Misantrop: Srnonoš 4.

28. září 2018 v 12:50 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 24. dubna 52
Dnešního dne, na svatého Jiří, přesně před šestadvaceti lety, jsem poprvé vyšel ven do přírody pod stan. Bylo mi tehdy rovněž šestadvacet let. Ó krásné mládí!
Ráno za svítání mířím liduprázdnými ulicemi a ranními mlhami do lesa, do svého "srnčího pelíšku" a za ostatními srnkami.
V dálce na pastvině vidím hned první čtyři v soudržné pospolitosti. Jedna z nich je bílá jako Sertoriova laň. Albín. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. To je velká zvláštnost a vzácnost. Skoro taková vzácnost, jako je v dnešní době, nebo abych nepřeháněl, bude v budoucí době bílý člověk. Ten je v současné době nejutiskovanější, nejbezprávnější, nejnenáviděnější a nejpronásledovanější většinou obyvatelstva, určenou celosvětovým spiknutím k otročení podřadným špinavým plemenům a ke konečnému vyhlazení - jako ostatně vše, co je na světě krásného, ušlechtilého a vznešeného. Týká se to i mne.
Krása, čistota, přirozenost, moudrost a šlechetnost jsou vlastnosti, které jsou nyní bity a mlety ze všech stran jako žito. Stávají se vzácnými albíny a bělochy dnešní zvrácené doby, naplněné lží, křikem, nenávistí a rvačkami.
Jen v přírodě, hluboko v lesích, kde skrývají se něžné, plaché srnky, lze ještě najít klidné ústraní, tiché zákoutí a mírný život. Jen tady je má nezdolná tvrz před úchylnostmi lidského světa.
Pod deštěm zkropeným stanem, v mém "srnčím pelíšku", jsem posnídal a prospal se pak ještě trochu až do poledne.
Venku je teď krásně. Vstávám, abych si protáhl tělo a ohřál se na sluníčku. Tady je hezky. Opatrně našlapuji a očima pátrám po zmijích. Není po nich ani památka, jen ještěřička se občas mihne pod nohama.
Na chvilku jsem si sedl na paty a mžourám do sluníčka. Kolem si hrají v již olistěných břízkách lužní sýkorky a trávou se proplétají brouci a mravenci. Je tady hezky. Nic mi tu nechybí, nic nepřebývá, štěstí mám vrchovatě; jen lidí mám po krk svatosvatě.
Jsem srnčí albín tohoto světa. Ale zatímco ostatní srnky srnčího albínka mezi sebou klidně snesou, lidé se k odlišným jedincům nechovají tak lhostejně. Odlišnosti jsou živým terčem lidských hněvů. Stačí se jen zeptat takto: Na kterou z těch čtyř srnek by asi zacílil myslivec nejdřív? Myslím, že odpověď je jasná.
Albín znamená bílý. Takhle pěkně se jmenovala moje korouhvecká babička Albína. Česky to je Běla. Albín by tedy mohl být po česku Bělan.
Odpoledne jsem vyrazil na malou pomalou procházku po lese. Je hezky. Je krásné jaro - krásné mládí přírody. Podběly odkvetly, majíce hlavičky už jen bíle ochmýřené jako já, ale žlutě kvetou blatouchy a bíle stromy a celé koberce šťavelů. Krásná vesna procitla ze sna a hýří svěžími barvami mladosti.
Měli bychom si vážit, nesmírně vážit svého mládí, dokud je máme a jsme v rozpuku životních sil. Příliš záhy vše pomíjí. Co platí pro přírodu, platné je i pro nás, pro její děti. Jaro a mládí, ta dvě nejkrásnější období našich životů, trvají krátce a brzo pominou. Ano, znovu se vrátí jaro i zima nastane zas, jako všechno na světě se vrací v neomylném koloběhu; každé roční i dějinné období, každá společenská nálada, každé ovzduší, každá dobrá i zlá doba někdy skončí a vrátí se zas; věčný je ten života kvas, jemuž je vyměřen krátký jen čas. A budeme-li poslušní a hodní, stejně jako budeme-li se vzpírat a zlobit, vrátí se všecko dobré i zlé stejně znova a znova a zas.
Nám se zdá, že bojujeme a že nejsme nevědomými účastníky dějinných zvratů a zápasů. Ano, bojujeme, a víme proč a za co bojujeme, a nejsme tak úplně nevědomí, protože prostě nemůžeme jinak; sami jsme součástí veškerého toho opakujícího se dění, i když trpíme, vzrušujeme se a umíráme za "lepší příští", které by ovšem bez nás, bez naší vlastní oběti a bez obětí těch, které my sami k tomu účelu obětujeme, nikdy nepřišlo, tak jako ono stejně přijde. Všechno nakonec přijde, dobro i zlo, jaro i zima, všecko už bylo, je a bude.
V přírodě vládne nyní jaro, v lidské společnosti teď panuje mrazivá zima, nanejvýš chladné předjaří; a ti, kteří slyší i trávu růst, zaslechli prý pukat ledy. Bude asi povodeň, půjdou kry; uchylme se proto raději poněkud dál a výš od hlavního toku - to bude bezpečnější.
Na procházce lesem si opatrně vykračuji suchou loňskou trávou, abych nešlápl na nějakou zmiji. Jedno "hádě" jsem v trávě skutečně objevil. Byl to však jen tlustý slepýš, který na svou obranu znehybněl tak, jako by to byl osikový klacík nebo bukový kořínek. Posadil jsem se pod břízku mezi dvě fialové lesní violky, když jsem nejprve zevrubně prohlédl okolí, zdali se v trávě neskrývá onen pověstný had. Nic tam nebylo.
Jednu menší zmiji jsem viděl až při návratu k mému "srnčímu pelíšku". Ležela na přístupové cestičce stočena do klubíčka, a když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že ona se na mne také dívá.
Po chvilce vzájemného pozorování rozmotala zmije své závity a odplazila se klidně a beze spěchu do díry pod smrčkem. Bylo to nedaleko od stanu, skoro přesně v tom místě, kde jsem na ni narazil jedné pozdněletní noci loňského roku.
Inu, co... Žil jsem kdysi v lese už s vosami, s mravenci, s pavouky, s ještěrkou, s králíčkem, s hraboši i žabičkou. Jak to tak vypadá, je zřejmé, že letos zde budu žít nejen se srnkami, ale i se zmijemi - pořád je to lepší, příjemnější, klidnější a dokonce i bezpečnější, než žít s lidmi.


Středa 25. dubna 52
Dnes jsem si udělal malý výlet k Přehradě. Ne že bych byl zvědavý na tamní rybáře, konající své neužitečné a zkázonosné dílo, neboť jejich zabijácká "zábava" je pro mne cosi naprosto nepochopitelného a odpudivého, ale rád se v okolí těch rybníků procházím, hlavně po naučné stezce, která vede podél přirozených zákrutů potoka, v němž plavou rybky, a divokými skalnatými zákoutími. Vždycky si sednu na lavičku s výhledem do krajiny a pak se vracím opět přes lesy a louky kolem kravína.
U toho kravína jsem se dnes poněkud zdržel. Příčinou byly samozřejmě zdejší kravičky, které se, chuděrky, po mně tak smutně a toužebně dívaly, když jsem šel kolem, že mi to mohlo až srdce utrhnout. Ona se ta jejich "vesnička" sice nazývá "kravín", ale je to spíš vězení.
Přistoupil jsem až k ohradě, v místě, kam není vidět ze strážního domku. Většina krav se mne polekala a utekla, ale čtyři nejstatečnější z nich, a nejzvědavější, zůstaly a přivábeny ke mně mým tichým bučením, shlukly se přede mnou.
Natahoval jsem k nim své holé ruce, stále k nim hovoře jejich řečí. Nic jsem v rukách nedržel, nic hmotného jsem jim nepřinášel, a ony přesto k mým prázdným dlaním, které hladily, natahovaly vlhké čumáky a dlouhými drsnými jazyky je s láskou a vděčností olizovaly.
Můžete to pochopit? Člověk přijde za kravami jen tak beze všeho, a ony jsou rády, že je s nimi. Těší se jen z toho, že s nimi tento člověk je, a jsou smutné, když ten podivný člověk, který je hladil svýma rukama i očima a konejšil svou tichou mluvou, zase odchází, kam je mu libo jako svobodný tvor, jímž žádná z těch nešťastných hodných kraviček není a nikdy nebude. Dokážete to vůbec pochopit? Co to bylo za člověka? A byl to vůbec - člověk?
V lese u tůňky jsem se musil posadit na lavičku, aby se i mé myšlenky usadily a nerozutíkaly se. S kravami bych si rozuměl, jako s každým mírným tvorem, s kterým se dá prostě jen být a mlčet. Myslím, že právě to je ten důvod, proč si tak rozumím s chudákem starým tátou, který je na tom teď stejně tak bídně jako nějaké domácí zvířátko. Nic rozumného z něj už nevypadne, ale právě proto ani nic namyšleného, nic nabubřelého, nic pyšného, nic urážlivého - zkrátka nic, co dělá z běžného člověka takového nesnesitelného náfuku, otravu a protivu. S takovými neškodnými tvory, o kterých si můžeš být jist, že neublíží, je radost být, a oni jsou rádi s tebou. Proto si tak rozumím s kravičkami a se srnkami, a proto si tak nerozumím s lidmi.


Pátek 27. dubna 52
Ráno o půl šesté vycházím krokem kradmým z ještě spícího domu do téměř liduprázdných ulic. Je chladno jako v zimě, počítač ukazuje pouhé čtyři stupně Celsia. Mrznou mi uši, zebou mě ruce, ale duši hřeje pocit volnosti a svobody, který zažívám pokaždé, když opouštím město a směřuji odtud ven do přírody, do lesů, mezi divoká zvířata, mezi plaché srnky a do svého "srnčího pelíšku", ukrytého před dotěrnými pohledy lidí.
Sluníčko stoupá nad obzor, ptáčci zvesela poskakují, poletují a pískají mi do kroku, za posledními domy už nepotkat ani lidáčka a já se stejnou jarou radostí, mladistvou hbitostí, živostí a silou zanechávám za sebou město i lidi a stoupám křepce vzhůru do lesa.
Zanechávám za sebou i mého starého dobrého tátu. Ač nerad a s určitou starostí, ponechávám jej na příští tři dny na pospas péči mámině, podle mne nedostatečné. Ale i ona už je vlastně stará a nemocná a unavená... Ale pořád je na tom lépe než chudák můj hodný táta.
Když jsem byl včera doma, táta se dvakrát omylem vymočil v kuchyni do odpadkového koše, místo do mísy na záchodě, a přitom si pomočil také spodní prádlo i svrchní oblečení. Máma se zuříc proměnila v běsnou dračici, kterou jsem musil krotit a tišit. Musil jsem to po něm uklízet, vytřít podlahu, umýt koš a tátu převléci. Neudělal to poprvé a pravděpodobně ani naposled. Lze spíš očekávat ještě větší zhoršení jeho duševního stavu. Teď už je na tom hůř než leckteré domácí zvířátko, které lze naučit nebo navyknout vykonávat svou potřebu na určeném místě, ale táta už tuto schopnost docela ztratil. Táta všechno staré zapomíná a nic nového si nepamatuje. Je to děsné, jak schází na duchu i na těle.
S těžkým srdcem jej proto ponechávám na starost jen mámě; ale kdybych kvůli němu zůstal doma, mnohem tížeji bych nesl smutný pohled z oken bytu jako z vězení na rozjásanou jarní přírodu venku, nemoha v ní ve dne v noci být a těšit se z ní. Byl by to nesnesitelný život; doma smutek, bezmoc a trápení, a venku zatím radost, rozpuk a veselí.
Ani táta, ani máma mi nic nevyčítají. Chudák táta to nejspíš ani nechápe a máma sice vytkne občas třísku výčitky, ale jinak chápavě mlčí, protože ví, jak obětavě jsem se o tátu staral v zimě, když byla dva měsíce v léčebně, i po jejím návratu, a že z celé naší rodiny, včetně nejbližších příbuzných, jsem já jediný, kdo pomáhá svým starým rodičům, kdo jim obstarává nákupy, pochůzky, kdo uklízí, myje nádobí, opravuje a vůbec udržuje domácnost v chodu a čistotě - máma by to už sama nezvládla a ostatní blízcí nemají čas ani ochotu, protože s námi nebydlí a ostatně mají své vlastní životy, starosti, děti a práci. Ani na cizí lidi, kteří se úklidem zaměstnávají za úplatu, není v tomto směru spoleh. Kupříkladu zrovna asi tak před týdnem si máma najala jakýsi místní podnik, aby nám umyli okna, nevím, kolik peněz si za tu službu řekli, ale rozbili při tom jednu žaluzii, nechtěli se ke škodě znát, zapřeli ji a odmítli opravit, musil jsem to nakonec spravit zase jenom já a vůbec si myslím, že to je nepoctivý podnik, který jen zneužívá a podvádí takové nemohoucí stařečky, jako je máma a táta. Opravdu se spolehnout mohou jenom na mne. Proto máma zřejmě tak nějak uznává, i přes svou nízkou míru chápavosti, že si zasloužím oddech od toho všeho domácího chátrání a umírání a že mám nárok a právo potěšit se dva až tři dni naopak rozpukem jara a zázrakem zmrtvýchvstání v samotném lůně matky přírody.
Ano, těším se z volné jarní přírody a ze svobodného života uprostřed ní, ale v myšlenkách se často vracím domů, drže se s tátou pomyslně za ruce tak, jako bych nikdy neodešel. Duchem jsem stále s ním, tak doufám, že snad to vnímá a cítí stejně jako já. Víc dělat nemohu.
Dnes je chladno. Štěstí, že alespoň svítí hřejivé jarní sluníčko, takže sedě v závětří mohu si pohodlně a příjemně dumat, přemýšlet a rozjímat v prostředí chlácholivé zeleně. Mohu se procházet, toulat a putovat, kudy mi napadne. Jsem svobodný jako neposední ptáci, svobodný jako zajíc, jako srnky, kterých je plný les. Ach, ta svoboda! Svoboda v lesích je báječná věc.


Sobota 28. dubna 52
V lese probouzí se nový svěží den a já s ním. Trochu nám za jitra krápe.
Mám tady s sebou knížku, kterou jsem objevil v naší domácí knihovně. Jmenuje se Domov a napsal ji český spisovatel Josef Hais Týnecký, který pocházel z kraje od tátových rodných Klatov - proto ji také máme v naší knihovničce.
Čte se v ní dobře; ty krátké příběhy, vzpomínky a vyprávění z rodného kraje a přírody Pošumaví připomínají svým slohem například Planinu ticha Stanislava Vodičky. Domov Josefa Haise Týneckého je však více prodchnut láskou k vlasti, k naší krásné české zemi a českému jazyku vůbec. Však je také velká většina psána v dobách naší národní poroby za druhé světové války. A je to zákonitý jev, že vždy v nejtěžších dobách národního ohrožení vzniká zas a znovu vzepětí opačné: národní obrození.
Vidíme stejné pochody i dnes, kdy naše země už dávno ztratila samostatnost a sám národ i jazyk český ohroženy jsou v samotném svém bytí. I dnes se tím pádem zvedají první zárodky našeho dalšího národního obrození, k němuž se snažím svou drobnou měrou budit lidi i já, a už teď se těším, až zase jednou budou se slavnostním jásotem strhávány cizojazyčné nápisy a cizí vlajky, jako tomu bylo po obou světových válkách s nápisy a prapory německými. Jen se obávám, že se to opět neobejde bez další celosvětové pohromy.
O posledních svátcích jsem procházel ulicemi. Všude vlály naše české zástavy, i na budově obecního úřadu; jen ze zdi zdejší knihovny trčel ohavný modrý prapor Evropské unie!
Pochopitelně: její ředitel je nadšený eurosvazák, obdivovatel všeho západního a zásadní odpůrce všeho českého. Na vedení zdejší veřejné knihovny je to znát: staré dobré knihy s vlasteneckým obsahem se nenápadně vyřazují, aby jejich místo zaujaly nejnovější plytké románky pro ženy a dívky, škváry o pohlavních zvrácenostech, o soužití promíchaných lidských plemen a o islámu. Když jsem viděl, jaká současná "veledíla" tam přibývají, na úkor starých dobrých skvostů národního i světového písemnictví, chodil jsem si tam půjčovat knížky už jen velmi nerad, ba přímo s největším odporem. A když jsem zjistil, že stará dobrá česká díla jsou volně dostupná na stránkách počítačové sítě, přestal jsem do té protivné "euroknihovny" docházet úplně.
V poslední době čtu výhradně staré české spisovatele, kteří kdysi psávali překrásnou češtinou, jakou se už dnes nejen nemluví, ale dokonce ani nepíše. Dnes si skutečný a zapálený český vlastenec, za jakého se hrdě a právem považuji, nikde nepočte. Vše je plno hrubých výrazů, cizích slov a mluvnických a pravopisných chyb, nemluvě o naprosto úchylném a zvráceném obsahu. Nejlepší jsou staré české knížky. A povšimni si, drahý čtenáři, že ani já už nepoužívám tolik slov cizího původu, jako dřív.
Domov Josefa Haise Týneckého je právě takovou starou českou knížkou, jaké rád čítávám. Jeho (a tátovo) rodné Pošumaví bych jednou zase rád navštívil. Jednou se tam rozjedu znovu. Nikam do ciziny už mě to neláká. Kdybych měl někam jet, tak jedině poznávat krásy rodné české země. A když přece jen za její hranice, pak jistě ne na západ, nýbrž na východ, kde to vlastně ani není tak úplně cizina, rozumíme-li správně pojmu slovanská vzájemnost. Na ten prohnilý, zkažený a nebezpečný Západ bych už nejel.
Dnes už mnoho lidí začíná vidět a chápat, že jsme nalítli Západu, který nás vždy jen zrázel, zneužíval a dobýval; chápeme, že jsme ve vidině něčeho lepšího vlétli do otevřené klece, kterou za námi Západ uzavřel, a že nyní jsme sami, všemi opuštěni, slabí a malí a lidu příliš hloupého a bojácného na to, abychom dovedli prorazit umný ten lapák, pro nás lstivě přichystaný, a vzlétli opět ke svobodě.
Bývalý mocný Sovětský svaz nás, malé a slabé národy, kdysi opustil a zanechal opuštěné. A nynějšího našeho velikého slovanského bratra, tam, na ruském východě, který se opět pozvedá k samostatnosti a velmoci, zrazujeme nerozumně zase my.
Lákalo nás, lákalo západní pozlátko už dlouho a dávno předtím. A my se jím zlákat nechali. Zapomněli jsme na války, které proti nám Západ rozpoutal, na porobu, do které nás uvrhl, na zradu, které se na nás dopouštěl. Poválečné nadšení, obrana vlasti a radostné budování naší vlastní země se záhy změnilo ve všeobecný obdiv k západním "hodnotám": k jeho nakradenému bohatství, k jeho špinavým penězům, za něž lze koupit a prodat všecko, úplně všecko, i lidi i jejich hrdost a čest, i lásku a nenávist, zaprodat lze za peníze i naši vlastní zemi a její bohatství, které v potu tváře pro nás nashromáždili a krví bránili naši předkové.
Západ umí všecko jen křivit a kazit. Zkřivil a zkazil nakonec i naše duše a naši slovanskou povahu. Někoho zkazily peníze, přepychové vozy, prodejné ženy, někoho zkřivilo západní "umění", západní filmy, západní hudba, pití a kouření a omamné látky, západní oblékání a účesy, jejich zkažené jídlo a nápoje - všechny nakonec unesl a dostal pod svou moc západní způsob života. To neviditelné, plíživé podvratnictví rozvrátilo dlouhodobým působením i veškerý náš bodrý lid. Podlehli mu všichni zdola až nahoru.
Proto je nyní tolik nezbytné začít zachraňovat poslední zbytky naší národní svébytnosti, kterou ztratíme brzy zcela, neodvrátíme-li se od Západu zpět k nám, ke všemu, co je ryze české, co je slovanské a co je východní. Jen v tom je naše naděje a záchrana. Proto je třeba číst staré české spisovatele a národní buditele, jako je třebas právě Josef Hais Týnecký, kterého čtu nyní já.
Dnes prvně slyším kukat kukačku. Bez jejího nezaměnitelného hlasu by bylo správné jaro neúplné. Je také citelně tepleji, než bylo včera. Dalo by se i opalovat, ale odrazuje mne ještě příliš živá vzpomínka na ty zmije, které jsem tady viděl. Čas na slunění ještě přijde, a nejlepší je to stejně potom v létě někde u vody.
Vzduch je úplně prosycen pylovým prachem; nejlépe je to viditelné v slunečním jasu. Občas si musím promnout oči, protože pyl do nich vmetený škrábe. Boty mám dožluta poprášeny, zežloutla i tráva a zem, a když dupnu, rozletí se zpod nohou kotouče žlutého prachu.
Do rozhlasu volal jakýsi zvrhlík, že prý co to je za žlutý písek, že má od něj zaprášený celý vůz; chtěl si jej očistit v myčce, ale tam bylo ze stejného důvodu mnoho zákazníků, a tak musil jet kvůli tomu až do Rakouska. Teprve tam bylo u myčky prázdno.
Mají to ti lidé starosti! Já takové starosti nemám. Mám jedinou starost, a to tu, aby mne v lese žádný takový zvrhlík neviděl.
Dnes jsem zapomněl, že je volná sobota, a vyšel jsem neopatrně na pěšinku, která vede skrz les a po níž občas nějaký výletník projde. Zapomněl jsem na ostražitost, a už to málem bylo! Zahlédl jsem jasněmodré tričko, a už jsem spěchal jako plachý srnec odtud! Snad mne neviděl.
Ale nestarám se valně ani o to a dál se potuluji jen těmi nejhlubšími částmi lesa, tentokrát už mimo jakoukoli lidskou pěšinku, kromě těch mých, tajných, jakoby srnčích.
Západní badatelé, neznající češtinu, si marně lámou hlavy nad významem slova Cernunnos. Cernunnos zní českým uším podobně jako "černý nos"; já ale myslím, že je to původně české slovo "srnonoš", ve smyslu "nositel srnčí podoby" (podobně jako zbrojnoš, listonoš, světlonoš aj.), nikoli nos jako takový! A ten už dnes (ani zítra) raději z lesa nevystrčím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm