Misantrop: Srnonoš 24.

28. září 2018 v 14:28 | Misantrop |  Srnonoš

Sobota 8. září 53
Noc byla nekonečně dlouhá, ale docela teplá. Aspoň kdybych mohl pro ukrácení té dlouhé noci poslouchat hudbu, třeba toho nového Zelenku; jenže píši-li deník a čtu Komenského, má můj kapesní počítač velkou spotřebu síly, a tak s ní musím šetřit. Nedostačuje mým potřebám ani sluneční nabíječka. Slunce již obíhá nízko a nemá tolik síly jako dřív a je-li zamračeno, nenabíjí skoro vůbec. Potřeboval bych ty přístroje dva. Opravdu, to není tak špatný nápad! Asi si pořídím další nabíječku, a to ještě letos! Objednám si ji přes počítač a do týdne ji mohu mít doma.
Od slunce východu chodím po lese, hledaje nejlepší a nejslunnější umístění pro své sběrače. Zároveň se vyhřívám i já sám. Vyzkoušel jsem několik výslunných míst v lese, ale všechna měla tu nevýhodu, že nevydrží dlouho na slunci a brzy je zastíní okolní stromy.
Až jsem došel k holému poli mezi lesy. "No, tady by to bylo nejlepší!" napadlo mi zpola nevážně, ale myšlenka mne už neopustila. Slunce tu svítí celý den od rána až do večera! Jenomže je to pole, příliš otevřená a snadno přístupná plocha. Navíc na pole může vjet zemědělský stroj a něco na něm dělat: orat, vláčet, stříkat močůvku, rozhazovat hnůj a podobně. Bylo by to hodně ztřeštěné a neobvyklé řešení, ale mohu to zkusit. Nezvyklá řešení jsou nejlepší. Nezvyklá řešení, to je něco pro mne; s těmi mám dost dobrých zkušeností; celý můj život je jedno velké "nezvyklé řešení". Je to šílené, ale kdybych položil sluneční sběrače někam doprostřed pole na ty velké kameny, kterým se všechny stroje vyhýbají, nemusilo by to být špatné!
A jak jsem se uradil, tak jsem i vykonal. Pořádně jsem se rozhlédl, aby mne nikdo neviděl, a přístroj jsem položil na velký kámen uprostřed holého prosluněného pole. Vzhlédl jsem k jasnému nebi: vypadá to dobře; tady slunce nezapadne za žádné stromy po celý den. I já se sem mohu chodit po ránu vyhřívat: na kraji pole a lesa svítí sluníčko od samého rána. Člověk se uprostřed pustého pole téměř jistě nebude procházet a vjede-li náhodou na pole nějaký stroj, uslyším jej v nedalekém stanu a mohu rychle přiběhnout přístroj sebrat, dřív než k němu dojede - většinou totiž stroje zahajují práci na poli po jeho obvodě a do středu se dostávají až naposled, jak jsem si všiml. Jsem přesvědčen, že je to naprosto skvělý nápad a bezchybné, byť dost šílené řešení, a že to dobře dopadne. Jsem zvědav, jak budu spokojen na konci dne.
Úkol je tedy vyřešen a teď se mohu oddat bezmyšlenkovitému rozjímání na paloučku vprostřed tichého, avšak živého lesa, kde dovádějí ptáčci a běhají veverky. Škoda jen jednoho mrtvého rejska, který se té všeobecné živosti už nemůže zúčastnit. Ale jemu je již stejně všecko jedno: nežije, nic nevnímá, nic necítí, nic ho netrápí - a to je lepší než celý život i celá smrt dohromady. Zvláštní; ale bylo by to vskutku zvláštní bytí, jehož by se netýkal ani život, ani smrt. Myslím, že zrovna k takovémuto zvláštnímu způsobu bytí směřuje každý moudrý muž.
Po obědě jsem si ve stanu krátce zdříml a pak jsem se chvilku naboso procházel pěšinkami po mé lesní zahrádce. Jé, to už jsem dlouho nedělal! Snad by se dalo i opalovat, ale mezitím přibylo od rána na obloze mraků a pod nimi je příliš chladno na svlečení se donaha. I bosé nohy brzy zebou, a tak se vracím do stanu si číst. Zvenku pronikají do lesa různé vzdáleností tlumené lidské zvuky, svědčící o neutuchající a neklidné lidské činnosti. Slyšet jsou hlasy lidí, travní sekačky a křovinořezy, bouchání, tlučení a ostré rány, podobné výstřelům či výbuchům. A to je volná sobota, den, kdy je možno odpočívat, vzdělávat se a přemýšlet nad dosavadním životem! Lidé si však nedají pokoj od práce a od všelikého povykování ani ve svátek. Ve všední den stíhačky a výbuchy, na konci týdne sekačky a dělbuchy. Sběř, zpovykaná, hlučná sběř jsou lidé. Naštěstí tam s nimi nejsem. V tento den, přesně před sedmadvaceti lety, jsem v Plivanci na rozloučenou slavnostně vyhlásil nezávislý stát Misantropie. Jeho území se nyní nachází na kousku zanedbaného lesa, kde místo pěstěných smrků převládají divoce rostoucí břízky a kde jsem svrchovaným pánem jen já a ostatní svobodná zvířata. Nenávidím ten zběsilý lidský svět tam venku za mými neprostupnými hranicemi!
Na podvečerní procházku vycházím dřív, abych se stihl pořádně projít ještě za světla - stmívá se brzy. Nejvíc jsem samozřejmě zvědav, jak se uprostřed pole nabíjí sluneční sběrače. Článek svítí zeleným světélkem - nabito. Sláva, účinkuje to! A sluníčko dosud nezapadlo! To byl ode mne vynikající nápad s tím polem! Nejodvážnější řešení jsou nejúčinnější. Pohonu pro můj kapesní počítač bude na dnešní noc dost a zítra síla slunečního záření dobije článek naplno zas. Poslechnu si nové krásné skladby od Jana Dismase Zelenky a budu si moci i číst své Sentence o lidském smradu - ty budou vonět!
V klidu a pohodě jsem se prošel po všech svých tajných cestičkách. Slunce se již rdí nízko nad západním obzorem. Pojednou jsem uslyšel nepříjemné zvuky pro můj mrzutý sluch - lidské hlasy! Stojím a naslouchám... Nic. Jdu dál - a znovu! Opět pozorně naslouchám, rozhlížeje se z pařezu, co to, odkud to... Zase nic. Teď pouze cosi zašustilo ve vysoké trávě, něco nelidského se v ní zavlnilo, vyběhlo to z ní do hlubin lesa a za tím v závěsu parůžkatý srnec, pronásledující zřejmě v milostném zápalu srnku.
Ech, to jsem si oddychl! Lidské hlasy ustaly. Už jsem je neslyšel. Nejspíš někdo daleko za lesem řval tak hlasitě, že se zdálo, že je to blízko. Otřesné. Jen si zkuste představit ten otřesný účinek, jaký má takový lidský řev na tichého srnčího muže, který po tři dny nevyřkne ani jedno slovo! Někteří lidé řvou tak nemožně... anebo buďme přesní: většina lidí řve tak nemožně a tak otřesným nezpůsobem, že se plaším já i celý les, a přitom jsou ti nesnesitelní uřvanci ještě daleko a naštěstí vůbec ani nepojali ten zhoubný úmysl vkročit na posvátnou půdu našich divokých útočišť, skrýší a pelíšků. A kéž to tak zůstane navždy!


Neděle 9. září 53
Svátek má Cernunnos. Je to tak, i když nevím, proč právě tento den určili staří Keltoslované jako sváteční pro tu podivnou, bájnou, obojakou, divokou lesní bytost, jíž říkali původně Srnonoš. Snad zde hraje určitou úlohu kouzelné číslo devět - devátý den v devátém měsíci září, v kterém kvete posvátný divoký vřes, který je stejně skromný a nenápadný jako divý srnčí muž, půl srnce a půl člověka. Od mých narozenin dělí tento den pouhých šest dnů, to znamená, že jsem se i narodil v znamení srnonoše; jen souhvězdí po něm nepojmenovali, i když Keltové možná ano; kdo ví, jak oni nazývali Oriona, který v září vystupuje na noční nebe, a jestli to nebyl původně spíš srnec a ne lovec.
Vyspal jsem se do růžova - do růžového jitra - a první mé kroky míří k prosluněnému již holému poli, kde budou i dnes sběrače střádat novou sílu pro můj kapesní počítač. Za nekonečně dlouhou noc jsem vyplácal veškeru sílu naplno nabitého článku na psaní deníčku a na poslech vynikající hudby českého skladatele Jana Dismase Zelenky i jiné. Nejen co se týče českého jazyka, české země a českých lesů, ale i v hudbě zůstávám věren všemu českému, i ve výběru hudby jsem správným českoslovanským vlastencem. Vždyť kdo je pravým vlastencem? Ten, kdo chrání, brání a oblibuje, co je mu nejbližší - to je, myslím, to správné a nejpřirozenější vlastenectví. Nepřirozené, a tudíž i zvrácené, je naopak chránit, bránit a oblibovat všechno cizí, vzdálené, ba nejcizejší a nejvzdálenější, jako jsou jiná lidská plemena, cizácké pronárody, nejvzdálenější země, jejich nepřirozené zlozvyky a protipřírodní náboženství. Naším a mým prvotním náboženstvím byla a je víra v přírodu; jejími zákony se řídíme, na ni s důvěrou spoléháme, jako dítě - dítě přírody - s důvěrou lne ke své matičce. Všechna ostatní cizácká náboženství jsou pro nás nepřirozená a zvrhlá, a jako taková je prudce odmítáme, je odvrhujeme a jimi opovrhujeme. I kdyby nám ti zvrácení zvrhlíci ukázali a dokázali Boha na nedohledných nebesích, naší jedinou a pravou bohyní nikdy nepřestane být bezbožná paní Příroda zde na zemi; ta je nám nejbližší, tu chráníme a bráníme a oblibujeme; i v tom se projevujeme jako věrní rodáci a neotřesitelní vlastenci. Věrni zemi, věrni vlasti, věrni přírodě a lesům zůstaneme!
Ohřál jsem se na sluníčku, prošel jsem se a zalezl zpátky do stanu. Čtu si a odpočívám. Lejsci tiše jednotvárně pípají a mne tím uspávají. V lese panuje klid nedělního a zvlášť pro mne svátečního dopoledne. Lidští běsi zkrátka ještě vyspávají opici, tím to je.
Po jedné hodině popolední jdu na další procházku. Sběrače zatím nabity nejsou. Vznášejí se nad nimi dvě krhavé volavky. Jenom aby mi je neodnesly! Seberu je až k večeru, až slunce zapadne; ještě je vysoko, i když je často zahalují bílá oblaka. Kvůli tomu půjde dnes nabíjení pomaleji. Chce to mít prostě takové přístroje dva.
Vracím se opět do stanu, abych si odpočal. Je šestnáct hodin. Poslední den před zítřejším sestupem do jámy lidové ubíhá poklidně a pomalu. Bál jsem se, že budu o hladu, neboť chléb jsem již snědl, ale naštěstí mám s sebou ještě různé čistě rostlinné, syrové a přirozeně sladké tyčinky, označené jako "nadjídlo". Ty jsou při své titěrnosti tak syté a plné živin, že s nimi v pohodě vystačím, až se divím, jak. Rostlinná strava je vůbec sama o sobě nadjídlo, to vím už dávno, zdraví a duchu prospěšná. Také díky ní jsem tím, kým jsem; a naopak díky tomu, jaký jsem, jím právě tuto a ne jinou nadlidskou stravu. Nadjídlo pro nadčlověka - tohle heslo se mi líbí!
Navečer vycházím na poslední dnešní pochůzku. Chtěl jsem vstoupit na pole a sebrat tam nabíječku, když vtom vidím vcházet na ně z postranního lesa srnku. Zůstal jsem bez hnutí stát a díval se, co se bude dít dál. Za chvíli to zašustilo ve vysoké trávě na okraji lesa a pole podruhé a vyšel odtud srnec. Také mne nezpozoroval. Tak, a teď tu nabíječku neseberu, jinak bych ta dvě plachá zvířata zahnal a přišel bych o podívanou! Na poli se v dálce objevila další srnka. Výborně! První srnka mezitím došla až daleko doprostřed pole a srnec po delším váhání zamířil za ní. Jenom aby nepodupal rozevřené desky sběračů! Míří přímo k nim! Zanedlouho se připojil k srnce, a to je pro můj slabý zrak už příliš daleko. Stmívá se a nezbývá než jít na pole pro nabíječku. Po několika krocích jsem byl odhalen a všechna tři plachá stvoření utekla do lesa. Sběrače jsou celkem uspokojivě nabity sluneční silou, což je skvělé, ale zároveň vidím jednu z nevýhod této otevřené polohy: desky jsou poškrábané jakýmisi šmouhami, jako když na ně dupnul kopýtkem srnec. Desky jsou sice tvrdé, ale také asi nevydrží všecko. Nic se jim naštěstí nestalo; poškozeny nejsou. Protentokrát. Druhou nevýhodou je naproti stojící myslivecká kazatelna, která mne pochopitelně velmi zneklidňuje. Nikdy si nejsem zcela jist, zda v ní nesedí bouchal s puškou a nepozoruje mne. Budu musit vymyslit něco jiného.
Zatím se setmělo a já musím spěchat do skrýše, poněvadž nemám po ruce svítilnu. Překročil jsem v lesní trávě ukrytého slepýše a jdu se ještě podívat k druhému poli. I tam paběrkují nějací dva srnci. Z přítmí lesa raději ani nevystupuji, abych je zbytečně neplašil, a mířím rovnou do stanu. Právě včas, mou milou lesní zahrádku již zahaluje tma. Loučím se na jeden den nutných nákupů se zahrádkou, s lesem a se srnkami a už teď se těším, až se všichni znovu ve zdraví shledáme.


Úterý 11. září 53
Temnou nocí vracím se liduprázdnými ulicemi do lesa. Náladu mám ale špatnou. Snad jsem měl raději zůstat doma u stolního počítače a vyřešit potíž, která se vyskytla. Dnes po půlnoci jsem zjistil, že se nemohu dostat k žádným svým celkem šesti stránkám, které jsem si založil u společnosti Google. Oznamuje mi to na každé stránce, že stránka je zakázána. U Čítárny by to nebylo poprvé, ale u všech šesti najednou? To je divné. Nedostal jsem ani žádné upozornění, výstrahu nebo vysvětlení - nic. Je to divné. Snad se jedná jen o nějakou vnitřní celkovou chybu u té společnosti. V každém případě to budu řešit až za dva dny, strávené jako obvykle v lese. Kašlu na to, kazit si kvůli nějakým počítačovým stránkám poslední krásné a teplé dny léta. Les, příroda a samota jsou mi stokrát milejší a důležitější než nějaký umělý svět počítačů a jejich nekonečně se opakující zádrhele. Před několika lety jsem úplně obnovil starou, rovněž takhle nějak zakázanou Čítárnu, a založil si novou, měl jsem s tím plno práce, ale teď už na to kašlu. Proč? Pro koho se namáhat? Ponechám si jen ty tři zbývající činné stránky, které mám u jiných poskytovatelů, tam budu dál zveřejňovat své články a spisy, a na všechno ostatní se vykašlu. Už mne to nebaví stále dokola řešit umělé zádrhele, jež jsem nezpůsobil a na něž nemám svrchovaný vliv. Kdekdo může libovolně zhatit moje mnohaleté úsilí jediným poklepáním počítačovou myší. To mne štve. Co půjde, to půjde, a co ne, na to se vykašlu. Kašlu na všecko: na počítače, na celosvětovou síť, na stránky, na lidi, na všecko. Jen na les, na volnost života v lese nekašlu. Jen tady je základ všeho; a co je nad to, není tak důležité. Jen tady v lese je ten pravý život.
Na mé skryté lesní zahrádce je klid a ticho, jen ptáčci potichu pípají, pískají a cvrlikají. Mám s sebou nové číslo časopisu My, budu si číst, dřímat, procházet se po lese a přemítat. Všechno jako dřív. Nenechám si kazit náladu žádnými odtažitými potížemi a umělými zádrheli, bez kterých se lehce obejdu a které stejně nevyřeším. Důležitý je základ; ten naštěstí mám a nikdo mi jej tak snadno nesebere, neodepře k němu přístup ani nezakáže; na něm mohu stavět, až bude stavba možná. Kašlu na všecko. Možná je v těch umělých a uměle vytvářených zádrhelích a potížích všeho druhu dokonce úmysl dostat člověka od sebe a vytrhnout jej z přírody, aby nesl dobrovolně náklad, který není jeho nákladem a který ostatní svobodné lesní tvory netíží. Ano, tak je to! Prohlédl jsem vás!
Odpoledne jsem se vydal na první procházku. Je slunečno a teplo. Suché listí a tráva šustí pod nohama. Všude samá veverka. Prosvištěl kolem mne jakýsi černý pták. Chodím a posedávám převážně v jižní části lesa v okolí oblíbeného paloučku. Pak jsem postupně přešel podél pole do střední části a blížil se k východní. To jsem ale neměl dělat! Pracují tu lesáci na tom průseku. I řekl jsem si, že se na ně zdálky podívám. Zatím jsem si sedl pod strom. Bylo slyšet jen vrčení stroje. Za chvíli jsem však zaslechl blížící se šustot. Někdo jde! Je to zvíře, nebo člověk? Vzhledem k nedalekému výskytu lesních dělníků jsem byl připraven spíš na člověka. A také že to byl člověk. Nepřítel se blíží! Rychle, tiše a nepozorovaně, jak to jen já dovedu, jsem se dal na ústup do hloubi lesa. Nepřítel za mnou. I při svém spěšném úprku jsem však stále hlídal, kudy ten muž jde. Po mých stopách nešel, nýbrž klestil si cestu lesíkem do míst, kde jsem měl vloni na jaře skrýš. Naštěstí už bydlím daleko odtud, jinak by můj úkryt objevil! Pádil jsem tajnou pěšinkou pryč a když jsem se zastavil na průzkum podruhé, nepřítele už jsem nespatřil. Zřejmě dál nešel. To mi spadl kámen ze srdce! Raději se vracím ke stanu na hlídku. Stejně už jsem se dost prošel a mám žízeň. Tady na mé zahrádce je klid. Poučka z toho zní: Zaslechneš-li jen člověka, kliď se honem odtud a ani se k němu nepřibližuj!
Druhá dnešní procházka je krátká. Poseděl jsem si v zadumání na padlém kmeni mohutného stromu, potěšil se pohledem na pasoucí se srnky na obou polích sousedících s mým srnčím lesem, z nichž to druhé, dříve sklizené, se již začíná zelenat, a za zapadlým sluníčkem zbyla jen ohnivá, oslnivá záře. Stmívá se a mně je jaksi ze všeho smutno a tesklivo. Denního světla ubývá každým dnem, léto za dva týdny skončí, lidí všude přesto neubývá, spíš naopak, a ještě mi ve zvýšené míře lezou do lesa, mám z toho pocity pronásledování, stavy úzkosti a nevolnosti, do toho teď ta rána s těmi zakázanými stránkami, doma starý, nemocný táta, který je na tom hůř a hůř... Nějak se to kazí všecko. Raději půjdu tuhle špatnou náladu zaspat. Zdravý a vydatný spánek v lůně přírody jistě utěší můj žal - jako ostatně vždy.


Středa 12. září 53
Vyspal jsem se do nádherného dne plného slunce a tepla. Zanesl jsem na pole svou sluneční nabíječku a pak jsem si sedl na palouček. Je horko. V poledne jsem se na své lesní zahrádce svlékl pěkně donaha, ustlal si v polostínu pod stromy, četl si tam a pospával. Tohle jsem dlouho nedělal! A může být, že už je to letos opravdu naposled - pročež užívejme! Trochu se mi tím zlepšila nálada, zkažená povšechně se hroutícím světem - jak se mi ještě včera zdálo. Dnes, v tomto klidném a nerušeném ústraní, uprostřed konejšivé přírody a za tohoto nádherného počasí, bledne čerň a šeď života a sluníčko maluje v mé smutné duši barevnější a jásavější obrázky. Dnes je ticho jako v neděli a má zahrádka se podobá zahradě rajské. Vyděsila mne jen malá ještěřička, jejíž plazí hlavička se znenadání zjevila na mém lesním lůžku. Lekl jsem se, že i tato rajská zahrada má svého hada, a leknutím jsem se zprudka odtáhl. Ještěrka se tím také vylekala. To veverka se mně rozmyslně vyhýbá obloukem, ale nevadí jí, že je pozorována tím podivným nahým tvorem, který tu přebývá.
Je tady hezky. Krásný horký letní den utekl jako plachý srnec. Sluníčko již zapadlo za hradbu stromů a mé lože se ocitá v chladném stínu. Zima mi přesto není a vydržel bych takhle nahý ležet pod stromy ještě dlouho. Ale musím si obléci kalhoty a tričko a sebrat na poli sluneční sběrače, než se přijdou pást srnci a podupou mi je. Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku, článek se nabil naplno na všech sedm dílků. Odnesl jsem nabíječku do stanu a šel jsem se toulat, dokud je světlo. Na poli už jsem tou dobou zastihl první srnku, která se právě vykrádala ze svého denního lesního úkrytu na zastíněnou část pole. Hned utekla zpátky, jakmile mne spatřila. Tak i já utíkám před lidmi. Kráčím křížem krážem po lesních cestičkách a marně zadržuji neúprosně plynoucí čas. Dnes bylo zase krásně v lese. Pod starou borovicí vítám na šeřícím se nebi srpeček nového měsíce a loučím se zároveň s lesem i se srnkou, která právě vyšla na zelenající se pole. V dálce běhá po silničce nějaký vytrvalec. Doufám, že ve tři ráno bude cesta do jámy lidové volná a liduprázdná, jako byl dnes liduprázdný les.


Sobota 15. září 53
Velmi nerad vycházím do předměstských ulic právě v horečnaté noci opilců z pátku na sobotu, leč musím, nechci-li přijít o další dva volné dny v lese. Včera v noci a celý den pršelo, a tak musím jít do lesa dnes v noci. Vstal jsem kvůli tomu o hodinu později, až o půl páté, aby už všichni ožralové chrápali, ale mnoho jsem si tím stejně nepomohl. Ožraly jsem beztak viděl a navíc už tou dobou venčili lidi psy a jezdili někteří ubožáci do práce. Nemohou bez ní být ani v sobotu. Zkrátka ubožáci.
Náladu mám přesto zlepšenou, protože se ukázalo, že moje jakoby zakázané stránky se samy obnovily. Já to věděl, že ve skutečnosti je nikdo nezakázal, nýbrž že se jednalo jen o vnitřní chybu a chybné samočinné oznámení. Nejen v tomto případě je tedy lepší počkat několik dní, nestřečkovat, nečílit se a nevyvádět hned, a věci se samy nakonec ukáží v pravém světle. Držím se této zdrženlivé zásady i třebas co se týče novin, zpráv a jiných událostí. Čerstvé vypadají vždy jinak než po dvou dnech či týdnech zdrženlivého vyčkávání na to, jak se projeví doopravdy. Za tu dobu se zdržuji veškerých zbrklých činů a neuvážených slov. Za dva dny, za dva týdny nebo klidně třebas až za dva roky se k nim možná vyjádřím, pokud budou stále ještě natolik důležité, a budu v tom hodnocení pravdivější a hlubší než nejčerstvější mělké lži povrchních a nepoctivých novinářů.
Bezpečnostní prvky mých stránek nicméně zjistily na mém síťovém účtu jakousi podezřelou činnost, a tak ten účet pro jistotu znepřístupnily. Tím se zřejmě vyřadily z provozu i ty stránky. Byl jsem vyzván ke změně hesla, a účet se okamžitě otevřel. Ne tak ovšem stránky. Těm to trvalo právě nejvýš ty dva dny, které jsem v klidu a pohodě mezitím strávil v lese. Co jsou však takové dva dny proti celé věčnosti! Chybička se vloudí. Lidská chyba vládne světem. Chybují i lidé nejchytřejší, nejrozumnější a nejchápavější. Lidská chyba rozvrátí i nejspořádanější řady, řády a pořádky. Na vojně se zcela běžně, a lze říci, že i zcela přirozeně, stávalo, že nějaký voják, který přesně věděl, co je vlevo a co vpravo, udělal přesto vpravo v bok, ačkoli bylo zaveleno vlevo v bok. Lidská chyba a nedokonalost zkrátka vládne světem. Snad je to tak lepší. Kdyby totiž lidé nechybovali, byly by i jejich zlořády bezchybné a tudíž nezvratné. Takhle díky lidským chybám lze mnohé lidské chyby napravit.
Podařilo se také zjistit původce toho útoku. Darebák, který se neúspěšně pokusil prolomit mé heslo a vloupat se mně do účtu, pochází z egyptské Káhiry. Samozřejmě! Bradatý nemytý hadrník, zvaný "mahometan", který jako krtek podrývá rozkvetlou zahradu světa, jak o tom píše Komenský, pokusil se podrýt i do mé soukromé zahrádky! Teď už chápu, proč Komenský přirovnává "mahometany" bez bližšího vysvětlení ke krtkům! Teď se mi to tedy pěkně a názorně vysvětlilo! Před nedávnem se mi často vlamoval do přehledů návštěvnosti stránek pro změnu někdo z Paříže - až jsem musil dát celou Paříž do klatby, abych mu v tom zamezil. To byl jistě také nějaký muslim, vždyť nejen Paříž, ale celá bývalá sladká bílá Francie a celý bílý Západ černá, hnědne a je už skoro islámský!
Po vstupu do temného lesa se mi ulevilo. Tady už jsem v bezpečí a mohu se těšit na plné dva dny nerušené pohody, odpočinku a rozjímání. Vítá mne vyslankyně ropucha, která je ve svém živlu. Les je zmoklý, mokrý a kapičky deště ještě pořád skapávají s větví stromů.
Stan je zvlhlý a vlhko je i uvnitř. Dal jsem si časnou snídani a zaspal ten nepříjemný pocit z vlhkého pelíšku.
Spal jsem až do oběda, do jedné hodiny, kdy jsem objevil ve vyvýšené podlaze malou prokousnutou dírku po hrabošovi. Ten nález mně ovšem obnovenou dobrou náladu znovu pokazil. Dírka je sice malinká, ale mravenec by jí prošel i slimák by se jí protáhl, a příště může těch dírek být víc a mohou být větší, pokud se bude hraboš vracet na místo činu. Takhle mně hraboši časem sežrali již několik mých stanů. Kolik jsem jich vlastně měl...? Počítám-li dobře a na žádný jsem nezapomněl, tak celkem asi čtyři. Za šestadvacet let mého stanování dělá tedy průměrná výdrž jednoho stanu přibližně šest let. Tenhle je pátý a mám už ho třetím rokem. První stan ve tvaru písmene A, na nějž vzpomínám nejraději jako na první lásku, mi sežrali hraboši; druhý, již klenutý, mi nakonec roztrhali draví ptáci a těžký jarní sníh; třetí mi sežrali hraboši a pak ukradli vychovatelé z dětského tábora; čtvrtý mi také sežrali hraboši, a tento pátý zřejmě čeká podobný osud.
Spal jsem až do odpoledne. Sluníčko sice svítí, ale je chladno a vlhko. Tohle nemám rád. Ruce mám studené a zkřehlé jako hrábě a z nosu mi kape voda jako z kohoutku. Procházím svůj lesní okrsek a půda již nešustí suchem. To bylo lepší - když ne pro les, tedy alespoň pro mne. Připadá mi, že je úterý, a ne sobota. Snad je to tím, že minulou středu bylo v lese ticho jako v neděli a že jsem tu mimořádně také jen na dva dny. V lese vyrostlo po dešti mnoho hub, hlavně krásné červené muchomůrky. Hezké to je, ale bojím se, aby se nerozmnožili s houbami také jejich škůdci - houbaři. Zítra je neděle, nedivil bych se, kdyby mi do lesa vtrhla nějaká ta šmejdivá sebranka lidí. Možná už tady bylo nějaké lidské hovado dnes, protože se tady, dobytek, vysral. Teď abych chodil jinudy, abych se na to nemusil dívat. Radši se dívám na pasoucí se srnky na louce. Schoval jsem se na kraji lesa, ale stejně mne uviděly a utekly.
Rudé slunce pomalu zapadá za jihozápadní obzor, půlměsíc vysoko na nebi je již připraven odrážet na večerní zem jeho mdlé světlo. Je teprve sedm hodin. Navečeřím se a budu si dlouho číst a psát, než nakonec zaspím i tuto nekonečně dlouhou studenou noc.


Neděle 16. září 53
Noc byla krutá. Bylo mi zima a musil jsem se přiodít zimním kabátkem. Ani potom jsem se nemohl pořádně zahřát a noc jsem přečkal jen v polospánku. Nemohl jsem kloudně spát, ale nemohl jsem zároveň ani bdít, abych se mohl zabavit čtením nebo poslechem hudby. Na obojí bylo příliš zima. Tak si myslím, že už to tu příští týden asi zabalím.
Ráno je také chladné, ačkoli sluníčko svítí. Vstal jsem, abych donesl na pole své sluneční sběrače. Ranní procházka je příjemná a tichá liduprázdná příroda mne láká jít dál a dál, až já nevím kam. Ale mám hlad, ve stínu je stále příliš chladno a na hřejivém sluníčku mne nebaví dlouho sedět nebo stát, poněvadž mám pořád ten hlad.
Po snídani pod stanem jsem si chvilku četl časopis My a pak jsem usnul.
V jedenáct hodin mne vzbudil velmi blízký hovor lidí. Už je to tady! Černá můra poustevníkova je tady - houbaři! Vztyčil jsem se na lůžku jako polit studenou vodou! Je to ale dobré, protože můj úkryt neobjevili a vzdalují se. Vyhlédl jsem ze stanu a nízko pod stromy jsem ještě spatřil jejich vzdalující se hnáty v sytě barevných botkách. Už jsou pryč!
Obul jsem se, že se vydám na průzkum. Vtom jsem uslyšel další lidské hlasy! Tentokrát se ozývaly z jiné strany; byl to tedy někdo jiný. To je úplný vpád! Naštěstí ani tihle šmejdi mne nenašli. Bloumali v lese přiléhajícím k poli. Napadlo mi, co aby tak chtěli přejít přes pole k protějšímu lesu a objevili na tom poli mé sběrače. Radši je půjdu sebrat, než je někdo ukradne. Dnes tu bude rušno, jak je vidět. Jenomže jak se k té nabíječce dostat? Ti šmejdi houbařští šmejdí zrovna v tom lese, kudy se jde k poli! Nezbývá než počkat, až zmizí, a naslouchat každému šustnutí. Jenomže není nic slyšet, protože právě přelétá hlučná stíhačka - v neděli! Snad i ona dnes stíhá nikoli nepřátelské letouny, nýbrž houby na zemi! Co se dnes děje, to je úplný vpád šílených nenažranců jménem houbaři! To nemá obdoby! Mohu si jen blahopřát, že jsem letos umístil stan tak dokonale skrytě, že aby jej člověk objevil, musil by z pěšinky ostře odbočit do protisměru, což zatím žádný vetřelec neudělal. Dobře tak! Všem dnům však není konec a také ještě dnes odpoledne to bude jistě napínavé. Až do večera budu jako na jehlách.
Když lidé zmizeli a rozhostilo se opět ticho, oživené jen pípáním a švitořením ptáčků, došel jsem si v klidu a pro jistotu doprostřed pole pro sběrače. Článek je beztak již téměř nabit. Dobije se pod mým dozorem na mém oblíbeném paloučku, který bývá okolo poledne dočasně osvětlen sluncem. Zároveň se zde příjemně sedí buď na patách, nebo na padlém kmeni, když ne rovnou na holé zemi, je-li lesní půda stále příliš vlhká po deštích.
Nakonec z toho všeho pozdvižení pro mne nenastala žádná škoda a krásně jsem se prošel lesem. Trochu dobrodružná procházka.
Vlezl jsem si do stanu, zalepil dírku po hraboši samolepkou z rostlinné pomazánky a četl si tam v znovunastoleném klidu a pohodě.
Ale brzy nato došlo na má slova a opět jsem uslyšel lidské hlasy. Já to říkal - další houbařská výprava! Je patnáct hodin a už jsou tu zas! Ještě že nezavřou ty svoje tlamy nenažrané ukecané a vím aspoň, kde jsou a kudy a kam jdou! Naštěstí i tentokrát míjejí můj úkryt i mou lesní zahrádku. Zamkl jsem stan a potají je vyprovodil na bezpečnou vzdálenost. Plaché srdéčko mi rozrušením tlouklo v hrudi jako o život. Na tohle nejsem zvyklý ve své nelidské samotě. Ne že bych se bál, že mi ti lidé něco udělají, to ani ne; spíš se bojím trapnosti možného odhalení, trapnosti setkání, blbých dotazů, keců nebo toho, že bych vůbec musil strpět na sobě jejich pohledy. Divoké zvíře by se také snažilo lidem vyhnout a nepřijít jim vůbec na oči. Lidé přece zabíjejí i na dálku.
Jedna výprava se pomalu vzdalovala - a druhá (vlastně už dnes čtvrtá) se blížila, dokonce stejnou cestou: tím průsekem, který zde lesáci dělali na jaře. Chodí po dvou - po dvou nohou a po dvou výpravách! Tahle je však nějak zticha - asi samotář. Slyším jen praskání větviček a vidím občas za houštinami lidskou postavu. Těžké mužské kroky zvolna obcházejí kolem mé zahrádky. Je to napínavé, protože toho vetřelce špatně vidím, jen občas zaslechnu šramot, díky němuž zhruba vím, kde se právě nachází. Je to napínavé sledování také z toho důvodu, že se ten muž pohybuje směrem k mé lesní zahrádce. Zdá se, že do ní nakonec i vstoupil, ale že minul vyvýšený smrčkový ostrůvek, na němž je skryt můj stan, a že ho nechal nepovšimnut. Praskání větviček nyní směřuje ven z mé zahrádky a na lesní cestu, která jej snad konečně odvede pryč. Teprve nyní brumlaje promluvil. Že by nebyl sám? Spíš to byla samomluva. Člověk se v lese rád odpoutá od společenských zvyklostí, jestliže je přesvědčen, že je široko daleko sám. A já doufám, že už to byl pro dnešek poslední člověk, který mne vyrušil. Kdyby se tak chtěli těmi houbami otrávit, hovada nenažraná, to bych jim přál!
Neděle pomalu končí, zítra nastupují do práce, tak snad bude od houbařů pokoj aspoň o pracovních dnech. Ten dnešní vpád šmejdivých houbařů bych si nerad ještě jednou zopakoval. Stejně už to tady brzo sbalím. A ti dobytci houbařští mne k tomu přimějí možná účinněji než dlouhé a studené podzimní noci, které teď panují.
Večer přichází záhy. Když jsem vyšel na procházku, oslňovalo ještě sluníčko, ale už nehřálo. Třu si rukama paže, abych se zahřál. A když se posléze vracím do stanu, je už tma jako v pytli. Přesně tam je i celé léto: v pytli. Zítra jdu domů, v úterý a ve středu si tady letos naposledy pobudu a ve středu večer to sbalím. Radši dřív než pozdě. Za týden je už první podzimní den, noci jsou dlouhé a studené... A teď ještě k tomu ti houbaři... Zase se nějaký dobytek dneska vysral tam, kudy chodívám! Zasranou prdel si utřel nějakým bílým hadrem, asi s sebou neměl jemný papír, dobytek. A tohle mi sem leze! Radši vypadnu domů dřív, než mi tenhle divoký, nepěstěný les zoškliví, jako se mi zošklivili všichni lidi. Smrdí to tu po nich člověčinou. Průseky vysypávají štěrkem a cihlami, horší se všechno. Lepší bude počkat na nové, veselejší jaro; konec léta je smutný. Jenže to už budeme zase o půl roku starší. A kdo ví, co bude na jaře... a jestli tady ještě budeme a co budeme dělat...
Nemám dobrou náladu, nemám. Viděl jsem zajíce blížit se lesem k poli - utekl. Pod borovicí jsem seděl, přišly na pole tři srnky - utekly. Ptáčci letí z pole na noc do lesa, lejsek chvilku tíkaje poskakuje na větvi, netopýr vyletěl do noci. Půlměsíc září, ale ve tři ráno, až půjdu domů, už ho neuvidím. Tak dlouhou dobu musím ještě přečkat ve stanu. Oblékám si zimní kabátek a zatahuji spacák. Teplo života se musí udržovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm