Misantrop: Srnonoš 23.

28. září 2018 v 14:23 | Misantrop |  Srnonoš

Pátek 31. srpna 52
Ráno po půl čtvrté - nevím, je-li vůbec ráno či noc - není na ulici ani noha, zato vozidel je podivně plná výpadovka. Právě když jsem ji chtěl přejít a vstoupit osvobozen z lučních mlh do lesa, je na silnici jako naschvál největší provoz, takže z velké dálky čekám, až všecky vozy osobní i nákladní projedou, aby mne jejich dálková světla ve tmě, osvětlované pouze svitem měsíce, neosvítila, neodhalila a neoslňovala, a udělal jsem dobře, abych neskončil jako ten zajíc, který mne dnes nevítá živý, nýbrž pro výstrahu mrtvý, zabitý, sražený. Chudák. Je mi ho líto. Nevěřím, že to byla nehoda. Řidič ho jistě viděl, ale schválně do něj najel. Vím, že se to běžně děje. Vím, že to lidé dělají schválně; a kdyby mohli, sráželi by takhle schválně i lidi, kdyby je za to nikdo nestíhal. Za zabitého zajíčka je nikdo honit nebude, a tak jej často úmyslně přejedou, třebaže by se mu mohli vyhnout, zpomalit, až přeběhne, nebo i zastavit. Ale to žádný řidič neudělá. "Všecko z cesty! Tudy jedu já a můj vůz je má smrtící zbraň! Běda každému, kdo se mně připlete do cesty! Když jedu, tak neznám slitování!" - Ano, já to vím; ale ten nebohý zajíček to nevěděl. Zahynul kousek od pomníčku jakéhosi vola, který se tady kdysi zabil na motorce. Ten dobytek tou svou motorkou jistě také přejel mnoho živých tvorů za svůj krátký a zbytečný život člověka. A ten jeho trapný pomníček, který mne občas za noci vyděsí rozžatým světýlkem, bych věnoval spíš těm spoustám bezejmenných zvířat, která kdy zahynula a ještě zahynou pod koly beztrestných vrahů silnic. Budiž mi to varováním. Na silnici bych nevkročil, kdybych nemusil, a nikdy zády k řítícím se vozidlům. Znám lidi a vím, že se jim nedá věřit; že to jsou svině bezcitné a zákeřné, které nevynechají jedinou příležitost k páchání zla. A jakožto na řidiče není na lidi už vůbec spoleh, neboť jak myslejí, tak řídí, to jest špatně a nesvědomitě. Mnoho řidičů jezdí navíc podnapilých, omámených všelijakými oblbováky, včetně puštěného rozhlasu, nedívají se při jízdě dost pozorně na cestu, baví se, drží v jedné ruce telefon, v druhé kávu nebo obložený chléb, neznají pravidla silničního provozu nebo je porušují, jezdí příliš rychle, bezohledně, neopatrně a nebezpečně a tak dále a tak podobně. Pravého člověka nejlépe poznáte právě za volantem; tam z něj padá veškerá předstíraná rádoby lidskost a stává se tím, čím je doopravdy - tedy obludným nemyslícím a necítícím hovadem. Kdepak! Jen pryč od silnic! A pryč od lidí! Nechci je vidět nejméně další tři dny, které hodlám strávit v lese. Budou to poslední prázdninové volné dny nenáviděných lidí a jejich střečkovitost, zpovykanost a všudybylnost bude jistě dosahovat vrcholu - vrcholu hnusu. Nevystrčím z mé lesní skrýše ani nos, abych ty jejich hnusné šklebící se tlamy neviděl!
Jakmile jsem přešel přes rušnou silnici do svobodného lesa, veškerý provoz na ní náhle ustal, jako když švihne kouzelným proutkem. Samozřejmě! Nešel jsem po ní já, a není tedy už důvod, aby po ní dál jezdila vozidla, pronásledujíce a ohrožujíce mne a vše živé a divoké! Je to zcela jednoduché a lehko pochopitelné. To nebyla náhoda. Nic není náhoda. Vše se děje mně naschvál. A děje-li se vše schválně proti mně a mně navzdory, dělám zase já ze vzdoru všem lidem samé naschvály!
Když jsem přišel do své lesní skrýše, někdo tam ve tmě chodil; někdo, koho jsem svým příchodem vyrušil a snad i zburcoval ze spánku. Pravděpodobně srnka. Také se uložím jako ona do pelíšku.
Ráno je na mé klidné lesní zahrádce hezky, ale zima. Aj! Tahle chladna z rána moc dobře znám; ohlašují brzký podzim a tím i konec mého letošního stálého pobytu pod stanem. Stejně jsem to chtěl letos zabalit dřív, abych mohl pečovat o své staré a nemocné rodiče, hlavně o tátu, který už je na tom velmi špatně a který pro sebe vyžaduje stálou pozornost a nepřetržitý dozor. Nechce být sám, a já se mu ani nedivím. On ani nemůže být sám v jeho bídném zdravotním stavu, a máma, jejíž síly již také docházejí, si ráda odpočine, až budu s nimi doma jim pomáhat a být jim jakous oporou v stáří. Jsem zvědav, kdo se jednou takhle bude starat o mne, až budu nemohoucí jako oni. Ne, k tomu nikdy nesmí dojít!
V lese je mokro po dešti, ale dole v městečku bylo sucho. Budu si číst, spát, psát, procházet se a rozjímat v klidných lesních zákoutích.
Úzkostlivě se dnes vyhýbám všem místům, kde lze snáze potkat člověka, a držím se jen v nejskrytějších a nejnepřístupnějších částech lesa. Dávno už jsem se tak pěkně neprošel bez obav, že nějaký člověk náhle poruší mou samotu a odloučenost. Hraji si s upuštěnými ptačími pírky, pozoruji drobné živočichy, například rejska, a v tichu lesa zahloubávám se hluboko do svého nitra. Výjimečně se dnes neozývají ani výbuchy, ani stíhačky. Je klid. Odpoledne se však zatahuje obloha, je chladno a vypadá to na déšť. Nešť!
Sotva jsem vlezl zpátky do stanu, skutečně se na jeho střechu začíná snášet drobný deštík a s ním i večerní šero.


Sobota 1. září 52
Od časného rána prší a nepřestává. Myslím, že půjdu v noci domů. Naštěstí mám co číst a co naspávat, takže se zatím nenudím. Jen není možno toulat se po lese, když neustále prší.
Odpoledne déšť ustal a vykouklo i sluníčko. Nelenil jsem a hned jsem se vydal na procházku - už jsem ji potřeboval jako sůl. Po chvíli jsem zjistil, že svítí-li sluníčko, prodravší se zázračně skrz šedivá mračna, mohl bych jeho záři - máme-li už to září - vystavit desky slunečních sběračů. Vrátil jsem se tedy ještě pro ně do stanu, položil je na nejosvětlenější pařez a pokračoval jsem v potulce.
Les je po dešti samozřejmě mokrý, napršely i malé loužičky (ty už jsem dlouho neviděl) a není si kde v suchu sednout než na paty. Přemýšlel jsem, že by to chtělo zrobit z nějakých klacků či kmínků posed nebo sedátko. Jakési čerstvě uřezané silné větve jsem onehdy viděl narovnány při východním okraji lesa, tam, kde lesní dělníci dláždí průsek. Šel jsem se tam tedy podívat, ačkoli jsem si zakázal chodit do míst, kde lze snadno potkat člověka. A také jsem hned jednoho viděl přicházet se psem, sotva jsem se ocitl na dohled! Schoval jsem se a pozoroval. Byl to velký bílý pes s vysoko zdviženým ocasem a za ním šla jakási ženská, která na něho mluvila. Já věděl, že sem nemám chodit! Jakmile se rozšíří a vydláždí cestička do lesa, hned toho lidé využijí a mám je najednou tady! Však už jsem tu dlouho nebyl, věda velmi dobře, proč! Ale kvůli těm kládkám, z nichž by se dal sestavit posed, jsem udělal výjimku. Zbytečně a marně. Stejně už je někdo jiný odnesl nebo ukradl. Pak je tu ještě pěkný velký odříznutý pařez, ale ten je příliš těžký na přenesení až na druhý konec lesa. Tam rád sedávám na takovém pahorku s výhledem na lužní les. V ozvěnách se tam ozývají ptáčci, jejichž hlásky se šíří daleko. Je to velmi tiché a klidné místo, působící to správné uvolnění pro hluboké rozjímání. Tam by se mi nějaký pohodlný posed hodil, protože tam se vždycky tak pěkně a nadlouho zasním, sedě na patách, až mi z toho brní nohy, ale je mi líto jít kvůli tomu jinam. Napadla mi možnost přinést si sem z města nějakou zahradní židli nebo lenošku, ale to jsem zavrhl jako nepřirozený přepych, zvlášť nyní, kdy už pomalu přemýšlím sbalit pro letošek stan a zazimovat se doma. Snad příští rok na jaře... Ale kdoví, co bude příští rok na jaře. Jedno vím jistě: že se mi odsud nebude chtít. Tak hezky jsem zde v lese zabydlen, že to bude jako ztráta domova.
Při pohledu na oblohu spíš přemýšlím, zda nemám jít přece dnes v noci domů, protože se zase zatahuje. Chodím po lese již přes tři hodiny a nebýt hladového kručení v žaludku, potuloval bych se až do tmy. Beru z pařezu sluneční sběrače (nic se stejně nenabilo) a vracím se do stanu. Najím se a budu si psát a číst. Než s tím budu hotov, zšeří se pod šedivým nebem a jeden z čím dál kratších dnů pozdního léta co nevidět skončí. Ostatně už znovu začíná poprchávat. Snad půjdu v noci přeci jen raději domů.
A prší a prší bez ustání. Švanda je na tom jedině ta, že se tak děje zrovna v dnech, kdy v místním plátku vyzývá starosta obyvatelstvo k šetření pitnou vodou. Blbec je zkrátka vždy se vším pozadu, zatímco moudrý předjímá události dlouho dopředu. Já už dávno tvrdím, že léto je letos sice sušší, ale že po každém výkyvu počasí nastane vždycky vyrovnání. A je to tady! Tak kdo je z nás dvou moudrý, a kdo je blbec?
Prší a prší, až je to protivné. Ve tři v noci půjdu domů třeba v dešti. Můj stan je sice útulný a mám v něm všechno, co nutně potřebuji, to jest jídlo, pití, četbu i hudbu, ale nedá-li se jít ven, málem ani na záchod, aniž bys zmoknul, a jsou-li noci čím dál delší a delší, pak je lepší být doma, tam hezky v pohodlí vyčkat, až les i stan oschnou, a sbalit to tady už pro letošek. Radši dřív než pozdě.


Úterý 4. září 53
Minule jsem se po čtyřech dnech strávených doma vracel do lesa pro velkou změnu počasí z horkého a suchého na chladnější a vlhčí, jako kdyby po čtyřiceti dnech, ale dnes, po pouhých dvou dnech, si připadám starší o celý jeden rok. Čím je to zapříčiněno? Inu, přece tím, že včera jsem měl narozeniny a je mi o rok víc: už třiapadesát.
Třiapadesát... Utíká to. A důvod k bujaré oslavě to není. Slavil bych jedině to, kdyby mi roky ubývaly nebo kdyby mi alespoň neúprosný čas neuplýval a zastavil se na věky. Kdybych svá léta nepočítal - někdy je totiž musím spočítat, abych si připomněl, jak jsem skutečně stár - a kdybych nepozoroval změněné chování ostatních lidí ke mně, kdy mne zdvořile zdraví a vykají mi i osoby na pohled starší než jsem já, ačkoli jsou ve skutečnosti třebas stejně staré jako já nebo i mladší, připadal bych si stále jako kluk, jako mladíček, který sotva včera začal teprv obývat lesy a psát o tom poutavé a moudré knížky. Postupné, ponenáhlé projevy stárnutí, projevující se v tváři, při každodenním pohledu do zrcadla nerozpoznáš a nevnímáš. Že nezadržitelně stárneš, poznáš leda srovnáváním se starými fotografiemi. Pádící běh života ale nejnemilosrdněji dokládají tvoji blízcí: vzrůst a dospívání dětí (jež naštěstí nemám) a u mne hlavně čím dál víc stárnoucí a chřadnoucí rodiče. Na nich, na starých svých roditelích, teprve vidím, jak zhoubně podpisuje se nelítostný čas na smrtelných bytostech, jež mu podléhají, a jak krutě jednou naloží i se mnou. Když bylo tátovi tolik let, kolik je nyní mně, kroutil jsem tehdy ještě druhý rok na vojně - bylo mi nádherných dvacet, necelých jednadvacet let, a život se přede mnou dosud otvíral jako okénko do rozkvetlé jarní zahrádky. Táta a máma mi připadali mladí, nestárnoucí, stále plní sil a nezničitelní. Vůbec jsem se o ně nemusil starat - byli jakoby věční, až to bylo kolikrát protivné a nesnesitelné - a oni se tolik nestarali o mne, lépe řečeno nelpěli na mně tolik, jako teď, když zestárli. Není to tak dávno, když jsme byli mladí; ještě si to živě pamatuji, jako by to bylo včera. A pozítří už budeš také starý a život se začne rovněž i za tebou zavírat se skřípěním rozvrzaných veřejí. Teprve na zestárlých rodičích si naplno uvědomíš, jak o překot utíká čas, vyměřující naše krátké životy. Ne, ne, narozeniny se u nás neoslavují.
O rok starší vyrážím jako zamlada zvlhlými nočními předměstími do lesa. Pokolikáté se ubírám touto cestou! Prošel jsem jí snad tisíckrát, mnohem víc než tisíckrát! Je půl čtvrté ráno, zataženo po dešti a nikde ani noha. Nejezdí ani žádná vozidla! Je totiž konečně po těch hrozných prázdninách a to tedy znamená, že ty vozy a ti lidé, kteří mne rozčilovali pletouce se mi pod nohy, vůbec nejezdili nikam do práce nebo za něčím důležitým, nýbrž se projížděli zřejmě jen tak pro zábavu, z nudy a z nedostatku něčeho lepšího a smysluplnějšího. Ještě že už je těm nesmyslným prázdninám konec.
Potkal jsem jen jednu ropuchu; což je málo oproti předvčerejšku, kdy jsem šel opačně z lesa domů a potkal ropuch na cestě celkem pět. Do jedné z nich jsem potmě nechtěně vrazil nohou, ale dobře to dopadlo: nic se jí nestalo. Dnes jsem viděl jen jednu, možná také zčásti proto, že jsem radši nadohled k lidmi obydlené samotě zhasil svou svítilnu, protože se tam svítilo a mohl by mne někdo zpozorovat. Asi jenom zapomněli zhasnout. Opatrnosti však nikdy není dost; nikdo mne nesmí vidět, nikdo ani nesmí mít tušení, že tu ve tmě jsem a žiji v lese pod svícnem lidských příbytků!
Ráno je zataženo, vlhko, nevlídno, ale nikterak chladno. Rozhlížím se po své útulné lesní zahrádce. Je tady hezky. Pozoruji červenku, která poletuje z větve na větev, až proletěla kolem mne. Balit se na zimu (nebo na podzim) zatím rozhodně nemíním. Možná začnu chodit do lesa kvůli dloužícím se nocím jenom na jeden až dva dny, ale těch příležitostí pro poklidná rozjímání v tichu pustého lesa se jen tak brzy nevzdám. Nesbalím zbytečně brzy svůj stan, v jehož předsíňce právě cosi zobají dvě roztomilé sýkorky. Těžko se mi budou opouštět tyto malé skromné radosti, jež mi může poskytnout jen les.
Ten Komenský ale byl "nenávistný xenofob", jak by jej asi nazvali ti úchylní kazisvěti, kteří dnes vládnou! V četbě jeho "Bludiště" jsem dospěl k sedmnácté hlavě, kde účtuje s různými náboženstvími, také s islámem. "Mahometany" přirovnává ke krtkům, kteří se stále hrabou v zemi, šíříce víru svou "šavlováním" a násilím vůbec. Chudáci krtci - ti to zase schytali! Ti dnešní zaprodaní lháři, kteří se u nás snaží podporovat mohamedánství, by tuhle protiislámskou kapitolu nejspíš vzteky vytrhli a upálili, kdyby o ní vůbec věděli, znali ji a četli. Ale oni naštěstí nebo spíš naneštěstí nic takového nečtou. K těm svým lžím to ani nepotřebují. Oni potřebují leda to, aby ostatní lidé nic pravdivého nečetli. Lháři zatracení. Pobavil mne projev jednoho z nich, takto vysoce postaveného činovníka, v němž se mezi řečí a nikým jiným kromě mne nepovšimnut prořekl, že se budeme musit naučit říkat si pravdu. No to je zábavné: tak oni se teprve budou učit říkat pravdu! Po všech těch letech jejich hrůzovlády se teprve nyní hodlají učit mluvit pravdu, ať už to v jejich podání znamená cokoliv! A jak a kdo je potom naučil lhát? To se učit nemusejí, to jim jde samo na výbornou. Ne, toto nebylo jen tak nějaké bezvýznamné uřeknutí; to bylo přiznání! Přiznání toho, že člověku, úplně každému člověku, je umění lhát naprosto vrozeno, zatímco říkat si pravdu se musí teprve učit! Prohlásil to mimochodem jmenovitě slovenský president Kiska, ale na jméně v tomto případě vůbec nezáleží, poněvadž by totéž mohl říci kterýkoli jiný člověk, třeba jeho příznivec, třeba jeho odpůrce, protože lžou všichni, ti i oni, jedna i druhá strana; všichni lidé se rodí jako lháři a mluvit pravdu se musejí teprve - naučit.
Odpoledne se zvedl vichr a přihnal prudkou bouři s vydatným deštěm. Již dlouho předtím se ta bouřka ohlašovala vzdáleným hromováním, ale pak pročísl katící se nebe tak nečekaný ostrý blesk, že jsem se až lekl. Bouře stála přímo nad námi a zlekala mne ještě jednou hromskou ránou jako vypálenou z děla. To už jsem byl v suchu pod střechou a bouře rychle postupovala dál ztrácejíc se. Zanedlouho poté ustal i déšť a vykouklo sluníčko. Kape již jen s větví.
To bylo pořád řečí o suchu a o nedostatku vody - a kdo si teď na to ještě vzpomene! Jedině nějaká hloupá mysl, která se točí dál jako kolovrátek, a na věčnou proměnlivost všech věcí, docházejících vyrovnání, nemyslí, zatímco mysl přírodníka zůstává za všech okolností klidná a vyrovnaná jako hladina podzemních vod. Ani hluboká mysl mudrcova, ani zásoba hlubinných vod se jen tak nevyčerpají a nevyschnou. Důvěřuješ-li přírodě, nezklameš se v ní; důvěřuješ-li však člověku, zklameš se v něm vždy.
Jdu se projít, dokud je hezky a dokud je světlo; počasí je nejisté, prší příliš často a stmívá se brzo. Vylezl jsem tedy po dešti jako slepýš a jednoho jsem u východu z mé skrýše hned také potkal. Nehýbal se, zaujav vyčkávací polohu, já jej ohleduplně překročil a šel jsem se ohřát na prosluněný palouček. Sluníčko zde příjemně hřeje do zad, i kmeny okolních jedlí a bříz, jichž se dotýkám, jsou na omak teplounké. Na obzoru už se ale zase blíží černá mračna, která co nevidět sluníčko zacloní a možná se z nich vyřine i další vláha. Zbytková voda po posledním dešti ještě stále kape s větví mně na lebku a za krk, proto si přetahuji přes hlavu kapuci a kráčím dál. Lesní půda už dávno nešustí při chůzi suchem jako vích; teď je naopak nasáklá a změklá dešťovou vodou a mé kročeje jsou na ní neslyšné. Proto jsem mohl dojít až k překvapené veverce, která na mne zírá z blízkého stromu.
Začalo znovu pršet. Byla to sice jen krátká přeháňka, ale už jsem díky ní zase zpátky na své lesní zahrádce, jsem unaven a sednul bych si rád, mám hlad a chce se mi spát. Za hodinu bude stejně slunce zapadat a šero už je teď. Sednu si ještě chvilku na okraji svého vyvýšeného ostrůvku, na němž stojí můj stan, a hledě v zahloubání do lesního neurčita, rozloučím se s dnešním dnem, který brzy skončí a který se již nikdy nevrátí. "Jen pro ten dnešní den stojí za to žít..." zpívá se. Ne, to ne. Žít stojí za to pro všechny dny, které jsem kdy šťasten a svoboden prožil, prožívám a ještě prožiji v lese, ne jen pro ten dnešní den!


Středa 5. září 53
Noc byla jasná, studená a dlouhá. Vyspal jsem se dobře, a proto hned ráno vycházím na krátkou procházku. Na bezoblačném nebi svítí sluníčko, já se hřeji v jeho šikmých ranních paprscích, vystavuji jim na plochém kameni i desky slunečních sběračů, všude se třpytí orosené závoje pavučin, ozývají se lejsci vysoko v korunách stromů, kolem prolétla sršeň, pilná včelka našla žluté květy jestřábníku a dvě veverky si rozpustile hrají na honěnou a na schovávanou. Je tady hezky. Pusto a liduprázdno. Haranti sedí touhle dobou ve škole a já se mohu bez obav procházet po ranním lese. Ty dva dny pobytu tady mi přesně vyhovují. První den se pořádně vyspím a druhý den se mohu od rána do večera toulat. Třetí den už by byl vzhledem k současným dlouhým nocím příliš nudný - a většinou se ještě navíc zkazí počasí. Dva dny naplno prožité v lese mně plně vyhovují. Třetí den se mohu doma věnovat starým a nemocným rodičům a správě mých počítačových stránek, ježto v lese nemám přístup k síti. Nejvýhodnější životní rozvrh. Dokud se netřesu zimou v zimním kabátku, není důvod opouštět útulný les.
Trochu jsem si odpočinul ve stanu, chvilku pospal a v poledne se jdu podívat na stav nabíjení. Sluníčko se činí - o jeden dílek přibylo. Zatoulal jsem se při té příležitosti k mému oblíbenému pahorku na kraji lužního lesa. Tady se krásně rozjímá. Dovádějí tu ve dvojicích různí ptáčci, jako strakapoudi a sýkorky lužní, úplně jako na jaře. Počasí by tomu ostatně dost odpovídalo. Je dokonce takové teplo, že jsem se svlékl do půl těla, hledaje vhodnější umístění pro sluneční sběrače, abych je měl blíž a víc pod dozorem. Nakonec jsem je položil na sluníčko v poválené vysoké trávě nedaleko od stanu, kde jsem se někdy opalovával a kde bych se mohl dnes opalovat zase, kdyby půda nebyla tak vlhká. Ani posadit se nikde kvůli tomu nedá. Proto jsem si vlezl zpátky do stanu. Hned jsem se podíval, kolik je hodin, abych zjistil, jak dlouho jsem byl venku. Překvapilo mne, že mezitím uběhly tři hodiny. Utíká to. Alespoň však dbám na to, abych co nejvíc využil bílého dne k pomalým procházkám, ke klidným potulkám a k tichému rozjímání. Večerní šera teď přicházívají dřív než dřív. Zatím si budu ve stanu číst. V četbě mé knihy jsem dospěl k Rozhovoru mezi světem a právě narozeným dítětem. Jsem zvědavý, zda dočtu v lese tu knihu až do konce. Zbývá zhruba sto padesát stránek.
Při večerní procházce - slunce již zapadlo - jsem vyšel z lesa, abych se prošel kousek po louce. Právě v tom okamžiku vycházela z téhož lesa i mladá srnka. Najednou jsme stáli na té louce dva: já a srnka. Podívala se na mne... Nic. Stál jsem bez hnutí, takže mne asi přehlédla. Hlídala si hlavně protilehlou stranu směrem k Hloušovu rybníku, kde je zřejmě navyklá vídat lidi. Mne si nevšímala. Ale prozradit jsem se nakonec musil, to byla jen otázka, zda zachovám svou nehybnost, což jsem dlouho nevydržel, protože mi do obličeje nalétávali obtížní kloši. Srnka zbystřila a zkoumala mne všemi svými napjatými smysly. Dokonce přicházela zvědava blíž a blíž. Pak ve mně přece rozpoznala člověka a dala se nejprve na pomalý ústup zpátky do lesa, až do něj nakonec jaksi zvesela odskákala.
Krásný zážitek. Další krásný zážitek, jejž jsem zažil s tímto plachým lesním tvorem. Loučím se s lesem doufaje, že se do něj brzy vrátím a že v něm zažiji ještě mnoho takových krásných dobrodružství.


Pátek 7. září 53
Jasnou studenou nocí spěchám pod hvězdami k lesu. K chvatnému tomu kroku ponouká mne jednak touha po svobodě, jednak chladný vzduch. Zahřál jsem se až stoupaje na Šibeniční vrch. V mém srnčím lese vítá mne na nebi srpeček vycházejícího měsíce, po straně neviditelný šelest kopýtek, probuzených mým příchodem, a na mé lesní zahrádce trčící parůžky postavené na pařezu coby domovní znamení. Konečně jsem zase tu a můžeme si všichni znovu lehnout.
Ráno je stále studené, ač sluníčko již svítí, a tak se choulím do spacáku a spím dál. Trvá stále déle a déle, než se čím dál kratší dny po dlouhých nocích proteplí. Nejradši už bych to tu kvůli tomu pro letošek zabalil, ale dny jsou stále ještě hezky teplé, čehož by mi bylo líto se jich vzdát. Včera odpoledne, když jsme s tátou seděli v lodžii, pražilo tak slunce, že jsme brzy musili jít odtud. Těchto dosud teplých letních dnů by mi ostávaje doma bylo líto, a proto rád přetrpím chladná jitra a dlouhé studené noci. Pro mne není jiná možnost, neboť už dávno nejsem jako ostatní lidé, kteří být na mém místě by šli klidně a pohodlně do lesa až o rušném dopoledni a na noc by se vraceli opět rušnými a přelidněnými předměstími domů. Tahle zdánlivě pohodlnější možnost je mi ovšem odňata právě pro ten denní městský ruch a pro tu přelidněnost, která vylučuje všechen klid a pohodlí. Tohle už znám, neboť jsem si to mnohokrát vyzkoušel. Bylo to hrozné. Já ty lidi opravdu nesnáším.
A tak se dál musím krást ven do svobodných lesů jen za nejhlubších studených nocí, kdy lidé spí, a v tentýž čas se odtud zase vracet domů, dokud jsou dny teplé a les přívětivý a pohostinný - přívětivější a pohostinnější než lidská zběsilost, tlačenice a zácpa.
Spím v lese dlouho a spokojeně až do odpoledne. Kromě několika ranních výbuchů z nedaleké továrny mne dnes nic neruší, je krásné ticho, klid a pohoda. Připomíná to tu krásnou barokní hudbu od Jana Dismase Zelenky, kterou jsem si koupil k narozeninám. I mámě se líbila. Říkala, že se příjemně poslouchá a že by se při ní krásně spalo. Přesně moje řeč; přesně jako v lese.
Jan Dismas Zelenka, jehož vynikající triosonáty (skvěle nahrané Ensemblem Berlin Prag) jsem si za tři sta korun stáhl z vydavatelství Supraphon rovnou do počítače, byl náš český skladatel působící na drážďanském dvoře, tvůrce neobyčejně nadaný a hudebně plodný, přirovnávaný znalci k slavnějšímu Johannu Sebastianu Bachovi, ale s naší ryze českou, slovanskou zpěvností - ostatně tvrdím, že i všichni slavní němečtí skladatelé byli tehdy ovlivněni tímto českoslovanským vzorem - a přitom byl a je málo doceněný, skoro neznámý, nezachovala se například ani žádná jeho podobizna. Ovšem pro mne je taková hudba šťastně nalezeným klenotem. Zelenkova hudba tiše, zpěvně a nenásilně plyne jako čas trávený v tichém a liduprázdném lese. Tam i zde se ozývají uklidňující zpěvy, které konejší duši a ukolébávají až k spánku. A ty pojednou nevíš, zdali je to jen slastný sen anebo ten pravý způsob žití.
Dosyta vyspán, opásán nožem, coby vhodným doplňkem správného muže, zamykám stan a jdu se projít. Opásanost, rusky opásnosť, znamená nebezpečí. Až se budu cítit bezpečný, opasek s nožem odepnu. Od té doby, co zprovoznili silnici a vydláždili průsek do východního okraje lesa, kudy pronikají lidé se psy, procházím se nejraději v jižní části lesa. Pohybuji se pomalu, nehlučně, často se zastavuji, rozhlížím, naslouchám, dotýkám se stromů a prohlížím si je, jakož i své okolí. Připadám si spíš jako nějaké divoké lesní zvířátko než jako cizí městský člověk, který sem vlastně nepatří. Ale můžeme vskutku nepatřit tam, kde nejlépe je nám? Tolik zvířecích vlastností a způsobů jsem odkoukal od svých nynějších lesních spoluobyvatelů a bezděčně je napodobil, že už ani nevím, čím jsem; ale člověkem přitom určitě ne. Ani zvíře, ani člověk, napůl srnec, napůl muž - jaké jiné jméno si mám dát, ne-li právě srnčí muž?
Jednu mně příbuznou srnku jsem nechtěně vyplašil. Spala ve vysoké trávě, kde jsem zahlédl již jen její pružný hřbet, skokem běžící schovat se dál do nitra lužního lesa. Dřepl jsem si na svůj vyvýšený pahorek a oddal se tam sněním. Znenadání se přímo přede mnou zjevila malá roztomilá veveruška. To je milá návštěva! Copak mi, skřítku, povíš? Ale skřítek neřekl nic a brzy pospíchal pryč. Já jsem se za chvíli také zvedl.
Dál se toulám jako svobodné zvíře lesem po svých vlastních tajných cestičkách, až jsem se nakonec uvelebil na paloučku, zády pohodlně opřen o široký kmen mohutného smrku. Půda již vyschla, takže mohu dlouho sedět na zemi a rozjímat. I tudy běhají veverky, tito rozverní lesní skřítkové, pokaždé jiné; jedna je menší, druhá větší, třetí má kožíšek tmavší, další světlejší - ale všecky běží stejnou dráhou po padlém kmeni, zvědavě mne okukujíce a zezadu se mně vyhýbajíce. Je to milé oživení, milá společnost. Létá tu černý kos i černý datel se vysokým táhlým zvoláním náhle ozval.
Hezky je tu, živo a přitom klid. Takový poklidný ruch dole u lidí nevládne. Tam ruch skutečně ruší člověka, jenž je málo lidský, a vyhání jej pryč od lidí, ven do opravdového života, do volné přírody, do skrýše hlubokých lesů.
Vracím se do stanu jen na malou svačinku. Právě přes můj ostrůvek protahují sýkorky. Hlad nehlad, ani tuhle podívanou na čiperné ptáčky, kteří se nebojí se ke mně přiblížit, si nenechám ujít! Jakáž krása. Dnes je v lese obzvlášť milo. Najím se a půjdu večer ještě jednou ven. Nekončí dosud tento den.
Jenomže večer se rychle stmívá a na žádnou delší procházku už není čas. Prošel jsem se jen kousek tam - a zpátky už jsem šel potmě. Dřepl jsem si nakonec na obvyklé místečko pod borovicí na kraji lesa a pole. Zanedlouho vyšla z bočního lesíka na pole srnka. Seděl jsem nehybně a potichu, takže mne nerozeznala. Já ji málem také ne, ačkoli se ocitla blízko přímo proti mně. V tom příšeří se jevila jako luzný stín a já byl pro ni také pouhým přeludem. Tak, a teď neodejdu! Ona rovněž neodchází.
Když už jsem ji v houstnoucí tmě sotva rozeznával, chtěl jsem nepozorovaně odejít, a tak jsem se v podřepu začal pomaloučku potichoučku přesunovat do lesa. Marně! Srnka mne i v té tmě zpozorovala a utekla zpátky do lesíka.
To jsou dobrodružství! Zítra znova nashledanou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm