Misantrop: Srnonoš 6.

28. září 2018 v 13:05 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 2. května 52
Celou noc mi bylo zima jen v té lehké letní soupravičce, špatně jsem spal, ale obléci si zimní kabátek, na němž spočívala moje hlava, mi napadlo až ráno při snídani.
Teprve potom, zahřán kabátkem, jídlem i ranním sluníčkem, jsem znovu usnul a spal jsem spokojeně až do odpoledne.
Není nad pořádný spánek. Bez něho není síly ani nálady vstát a něco podnikat nebo se jít třebas jen docela obyčejně projít. Taková procházka lesem pak chutná docela jinak. Tělo je odpočaté, radujíc se ze zdravého pohybu ve zdravém prostředí, plíce s rozkoší vdechují voňavý lesní vzduch a mysl je rozjařena pustotou a volností. Celý les dnes patří jenom mně!
S takovou báječnou náladou po dlouhém a vydatném osvěžujícím spánku mám chuť na nějaké dobrodružství, mám touhu objevovat neznámé končiny a toulat se bez únavy lesními zákoutími, která jsem pro jejich odlehlost a ztíženou přístupnost dosud neprozkoumal.
A že tu všude kolem takových končin je! Obývám tento les již tolik roků, a přesto tu stále nacházím místa tak tajemná a nedotčená lidskou rukou, jako by to byl ještě panenský prales.
Takové nedotčené lesní kouty se poznají celkem snadno: nenacházejí se tam žádné lidské stopy v podobě jakýchkoli odpadů a odpadků, nenalézají se tam žádné čerstvé pařezy ani nic nedávno uříznutého nebo ulomeného lidskou rukou, pouze staré, zvetšelé a rozpadlé pařezy, a všude jsou tam srnčí pelíšky.
Dojdu-li do takových končin, poznám, že jsem na správném místě, kde se cítím dobře a uvolněně; poznám, že jsem doma.
To na východním konci lesa je to teď jiné. Lesní dělníci si prořezávají cestu k mému oblíbenému zákoutí, kde mám už pod jedním vzrostlým stromem vyseděný důlek. Blíží se každým dnem blíž a blíž a cestu posypávají štěrkem a kamením. Mám obavu, že chtějí vykácet právě ty krásné vzrostlé smrky, jedle a borovice, které se vypínají vysoko nad okolní les a které tvoří ten nejrozkošnější rámec tohoto lesního zákoutí.
Snad kvůli tomu jsem dnes hledal jako věčný bloud nová naleziště opuštěných lesních samot a snad právě díky tomu jsem je také nalezl.
Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu za deště v bouřlivé noci do města pro nové zásoby.


Pátek 4. května 52
To je hrozné! Gramatické chyby jsou už i na dopravním značení!
Všiml jsem si jedné takové včera na náměstí při nakupování. Pod značkou zákazu vjezdu byl na sloupu připevněn nápis MIMO CYKLISTY. Já tedy nevím, ale domnívám se, že to není mluvnicky správné a že správný tvar má být
cyklistů, jako po všech předložkách pojících se s druhým pádem, jako jsou mimo, bez, kromě či včetně. Jsem si tím dokonce jist.
Vidím, že úroveň správného ovládání češtiny, našeho krásného mateřského jazyka, klesá nejen u obyčejného nevzdělaného lidu, ale už i v úředních nápisech. To je něco, co tu ještě nikdy nebylo, čím byla překročena další mez na cestě úmyslného ničení našeho národního bohatství, našeho jazyka, jehož čistota byla doposud nedotknutelná a posvátná jako nám drahé dědictví předků.
Nejde samozřejmě jen o ten jeden chybný nápis, který má na svědomí nejspíš nějaký hodně hloupý úředníček, kterých je teď všude také plno a pro kterého nenašel se jediný spravedlivý v jeho pracovním okolí, kdo by jej na chybu upozornil, nikdo, kdo by vůbec poznal, že tam má chybu. Mluvnických chyb se běžně dopouštějí i v televizi, v rozhlase, nemluvě o mluvě našich vyšších a nejvyšších představitelů. To dřív nebývalo a značí to dosti jednoznačně, že na zodpovědná místa se dostávají hloupí nevzdělanci, že vzdělaní lidé jsou na ústupu a že náš rodný jazyk, ta kdysi tak krásná čeština, zaznamenává hrozivý úpadek. Lépe by se snad naši současní vykořenění euroobčané a světoobčané vyjadřovali anglicky, ačkoli ani to jim nejde pořádně.
Krásná stará čeština by bylo něco, co by mi v cizině chybělo asi ze všeho nejvíc, hned po zvlněné krajině mé rodné českomoravské vysočiny s jejími domácky blízkými lesy a plachými srnkami v nich žijícími. Kvůli nemožnosti hovořit česky, mluvit svým zamilovaným jazykem, jímž vyjadřuji na stránkách svých spisů své nejniternější myšlenky a pocity, ač hovorný dvakrát nejsem a domluvím se i několika jazyky cizími, kvůli češtině bych se určitě brzy z ciziny vrátil, abych ji zase mohl slyšet a jí se dorozumívat.
Mluvit jazykem domova! Může být něco krásnějšího? A může to být vůbec jinak? Když si teď čtu v knížce Domov od klatovského rodáka Josefa Haise Týneckého, teprve vidím, jak krásná čeština může být, jak krásná kdysi byla a jak krásná už není. Kdysi naši vlastenci a obrozenci češtinu hýčkali a mazlili se s ní jako s milenkou, češtinou víc zpívali, než mluvili a psali, a pro každé staré i nové cizí slovo hledali a nacházeli jeho ryze český výraz. Dnes cizácká slova natolik zaplevelila náš domácí kdysi tak krásný a úrodný záhonek zahrady Čech, že už se nikdo ani neobtěžuje s jejich vytrháváním a překládáním. Je to hanba, kam jsme nechali dospět posvátnou a nade vše milovanou řeč našich předků, slavnou řeč českých velikánů, řeč Husovu, Tylovu, Čapkovu...
Ráno po páté proto spěchám dosud ospalými a málo zalidněnými předměstími zpátky do svého "srnčího pelíšku" v lesích, těše se na další četbu z knihy Domov, která tam na mne čeká. Těším se na knihu, která je psána tak krásnou češtinou, že je požitkem si v ní číst a zapomenout na celý současný svět a jeho obyvatele, pro něž, jakož i pro jejich zmotanou a zmatenou mluvu, mám jen slova nesmiřitelné nenávisti a nejhlubšího opovržení.
Několik takových opovrženíhodných obyvatel jsem cestou potkal. Většinou jeli kolmo či vozem mým směrem za město do továrny na výbuchy. Jedna obyvatelka venčila velkého psa, který právě vrče zvedal nožičku a z mého podivně nelidského zjevu se mohl pominout. Ještě že ho pevně držela na vodítku! Poslední nenáviděný obyvatel, kterého jsem na cestě do lesa viděl, běhal na Šibeničním vrchu, u kříže se zastavil a taky chcal jako ten pes. Pak vytáhl z kapsy foťák a dělal si selfíčko (česky by to bylo asi "sebíčko"). Zdola jsem se k němu potichu a nenápadně blížil ve svých nových březových maskáčích až téměř na dotek, ale on mě zřejmě vůbec neviděl! Zase jeden! Ty moje nové ruské maskáče jsou vážně úžasné! Zahlédl mě, až když jsem byl několik kroků od něho, asi se trochu překvapen ulekl a ztrapněn běžel dál.
Tenhle vzorek bez ceny byl posledním člověkem, kterého jsem dnes viděl. Celý den jsem střídavě mnoho pospával a hodně četl, nanejvýš jsem se trochu prošel a protáhl tělo na sluníčku v těsném okolí stanu.
Na delší procházku jsem se dostal až k večeru, kdy slunce už se klonilo k západu. Prudký déšť, který mě stihl, když jsem šel minule v noci domů, provlhčil lesní půdu, čímž vylákal slepýše z děr. Potkal jsem celkem dva. Některé prohlubně se opět trochu naplnily vodou, zkalenou žlutým pylem, ale v mločí tůňce jsem nalezl jen přejetou zčernalou žábu, k níž se slézali hrobaříci. Někdo tudy projel. Možná ti lesní dělníci, kteří při východním kraji lesa opět nasypali do průseku další hromadu cihel a kamení z nějaké bouračky. Děsím se toho, jakou vraždu tady mají v úmyslu spáchat na tomhle rozkošném kousku lesa. Nelíbí se mi to. Překvapen nebudu žádným lidským darebáctvím, jen se utvrdím - a zatvrdím - ve své nenávisti.


Sobota 5. května 52
Hodně spím. To je ale dobře, vždyť jsem se celou zimu kloudně nevyspal a když jsem na jeden den doma z lesa teď na jaře, tak spím také sotva čtyři hodinky. Táta vyžaduje jako malé dítě neustálou pozornost a péči a sám toho také mnoho nenaspí. A pro mne, jako pro člověka tak těžce duševně pracujícího, je častý a dlouhý spánek vůbec životně nutný. Vždyť stále něco spisuji, stále úporně o něčem přemýšlím, stále něco čtu, vypisuji a píši články! Taková neobyčejná duševní činnost si žádá též jí odpovídající náležitý odpočinek. A hodně spánku je jedna z věcí, na kterou se v lese nejvíc těším, na kterou spoléhám a kterou také měrou zvýšenou v tichu lesa dostávám. Ano, do lesa chodím bydlit rok co rok hlavně kvůli zdravému odpočinku.
Přesto i v lese někdy pracuji nejen hlavou, ale i rukama. Dnes jsem kupříkladu robil záchod. Ne nic složitého, jen pouhé dvě klády, které jsem nedaleko našel pohozené, jsem nožem ořezal, donesl a přemostil jimi jednu hlubší prohlubeň nedaleko od mého "srnčího pelíšku". A jednoduchý lesní záchod je hotov.
Zahřál jsem se u té práce, ale pak mi bylo chladno ve stínu. Dostal jsem chuť jít se projít a sednout si někam na sluníčko. Zvědav jsem byl na východní okraj lesa, odkud jsem dopoledne slyšel nějaký tlumený hluk. Ty hromady sutin, které sem dělníci navozili, rozhrnuli v průseku na cestu, ale ty staré cihly a kvádry jsou tak veliké, že se po nich nedá chodit. Výhoda je jedině ta, že se po nich bude špatně chodit i lidem, například v létě houbařům; nevýhoda je však ta, že tím byl pro ně více otevřen můj les. Jednu ženskou jsem dnes viděl zdálky jít tudy při kraji pole. Je sobota. Já se pochopitelně držím v nejhlubších částech lesa, dávaje velký pozor na to, abych si nezkazil dobrou náladu a nerušený požitek ze samoty nějakým nahodilým setkáním s kazisvětem nejapným. Raději vídám srnky a jiné lesní tvory, kteří horce dýchají a v žilách jim koluje svobodná krev.


Neděle 6. května 52
Jestliže tě někdy, takhle po ránu, za pěkného dne, jako je dnes, sedě v pohodě na sluníčku uprostřed tichého lesa, popadne zlá myšlenka, že nestavíš své slávě ani svému životu žádný trvalý pomník čili monumentum, ale že jsi tu jen na chvíli, na momentum - pak věz, že je to pravda.
Jestliže si připadáš zbytečný a nikomu neužitečný; jestliže si myslíš, že jsi osamělý a sám v této pustině srnčích lesů a v lidské společnosti jen páté kolo u vozu - pak opět věz, že máš naprostou pravdu.
Lépe je však být tím vším, neboť znovu věz, že jsou vskutku jiní, než jsi ty, kdo jsou ve společnosti tím pověstným pátým kolem u vozu. Jsou to zákonodárci, soudci, úřadové, novináři, občanští činovníci... - to oni jsou tím nešťastným kolem, jež nazývá se pátým, a žel, je to právě volant, čím oni jsou.
Oni to nejsou, kdo hýbá řidítky, a ty také ne. Nejsem to ani já, kdo řídí směr jízdy. Nejsem ten, kdo strhne řidiče s osádkou do protisměru, nejsem ten, kdo jim udá jiný směr, ani nenamířím celý vůz do skály, do jezera, dolů z útesu. Já jsem spíš ten, kdo nechá vůz vozem, otevře za nejprudší jízdy dvířka a v plné rychlosti vyskočí ven. Pravda, přinejhorším se zabiji, natluču si, sedřu si kůži nebo si zlomím kosti, ale přinejlepším bude můj pád měkčí, zotavím se po něm a bude mi nakonec vysvobozením. Můj pád mě vysvobodil. Dopadl jsem tvrdě, dopadl jsem na dno, ale teď jsem svobodný.
Odpoledne a potom ještě jednou důkladněji večer jsem se procházel při východním okraji lesa. Dělníci za dnešek trochu víc udusali cestu, kterou tu budují, a zabili přitom celkem tři nebohé slepýše. Ještě ani pořádně nezačali něco dělat, a už taková zkáza. Dva slepýši - velký a malý - zemřeli spolu; snad to byla matka s mládětem... Třetí vypadal dosud jako živý. Obrátil jsem ho pro jistotu klacíkem, ale byl už tuhý a také mrtvý. Zkoumal jsem též znovu zčernalé ostatky té přejeté žáby, zda to nebyl ve skutečnosti velký mlok. Možné to je.
Červenka nad mrtvými zpívá svůj navečerní truchlivý nápěv, ale kos, drozd i pěnkava pějí veselou píseň života.
Slunce zapadá. Na jeden den se loučím s mým srnčím lesem a pozdravuji všechny přeživší, kteří jej společně se mnou obývají, všechny dosud živé tvory, kteří v něm dýchají svobodný vzduch a jimž v žilách koluje horká krev - tak jako mně!


Úterý 8. května 52
Ráno po páté chvátám zpátky do srnčího lesa. Oblékl jsem si tentokrát něco teplejšího, poněvadž jitra (a noci) jsou dosud chladná: maskáčové kalhoty českého vojska (u nichž se mi líbí, že mají zvláštní kapsu na nůž), teplou bundu v barvě vojenské zelenošedi s kapucí a černými proužky a navrch svou čínskou maskáčovou vestu, kterou kvůli mnoha různým vhodným kapsám a kapsičkám nosívám do lesa téměř neustále.
Je svátek, do práce nikdo nemusí, a tak ulice by měly být takhle brzo podle očekávání liduprázdné - jenže nejsou. Dva tři projíždějící vozy by mi až tak nevadily - ale vadí mi člověk se psem. Když jsem procházel po chodníku kolem nich, veliký pes se mne znenadání lekl a bojácně se schoulil za páníčkovy nohy - byl to takový hubený kluk. Napjatá chvíle trapného setkání.
Hned ráno taková nečekaná nepříjemnost. Řeknu vám, že po ránu jsou lidé a psi ta nejprotivnější havěť na světě - a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci. Kdo by to právě dnes čekal, když do práce se nejde, protože je svátek dne vítězství...
Den vítězství? Pche! Ten dnes slaví oni, naši západní páni. My, čeští vlastenci a zastánci slovanské vzájemnosti, si připomínáme až zítra konec druhé světové války a tehdejší osvobození naší země Rudou armádou. Prahu Sověti osvobodili až devátého května roku 1945; den dříve, kdy Západ údajně zvítězil nad Německem, čeští lidé ještě bojovali, krváceli a umírali. Ale co je Západu po nějakých Češích... Nezáleželo mu na nich ani tehdy, ani dnes. Jen věrní bratři Rusové přispěchali Praze na pomoc. A já jen doufám, že nás jednou osvobodí znovu - od Západu, od muslimů...
Jsem však jako blanitá muška lapen a zamotán do pavučin vlastních pravd, přičemž vím, že někde poblíž té sítě číhá pavouk lží, který z kořisti vysává život. Nicméně pravda je taková, že i mezi osvoboditeli se najdou lidé hrubí, neotesaní a neurvalí, stejně jako v národu vrahů vyskytují se lidé hodní, dobří a pokojní.
Máma vypravuje, že němečtí vojáci, kteří byli u nich doma za války ubytováni, se k nim chovali přátelsky a jim, dětem, že prý dokonce vystřihovali z papíru vojáčky k obveselení. Když pak přišli Rusové, byla to prý divá surová sběř, která znepokojovala dědu kouřením na seně a babičce vztekle vyhazovala z okna talíře s polévkou, protože si při jídle opařila huby. A na to seno za tou sběří ještě prý dolézaly rozdychtěné děvy zkažených mravů, které se tam s ní válely a chlastaly.
Pomyslil jsem si: Pořád lepší než ty naše současné děvky, které se bez ostychu páří třeba s muslimy, Židy nebo i s černochy. S těmi Rusy to byla aspoň jedna slovanská krev, to se tak nepozná, ale následkem styku bílé ženy s černochem vznikne leda smíšená lidská zrůda, která bude tak blbá, hloupá a škaredá, jako její rodiče, kteří se spolu zapomněli nevědouce, co je to čistota krve, neporušenost dědictví předků a nesmrtelný odkaz národa. Fuj, žaludek se mi obrací už jen při té hnusné představě!
Ono je to složité. Ti hodní němečtí vojáci ještě tenkrát na počátku války nepoznali ani zdaleka tolik hrůz jako vojáci sovětští na jejím konci. Válečné hrůzy změní kolikrát i jinak řádně vychovaného a v podstatě slušného člověka v neřáda, který běsní, kouše a trhá jako ztýraná šelma. Nakonec i Němci i Američané se ve válce chovali jako ze řetězu puštění běsi. Strašná válka změní povahu každého účastníka. K povrchu tehdy vypluje pravá zlá podstata lidí. Máš-li povoleno či dokonce přímo přikázáno zabíjet, je člověk ve svém živlu. A máš-li strach o holý život, pak nejdřív zabiješ, a teprve pak se ptáš sama sebe, proč. Strach a hrůza a moc nad životy nepřátel dohánějí lidi k daleko větším krutostem než jen k vylévání horké polévky.
S mámou a s tátou dívali jsme se včera doma společně na přímý přenos ze slavnostního uvedení do úřadu ruského presidenta Vladimíra Vladimíroviče Putina. Máma ho nepokrytě obdivuje. Říká o něm, jaký to je prý moudrý, uvážlivý a trpělivý člověk a veliký státník; diví se, že vypadá na svůj věk pořád tak mladě, a jen jí prý vadí jeho divná chůze.
Řekl jsem jí, že člověk, který cvičí, nestrhává se těžkou tělesnou prací a žije zdravě, ten zdravě také vypadá. Putin stárne jen v obličeji jako orangutaní samec - rozšiřují se mu tváře. A ta jeho trochu hromotlucká chůze možná vyplývá z toho, že je zápasník. Já jsem také jako chlapec cvičil judo a džiu-džitsu, takže vím, že první zásadou při tomto čistě sebeobranném bojovém umění je správná rovnovážná chůze s vyváženým pevným těžištěm. Aby nás protivník snadno nevyvedl z rovnováhy a nesložil, musíme rychle přenášet těžiště těla z jedné nohy na druhou a nezvedat při tom mnoho nohy. Přesně tak chodí zápasník Putin. Protivníka, který jde proti nám po špičkách a s nohama příliš při sobě, snadno překotíme - stačí do něj prudce strčit, a už se válí po zemi jako shnilá hruška pod stromem na podzim. Putin je příkladný zápasník juda. Využívá jeho zásad sebeobrany i při řízení země, to je znát. Stojí pevně na svém těžišti trpělivě čekaje, až se soupeř při útoku vychýlí z rovnováhy, a pak jednoduchými prostředky použije jeho sílu proti němu.
Táta se ptal, kdože to je, ten Putin. Řekl jsem, že to je muž, o kterém si jednou budou vyprávět staletí; muž, který se zapíše do dějin lidstva jako osvoboditel Ruska i celého světa; vůdce, který se věhlasem vyrovná samotnému Ježíšovi (ale to je pro mne osobně příliš nepravý hrdina) nebo spíš Lykúrgovi, Solónovi, Periklovi.
Vida, jak přítomní diváci pohnutě a zaníceně zpívají ruskou národní hymnu, a slyše potom Putina v projevu oznamovat, že zdárný prospěch, svoboda a bezpečnost ruské země jsou dokonale zajištěny, vzpomněl jsem si na naše ubohoučké české vládní služebníčky, poklonkující cizím západním mocnostem na úkor naší země, a bylo mi z toho smutno. Závidím a nenávidím. Závidím bratrskému ruskému lidu jeho statečného vůdce, jeho vůdci závidím jeho věrný lid - a nenávidím všechny české zbabělce, vlastizrádce a zaprodance za to, že nejsou ani trochu tak pevní a silní jako Rusové, natož aby jim alespoň trochu záleželo na blahu českého lidu. Naše země, naše práva, naše budoucnost jsou jim naprosto, ale naprosto ukradené. A opravdu nám je oni ukradli! Co je jim po těch hlupanech? Hlavní jsou přece snadné prachy a pohodlná teplá místečka, že?
Dnes jdu do mého "srnčího pelíšku" jenom na jeden den, protože zítra mají přijít bouře. Ty lidové, protivládní, zatím ne, pouze ty povětrnostní. Schyluje se ostatně k těm i oněm.
A na lukách u lesa mě už zdálky zdraví svými parůžky a napjatými slechy srnci a srnky. Nebojí se, neutíkají, sledují mě. Řeknu vám, že po ránu jsou srnci a srnky ta nejroztomilejší stvoření na světě - a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci.
Nebude se mi od nich chtít, až půjdu po půlnoci zase zpátky domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm