Misantrop: Srnonoš 5.

28. září 2018 v 13:00 | Misantrop |  Srnonoš

Neděle 29. dubna 52
Dnes ráno jsem musil jít až do předměstského Liboháje ke studánce pro vodu, protože nikde jinde blíž není.
Raději se jí příště vybavím v dostatečném množství doma a přinesu si ji odtud, než abych musil znovu podnikat takovou strastiplnou cestu mimo svůj srnčí les a do říše lidí.
Již na okraji lesa stálo nějaké lesklé vozidlo, zřejmě důkladně omyté v myčce od toho "hrozného žlutého písku", to jest od pylu. A kdosi tam cosi hulákal opilecky zhrublým hlasem do ticha ranní přírody, až se to rozléhalo široko daleko.
Takový rámus hned zrána nemám rád a s lidmi, kteří jej tropí, navíc zřejmě opilými, se nerad střetávám, takže jsem je obloukem skrz les obešel a z toho lesa jsem potom viděl, že po cestě někdo běží.
U kříže mne nepříjemně udeřily do očí červenobílé pruhované pásky, vyznačující dráhu pro závod kol. Zakladatelé a budovatelé zdejšího Liboháje by se asi velice podivili, k čemu všemu nyní slouží jejich původně poklidné procházkové sady pro občerstvení duše na pěšinkách s lavičkami k příjemnému posezení pod lipami a břízami. To, co z toho udělali jejich nynější potomci-pitomci, to už není Liboháj, ale závodiště o to, kdo dřív tento kdysi tak půvabný háj zničí.
Kdysi krásný Liboháj přetíná v půli v nové zkažené době ještě k tomu vypleněný svah sjezdovky, přes kterou přecházím k prameni. Zdola od chaty na mne štěká pes a pán ho vztekle utišuje: "Co řveš!"
Takže další řvaní a hulákání a rámus.
Konečně naplňuji prázdnou láhev pramenitou vodou, také čím dál horší než původně, sypu do ní rozpustný nápoj v prášku, zamíchávám a vracím se nejkratší cestou zpátky, jen jinudy, abych se vyhnul těm lidem. Nálada na jakékoli další procházky v tomto příliš lidském prostředí mne už přešla. Už abych byl zpátky ve svém srnčím lese a ve svém "srnčím pelíšku"!
A právě dnes je v něm tak krásně a tak tiše! Jen ptáčci mile šveholí a jeden z nich, sýkorka koňadra, cosi dlouho zobe přímo v předsíňce mého stanu. Jak milé!
Je sucho. Všechny lesní louže a tůňky vyschly, včetně té mločí. Kam se asi ten mlok vrtnul? Snad zalezl do nějaké vlhké díry v zemi a čeká, až zaprší. Mně to sucho nevadí, naopak, já mokro rád nemám, a aspoň třeba bude méně komárů. Dnešním dnem nicméně první dva obtížné pisklouny znamenám.
Je teplý večer, letos také úplně první. Je to příjemná změna, ale myslím, že má za následek zvýšený příliv lidí v přírodě. Na kraji lesa stojí zase nějaký stříbrný vůz. Krátce jsem z něj dokonce zaslechl linout se zkreslenou dunivou hudbu. Vsadím se, že ten zvrhlík uvnitř sedící nenaslouchá večerním ptačím zpěvům, jako já, a nekochá se vůkolní jarní zelení, jako já, nýbrž čumí tupě do obrazovky přenosného telefonu a nechává si vymývat mozek rozhlasem. Kvůli čemu tedy vůbec do té přírody jezdil? Možná jen kvůli nerušenému užívání zakázaných omamných látek anebo kvůli souloži na zadním sedadle jako v Americe. Však říkám, že je to zvrhlík.
Promiňte, jestli se snad cítíte uraženi, že nazývám každého člověka zvrhlíkem. Ale vždyť také jsou všichni lidé zvrhlíci! Jedni jsou zvrhlí buď pohlavně, anebo milují americké krváky, druzí to mají pomotané v hlavě a jsou zvrhlí světonázorově anebo politicky, a úplně všichni lidé jsou pak zvrhlíky přírody.
Jeden z nich mně právě stojí v cestě. Dnešní noci půjdu domů asi jinudy.


Pondělí 30. dubna 52
Cernunnos (srnonoš) je paroháč, a nestydí se za to.
Rčení "nasadit někomu (vždy žena muži) parohy" je jedno z ustálených rčení, jejichž původní smysl byl časem, snad vinou křesťanství, zkomolen a odchýlen až do nesmyslu.
"Mít (nosit) parohy" znamená být podváděn nevěrnou manželkou, což je pro muže velice zahanbující, a to často až natolik, že je schopen ze žárlivosti i vraždit.
Ale proč je vlastně ostudou mít parohy a být takto "paroháčem"? Vždyť v přírodě jsou zvířecí parohy naopak ozdobou a zbrojí jeleních, dančích, losích, srnčích samců, jsou jejich takřka královskou korunou, jíž se mohou právem pyšnit, a ne se za ni stydět, jako muži! Zde je zřejmá nesouvislost nějaká.
Podíváme-li se do starověkých bájí, uvidíme, že původní smysl toho rčení leží zcela jinde a nemá se žárlivostí ani se zahýbáním muži vůbec nic společného.
První ženou, která kdy jakému muži nasadila parohy, byla bohyně Artemis, která takto potrestala mladého lovce Aktaióna, když ji byl spatřil nahou při koupání. Aktaión se jejím kouzlem celý proměnil v jelena, ztratil i lidský hlas a vlastní lovečtí psi jej roztrhali.
Tolik pověst.
Vidíme tedy, že naše rčení "nasadit někomu parohy" zakládá se na pomýleném původním významu.
Kdybychom hledali jiný bájný příběh, který by lépe vystihoval rčení "nasadit někomu parohy", pak bychom jej našli spíše v pověsti o Amfitryónovi, jehož manželku mu svedl sám Zeus proměněný v Amfitryóna. Ale ani v této "amfitryonské historce" nenasazuje muži pomyslné parohy žena, protože Alkména vlastně neví, že se neoddává svému muži, nýbrž bohu v přestrojení.
Friedrich Nietzsche píše, že toto "cizoložství boží" je základem pověsti o Mariině takzvaném neposkvrněném početí.
Od těch dob jsou parohatí muži předmětem výsměchu v životě i v umění komediálním, například v Molièrově frašce Domnělý paroháč.
A parohy dostaly se nakonec i do tohoto pěkného latinského přísloví:

CORNUA QUI FECIT, NE CORNUA FERRE RECUSET
Kdo nasadil parohy, ať je sám neodmítá nést


Úterý 1. května 52
Máme za sebou zdárně slovanskou noc ohňů. Dým, který v noci naplňoval vzduch, se rozptýlil, výkřiky a výskot utichly, nad východním obzorem vstává rudé slunce, nad jižním se dosud skví bílý úplněk takzvaného "Buddhova měsíce", a já na úsvitu nového dne a nového měsíce kráčím ještě spícím předměstím k lesu za srnkami.
Je zvláštní, že té právě uplynulé slovanské noci ohňů se stále říká "pálení čarodějnic", třebaže přece musí být každému jasné, že v dobách temna a náboženského útlaku šlo jen o čistě krycí označení, aby se vlk křesťanství nažral a koza slovanské slavnosti zůstala celá.
Každému to musí být zřejmé, stejně tak, jako to každému zřejmé není. Zapomněli jsme. Zapomněli jsme v době svobody, že už se můžeme zase vrátit k původnímu názvu, a zůstali jsme u "pálení čarodějnic".
Nejspíš je to tím, že nežijeme dosud v době svobody a že křesťanství má nad námi ještě příliš velkou moc na šíření a udržování svých bludů, jejímiž prostředky nás stále drží v bázni a pokoře.
Je neuvěřitelné, že stále ještě nejsme svobodni a že stále nad našimi životy bdí jakási vyšší moc, která neustále dbá o to, abychom nikdy svobodni nebyli, a to den co den a pořád víc a víc.
Ale tak jako ta zločinně spolčená, spiklá, celosvětová moc dychtí zotročit mého ducha a srazit mé tělo na kolena, tím dvojnásob letím k svobodě, tím dvojnásobně se pozvedám a hrdě vztyčuji hlavu!
Dnes jsem si vzal s sebou do srnčího lesa přenosný počítač s fotografickým přístrojem. Budu jím pořizovat snímky na památku. Oblékl jsem si na to moji novou letní maskáčovou soupravu z ruského vojenského stejnokroje, vzor "bříza". Vypadá hezky a padne mi jako ulitá. Doufám, že i ty obrázky se povedou.
Začal jsem tedy chodit po lese, hledaje krásná a vhodná místa pro obrázek, ale úplně jsem zase zapomněl, že je volný den, svátek prvního máje, a tím pádem jsem také zapomněl na zvýšenou ostražitost.
Bylo poledne, když najednou vidím přímo před sebou nějaké dvě holky v pestrobarevných šatech. Prošly tiše nedaleko mimo mne lesním průsekem směrem k poli, ale mne si vůbec nevšimly! To je zamaskování!
Šel jsem se oklikou lesem podívat, kde jsou, co tam dělají a kam půjdou dál. Děvčata seděla na kraji lesa a pole na hromadě klád. Já jsem pokračoval po svých tajných lesních cestičkách v obcházení mých oblíbených místeček a pořizoval jsem snímky.
Když jsem došel až k východnímu pokraji lesa, kde moje tajná cestička končí, navazujíc na další průsek, a kde mám pod jedním stromem pěkný vyseděný důlek, šel jsem se nejdřív podívat, jestli někdo někde nejde.
Nikdo tam nebyl. Vyplašil jsem pouze jednoho srnce, který utekl oklikou jako já lesem, opodál vyskočil, krásně plavmo přeskočil průsek, načež zmizel v lese. Zalitoval jsem v tu chvíli, že nemám kameru, abych ten jeho krásný skok natočil, to byla nádhera!
Klidně jsem se nyní věnoval přípravě postavení, vhodného rozestavení a hledání co nejlepšího pozadí pro mé obrázky.
Byl jsem právě hotov, chystaje se k odchodu, když tu náhle zaslechl jsem zřetelný hovor z blízkého průseku, který jsem předtím prověřoval!
Okamžitě, jako když do mne střelí, jsem popadl počítač do jedné ruky a batoh do druhé ruky, a aniž bych se zdržoval s jeho ukládáním do batohu a na záda, utíkal jsem střelhbitě do nitra lesa jako prve ten srnec! Hnal jsem rychle pryč tak hbitě, jako kdysi za mlada, a úplně jsem přitom zapomněl na pokročilý věk i bolavé koleno! Rázem jsem byl vyléčen.
Byly to zřejmě zase ty holky, protože na kládách už neseděly, ale obešly les při okraji pole a tudy se vracely domů. To jsem si vybral den!
Pořídil jsem několik docela dobrých obrázků, které budu doma jistě ještě všelijak upravovat, ty nepovedené jsem rovnou smazal. Některé mé záměry se ne zcela podařilo uskutečnit. Chtěl jsem se například vyfotit s bíle rozkvetlou planou višní, ale přišel jsem pozdě. Z jejich ratolestí právě chvějivě spadaly poslední bílé okvětní lístky. Předevčírem byla ještě obalena květy, a dnes jsou již všecky sváty větrem.
"Škoda," řekl jsem si, "tak zase snad znova napřesrok. Nikdy neváhej a nečekej na nic příliš dlouho, neodkládej své záměry, nebo ti příležitost uteče mezi prsty jako tekutá voda, odvane jako rozkvět jara a mládí, které trvají krátce a pak pominou snad navždy a vrátit se nemusejí. Využij každou chvíli k žití. Budoucnost je nejistá a jaro, mládí i život jsou věci krátké a pomíjivé."
Ale dostal jsem ještě jednu příležitost. Našel jsem jinou višeň a ta měla jednu větvičku dosud ověnčenu kvítím. Podržel jsem počítač tak, aby zabíral přesně jen moji bělovlasou hlavu a tu jednu jedinou bělokvětou větvičku - a obrázek se, myslím, povedl.
Na závěr jsem svlékl veškeré šatstvo a udělal jsem jeden dva snímky, jak se mé úplně nahé tělo raduje z naprosté volnosti uprostřed sluncem prozářeného lesa. Tělo se raduje, raduje se i mysl.


Západ slunce dnes hraje všemi barvami. Procházel jsem se chvilku před spaním po příjezdové cestě do lesa srn, které přede mnou plaše ustupovaly, a v šeřícím se světle jsem obdivoval zelenožlutou nádheru rozkvetlých blatouchů. V lesní tůni naproti jsem tím znepokojil dvojici divokých kachen, které odpluly raději na druhou stranu.
"Ďábel pořádá na svou počest ohavnou žranici z masa zdechlin..." - nebo tak nějak podobně se to praví ve slavné bludařské knize z temného středověku Kladivo na čarodějnice.
To je ale běžná žranice lidí, nikoli moje! Proto žádný strach! Přede mnou nemusí mít žádné zvíře ani ty nejmenší obavy - nejsem ani člověk, ani ďábel.
Lidé říkají: "Ďábel je krutý a nemilosrdný - my též. Bůh ti buď milostiv - my nebudeme."
Lidé jsou tak duchovně zaostalí - do dneška! - že vůbec ani nejsou schopni přisoudit svému úhlavnímu nepříteli jiné vlastnosti, než které mají oni sami. Platí to nejen o náboženských bludech středověku, nýbrž i o současných lžích a výmyslech Západu, namířených proti Rusku. Ale o očividných lžích a výmyslech, ať už se týkají jakéhosi Boha, tohoto nejnezdolnějšího výmyslu v lidských dějinách, nebo nepřítele lidského, o tom nemá smysl si s lidmi povídat a do krve se přitom nepohádat. Proto jsou na světě války - všechny, i ta právě probíhající náboženská válka islámu proti nám, nevěřícím -, proto není na světě mír a dorozumění.
Jak bychom se mohli dorozumět a na něčem rozumném se shodnout? Každý do krve obhajuje jen svůj svatý výmysl, a to prostě proto, poněvadž je to věc vymyšlená a není skutečná. Bůh není skutečný, lidské představy nejsou skutečné, lidské lži, lidské řeči nepopisují věci skutečné - ale ten, kdo neuznává můj vlastní osobní výmysl, je můj nejhorší nepřítel, kterého musím ponížit, potřít, zničit, vyhubit, vyhladit z povrchu zemského... abych... abych...? Abych zůstal se svým posvátným výmyslem na světě - sám?
Dobrá. Buďte sami. Sami se svými lžemi! Já budu také sám - se srnami dobře je mi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm