Misantrop: Srnonoš 8.

28. září 2018 v 13:14 | Misantrop |  Srnonoš

Pondělí 14. května 52
Je všední den, a to je můj svátek. Je čas vyrazit někam za hranice všedních dnů - tedy pro mne vlastně svátečních. Lidé jsou v práci, děti ve škole - co tak podniknout, kam se jít podívat? Dostal jsem chuť jít na výlet za Sádek, k Jezírku - tam jsem letos ještě nebyl.
Nasnídal jsem se, dvě hodinky ještě poležel, sbalil si na cestu jídlo a pití a v osm hodin vycházím. Ouha! U včelínu stojí vůz! Tudy ne! Obracím se a putuji zkratkou před louky k vytyčené metě. Cesta ubíhá příjemně, je krásné počasí, jen trochu studený vítr, ale záhy na sluníčku odkládám část oděvu. Nikde nikdo, celý kraj je jenom můj. Řepkové lány vesele svítí a sladce voní, krajina se otvírá a nabízí podmanivé výhledy. Vzpomínám si, jak mi učaroval tento kraj, tato krásná země, moje vysočina, můj domov, když jsem jím sám, tak jako teď, procházel úplně poprvé. Ten první úchvatný dojem, který ve mně malebné kopečky Českomoravské vrchoviny zanechaly, nikdy nezapomenu. Nyní už první okouzlení zevšednělo, ale stále se na líbeznou krajinu mého domova dívám s láskou toho, jenž poznal v životě už mnohé kraje, ale přesto přesně ví, ke kterému z nich patří jeho srdce. Je to právě tahle vysočina, která se mi líbí nejvíc a která je mým domovem. Sem se vždy rád vypravím a vracím, byť bych to tu viděl a prošel tisíckrát, nikdy to tady nepřestanu milovat. Jak je krásné a povznášející toulat se úplně sám touto liduprázdnou krajinou! Skřivánci se třepotají nad poli, louky jsou plné voňavého kvítí, nahoře na stráni se pase stádo koní a já si šťasten vykračuji k Sádku. Projít touhle vesničkou je jediná nepříjemnost, ale nikdo tam skoro není a v ohradách podél cesty zato vidím kozičky, ovečky a koně.
Stoupám k lesům neznačenou stezkou do vysokého vršku a přede mnou peláší dva rozpustilí zajíčci. Je to namahavé stoupání, ale nahoře jsem odměněn pohledem, který stál za trochu toho potu a zadýchání. Otevřel se přede mnou široký výhled na celou českou zemi v celé její nádheře. Vidět jsou odtud nejen nejbližší okolní vrchy, od Luckého vrchu na západě až po korouhvecký Bezděk na východě, ale i má rodná Políčka v popředí, a v dálce se matně rýsují modré vrcholy Orlických hor. Vzpomínám si, že jednou, za výjimečně dobré viditelnosti, jsem odsud zahlédl dokonce i tu bílou věž na Ještědu, vzdáleném sto osmdesát kilometrů.
Na jižní straně tohoto kopce se již rozprostírají rozsáhlé a tiché lesy, do nichž rozechvěn vstupuji. Bývala tu pod obrovitým starým bukem jakási opuštěná lesní chatrč, ale už je pryč, jen ten letitý stromový velikán tu stále zůstává už nejméně dvě tři století, úplně sám, úplně nepovšimnut, zcela neoceňován, nikým kromě mne neobdivován. Možná je starší než ty dva památné duby a slavná "zpívající" lípa v sousední vsi Telecí. Tady uprostřed hlubokého lesa a mimo cest jej nikdo nezná, ba někteří z místních lidí, kteří okolo toho buku někdy prošli, si jej možná ani nepovšimli. Jsou tací mezi námi, kteří nemají oči k vidění, jako já, a nevšímají si přírodních pokladů, které mají kolem sebe. Takových lidí je mi líto a také je nenávidím, protože pak jsou schopni veškerou krásu zničit, aniž by si uvědomili ve své slepotě a netečnosti, že zmařili cosi vzácného. Tak tu nedaleko odsud například dohola vykáceli malý lesík mezi poli a lukami. Kromě smrků v něm rostly i staré vysoké borovice. Právě aspoň ty borovice mohli lesníci ušetřit jejich osudu a uchovat je. Vždyť borovice nikdo nepěstuje, špatně se zmlazují, těžko se uchycují samy v jednolitých smrčinách, a tak pomalu tyto krásné a už lidužel vzácné dřeviny mizejí z naší přírody. Borovice měli nechat stát, měli je nechat žít, těch borovic je mi líto. Tak si říkám, jestli je člověku, tomu všekazu, tomu kazisvětu vůbec ještě něčeho líto. Nejspíš ne, jak vidět. Možná nemá útrpnost ani sám se sebou. V tom případě já s ním také ne.
Tady nalevo v lese byl schován malý rybníček s lavičkou pod mohutným smrkem. Bylo to takové útulné zákoutí, k němuž vedla cesta skrz světlou bukovinku s podrostem žlutých narcisů... Ano, byl a je tu pořád, jenom je nyní bez vody a zarostlý svěží zelení. Také vůkolní smrčky řádně povyrostly od té doby, kdy jsem tu byl naposledy, a to už bude jistě deset let, a tvoří teď okem neproniknutelnou hradbu, přes kterou se nedostane nikdo cizí, kdo to tu nezná. Krásné zákoutí, jako dělané pro mne. Takové, které dokáže vytvořit jen příroda a zničit jen člověk. Zatím je nezničil. Užívám si té prchavé krásy, dokud je tu se mnou a já s ní. Příště už tu možná nebude.
Vzdálený ozvuk dunivého výbuchu, který se ozval, mne upozornil, jaký nekonečný klid a nerozborné ticho panuje v tomto polesí ukrytém mezi dvěma vesnicemi dole hluboko v úvalech po obou stranách, na rozdíl od mého srnčího lesa, kde jsou ty věčné výbuchy z blízké továrny slyšet o dost hlasitěji. Je to ráj.
Obcházím známá místa, kde mi bylo vždycky dobře. Vtom se mihlo mezi stromy cosi světle hnědého až zrzavého! Asi srnka, ale mohla to být i liška. Na kraji lesa, ve svahu u louky nad údolím, jímž protéká malý potůček, usedám, rozbaluji svačinu a s chutí se pouštím do jídla. Mám bílý chléb se sójovými párky. Dvě zbývající skývy chleba nadrobím dole v Jezírku rybičkám. Sám mám málo, jídlo dochází, ale takový jsem já: o poslední sousto se rozdělím s milými zvířátky jenom proto, abych se mohl dívat, jak jim báječně chutná nezvyklá lidská krmě. Drobty posledního mého chleba padají do zkalené vody a první malé rybičky již je ožďubují. Voda víří, rybiček přilákaných mými dary přibývá. Jen je škoda, že se neobjevily žádné velké ryby. Opět se ozvalo vzdálené zadunění výbuchu, až se hladina vody otřásla tak, jako se vždy otřásají okna našich bytů. Rybičky se lekly, rozprchly a od toho okamžiku jsem je už neviděl. Představení skončilo. V trávě na břehu jsem se svlékl donaha a zkusil jsem se smočit. Voda byla ledová, nesnesitelně ledová. Vkročil jsem do ní sotva nad kolena, nohy mne zábly jako v ledu, trochu jsem se opláchl a roztřesen chladem mazal jsem zpátky na prosluněný břeh. Kdepak! Ještě to nejde. Možná příští měsíc. Ona i tak tu bývá voda hodně chladná, to je tím zvýšeným průtokem, takže ani v největších vedrech se nestačí dost prohřát. Ale koupal jsem se tu už mnohokrát, samozřejmě bez plavek, a byla to příjemná koupel. V přírodě, v lese, o samotě a úplně nahý, to je něco úplně jiného než dejme tomu na přelidněném koupališti a ještě k tomu povinně polooblečen. Ale dnes je voda opravdu příliš ledová na koupání.
Pomalu se vracím jinou cestou, už značenou, zpátky. Předjel mne někdo na horském kole. Do kopečka jel skoro stejnou rychlostí, jakou jsem já šel. Ale já nespěchám. Na obzoru se sice kupí bouřková mračna, ale myslím, že z toho nic nebude. Mám čas a ještě dobrou půlku krásného dne před sebou. U Lidmilova mlýna na mne štěkal psík, to nemám na těch vesnicích rád, ale jednou dvakrát za rok se to snese. Hlavní je to, že jsem se dostal za hranice všedních dní - totiž svátečních. A když už mě začalo trápit, že jsem dlouho neviděl žádnou srnku, jednu jsem právě zahlédl. Pásla se na kraji lesa, ale utekla přede mnou. Srst měla stále šedavě hnědou jako v zimě. Tak co se to tam nahoře v lesích mihlo zrzavého? Že by přece liška?
Vracím se k svému "srnčímu pelíšku" stejnou zkratkou přes louky s vysokou trávou nad Hloušovým rybníkem. Jde se jí hůř, ale je to blíž. Koukám, že Hlouš si svůj blbý majeteček už oplotil a právě odtud odjíždí. Kde jsou ty doby, kdy na místě toho jeho blbého majetečku nebylo nic než louky s osamělými břízami a já se tudy toulával jako svobodný pán této liduprázdné země! A jeden blbec si ji přivlastnil a najednou je všemu tomu svobodnému toulání konec.
Konec však není s mým lesem ani s mou domovskou krajinou, kterou tolik miluji, konec není ani s dnešním dnem. Konec je pouze s mým pitím a jídlem. Vzal jsem si zásoby jen na dva dny a železná záloha tří tyčinek, jedné mátové a dvou rybízových, mi asi do půlnoci, až půjdu do města pro zásoby nové, stačit nebude.
Hlad není tak strašný, i když v žaludku to kručí jako v hladomorně. K večeru mne to ještě neodolatelně táhne k východnímu okraji lesa podívat se na prázdnou silnici. Je to naprosto zvláštní zážitek, stanout na úplně pusté a ztichlé silnici, něco tak nového a snového, že tomu nemohu stále uvěřit. Opravdu je ta silnice prázdná, to je k nevíře!
Toulám se lesem, v němž se čím dál víc šeří. Na západním okraji lesa je ještě světlo, ač zapadlé slunce již ozařuje jen potrhané růžové obláčky na dosud bleděmodrém pozadí. Pěkná barevná souhra. V zeleném poli skáče srnka. Je chladno. Květnoví "zmrzlí muži" se projevují. Jsem zvědav, jaké přinesou počasí do příštích dnů.


Sobota 19. května 52
Čtyři deštivé dny jsem strávil doma! Já to říkal, že až začne pršet, že nebude vědět, kdy přestat!
Doma nám zlobí příjem vysílání obrazu přes družici, takže jsme se musili připojit k společnému domovnímu tykadlu se světem, které je umístěno výš, až nahoře na střeše. Našemu soukromému talíři prý vadí v příjmu lepšího obrazu okolní blízké stromy, které teď příliš hustě obrostly listím. Nakonec se ty stromy prý budou musit prořezat nebo dokonce pokácet. Kvůli blbé televizi! To je pro mne ovšem něco naprosto nepřijatelného! Navíc jsem objevil, že na sousední bříze, přesně ve výši našeho poschodí, sedí v hnízdečku hrdlička na vejcích. Teď se tady v tom případě už vůbec nesmějí kácet žádné stromy! A ještě k tomu z tak blbého důvodu: kvůli blbé televizi! Máma mne uklidňuje, že prý se teď na jaře kácet stromy nesmí a nebudou, ale mnoho tomu nevěřím. Co by lidi mohlo zastavit v jejich ničivém díle pro jejich malicherné mety? Však vím, co dovedou! Tak prostě uvidíme.
V šerém předjitřním oparu vycházím do předměstských ulic vedoucích do vlhkých, zamlžených lesů, kde se skrývá můj úkryt v uzavřené společnosti plachých srn. Už je to tak, že zatímco přední "lidumilní" boháči zhýrale uplácejí své prodejné slouhy, aby vytvořili otevřenou společnost, zhoubnou tím pádem pro ni samu, já jsem si utvořil společnost uzavřenou, abych tím pádem uchránil sebe právě před tou lidskou zhoubou, která zachvacuje svět. Nenávidím tu jejich otevřenou společnost! Je otevřena, prosím pěkně, pro koho a pro co? Na odpověď nečekám a nejsem na ni ani zvědav. Nejsem zvědav na jejich lži. Však to vím a vidím i bez nich, komu a čemu se otvírá ta jejich "báječná" lidská společnost: špatným a zlým lidem, špatným a zlým věcem, úplnému společenskému rozvratu a zániku všeho jedinečného, dobrého a vzácného! Jak je mi ve srovnání s tou otevřenou lidskou společností pohodlný a útulný tento můj srnčí les, tato má uzavřená společnost!
Spím až do večera. Zdálo se mi, že jsem pod stanem společně s tátou. Ale nebylo to tady v lese. V okolí to vypadalo spíš jako někde v městských sadech před hradbami. Ale nebyl to hezký sen. Táta v něm byl na tom se zdravím úplně stejně, stejně špatně, jako je teď, takže jsem se o něho musil starat úplně stejně jako ve skutečnosti, když jsem s ním doma. Nakonec prohlásil, že jde domů na oběd, ale místo toho začal na stan a před stanem zvracet jakousi hnusnou bílou tekutinu, což ve skutečnosti nikdy nedělá. Ta bílá tekutina byla vazká jako emulze používaná ve strojírenství k chlazení namáhaných součástí, aby se nezadřely. Táta se však zadřel. Já jsem chtěl jít na procházku, ale místo ní jsem s hubováním utíral tátovy bílé zvratky. Chudák táta mne při tom držel jemnou teplou rukou za kotník, řka, abych se na něho nezlobil a abych ho neopouštěl... Vtom jsem se z toho strašného snu naštěstí probudil, protože přišla krátká bouřka a s ní tak silný déšť, že mne jeho ohlušující bubnování do střechy stanu donutilo vstát a přetáhnout si přes uši kápi.
Chudák táta... Myslil jsem na něho i potom, když jsem se šel večer opravdu projít po mokrém lese. Stranou od mé tajné cestičky jsem uviděl ležet srnce. S marnou nadějí na jeho zmrtvýchvstání jsem se k němu přiblížil. Byl to malý srnčí výrostek, jemuž se parůžky teprve klubaly. Už nikdy nevyrostou a jeho krásnou hlavu neozdobí... Srneček tu leží tiše na pravém boku a jeho dosud živé oči se mrtvě dívají do korun lesních stromů. V tom jeho ustrnulém pohledu je jakýsi němý vzdor. Podobá se jistým velmi nábožným lidem, kteří natolik nenávidí bezbožný svět a bezbožné lidi v něm žijící, že vzdorovitě odmítají se na tyto lidi byť i jen podívat a stále jen nepřítomně hledí k pomyslnému bohu na nebesích. Stejně tak se dívá tenhle mrtvý srneček. Podobá se pravdě, že jednou tady tak budu ležet i já. To v tom lepším případě. V tom horším umřu v otevřené lidské společnosti.
Ale ptám se, proč ten srneček umřel tak mlád? Pozoruji, že levý přední běh má nějak divně, nepřirozeně zkroucený. Vypadá to, že se s tím poškozením už narodil. Podobá se pravdě, že se musil po všechen svůj krátký život belhat za ostatními jen o třech končetinách. Chudinka. Všichni ho předběhli, nikomu neutekl a milosrdná smrt ho tím snáz dostihla. Můj strýček Vladimír měl jednu ruku po prodělané dětské obrně také tak zkřivenu, jako ten srneček, a také si pro něj milostivá smrt přišla dřív. Kdybychom žili v zemi vlků, smečka by si postižené mládě našla přede všemi už dávno a ukončila by jeho trápení. Protože ale žijeme v zemi lidí, kde člověk je vlkem jen člověku, smrt přichází se zpožděním, ale přece. Smrt je milosrdná a krutý je život. Budu teď musit dlouho chodit kolem toho mrtvého srnečka a učit se na jeho rozkládajícím se těle, co je život a co je smrt, pokud ho dřív neobjeví, neodnese a nesežere hladová liška.
Stmívá se a na šeré, zamlžené obloze už září srpeček nového měsíce. Tak vida. Stále něco nového začíná, ač den již končí. Ptáci se rozlétají do lesů na svá noční bidýlka, pějíce tam své veselé písně na dobrou noc. Zítra vstane zase nový den, s ním vstanou i nové radostné písně života, probudí se též nové naděje, byť častokrát marné a neuskutečnitelné, ale přece jen nové. Zítra vstane nový den - jen ten srneček už nevstane.


Neděle 20. května 52
Názorná výuka života a smrti, den druhý. Ani dnešní velice studená noc neprobrala srnečka k životu, zatímco já jsem se třásl zimou a ráno poté jsem vítal první hřejivé paprsky životodárného sluníčka jako požehnání. Ani to teplé sluníčko však neprobudilo srnečka z chladného spánku smrti. Dál leží nehybně na témže místě, dál jsou jeho mrtvé oči vzdorně upřeny do nebe. Připadá mi, že by mohl ještě vstát, kdyby chtěl, a znovu začít žít... Ale on nechce, nemůže, nesmí. Rozum mi nebere, že už nikdy se jeho mladé srdéčko neroztluče, nerozproudí v jeho vychladlém těle živoucí teplou krev a že už nikdy nezajiskří v jeho černých vyhaslých očích jiskřička života. Teď, teď! Teď snad vstane! Ale ne... Mouchy již cítí linout se z jeho mrtvoly libý pach rozkladu a také jeden brouk hrobařík byl jím přilákán, uvelebiv se právě na té srnečkově nešťastné postižené noze. Rozum mi to nebere, rozum to odmítá pochopit. A přece jsou smrt i život pochopitelné jen skrze ten rozum, který se tomu pochopení vzpírá! Ještě tak dovedeme rozumět neustálému vznikání života skrze neodolatelné puzení. Chápeme, že tento pud, tato vůle, vedou k životu a život posléze ke smrti... Ale že je smrt konečná a po ní že už není nic, vůbec nic, to je to nejpodivnější. Kde je potom ten nekonečný koloběh, který pozorujeme v celé přírodě, když najednou zarazí se o smrt, po které už nic nenásleduje? To je tak divné... Mrtví už nikdy neobživnou, stejně jako staří neomládnou, tátovi se nevrátí rozum, mně už nikdy znovu nenarostou černé vlasy a pochroumané koleno se mi nespraví. Mládí a zdraví a život jedincův jsou jediné věci, které jsou jaksi z přírodního koloběhu vyjmuty. Proč? Ne, to mi rozum nebere.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm