Misantrop: Srnonoš 3.

28. září 2018 v 12:44 | Misantrop |  Srnonoš

Pátek 20. dubna 52
Ráno po půl sedmé mne budí sluneční světlo dopadající do mého pokoje. Staroušci ještě spí, celý dům rovněž. Vyskočil jsem z postele a tiše po špičkách našlapuje balím si batoh a oblékám se na cestu za srnkami.
"Srnčí muž" chvátající za srnkami je velice podoben parůžkatému keltskému bůžku Cernunnosovi. Ten byl vyobrazován jako divoký lesní muž s jelení hlavou a parožím, v ruce třímaje hada a podkovu, znak štěstí. To jsem skoro celý já. Jeleni v mém lese sice nežijí, ale jejich blízkých menších příbuzných srnců je v něm spousta. A tu podkovu, jakožto znak štěstí, bych také mohl nosit, poněvadž v lese a se srnkami jsem opravdu šťastný.
Jen v lese jsem tak šťastný, jak mimo něj v lidském společenství nikdy a nikde jinde na světě být nemohu. Milejší jsou mi plaché lesní srnky, za nimiž spěchám, než choří, zkažení lidé, od nichž utíkám. Mne jejich děsivé společenství nezajímá, úplně se od něj odvracím, celý život odvracím, působíc mi nevolnost, avšak nikdy neodvrácen zúplna.
Zprávy ze světa i z domova a společenské události sice sleduji, ale jen tak, jako sleduji předpovědi a vývoj počasí, a to z převážně stejného důvodu, totiž proto, abych buď nezmokl, nebo nepřišel k úhoně či úrazu, případně proto, abych raději vůbec nevycházel ven.
Jakkoli je doba nesmírně zajímavá, události vzrušující a stav světa a lidské společnosti velmi napjatý, věnuji teď na jaře pozornost spíše každoročně opakovanému zázraku obrody přírody, přičemž první voňavý kvítek a křehký zelený lísteček je mi víc než lživá prohlášení vůdců, šalebné sliby, umné podvody a světová válka dohromady.
Mám ostatně velmi silný dojem blížící se jistotě, že jak opakující se jarní zázraky přírody, tak i dějinné zvraty lidstva řídí se stejnými zákonitostmi. Tak jako v přírodě po určitém období zima střídá jaro a země se obrozuje, tak i v lidském společenství po jistém údobí velkého válečného běsnění a krutovládného útlaku přichází vždy údobí malého míru a malé svobody a daná země se rovněž obrozuje. Proč se tím vzrušovat? Po zimě nastane vždy jaro a po jaru zase zima. Jen u lidí nezáleží na roční době; v každé je totiž sychravo a temno a slunce tam nezasvítí ani nezahřeje. Lidé jsou za všech dob špatní; rozdíl spočívá jen v tom, že někdy jsou špatní velmi a jindy méně. Proč se tím trápit? Za chvíli je jako příležitost za pačesy popadne v šílené zuřivosti něco jiného, čím by mohli trápit jeden druhého. Za chvíli bude zase všechno jinak, obvykle přesně naopak. Vše, co vidím já, nejsou převraty a boje, nýbrž jen choré, kruté, krvavé a bolestné přechody z jednoho období do druhého, přičemž každé je stále stejně špatné a zlé, jako jsou špatní a zlí všichni lidé. Oni si zasluhují jeden druhého; hloupí a povrchní voliči si zasluhují zbabělé a podřízené řízení své země, olupování a ožebračování jinými, války a násilí, smrt a zánik celých národů. Jen já si nijak nezasluhuji všechny ty hlupáky, chmatáky, kruťáky, vrtáky, vojáky, lidáky... Mně se ti rvoucí se povykující lidé nelíbí, mně se líbí plaché lesní srnky.
A proto za nimi jdu do lesa, sotva se sluníčko vyhouplo nad obzor a šikmými paprsky mne oslepuje. V ulicích je zatím málo lidí, většinou jsou vidět jen ti blbci se psy, které venčí, také dva běžce pro zdraví jsem potkal, než půjdou do práce, nebo spíš pojedou, abych byl přesný, protože běhat ráno po ulicích města, to ano, ale běžet takhle rovnou až do zaměstnání, to už ne; dokola dokolečka uběhnou třeba dva kilometry, ale kilometřík do úřadu, obchodu či továrny neuběhnou, na to musejí mít vůz.
Jdu starou stezkou přes staré sídliště zvané dodneška Berlín, kde jsme dřív bydleli, přes zahrádky, kde jsme dřív také jednu měli, přes potok, kde se mým přechodem vyplašila dvojice kachen, nahoru k lesu, ale nově po nové kolostezce, pak přes rušnou silnici, kde se nyní v ranní špičce míhá jedno vozidlo za druhým, takže přejít přes ni do lesa je hodně obtížné a nebezpečné.
Ale, sláva lesním bohům, už jsem v lese u tůňky, kde stojí lavička, na kterou si sedám, odpočívám a vdechuji ještě chladný, ale už svobodný vzduch! Letos jsem se rozhodl, že mám už dost těch nočních přesunů a zkusím se přesouvat do lesa a zpět brzy ráno. Je to skoro totéž, jen pěkně vidím v denním světle okolní svět a nevidím opilce, vracející se z hospod, a neslyším jejich ožralé hulákání. To byla ta nejhlavnější příčina mého rozhodnutí. Každopádně je to velmi příjemná změna a navíc se jde lépe, protože nejsem ospalý.
Z kapsy jsem vyňal malou kokosovou tyčinku se skořicí, snědl jsem ji a pokračoval jsem dál do nitra lesa. Tam už vidím prvního lesního obyvatele - datla, který klove do suchého vršku jednoho vysokého javoru.
Ve stanu jsem posnídal, přečetl kousek z Pašeráků a pak jsem dospával nedospané sny až do odpoledne.
Pozdě odpoledne jsem se vypravil na pochůzku po okolí. Jako vždy využívám svých tajných lesních cestiček, po zimě je čistím od spadaných větviček, asi ve dvou případech leží přes cestu celý kmen stromu.
Je krásné počasí, slunečno a teplo, chodím si po lese jen tak nalehko až do slunce západu, kdy už se vtírá chlad na mé holé paže. Nový srpek měsíce už září nad hlavou.


Sobota 21. dubna 52
Spím znovu dlouho, velmi dlouho až do odpoledne, poněvadž je rozkošné spát a snít v tichém jarním lese v klidném ovzduší za doprovodu ptačích zpěvů.
Pak mne, lidužel, vyrušili ze snění známí lesní dělníci, kteří zase jako minule šramotili kousek od mého "srnčího pelíšku" v průseku, kterým se prosekali do mého lesa.
Vstal jsem, abych je šel tajně pozorovat, načež jsem se opět připlížil co nejblíž, abych viděl, co dělají a co si povídají. Zjistil jsem, že k mému úkrytu se nepřibližují, ale podařilo se mi vyslechnout, jak jeden z nich povídá: "Na podzim to tady vykácíme, aby tady bylo víc místa."
Dál už jsem je pustil ze zřetele, vyndal jsem ze stanu pokrývku, rozprostřel ji do trávy a hodinku jsem se slunil svlečený úplně donaha. Lesní půda je ještě vlhká, ačkoli právě panuje suché a teplé počasí, pokrývka, na níž jsem ležel, zdola trochu mokvala vlhkostí, ale první letošní opalování bylo příjemné. Takové slunění je ostatně pro mne, jako pro přísného býložravce, životně důležité a zdraví prospěšné, protože sluneční svit je pro mne jediným zdrojem nezbytného vitaminu D, důležitého pro správnou tvorbu kostní tkáně.
Zanedlouho se sluníčko nachýlilo a lesem se začaly šířit chladné stíny. Oblékl jsem se a vyrazil na průzkum. Lesní dělníci už odjeli, nezanechavše po sobě žádnou znatelnější paseku. U okraje lesa ale ještě stojí nějaký osobní vůz. Snad je to jen nějaký výletník. Možná ani nevystoupil z vozidla, jak dnes bývá čím dál běžnější. Pro mne je to výhoda. Horší je to, že po sobě nechávají odpadky, které já potom musím sbírat, abych se na ně nemusil dívat. Ti lesáci také upustili alespoň jeden papírek od cukrátka.
Také blbec Hlouš tady objíždí kolem dokola loňské kukuřičné pole na jakémsi špatně chodícím tahači a dokonce ho musí chvílemi tlačit, zrovna když jsem dostal chuť přivonět si k bílým kvítkům na trnkových keřích. Když zmizel za obzorem, vyšel jsem z lesa, ale zanedlouho už se zase blížil na tom pokaženém stroji z druhé strany pole. Bílé trnkové kvítky beztak vůbec nevoněly, ale blbec Hlouš mi zkazil náladu - a dost možná, že i ty kvítky. Zdá se to neuvěřitelné, ale tohle lidé dovedou velmi dobře a důkladně; zaneřádí, zasmradí celou přírodu tak strašně, že v ní pak už vůbec nic nevoní, ale všechno naopak smrdí buď po výfukových plynech, nebo po hnoji - zkrátka po lidech.
Stmívá se. Po lese běhají veselé srnky. Mločí tůňka hostí ode dneška jednoho mloka, který sebou mrsknul, zvířiv kalnou vodu, a znehybněl, když jsem okolo něj procházel. Netopýři na okraji lesa se letos také nějak rozmnožili. Právě vylétají z úkrytů a já jich napočítal pět, šest, sedm! Na nebi září srpek měsíce a zatím jediná hvězda Večernice. Je klid. Teplo vylákalo obyvatele blízké samoty ven před dům a až ke mně do lesa je slyšet jejich hovor.
Padá tma. Do "srnčího pelíšku" se vracím potmě a poslepu. Ptačí písně ustávají, krátce se ještě kdesi ozval kalous a pak už se mým lesem rozhostilo blaživé ticho noci, která přeje spáčům sladké sny.


Neděle 22. dubna 52
Za svítání jsem posnídal bílý chléb s brazilskou luštěninovou pomazánkou, malou přesnídávku z jablek a banánů, oblékl jsem zimní kabátek, přes hlavu natáhl kápi a šel jsem se projít po chladném ranním lese.
Pěkná procházka. Sluníčko vstává, obloha je čistá, bude hezký den. Chodím pomaličku s rukama v kapsách od jednoho kraje lesa k druhému, dívám se ven do širých dálav a pozoruji na přilehlých polích a lukách pasoucí se a běhající zajíčky a srnky. Je to krása.
Před dvěma roky jsem byl touhle dobou ve vlaku na cestě na letiště směr Tahiti. Tolik dlouho a důkladně jsem se na tu cestu připravoval, a zase se mi nepodařilo tam zůstat! Tehdy jsem se po návratu zařekl, že nadosmrti už nikam co ciziny nepojedu, protože jsem zjistil, že nejlépe je mi vlastně tady u nás doma, na té naší Českomoravské vrchovině, v mé vlasti milené, kde žijí se mnou v lesích srnky - ale co je tam, v té daleké nehostinné cizině? Nic. Jen cizota.
Tehdy, před těmi dvěma roky, byl táta ještě dobrý; chodil po nákupech, zajímal se o všecko - vybavuji si například dodnes živě, jak jsem ho po návratu z Tahiti potkal za jednoho takového krásného dne, jako je ten dnešní, jít právě z nákupu, jak jsem mu pomáhal nést tašku a jak dali jsme se do řeči o tom, jak je krásně a jak mne to táhne ven do přírody, do lesů, za srnkami. Tehdy byl táta ještě dobrý; sice pletl nákupy, ale byl dobrý; chodil špatně, ale chodil. Až někdy na podzim toho roku se asi dvakrát na ulici svalil, takže ho lidé zvedali a přiváděli domů celého špinavého, poškrábaného a odřeného. A pak už se bál jít sám ven a nechodí tam teď už vůbec, ani na ten balkón už ho nedostanu, ježto říká pořád, že mu není dobře.
Je neuvěřitelné, jak může člověk tak sejít za pouhé dva roky. Copak asi teď doma dělá? - Nic. To je to nejhorší. Jsem zvědav, jak budu vypadat já za třicet let, až budu v jeho věku. Kdo se pak postará o mne? Špatně chodím na bolavých nohou už teď, ale do lesa, za srnkami, ještě naštěstí dojdu. Zatím. Začínám si toho vážit; bez lesa umřu, to by nebyl život, ale živoření.
Po ranní procházce jsem usnul a zdál se mi ošklivý sen, z kterého jsem rád procitl. Byl jsem někde mezi lidmi a ztratil se mi tam stan. Velmi živý sen a velmi uvěřitelný, známe-li lidi a jsme-li obohaceni zkušenostmi s nimi. Vyptával jsem se známých i neznámých tváří, povědomých i zcela nepovědomých, zdali neviděly můj stan. Nikdo nic nevěděl ani neviděl, ale podle výrazu tváří jsem poznal, že mi lžou a něco tají. Jeden z povědomých obličejů, jediný z těch lidí všude kolem, naznačil pouze záhadně, že tady mezi těmi lidmi se už se stanem neshledám; a že prý ho najdu nejspíš někde vyhozený na skládce odpadu. Nevěřil jsem mu; nevěřil jsem tak nesmyslnému důvodu a počínání. Ale záhy jsem si na toho proroka vzpomenul, když jsem skutečně svůj stan našel mezi odpadky, neukradený, ale poničený. S láteřením na celý lidský rod jsem potrhaný stan marně spravoval. Ten bezvýrazný prorok měl pravdu.
A tak je to se vším v našem životě. Zdráháme se uvěřit příliš nesmyslným, zdánlivě nemožným možnostem, a až teprve vlastní zkušenost utvrdí nás o skutečné pravdě.
Odpoledne jsem dojedl poslední jídlo. Je opět krásně teplo a slunečno, panuje ticho volné neděle a nikdo neruší můj klid. Svlékl jsem se donaha, vyložil do suché trávy pokrývku a natáhl se na hřejivé sluníčko.
Po chvíli jsem vstal, abych si přinesl něco pod hlavu. Ihned jsem kousek ode mne spatřil v lesní trávě zmítající se klubko dvou těl. Zhrozil jsem se. Byly to dvě zmije, které se právě objímaly v milostném zápalu. Kousek ode mne, na dohled od místa, kde jsem stál a strnule se na ně díval!
Přikradl jsem se opatrně blíž, protože tím směrem leží můj "srnčí pelíšek" a stojí můj stan. Zmije se najednou oddělily a blížily se ke mně. Několikrát jsem zadupal. Nebylo to mnoho platné, zastavila se jen jedna zmije, zatímco druhá se zvesela plazila dál, obkroužila mne a nepozorovaně se vrátila ke své družce.
Byl jsem tudíž v jednu chvíli v nezáviděníhodném postavení uprostřed dvou jedovatých hadů. Přesto jsem se jich nebál. Zmije si vesele spolu hrály, čile se pohybovaly, vyplazovaly rozeklané jazýčky a bylo na nich znát, že mají radost z pohybu na jarním sluníčku.
Budiž jim to přáno, ale já jsem tím úplně ztratil jakékoliv potěšení z dalšího slunění, když se to kolem hemží hady, to je, myslím, pochopitelné.
Sbalil jsem si věci, pokrývku, knížku i vojenský klobouček a přesunul se raději pod stan. Stejně už se sluníčko pomalu zase začíná schovávat za okolní stromoví a dělá se chladno.
Letos je vidět zmije brzo. Loni jich bylo nejvíc až k podzimu. Radost z toho nemám, ale co se dá dělat? Také zmije jsou součástí přírody a mají právo na svobodný život, jako já a jako srnky.
Půjdu radši na procházku, dokud je ještě světlo. Našlapovat budu nyní i v dalších dnech asi obzvlášť obezřetně...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm