti ptáčkové živější a radují se spolu se mnou z bílého dne. Je hezky, sluníčko se usmívá. Šel jsem na kopec nad Hloušovým rybníkem, odkud je krásný široký výhled na mou rodnou vysočinu. Právě od rybníka odjížděl vůz. Jedinými živáčky tam dole tudíž zbyly ovečky pevně semknuté v malé soudržné stádečko. Pole jsou sklizena, dokonce i pole s kukuřicí, která letos, jako všechno, dozrála dřív, neboť loni ještě v polovině září stála na poli, a řídce po těch holých polích přejíždějí zemědělské tahače. V keřích modrají se trpké trnky a ochutnal jsem také jednu bobuli té arónie, česky zvané temnoplodec neboli jeřáb černý. Zjistil jsem si na počítačové síti, že černé jeřabiny jsou jedlé, ale mně ta jedna na zkoušku utržená nijak zvlášť nechutnala. Byla sice jemnosladká, ale měla málo šťávy a příliš mnoho nechutné vlákniny. Poválel jsem ji na patře, vycucal z ní sladkost a zbytek jsem vyplivl. Brr, tohle nebude moje oblíbené ovoce! Lepší byly ty zdejší třešně. Ty byly dobré…
Vracel jsem se zpátky k lesu, když tu pojednou vidím před sebou ten vůz, který jsem prve spatřil odjíždět od rybníka! Jsem v pasti! Byli tam nějací dva lidé. Kdoví, co tam provádějí nekalého. Toho Hlouše je tady všude pořád plno! Takové všudybýlky nemám rád. Člověk má sedět doma a neotravovat v přírodě. Vzpomínám, jak tady bylo dřív krásně, než sem vtrhnul ten Hlouš a vybudoval si tady soukromý rybník. Na co mně je? Několikrát jsem se v něm sice vykoupal, dokud jej nezačal hlídat a dokud jej posléze neoplotil, ale pokaždé mi bylo, jako bych se koupal v louhu, neměl jsem klid a pospíchal jsem pryč. Přímá setkání s tím Hloušem byla pokaždé nezapomenutelně odporná. Odporný člověk, ten Hlouš. Ostatně jako všichni lidé.
Chvilku jsem čekal než odjedou. Otravové mizerní! To mám z toho, že dopoledne vylézám z úkrytu. Honem zpátky do bezpečí lesa! Sednu si na palouček, pohraji si s upuštěným ptačím pírkem, které po vyhození do vzduchu snáší se jako vrtule k zemi, a půjdu do stanu na svačinku, když jsem se nenajedl lesních plodů, a budu si číst. Sluneční nabíječku dnes nikam daleko nenosím, ale přenáším ji podle pohybu slunce na nejosvětlenější místa mé lesní zahrádky - to je jistější.
Žel, ani tento postup příliš nepomohl. Slunce už prostě není tak vysoko, obíhá po obloze šikmější dráhu a nemá tudíž tu bývalou sílu. Ale na dobití mého kapesního počítače to stačí. Vždycky to stačilo.
Dnes jsem se na sluníčku dobíjel i já. Ustlal jsem si pelíšek v trávě pod stromy a svlékl se donaha. Teplo bylo, četl jsem si, pospával, procházel se občas po pěšinkách, chodil se ohřívat na větší výsluní, bylo-li mi zima, a pozoroval jsem veverky. Když se později sluníčko schýlilo za hradbu stromů, nemohouc mne již hřáti, přikryl jsem svou nahotu spacím pytlem a ještě dlouho jsem se díval korunami stromů do nebe.
K večeru jsem vrátil pelíšek pod stan, oblékl jsem se, obul, zamkl přístřešek a vyrazil do lesa na procházku. Po úzké lesní cestičce se kdosi přibližoval. Doufal jsem, že je to jen srnka, ale byl to člověk, nějaký běžec. Odporný zjev. Zrudl jsem jako vařený rak, protože mi opravdu bylo, jako kdybych se vařil - vařil vztekem. Běžec mne minul, supě jako parní stroj, tak tak, že mne nesrazil z cesty, na zádech baťůžek, v němž cosi hrkalo, před padlým kmenem se zřejmě otočil a předběhl mne za chvíli znovu. Hrůza. Ani večer nedají ti lidé pokoj. Čím víc se blíží konec prázdnin, tím je to s nimi horší.
Soumrak je rudý, jako já byl před chvílí. Pod starou borovicí, kde se loučím na jeden den s lesem, neboť zítra jdu domů pro nové zásoby, slyším divný šustot. V šeru koukám, hledám, zkoumám, co by to mohlo být, až jsem na sklizeném kukuřičném poli zahlédl jakýsi pohyb. Srnka to opět není, nýbrž zase člověk. To je hrozné. Dnes večer je tady nějak přelidněno. Vstal jsem, abych radši zmizel v lese, ale pak mi napadlo, že se nepozorovaně připlížím blíž, abych zjistil, co tam ten dobytek provádí. Zřejmě paběrkoval. Ale než jsem se přikradl na dohled, slyším, a pak i vidím, že někdo odtud právě odjíždí na lehkém mopedu, na zádech opět plný batoh.
Dnes večer je tu přelidněno a snáší se tma - půjdu radši spát. Zítra ve tři hodiny ráno vstávám, abych na jeden den sestoupil do jámy lidové - ale už teď se těším zpátky do mého srnčího lesa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm