Misantrop: Srnonoš 25.

28. září 2018 v 14:32 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 18. září 53
Na poslední dva dny se vracím do lesa. Cesta hvězdnou nocí je volná a liduprázdná. Ještě než jsem překročil silnici a vstoupil do svobodného lesa, vítá mne před ním velvyslanec ježek. Srnčí parůžky stojí nepohnuty jako domovní znamení na pařezu v mé lesní zahrádce. Vše se zdá být v pořádku...
Ale není. Přišel jsem ke stanu, otevřel jeho předsíňku, a už vidím první pohromu: prokousaná síťka u vchodu do vnitřního stanu! Zatracený hraboš! Druhou díru nacházím uvnitř na podlaze. Co teď? Nic, ráno to zalepím samolepkami od pomazánek, teď se mi chce spát.
Můj nebohý stan! Můj krásný přenosný byteček! Je ještě skoro nový, a už je téměř zničen. Kdybych byl pryč týden, tak bych se nedivil, že se do něj pustil hraboš; ale za jediný den dvě díry, za týden tři, to nechápu. Tady by pomohlo jedině přestěhovat se jinam. Žel, přestěhuji se však dřív domů. Ještě že už tady pro letošek končím; hraboš byl by mně sežral celý stan. Tohle totiž znám; teď už ho nic nezastaví, leda smrt, nebo že by se mi podařilo jej chytit, vzít za ocásek a odnést ho někam hodně daleko, aby nenašel cestu zpátky.
Ráno přešel nějaký malý hraboš drze přímo přes střechu předsíňky. Díry po něm jsem již zalepil. Zpívá si nejmenší budníček, sluníčko svítí, bude hezký den - jeden z posledních, neboť od příštího týdne má být ve dne chladno pod dvacet stupňů a v noci zima až k nule. Podzim přichází. Zima, hraboš, houbaři... Balím to právě včas. Jen si ještě rozmyslím, jestli půjdu domů ve středu večer nebo ve čtvrtek ráno. Asi půjdu až ráno, abych se vyhnul nenáviděným sousedům, kteří dlouho do tmy vysedávají před domem pod loubím. Ráno tam nikdo nebude.
Rozfoukal se vítr. Čtu si čtrnáctideník Národní osvobození. Články o hrdinných a statečných vlastencích, kteří bojovali a často i padli za náš národ. Zdánlivě zbytečně, protože dnes si jich doba neváží, nezná se k nim a zapomíná. Ale právě dnes a v budoucnu nejvíc bude na koho navazovat.
Na okraji lesa kdosi křovinořezem vysekává trávu okolo mladých smrčků. Podle zvuku toho rámusu jsem myslil, že je to dál. Je hezky a teplo. Houby rostou. Líbí se mi krásné červené muchomůrky. Ostatní houby vedle nich vypadají jako ta hovna, která tady vysrali houbaři. Po těch se naštěstí o pracovních dnech slehla zem, jak jsem správně předpokládal. Úplně také vymizely veverky. Zřejmě sklidily úrodu lískových oříšků, zahrabaly si je pod zem, a nyní se schovávají.
Procházeje se po lese, loučím se a vzpomínám, co všechno jsem tu letos prožil. A jako při každém loučení a při každém vzpomínání, padá na mne sklíčenost. Vzpomínám na veselé pučící jaro, na pěší výlety po mé rodné vysočině, na úplně prázdnou silnici, na blízká setkání tváří v tvář s divokými zvířaty, na mrtvého srnečka, jehož rozklad jsem každým dnem chodil pozorovat; vzpomínám, jak jsem chodil na třešně, jak jsem jezdil k rybníkům koupat se "na Adama", jak jsem byl na vrcholu léta v lese celý den úplně nahý, jak mne v příměstských sadech v noci přepadl zfetovaný dobytek a jak jsem se měl v lese dobře a co všechno jsem tu přečetl, promyslil a napsal. Bylo zde hezky, jako je hezky i dnes. Nebude se mi s tímto srnčím lesem snadno loučit. Jak rychle to uteklo od jara po podzim!
Vyrazil jsem na procházku dřív, abych se stačil projít do tmy. Slunce již přesto zapadlo krátce poté. Osamělý a posmutnělý sedím ještě dlouho pod starou borovicí na okraji lesa a zelenajícího se pole. Srnky sem dnes nepřijdou. Asi je zahnal ten křovinořez jinam.
Další rána na mne čekala ve stanu: hraboš mezitím vykousl novou, již čtvrtou dírku, tentokrát znovu ze strany ve vyvýšené podlaze! Stihl to udělat právě teď, mizera, těsně předtím, než jsem se vrátil z procházky; slyšel jsem ho utíkat, když jsem odmykal visací zámek! To je neskutečné! Co to je za zvrácené zvíře? Vždyť to je pustošivost téměř lidská, jak psal Karel Čapek. Tenhle malý škůdce mně snad ještě na poslední chvíli stihne sežrat celý stan! Už abych ho zítra sbalil, než o něj přijdu!


Středa 19. září 53
Nadešel můj poslední letošní den v lese. V noci jsem odrážel několik útoků hraboše na stan. Nakonec to zašustilo v mém lůžku, načež vypadl odtud na podlahu malý potměšilý hraboš. Hbitě vrhl jsem se na něho jako kocour a chytil ho do rukou. Uchopil jsem ho za ocásek, otevřel okno a shodil jej dolů do měkké trávy před naším domem... Před naším domem? Vždyť jsem dosud v lese! Aha, on to byl to jenom sen...
Snídal jsem o půl páté ráno a v deset hodin přemýšlím, co s načatým posledním dnem. Venku je hezky a teplo, půjdu se podívat nad Korouhev - je tam taková pěkná lavička - a pak bych mohl jít na plané slivky, které nedaleko odtud rostou. Bude to taková pěkná tečka na konec.
A tak jsem se na cestu zhluboka napil, nasadil klobouk na hlavu a přes lesy, pole a pastviny mířím pěšinami a úvozy k rodné vsi mých předků - ke Korouhvi. Procházím místy, kde jsem byl naposled na jaře. Kolem se do široka a daleka rozprostírá malebný kopcovitý kraj, který je mým domovem. I ta Korouhev mohla být mým domovem - a byl bych tomu rád -, kdyby máma kdysi tak hloupě neprodala svůj rodný dům, dědovo stavení. Odsud z lavičky na kopci není ten starý opukový dům vidět, ale tam někde za vížkou kostelíčka se přesto skrývá. Dolů do vsi však nepůjdu; potkával bych tam lidi, které nemám rád, a to jednou ročně bohatě stačí. Lépe je sedět tady o samotě na vyšné vyhlídce a dívat se na tři kravičky a jedno skotačivé telátko. Lidi vidět nemusím a ani nechci. Přesto nakonec přišla shora zezadu ženská se psem. Tento dříve pouze městský nešvar dorazil dávno i do našich vesnic. Dlouho dopředu jsem ji slyšel, poněvadž nezavřela zobák, i když šla sama jen se psem. Hovořila k němu, k štěněti vlčáka, takto: "Nepůjdeš na volno, to tedy ne, to by se ti líbilo, ale nepustím tě na volno..." A tak pořád dokola. Míjejíc mne, zadívala se mi upřeně do tváře, zdali mne nezná, a šla dál dolů do vsi. Kdybych se tam byl narodil, jak jsem měl, uctivě by mne teď zdravila jako váženého sourodáka a souseda. Ach ano: kdyby...
Půjdu. Naposledy jsem se rozhlédl po kraji. Zemědělci ořou nedaleko polností, které kdysi patřívaly mým předkům. Po pastvinách se různě procházejí hloučky kraviček. Vidět je odsud až na Lucký vrch. Tam už jsem dlouho nebyl...
Stoupám nyní dál do stráně, kde vzrůstá divoce zarostlý lesík a v něm rostou plané slivky. Letos se jich lidská ruka nedotkla, a tak jsou všechny jenom mé. Mnoho jich leží přezrálých na zemi, ale i ty na větvích jsou výborné. Nacpal jsem se jimi dosyta a ještě jsem jich několik natrhal pro mámu - táta by je neukousal. Dnes jsem po obědě.
Pomalu se vracím do lesa. Je tak krásně a teplo, že je skoro škoda to zabalit. Ale chladné podzimní dny brzy přijdou, noci se dlouží a teď ti houbaři všude... Jednoho jsem viděl při návratu do lesa. Ale od mé zahrádky to bylo hodně daleko. Tady je klid a celkem ticho, ačkoliv se znovu odkudsi ozývá křovinořez.
Je třináct hodin. Odpočinu si v stanu, potom naškubu suchou trávu na jeho otření a sbalím jej. Bude lepší jít domů dnes večer než zítra ráno; bude menší provoz a budu-li se dlouho po setmění procházet bez batohu podél lesa, většina lidí zatím zaleze na noc do svých brlohů a cesta bude volnější.
V šestnáct hodin neočekávaně zahřmělo. To by byla švanda, kdyby se rozpršelo!
V sedmnáct hodin začíná kapat. Suchou trávu mám připravenu. Za hodinu bych se měl začít balit, abych na to viděl. Ale kdyby pršelo... Záleželo by, jak mnoho by pršelo. Ještě jeden den bych tady vydržel s jídlem a pitím, ale slíbil jsem rodičům, že ve čtvrtek přijdu - což je vlastně až zítra... Také bych mohl jít domů prozatím bez stanu... Ale pak se s ním mohu rozloučit, poněvadž ta hraboší nestvůra by můj krásný nový staneček docela sežrala. Zatracené počasí! Vůbec na ně není spolehnutí! Loni se také neočekávaně rozpršelo, právě když jsem se měl balit. To je ta moje věčná smůla. Na předpovědi počasí se potom nedá spoléhat vůbec; to je stejné jako u předpovídání budoucnosti: také to nikdy úplně přesně nevyjde.
V osmnáct hodin se začínám balit. Poprchávat přestalo, ale sotva jsem začal strhávat stan, rozpršelo se znovu. Může mít někdo na světě větší smůlu než já? Avšak nehledím na deštík, ostatně jen slabý, posílen v odhodlání výhledem na modré z nebe, a balím se dál. Stan budu musit doma dosušit tak jako tak.
Sotva jsem byl hotov, přeháňka jako zázrakem ustala. Ne, zázrak není to správné slovo... Jak se nazývá div, který není divem, nýbrž schválností? Nu, asi ta schválnost.
Je skoro devatenáct hodin. Zpotil a uhřál jsem se námahou a spěchem. Místo po stanu zeje prázdnotou. Chtěl bych vidět zklamání toho hraboše, že dnes večer nenajde, co kousat.
Vzal jsem batoh na záda a odnesl jej ven z mé zahrádky do vysokého lesa, aby jej hraboš nenašel, opřel jsem jej o strom a v nastávajícím šeru večera vydal jsem se na poslední procházku.
Prošel jsem až k poli - již předevčírem zoranému - a po krátkém zastavení s obhlídkou polojasné oblohy s tmavými mračny se otáčím a vracím se tmavnoucím lesem zpátky. Na jednom mém paloučku objevuji nedopalek záhadného kuřáka, který tu po mně slídí jako čmuchací pes. Teď už mne nenajdeš, otravo jeden!
Usedám na západním okraji lesa pod borovicí a pozoruji zvolna se snášející tmu. Nikam nespěchám. Čím později půjdu do jámy lidové, tím lépe.
Asi o půl osmé usuzuji, že bych mohl popojít ven z mého srnčího lesa, překročit hraniční silničku a sednout si ve tmě na lavičku u popravčího kříže na Šibeničním vrchu.
Jdu zadem, kudy je to kratší, ale ačkoliv je tma, nezdá se mi být vzduch čistým, cítě silný zápach člověčiny. Putuji lesem s batohem na zádech a často zhasínám svítilnu a naslouchám. Zdálo se mi, že něco bouchlo, jako když někdo zavírá dvířka od vozu. Jdu dál, když vtom se na kraji lesa proti mně rozsvítily světlomety a spustil se motor. Zhasil jsem světlo a zastavil jsem se. Vozidlo právě odjíždí.
Tak se mně zdá, že to byl ten dobytek, který tu vždycky pohazuje spoustu odpadků; viděl možná podezřelé světlo blížit se tmavým lesem a maje černé svědomí, raději ujel, abych mu nevynadal. A zase tu nechal po sobě nepořádek! Uklidím to jindy.
Sotva jsem však vstoupil na silničku, opět zaúčinkovala ta moje neobyčejná smůla: shora od Jelínku něco jede! Honem zpátky do lesa!
Byla to dvě vozidla: jedno zahnulo doprava k Bořinám, zatímco to druhé vjelo doleva na louku a jelo přes ni až k obzoru směrem buď k Políčkům, nebo ke Kamenci. Nestačím se divit, jak je tu večer přelidněno! Tak takhle to tedy vypadá, když plachý srnčí muž vyjde z lesa dřív než po půlnoci! Dobré je to vědět, lepší si to připomenout. Projednou se však nedá nic jiného dělat. Je to lepší řešení z těch horších.
Konečně je cesta volná. Nevím, jestli se potím horkem, námahou nebo spíš napětím. Na tohle vůbec nejsem zvyklý.
Tak jsem došel ke kříži, louče se na pěšince s možná posledním lesním tvorem, kterého potkávám na své smutné pouti z lesa - s ropuchou. Je půl deváté. To je stále ještě příliš brzo. Posadil jsem se na lavičku, vytáhl z pouzdra na opasku kapesní počítač a píši své zážitky do deníčku. Když jsem hotov, je devět hodin. Teprve? Na nočním nebi krásně svítí měsíček, obejdu tedy ještě Šibeniční vrch jako oběšence duch.
Jenže co se nestalo: jdu, jdu po cestě při okraji lesa, když vtom vidím proti mně opět rozsvícené světlomety jedoucího vozu. Sešel jsem z cesty kousek do lesa za nejbližší strom, abych tam schován počkal, až ten vůz přejede. Jenomže to by mne dnes nesměla provázet největší smůla na světě, a tak se stalo, že ten vůz zastavil těsně vedle místa, kde jsem se skrýval, a zůstal stát. Vystoupili z něj nějací lidé, muž a žena, a já se najednou začal obávat, aby mne neobjevili. Co nejtišeji a v naprosté tmě jsem se tedy přesunoval poněkud dál do hloubi lesa. Tam jsem se chytil stromu a vyčkával, až ti lidé odjedou. Muž právě pronesl: "Tady je tak krásně..." Souhlasím, ale bez vás! Už abyste jeli pryč!
Naštěstí se té krásy zanedlouho nabažili a odjeli po louce podél lesa. Vyšel jsem zpátky na cestu. Levou dlaň mám olepenu smolou, nikoli smůlou, ta se mi lepí na paty.
Pokračuji tedy dál ke košaté slovanské lípě, kde jsem se také vloni loučil naposledy s lesem. Jak to rychle uteklo, ten rok... Ale sotva jsem kousek ušel, vozidlo se vrací! To se mi snad zdá! Tentokrát je les řidší a snáze se mi do jeho nitra prchá. Vůz projel okolo a jel dál. Snad už bude od něj pokoj.
Ale stejně jsem pod tu lípu nedošel! Zaslechl jsem odtud lidské hlasy, a tak jsem se vzdal. K lípě se nedostanu a okruh nedokončím. Vracím se zpáteční cestou ke kříži. Tam snad nikdo nebude, i když i tam by se dalo zajet vozem. Hrklo ve mně; nechal jsem tam batoh s cenným nákladem! Honem ke kříži!
Ne, dobře to dopadlo; tady je pusto a prázdno, jen strašidelný šelest kroků neznámých zvířat se ozývá. Lidé jsou však mnohem strašidelnější. Snad jsem měl jít přeci jen zítra ráno...
Co to se mnou je? Dnes prchám před lidmi jako plachý srnec, a zítra půjdu klidný mezi ně na procházku a na nákup. To bude tím, že v lese tak snadno a rád podléhám klamné představě, že jsem srnonoš - plachý srnčí muž -, kdežto v městečku vrací se mně působením okolí mnohem lidštější podoba. Zatracené město!
Je dvanáct minut po desáté hodině. Je čas konečně sestoupit do jámy lidové. Pokřižoval bych se na cestu, jako když fotbalista nastupuje na hřiště, kdybych věděl, že to pomůže. Ale nepomáhá to; ani mně, ani těm fotbalistům, ani nikomu jinému. Tady nepomůže nic, leda to, že lidé zalezou do brlohů.
Poslední úsek cesty předměstími dopadl vcelku dobře. Potkal jsem všehovšudy jen jednu hezkou kočičku a jednu pitomou ženskou s bílým psíkem, ale oba - ženská i psíček - byli naštěstí klidní a nevšímali si mne. Hlavně že jsem nepotkal žádného souseda v domě ani před domem. Všichni byli zalezlí v brlozích. Já také zalézám do brlohu - do zimního brlohu -, kde budu přezimovat do příštího jara, kdy snad znovu obydlím svůj srnčí les a svou lesní zahrádku, kde jedině mi bylo dobře. Ale to už bude zcela jiný příběh.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm