Misantrop: Srnonoš 7.

28. září 2018 v 13:10 | Misantrop |  Srnonoš

Čtvrtek 10. května 52
Ráno po páté opět vycházím ze spícího domu, ale město už je na nohou. Ulice jsou plné lidí, kteří většinou míří za prací do továrny na výbuchy.
"Továrna na výbuchy". Nevím, jak jinak ji nazývat, protože mi vůbec není známo, co se tam vyrábí, zato jsou denně odtud slyšet otřesné výbuchy, v jejichž dosahu se nalézá i můj les a můj "srnčí pelíšek".
Mám s těmi lidmi společný kus cesty, bohužel. Je mi to krajně nepříjemné, protože jsem chtěl jít sám a protože je to hrůza, co jich je. Teprve za silnicí (v těchto dnech kvůli jakýmsi úpravám dočasně uzavřené) vstupuji do lesa, a tady už je pusto a osvobozující samota. Příště vstanu raději o hodinu dřív, abych se těm prácechtivým davům vyhnul. Rozednívá se brzo, takže nepřijdu o pěknou procházku, a lidé snad budou v tu dobu ještě spát.
Po ranním příchodu do pelíšku jsem dnes pospával až do odpoledne. Pak jsem vstal a roztrpčeně jsem zjistil, že mám rýmu. Určitě na mne dýchl nějaký nakažený dělník, který mne míjel při jeho radostné cestě do práce a při mé strastiplné cestě do lesa - to není jen tak! Příště jdu rozhodně o hodinu dřív!
Silnice do Korouhve je v Políčkách uzavřena. Zarazilo mne nezvyklé ticho a prázdnota, když jsem k ní lesem doputoval. To je zážitek, jaký se často neopakuje. Toho se musí nějak využít! Vstoupil jsem z lesa na úplně prázdnou silnici, která bývá jindy dost rušná, a nevěřil vlastním očím: je skutečně prázdná! Prázdná silnice! To je asi takový zážitek, jako přijet do Prahy či do jiného lidnatého města a nevidět tam nikde ani človíčka. Takhle prázdná silnice tu byla naposledy snad někdy před sto lety! Napadlo mi hned samozřejmě, že by nebylo špatné, kdyby třeba za dalších sto let (nebo radši už napořád) byla prázdná zas. To by byl ráj.
Po lese se šíří sladkojemná vůně rozkvetlých jeřábů. Je sucho. Všechny lesní tůňky už vyschly. Bouří, blýská se, hromy bijí, ale neprší. Nechci vidět, až se jednoho dne rozprší, aby nastalo vyrovnání, které musí zákonitě přijít. To pak bude pršet dlouho a hodně. Stejně tak nechci vidět, až jednoho dne dojde k vyrovnávání v lidské společnosti, které rovněž musí zákonitě přijít. Jak k tomu, tak i k onomu jednou dojde - a pak potečou proudy lidské krve jako spásný déšť, na který už dlouho celá příroda čekala. Už teď se zatahuje a zní vzdálené hromobití!
Dnes jsem se oblékl do modré ruské maskáčové soupravy, vzor "rákosí". Mám z takové látky i kalhoty, v kterých jsem vyobrazen na záložce mé knihy Plivanec na rozloučenou. Slavná kniha, slavný obrázek.
Souprava je to pěkná; zvlášť výrazně vynikne na sněhu anebo za měsíčné noci, ale do zeleného lesa se příliš nehodí, protože v něm nápadně "svítí" jako motýl modrásek. Přesto se mi v ní dnes poštěstilo vidět tři divoká prasata, aniž by přitom ona viděla mne. Možná to bylo tím, že už se stmívalo.
Nejdřív jsem zaslechl ojedinělý šramot. Ale i když to byl jen jeden zvuk, zpozorněl jsem, sedl jsem si na bobek a rozhlížeje se naslouchám. Zase je ticho. Ale to mne neošálí; ten zvuk někdo způsobil a ten "někdo" tu někde určitě je.
Kousek jsem popošel. A znovu ten šramot! Někdo chodí po lese! Že by nějaký člověk? - A najednou jsem v dálce mezi stromy tohoto "pralesa" uviděl cosi, co vypadalo na první pohled jako pralesní tur. Že by uprchlý býk nebo kráva? Obrovité černé zvíře se mihlo "pralesem" a znovu jsem nic neviděl. Šramot a praskot se však chvílemi ozvaly dál.
Znovu jsem popošel ve směru toho tajemného zvířete. A najednou jsem zcela zřetelně spatřil obrovského kance! Byl obrovský. Proto jsem ho omylem pokládal za tura, poněvadž nebyl ani tak veliký, jako spíš tak blízko. A za ním další dvě divoká prasata srovnatelné velikosti! Zatajil se mi dech. Prasata byla tak blízko, že jsem slyšel, jak si spokojeně pochrochtávají, a viděl, jak vesele mrskají ocásky. Blíž jsem ale nešel, protože kdyby mne ti těžcí, podsadití obři uviděli, dali by se buď na útěk - to v tom lepším případě -, anebo by na mne dokonce zaútočili. Nicméně divím se, že jsem ušel jejich pozornosti. Vždy pozorné srnky by mne na takovou vzdálenost jistě snadno odhalily. Ale copak srnky... Srnky se ovšem divokým prasatům také vyhýbají. Dnes jsem ani žádnou srnku neviděl...
Já věděl, že tady žijí divočáci! Svědčí o tom jejich stopy, otisknuté v bahnité půdě, a rozrytá zem, v níž hledají jedlé kořínky a slimáky. I blízko mého pelíšku se nacházejí takové stopy. Konečně jsem tedy měl to štěstí a viděl ta divoká prasata i osobně.
Stmívá se a další den pomalu končí. Obloha se pokrývá mračny. Vracím se z procházky a začíná pršet. Dnes v noci, až půjdu zpátky domů, možná pokřtím dešťovou vodou dosud netknutý můj nový oděv, vzor "rákosí".


Sobota 12. května 52
Máme Pankráce, prvního "ledového muže", den, kdy se vždy pravidelně zhoršuje počasí. Ale ráno za úsvitu je hezky, až na to, že jsem hned u nás před domem narazil na dvě upovídané ženské, které se za mnou táhly až na předměstské sídliště. Tam jsem potkal pro změnu jednu psohlavkyni a na vítězné stezce vedoucí ven z města do zamlžených luk u potoka a do svěžích zelených hájů mne opět předjel kdosi na kole. Jel i v tento den pracovního volna nahoru směrem k továrně na výbuchy a na kopci se setkal s řidičem osobního vozidla, jež potom sjíždělo uzavřenou silnicí k městu.
Mám těch neustálých proudících davů až nad hlavu. Jako včera, když jsem šel do města nakupovat a konalo se tam právě studentské majáles. Hlava na hlavě, lidé se pletou pod nohy... hrůza. Tohle ale nebylo takové jásavé majáles, jak je popsáno příkladně ve Filosofské historii. Tady nepobíhali žádní zamilovaní studentíci se svými slečinkami, tady nevlály žádné národní prapory, lidé tu nechodili v krojích a nepřednášely se vlastenecké básně, nezpívaly se české písničky, vše navzdor nevoli opatrných rodičů. Ne, tady hrála jakási odporná americká hudba, na jevišti byl v jejím opakujícím se střídání předváděn jakýsi skupinový tělocvik, ovšemže nikoli sokolský, a mládež jednotlivě i v hloučcích postávala, posedávala a procházela všude kolem mne, cucajíc brčky pepsi-colu z obrovských barevných kelímků. Jindy se rád projdu na sluníčku po kvetoucích sadech před hradbami našeho městečka, nasávaje přitom rozkošnicky jarní vůně a naslouchaje zpěvům ptáků, ale tentokrát jsem sklopil hlavu a byl jsem rád, že jsem konečně doma z toho zmateného blázince.
Doma mě máma volá k televizi, že prý tam týrají nějakého slona. Šel jsem se na to podívat. Byl to slon cirkusový a celý případ byl založen na tom, že ošetřovatel pouštěl cvičeného slona volně na louku, aby se po ní proběhl a na ní aspoň na chvilku svobodně vydováděl. Mluvil tam k tomu jakýsi "odborník na slovo vzatý", který tvrdil, že je to obecné ohrožení, protože takový navolno puštěný slon se může něčeho polekat a následně pozabíjet v neovladatelném strachu mnoho lidí.
Ano, takové případy se stávají, že se slon poleká kupříkladu ohňostroje nebo zatroubivšího vozu, načež dá se na bezhlavý útěk, při němž srazí, podupe a ušlape mnoho lidí, v čemž ho docela chápu po mém včerejším hrozném zážitku v samém středu majálesu; ale stejně jsem se musil pousmát. Ten "strašný a nebezpečný slon" bylo ve skutečnosti mírné dobrácké slůně s uřezanými kly, ještě k tomu zřejmě samička, která byla očividně ráda venku v trávě na volném prostoru, užívajíc si vzácné chvilky prchavé svobody mezi životem v kleci a nucenými nepřirozenými sestavami, které musí pod trestem bití předvádět bezcitnému obecenstvu, které se tím baví.
Ten "odborník" mě pobavil. Prý není nutno slona pouštět z klece, protože v zajetí je o něj dostatečně postaráno, neboť se mu dostává všeho dost: jídla, pití, mytí i přirozených společenských vazeb. To poslední mne nejvíc zaujalo. Přirozené společenské vazby jsou v dnešní době odpírány i lidem, a to hlavně bílým lidem, natož nějakému ubohému cirkusovému slůněti! A psy, kteří jsou stokrát nebezpečnější a obtížnější, jejich majitelé také často pouštějí navolno, ale žádný takový velký případ z toho novináři ani obyčejní lidé, natož odborníci na slovo zaujatí, nedělají, a to dokonce ani tehdy ne, když se opravdu někomu něco stane, je pokousán, potrhán, dítě psem zraněno nebo i zabito. A co teprve lidé? Jak to, že lidé se mohou volně pohybovat, ta vůbec na světě nejnebezpečnější zvířata? Vždyť se přece také už nesčetněkrát přihodilo, že nějaký zblázněný člověk pozabíjel mnoho lidí! Takový člověk si kolikrát jako zločinec odpyká svůj trest v žaláři mezi ostatními svého druhu, má svá práva a všecko, a po propuštění znovu zabíjí anebo páchá jinou trestnou činnost. Ten si může chodit po svobodě, ale nevinné zvíře, které nikomu ještě neublížilo, má být zavřené a týrané na doživotí! Do západní Evropy, a v současné době už i k nám, jsou záměrně tajně vozeni i zcela volně pouštěni úplně neprověření lidé, většinou ta nejhorší černošsko-islámská sebranka z celého světa, cikánská sběř, které je dovoleno beztrestně olupovat, bít, znásilňovat a vraždit bílé lidi, nesmí se proti tomu nic říci, natož udělati, ale největší případ dneška je podle novinářů jedno na chvilku puštěné hravé slůně. Nebo tímto rozvířeným obyčejným příběhem má být do budoucna naznačeno, že vůbec nikdo, tedy ani lidé a hlavně bílí lidé, nemá nárok na svobodu a volný pohyb? Obávám se, že právě to je pravý účel tohoto případu. Ano, pomalu, ale jistě, kousek po kousku, na příkladu cvičených zvířat, bílé lidi připravovat na to, že jednoho dne na tom budou stejně jako ta ubohá zvířata v klecích. Však už se to děje nyní, jen málokdo si toho všímá. Já jsem si toho všiml už dávno.
Pankrác se projevuje. Až do odpoledne, když dospávám dluh, který splácím svému mozku, je venku hezky, ale sotva jsem se trochu probral z dlouhého občerstvujícího spánku, s náladou na procházku lesem, začne jako naschvál pršet. V dešti si vesele prozpěvuje černý kos. Bouře a déšť trvají až do večera, takže z procházky už dnes nic nebude. Já to věděl, že jak začne, tak hned tak brzo nepřestane! Večer se už mohu jen před stanem trochu protáhnout, podívat se na zpěvného drozda, který se právě usadil na špičce stromu přímo nade mnou, a mohu si vyposlechnout jeho pěvecké vystoupení na rozloučenou s dnešním dnem.


Neděle 13. května 52
Je krásně, ale já se až do odpoledne lenivě povaluji v pelíšku, spím, sním a čtu si v obrozeneckém časopisu My. Mám tento měsíčník předplacený a chodí mi tudíž poštou do schránky, ačkoli je k dostání i v samoobsluze, do které chodívám na nákupy. I tam, mimochodem řečeno, nakupuji raději než v jiných obchodech, poněvadž tam vedou mnoho levného a jakostního českého zboží, na rozdíl od nadnárodních obchodních domů, kde jsou k dostání většinou jen předražené, podřadné výrobky, kterými nás jako nějaká méněcenná zvířata krmí ze Západu. V tom časopise My jsou různé dobré články o našich známých i neznámých národních velikánech a buditelích, o pozoruhodných lidech, kteří něco dovedou, o našich skutečných dějinách (nikoli o takových, jaké se teď, v dnešní zvrácené době, vyučují ve školách), o zálesácích, o našich národních zvycích, o našem krásném a bohatém českém jazyce a podobně. Čte jej dokonce i máma, která ho okamžitě zabaví pro sebe, a já jej čtu až po ní. Tím předplatným si nejen zajišťuji zajímavou a poučnou četbu na námět vlastenecký, ale je to i můj nepatrný příspěvek k našemu národnímu obrození, jehož jsem horlivým zastáncem, vyvolavatelem a podpůrcem. Ve svém úvodu ke Starým pověstem českým jsem se řečnicky optal, kde jsou národní buditelé jednadvacátého století - ale zapomněl jsem se při tom podívat do zrcadla, abych jednoho takového objevil. Ano, já jsem národní buditel a považuji se za něj! Jsem hrdým českým vlastencem! Ano, vím, nenávidím lidi a lidé nenávidí mne (nebo je to naopak?), ale češtinu mám rád. Čeština je nejkrásnější a nejbohatší jazyk na světě - ten nesmí nikdy zaniknout, jak si přejí naši západní nepřátelé! Přijde čas, kdy všichni Čechové v jazyce českém opět naleznou svůj poklad nejvzácnější.
Odpoledne jsem se konečně vybral na procházku po svém srnčím lese, ačkoli srnku jsem neviděl, nepotkal žádnou. Zato jsem potkal člověka. Nešlo se mu vyhnout. Měl na sobě krátké modré kalhoty a rovněž modrou kostkovanou košili, na očích skla. Vedl vedle sebe jízdní kolo. Já šel pomaličku s rukama založenýma za zády, oblečen v zelené čínské maskáče s vojenským kloboukem na hlavě. Lidé, které takto ustrojen potkávám, neznajíce, co je to zálesák, považují mne často za lesáka. Nejsou příliš daleko od pravdy. Lesák, coby zálesák, takměř opravdu jsem, jenom nejsem lovec a vrah.
Trapný okamžik shledání. Podíval jsem se mu do tváře jen letmo, protože nesnáším přímý pohled člověku do očí a rovněž tak nemám rád, dívá-li se on na mne. Ten muž mně však připomněl jednoho mého kamaráda. Kdysi dávno, bylo mi asi osmnáct let, jsme on, jeho bratranec (též můj bývalý kamarád) a já byli na sečské přehradě pod stanem. Měl také později krámek s hudebními nahrávkami, kde jsem nakupoval. Byl stejně jako já přívrženec tvrdé hudby. Vyjadřoval se také tak tvrdě a drsně jako tenhle neznámý člověk, kterého jsem dnes potkal na lesní cestě poblíž posedu:
"Kurva, to je krásně, co!" vyrazil ze sebe bez pozdravu.
Ještě že zná čeština, jako jeden z mála jazyků na světě, pátý pád, jinak by vzniklo nedorozumění a mohl bych si mylně pomyslit, že snad ta "kurva" mám být já!
To mimochodem vysvětluje, proč jsme my Češi tak mírný, nevznětlivý národ, který se vždy správně mezi sebou domluví bez zbytečných hádek a krveprolití. Jiní národové by se už bili pro jedno špatně pochopené slovíčko. To se nám nemůže stát, protože my máme pro každý slovní tvar svůj přesný význam a nemůžeme tudíž citoslovce "kurva" zaměnit za oslovení "kurvo".
Nicméně trochu mne tak drsné vyjádření něčeho krásného vyvedlo z míry, takže jsem jen krátce odvětil:
"No jo, to jo, krása, krása."
Bylo to neuvěřitelné. Ten člověk nejen vypadal jako můj dávný kamarád, ale i mluvil nezpůsobně jako on! Snad to byl skutečně on. Ale to je mi lhostejno. Já se beztak s nikým nestýkám, s nikým se nedávám do řeči, bývalým kamarádům a známým se vyhýbám nebo předstírám, že je nevidím, nepoznávám, neznám. Vím, co by následovalo - výslech. Co dělám, čím se živím, je-li pravdou, co se o mně povídá a další nepříjemné otázky, na něž nehodlám nikomu dávat jakékoli odpovědi. Ušel jsem dlouhý kus cesty mimo všechny lidi. Dlouho už jsem sám. A sám chci také zůstat. Změnil jsem se natolik, že už nemohu nikomu vysvětlit, kde jsem a jak a proč jsem se tam dostal. Nemohu už nikoho vzít s sebou na tu dlouhou cestu do mé samoty. Jim není určena. Jen mně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm