Misantrop: Srnonoš 9.

28. září 2018 v 13:19 | Misantrop |  Srnonoš

Pondělí 21. května 52
Je krásně, je všední den, lidé jsou většinou v práci a děti ve škole, je čas podniknout výlet za hranice svátečních dní a mimo můj srnčí les, usmyslil jsem si. Ale nikam skrz vesnici, kde by na mne štěkali psi a čuměli nepřátelští domorodci, se mi nechce. Jdu proto procházkou okolo zdejšího vrchu Jelínku; to je můj oblíbený okruh. Vzal jsem si s sebou jídlo a pití a ze západního okraje lesa jsem opatrně vyšel na volné prostranství. Je to dobré: nikde nikdo, ani noha. Příroda se zelená a voní a já mířím po jistém váhání na vršek, odkud je nádherný rozhled a výhled na mé rodné městečko, které se odtud rozprostírá jako na dlani. Mám jen starost, abych tady někoho nepotkal, což zde bývá dost běžné. Samozřejmě mi i tentokrát zkazila náladu jakási ženská, která tu běhala. Když mne minula a byla už daleko, otočil jsem se po ní a ona po mně. Mám po náladě. Měl jsem jít radši rovnou dolem podívat se na trampskou osadu "Peklo". Kdyby ji někdo i s tou chatou prodával, tak bych ji tak za sto tisíc koupil -- za víc jednak nestojí a jednak víc peněz ani nemám. Ale bral bych ji!
Ach, je tady krásně - když tady nikdo není. A kdyby tu někdo byl - nějaký debil -, tak by tu už tak krásně nebylo - a já bych tu také nebyl.
Po krátkém odpočinku stoupám do pohádkového lesa. Není to srnčí les, protože první lesní zvířátko, které tu vidím, je bojácný zajíček. Nahoře na prosluněné pasece se příjemně sedí na pařezu. Na nebi krouží káňata a také tudy proletěl čáp. Tam v té nebeské výšce musí být skvostný rozhled! Jak malým se musí zdát těm ptákům náš svět! A jak nezměrně velkým se zdá, nám malým, to nekonečné nebe nad hlavou! Ptáci se nyní bez jediného mávnutí křídly vznášejí na roztažených perutích v stoupavých vzdušných proudech stále výš a výš. V té nedostižné výši se zdá všechno malé, kdežto malým se zdá všechno velké. Tak se i malým poddaným Jejího Veličenstva zdá velkým celý její královský rod, v bázni, úctě a vlastní malosti před ním poklekajícím. Ach, lidé, lidé! Jak nepravé jsou jejich hodnotící soudy, pravou velikost neznající, přehlížející a nízkost vynášející až do nebes! Avšak tam v nebesích vznášejí se vlastní silou jenom mocní ptáci, nikoli rádoby božští, vznešení lidé, příliš těžcí a těžkopádní pro slavný let mohutných ptáků!
Vytáhl jsem z batohu jídlo a s chutí se pustil do oběda. Sedí se zde krásně v tomto vpravdě kouzelném, pohádkovém lese. Zapil jsem svůj skromný pokrm douškem ochucené vody a zvedl jsem se k dalšímu putování. Má cesta nyní vede lukami a pastvinami, po nichž se svobodně potulují krávy s býky i s maličkými telátky. Sledují mne pohledy a já se dívám na ně. Nejsou na lidi zvyklí, a proto bojácně ustupují dál od polní cesty pod řídce roztroušené stromy, pod nimiž hledají bezpečí a chladivý stín.
A to už se pomalu opět blížím z druhé strany zpátky do mého srnčího lesa a vskutku hned vidím srnku, která se plavnými skoky běží z jetelíčku honem přede mnou schovat do lesa. Tam já jdu také - a rovněž se tam jdu schovat.
V mločí tůňce je zase nejméně jeden mlok. Napršelo a mlok se neomylně vrátil do svého rodného domova. Tak se chová každý přírodní tvor. Každý nezkažený tvor cítí a ctí svůj domov, váží si jej, dokud ho má, a pravidelně, pudově se do něj navrací. Jen velice špatní a zkažení lidé, pomýleni svými myšlenkovými bludy a nepřirozenostmi, mohou beze všeho odporu svůj domov otevřít všelijakým cizím nájezdníkům a nepřátelským dobyvatelům a bez boje jim prodat, předat svou zemi, svůj domov nejsvětější. Svou vlast máme jen jednu a přijdeme-li o ni, staneme se vyvrheli bez domova, nešťastnými a opovrhovanými cizinci ve vlastní zemi. Dokud je nám vlastní země samozřejmostí, máme často sklon ji přehlížet a nedoceňovat; ale v hrozícím dějinném okamžiku, který nastal v současné době, kdy se po naší vlasti sápou cizí vetřelci, aby si ji přivlastnili a nám, mně i tobě, ji vzali, vyhnali nás z ní či nás dokonce vyvraždili, pokořili, ponížili, splynuli s námi a nahradili nás na naší posvátné půdě - pak teprve se v nás ozve mocně volání přírody a my jdeme a rveme se jako o život za naši drahou zem! I ta nejdrobnější zvířátka to vědí sama od sebe a věrně ctí svůj domov; jen nám lidem musejí občas připomenout nenahraditelnost rodné hroudy nějaké velmi zlé časy. I já už teď vím, co je mým domovem: je to tato krásná českomoravská země a tento krásný srnčí les.
Zdálky už svítí cihlovou červení a kamením dlážděný průsek, který při východním kraji lesa budují lesáci. Brouk chrobák se asi diví, kde tu tak najednou vyrostlo ze země tolik rozkotaných skal, a diví se zřejmě i srnec, který na ten lidský výtvor nedůvěřivě vchází, aby po něm opatrně přešel na druhou stranu sotva několik metrů ode mne, aniž by si mne vůbec všiml.
Je krásně, ale s tím mrtvým srnečkem to ani nehne. Nechápu to. Měl by se jako já radovat ze svobody, z lesa a z krásného dne, a ne spát pod stromy věčným spánkem! Slétly se na něj mouchy, ale stále vypadá jako živý. Chtěl bych ho pobídnout, svést k životu, ale z jeho nepřítomného pohledu čiší zatvrzelý vzdor. Dnes mne potřetí poučil život, co je to smrt, a smrt mne naučila žít. Zítra o tom budu doma přemýšlet a těšit se na návrat do mého srnčího lesa.


Čtvrtek 24. května 52
Vstávám ve čtyři hodiny ráno a potichu a ještě za šera se vykrádám ze spícího bytu ven před dům. Ptáci už zpívají své první předjitřní písničky, ale lidé naštěstí dosud spí. Avšak, žel, ne všichni; jeden zvrhlík přece jen přímo přede mnou příčně prošel. Nevím to jistě, jenom se tak krátce mihnul kolem mne, ale zdálo se mi, že v ruce také držel jakýsi velký bílý pohár s nějakou tou americkou přeslazenou limonádou či kávou, slámkou ji cucaje jako ti studentíci nedávno o majálesu! Nevím to jistě, ale nebylo by to, žel, nic neobvyklého; hnusné americké zlozvyky již dávno úspěšně dobyly české území. Buď ten člověk (mladý člověk) tímto novodobým způsobem "snídá" ve spěchu a za chůze, anebo si bere špatný příklad z vyhlášených amerických tlouštíků, kteří i za zdravého pohybu při zdravé chůzi, kdy by mohli spálit trochu toho jejich přebytečného tělesného tuku, pořád něco sladkého chlastají a žerou. A takováto nezdravá životospráva proniká i k nám. Stejně jako poameričtělé televizní pořady.
Oddychl jsem si doma, že alespoň kvůli rušení příjmu toho blbého televizního vysílání dosud nepokáceli tu břízu, na níž si zbudovala hnízdečko hrdlička. Nenápadně ji chodím z naší lodžie pozorovat. Hrdlička nyní často opouští hnízdo a pak krmí již vylíhlá mláďátka. Nařídil jsem mámě, aby se mezi řečí se sousedy zmiňovala o tom, že alespoň do doby, dokud hrdlička neodchová mladé, nesmí se na břízu ani na okolní stromy ani sáhnout!
Co se dále týče ptáků, znamenám s radostí, že se opět ze zimovišť vrátili na naše sídliště rorýsi. Také oni se neomylně vracejí domů, do míst, kde se narodili; také oni ctí svoji vlast, ačkoli by bylo pro ně jistě výhodnější zůstat na jihu v lepších podmínkách napořád a žádnou, jistě namáhavou cestu domů nepodnikat. Jenže domov je domov; tam to táhne každého, kdo se nezpronevěřil přírodě a jejím zákonitostem. Jen zvrhlíci, to jest lidé, mohou nemilovat místo svého zrodu. Takový zvrhlík já nejsem; já jsem své zemi teď dokonce ještě věrnější než ti stěhovaví ptáci, protože já svou vlast už neopouštím, jako dřív jsem ji opouštěl, a to namnoze ze stejného důvodu jako ti ptáci, totiž kvůli zimám. Konečně jsem pochopil, že i ty zimy patří k mé zemi a tudíž i ke mně. Už bych nikam do ciziny, kam nepatřím, neletěl, natož někam na Západ, kam tedy já nepatřím už vůbec. Na Západ nebo do nějaké jiné mohamedánské země bych jel leda tehdy, až by mě omrzel život, a ten mne jen tak brzy neomrzí. Ať si tam jdou ti, kteří moji zemi na ten zkažený Západ stále táhnou! Ano, ať tam táhnou a ať už se nevracejí! Ať všichni takoví a podobní zvrhlíci nechají moji malou zemi konečně na pokoji! To bych si přál.
Lidem se nedá věřit vůbec nic. Dva dni jsem čekal doma v městě na ohlášené bouřky a deště, ale samozřejmě se nic takového nedostavilo a nespadla shůry ani kapička. Narušil jsem si tím svůj zaběhaný týdenní rozvrh. Příště už nevěřím žádným lidským předpovědím. Všechny jsou chybné jako člověk sám. V lese už dneškem počínaje začalo být teplo i v noci, a tak se asi zase vrátím k zaběhanému pořádku: pondělí a čtvrtky doma a ostatní dny v lese. I teď brzo ráno je příjemné teplo, raší první houby, přibylo různého dotěrného létajícího hmyzu a rukavice, které jsem si vzal s sebou do kapes, jsem vůbec nepotřeboval.
Ale toho rámusu, co dnes nadělali ti kazisvěti! Vůbec jsem se za den v klidu nevyspal, protože stále na nebi burácely ohlušující stíhačky a továrna na výbuchy mne často budila svou otřesnou činností. Podnikl jsem sice krátký pokus vstát a užít si alespoň sluníčka, když jsem si nemohl užívat lesního ticha, ale z nevyspání mne rozbolela hlava, takže jsem si šel do stanu zase lehnout.
Nemohl-li jsem v klidu spát a dospat probdělé městské noci, četl jsem si stará, dosud nepřečtěná čísla předplacených časopisů My a Šifra. V obou časopisech jsou články dobré i špatné, lepší i horší, a společné mají i množství nejrůznějších chyb tiskových, mluvnických a pravopisných. Oba by potřebovaly spolehlivého, zkušeného a vzdělaného opravovatele. Já bych se za takového nabídl (z vlasteneckých pohnutek), ale jednak k tomu nemám potřebné vzdělání (úředně) a za druhé mám co dělat s opravováním mých vlastních spisů. Vždy se úplně vyděsím, narazím-li při jejich nahodilém pročítání na nějakou sebenepatrnější chybičku. Jak jsem se jí mohl dopustit? Jak jsem ji mohl přehlédnout? Tak se ptám vždy sama sebe. Jestlipak takhle zpytují svědomí i ostatní? Podle toho, co pravidelně vídávám a čítávám, o tom dost pochybuji. Jak jsem již řekl mnohokrát: nevěřím lidem vůbec nic. Jenom se při téhle většinou špatné lidové četbě pomalu už obávám, abych si jí nezkazil svůj původní sloh. Slohově jsou ty články totiž také špatné, v lepším případě průměrné. Vynikající spisovatel, za jakého se snad právem mohu považovat a jakým se neustále učím být a zdokonalovat se, by měl číst především spisy jiných vynikajících spisovatelů, filosofů a umělců, a nekazit si sloh i zrak špatnými nápodobami. Ale pravdou je také to, že dobré se poznává jedině skrze špatné. Jen se to nesmí přehánět, abychom pro to špatné nezapomínali na to dobré. Totéž pravidlo ostatně platí ve všech oborech lidské činnosti.
Ven ze svého pelíšku jsem se dostal až večer. Ono je to stejně večer nejlepší, nejduchovnější, nejklidnější a nejbezpečnější. Všude už je klid a lesní zvěř v tu dobu také nejraději opouští své denní úkryty. Není něco nádherného, že mimoděk přebírám od těch divokých zvířat jejich vzorce chování? Já to za nádherné považuji a nevadí mi jako jim je ve zvýšené míře potkávat. Hned, jakmile jsem došel mou dolní přístupovou cestičkou k bukovému lesíku, spatřil jsem srnku. Věnovala se nic netušíc spásání lesní trávy a blížila se pomalu ke mně. Já stál za smrčkem a ani jsem nedutal. Přijdouc blíž, zpozorovala v mé ukryté postavě cosi podezřelého a oběhla mne obloukem, dupajíc a šustíc bukovinkou. Udělal jsem jeden malý úkrok. Zašustilo to nepatrně pod mýma nohama suchým loňským listím. V ten okamžik srnka rozpoznala zdánlivé nebezpečí, které jí ovšem ode mne ani trochu nehrozilo, a dala se nyní na hlučný úprk dál do nitra lesa.
Mrtvý srneček leží stále pod stromy a dívá se zarputile do nebe. Much na něm sedí již celá hejna a břišní dutinu mu už nadouvají rozkladné plyny. Kdyby do toho nadutého měchu někdo píchnul, vyvalil by se z něj jistě odporný hnilobný puch, ale já zatím žádný mrtvolný zápach necítím - na rozdíl od těch much.
Další srnku vidím v průseku při východním okraji lesa, který sousedí s dosud stále uzavřenou a pustou silnicí. Prošla jako duch přímo přede mnou a ztratila se kdesi v zšeřelém lese. A sotva jsem otočil hlavu, vidím, že cosi panáčkuje v podrostu. Domníval jsem se v první chvíli, že je to zajíc, ale když jsem se podíval lépe, poznal jsem zvědavou chytrou hlavičku i náprsenku lesní kuny. Viděl jsem, že mě vidí, a to už nemá cenu se před ní schovávat. Pokračoval jsem klidně dál a ona vidouc mne v pohybu, jista tím, že jsem opravdu cosi živého, a tudíž možná nebezpečného, raději utekla. Stejně je to zvláštní: máme rádi život, jsme rádi, že jsme naživu, ale ostatních živých tvorů se bojíme a musíme bát, protože se bojíme, že bychom kvůli nim naživu nebyli. To je tak zvláštní jako život sám. Zato se mnoho lidí vůbec nebojí jiných lidí, jsou-li naživu a tudíž nebezpeční, ale bojí se mrtvých, kteří už jim nijak ublížit nemohou právě proto, že jsou mrtví a ne živí. To je to nejzvláštnější.
Slunce již dávno zapadlo, když jsem doputoval k opačnému konci lesa, kde jsem si ještě sedl na chvilku na paty pod starou borovicí, a pak se vrátil oklikou svou horní přístupovou cestičkou k mému "srnčímu pelíšku". Půlměsíc září v mlhách vysoko na nebi, ale mrtvé oči ležícího srnečka jej nevidí. Bude pěkná a teplá jarní noc. Dobrou noc!


Pátek 25. května 52
Dnes jsem chtěl jít zase někam dál mimo les a za hranice svátečních dní, ale chtělo se mi také spát, a proto jsem jenom vystavil slunci nabíjecí sběrače a šel jsem si lehnout.
Ne že by se dnes spalo lépe než včera; také dnes mne budily otřesné výbuchy z továrny a ohlušující stíhačky. Jedna z nich dokonce podle zvuku přeletěla nízko nad mým stanem! Naštěstí jenom plachtila, nemajíc zapnuté motory. To by byl zcela jiný rachot! Na vojně jsem, coby protiletadlový dělostřelec, na vlastní kůži velmi dobře poznal, zač je toho loket, přeletí-li člověku nízko nad hlavou stíhačka se spuštěnými motory: to člověk mimovolně padá k zemi, zacpává si oběma rukama uši a není s to proti tomu nic dělat!
Dnes se také ozývá zdola od koupaliště živá hudba z každoročního festivalu Rockoupání. Už včera ráno jsem tam viděl jakési známky příprav, přenosné záchody a velký vojenský stan. Nejdřív se ozval dunivý zvuk, jako kdyby někde lesem jel těžký stroj. Ale záhy jsem v těch úderech rozpoznal zkoušku nazvučování bicích nástrojů.
Odpoledne už mne nebavilo ani spát, ani číst, a tak jsem si šel sednout ven do lesa pod strom. Pozoroval jsem ptáčky a na nic nemyslil. Asi jsem tak zůstal sedět dlouho, protože najednou přiletěl jeden kos a chtěl si na mne sednout jako na neživou, nepohyblivou věc. Teprve v těsné blízkosti, roztahuje již doširoka své černé brzdící letky, seznal svůj omyl, strhl prudce svůj let stranou, přistál v hustém porostu bříz, chvilku tam poskakoval, načež konečně s ostrým pípnutím odletěl.
Nasávám pachy, jež přinášejí k mému nosu závany větru. Jednou jsem ucítil silnou vůni jako z nějaké voňavky. Otáčel jsem se na všechny strany, pátraje po původu té vůně. Cítil jsem v tom pachu člověčinu. To by bylo samozřejmě nemilé. Hledal jsem v okolí navoněnou ženskou, ale nikoho jsem neviděl, nic neslyšel, jen jsem cítil tu sladkou vůni jako z rozkvetlé rostliny. Žádný rozkvetlý strom, keř ani bylina se však v nejbližším okolí nenacházejí - co to jenom je?
A pak to přestalo. Sedím tedy uklidněn dál, když za chvíli znova táž vůně! A zase se otáčím a zase zkoumám okolí - a nic, nikdo. To je divné... A po malé chvíli zase ta vůně zmizela. Snad tudy někudy přešla sem a tam ženská a já prostě pokaždé ucítil její voňavku.
Zcela jiný pach jsem ucítil linout se od mrtvého srnečka: je to nezaměnitelný pach rozkladu. Už jej cítím i já, kromě mnoha a mnoha much, které mrtvolu obsypávají. Srneček už vůbec nevypadá jako živý; začíná vypadat opravdu špatně: opadává mu srst, má nafouklé břicho, jeho vzdorné oči obsadily roje hladových much a už se nedívají do nebe. Veškerý vzdor tohoto hrdého tvora zničil malý početný hmyz, který se živí nečistotami, hnilobou a výkaly - vzorový příklad konce veškeré pýchy a všeho boje životního. Nakonec se nafouknete nikoli pýchou, nýbrž hnilobou, a obletují vás nečisté mouchy - ale ne kvůli obdivu.
Toulám se lesem až do tmy. Já jak začnu, tak nevnímám čas. Zdola je slyšet hudba tím víc, čím umlká postupně les. Teď dokonce rozpoznávám jednu písničku od skupiny Garáž - mám ji totiž doma na desce. Páni, to už je dneska taky vykopávka! Ti hudebníci budou mít v současnosti už nejméně šedesátku roků na krku. Já sice hudbu poslouchám pořád, ale už ne tak často a nahlas jako dřív, jako zamlada. Spoustu hudebních nahrávek mám díky svému kapesnímu počítači i tady venku v přírodě, ale víc než lidskou hudbu mám raději lesní ticho a ptačí zpěv.
Den se krátí. Škaredí se nebe. Teď zas pro změnu cítím ve vzduchu pach opékané uzeniny. Jídla jsem měl jen na dva dny, zítra je sobota, domů půjdu radši až ráno, abych nemusil potkávat zpité lidi, jichž bude o dnešní noci jistě plné město. Mám narušený časový rozvrh. Musím s tím něco udělat. Uvidíme, jaké bude v příštích dnech počasí.


Sobota 26. května 52
O půl páté ráno už jsem vzhůru jako ti zpěvaví ptáci. Přemýšlím, zda mám jít tak brzo do města. Měl jsem možná raději jít, ale rozmyslil jsem si to a vstal až o šesté. Sluníčko tou dobou také vstalo.
Procházka ranním lesem je něco úchvatného. Potkal jsem dokonce toho srnčího bělouška! Stál kousek ode mne v zeleném poli a nevěřícně na mne koukal. Ani se nehnul. Já jsem klidně šel dál svou cestou, abych ho zbytečně nepoplašil. Teprve potom poodběhl o kousek dál.
Dole pod lesem na koupališti hraje hudba, všude je plno vozů, stanů a také - žel - lidí. Měl jsem jít raději dřív nebo vůbec jinudy, protože opilci, kteří se ještě nestihli vyspat z opice, chlastají dál, a co nesnáším, zdálky na mne mávají a volají. Pod zahrádkami jsem jednoho takového ožralu potkal tváří v tvář. Nesl v ruce láhev, už z dálky bylo poznat, jak se motá, a když jsme se míjeli, znenadání na mne promluvil pletoucím se jazykem:
"Tak co, nebraly, nebraly?"
To mne zaskočilo naprosto nepřipraveného, a tak jsem bez přemýšlení jen krátce odsekl tu moji takovou stroze všeplatnou odpověď:
"Ne!"
Teprve pak jsem si uvědomil, že mne vlastně považoval za rybáře, že mne tím urazil a že jsem mu měl říci:
"Co ti napadá, já ryby nechytám!"
Měl jsem jít dřív - já to tušil. Všude je po těch odporných ožungrech nepořádek, poházené odpadky, láhve a kelímky od piva. Budu mít co uklízet, až to tady skončí a oni vypadnou, protože nikdo jiný to za mne určitě neudělá.
Domů jsem došel v klidu a pořádku. Hrdlička na bříze dál spokojeně hýčká svá mláďátka, vypadá při tom hrdě jako každá správná maminka a předpověď počasí - které stejně nevěřím - je slibná, takže zítra ještě půjdu do lesa na jeden den a pak najedu konečně na osvědčený zaběhaný pořádek pondělí a čtvrtky doma, ostatní dny v lese. Už se těším.


Neděle 27. května 52
Brzo ráno ještě za šera před svítáním se vracím na jeden den do lesa. Doma jsem mezitím konečně objevil způsob, jak zabavit tátu. Připojil jsem mu jeho bezdrátová sluchátka k mému stolnímu počítači a pouštěl jsem mu do uší staré české písničky z třicátých let dvacátého století. Brzy budou staré sto let, ale stále jsou hezké a poslouchatelné, rozhodně neporovnatelně lepší než nejnovější úchylná tvorba. Téměř hluchý táta teď díky mně, sluchátkům a počítačové síti poslouchá zase jednou oblíbené písničky jeho mládí a je spokojený, usmívá se, je klidný a po dlouhé době zdánlivě beznadějného duševního útlumu či rovnou duševní smrti znovu něčemu věnuje pozornost. Je to u něho úplně zázračný přerod ve srovnání s tím, v jakém hrozném stavu byl předtím.
I mně se ty staré písničky líbí, třebaže já je tolik neposlouchám, ale aspoň mi tak nevadí jako ten rámus a řev, který byl slyšitelný ještě po půlnoci od koupaliště, kde právě doznívá hudební festival Rockoupání. Ještě že to tam už končí! Když jsem dnes před úsvitem tudy procházel cestou do lesa, hlasitá hudba tam ještě hrála, tvrdá sice, ale nijak skvělá, spíš taková obyčejná, nevýrazná. To já bych jim pustil z mé sbírky jinačí palby! Návštěvníci většinou zpitě chrápali pod stany, ale někteří byli už nebo ještě vzhůru, řvali tam jako tuři, ale chvályhodně se už chystali k odjezdu. Doufám, že v noci už tady nebudou, až tudy půjdu zase domů. Mile mne pouze překvapilo, že si po sobě uklidili ten nepořádek. Snad to měla za úkol uloženo udělat nějaká k tomu určená úklidová četa, aby si místní obyvatelé nestěžovali a aby jim město příští rok znovu povolilo uspořádat tady tuto velice hlučnou zábavu.
Sotva jsem vstoupil do ještě tmavého jitřního lesa, rámus, "hudba", rázem přestala. Ne že by měl les takovou zázračnou moc tlumit všechny lidské ruchy, to ne, jen kdosi dobrý tu "hudbu" konečně k mé úlevě vypnul. Teď už je ticho, teď už je opravdu sváteční klid, teď už jsem zase uvolněný a svobodný, teď už jsem zase jen mezi divokými zvířaty...
"Divokými?" zamyslil jsem se nad tím slovem. Ne, tenhle zajíček, který mne jako první z lesních zvířat vítá a který tu rozpustile pobíhá po lese, ne, ten není divoký, nýbrž svobodný! Ano, to je to pravé slovo - svobodný! Slovo "divoký" vzbuzuje spíše dojem čehosi zlého, hrubého a neušlechtilého, co musí nejprve zkrotnout, aby to bylo dobré a hodné a ušlechtilé. Dost možná - ale pak to už nebude svobodné. Daleko spíše mi připadá to slovo "divoký" záměrně a úmyslně vytvořené lidmi jen na zakrytí skutečné pravdy: totiž té, že takzvaná divoká zvířata jsou naopak mnohem ušlechtilejší a lepší než zkažení a zlí lidé, kteří jim dali přídomek "divoká", aby je nemusili nazývat svobodnými a sebe zlotřilými zotročilými. Cožpak je tenhle svobodný zajíček nějak divoký? Vždyť je to jen takový malý, plachý, bojácný, lidubojný tvor! Ale hlavně že je svobodný.
Závidím lesním zvířatům jejich svobodu. Závidím jim, že nikdy nemusejí tak jako já opustit svůj rodný domovský les. Já kdybych žil jako ta zvířata stále jen v lese, myslím, že bych byl také tak krásně plachý a lidubojný. Vlastně i tak se já lidí bojím a jim se vyhýbám, i když mezi ně musím občas, někdy, za obživou, zajít. Jsem jako onen ženatý muž, který se hlásil do spolku svobodných, a když mu vytkli, že se oženil, odpověděl: "Ano, jsem ženat - ale nerad!" Tak i já sice chodím mezi lidi - ale tam se stydím.
Konečně jsem v lese - svobodný mezi svobodnými. Je neděle, celý den bude jistě ticho, žádné výbuchy, žádné stíhačky, žádná hudba, žádný hluk. Konečně se snad kloudně a v klidu vyspím, odpočinu a načerpám nových životních sil. Kdybych les neměl - nic bych neměl.
Je hezky a teplo. Přibližně ve třináct hodin se budím horkem. Svlékl jsem se donaha a vylezl jsem ven ze stanu pozdravit slunce. Pocit naprosté volnosti se tou nahotou vystupňoval až do vrcholné slasti. Chvilku jsem se nahý a bosý procházel kolem stanu po pěšinkách vyšlapaných v trávě. Slunce žhne příliš, raději vyhledávám chladivý stín. Je tady krásně tak o samotě a v teplíčku. Příjemně zchlazen a protažen zalézám zpátky do útulného pelíšku. Čtu si časopisy a pospávám.
Později odpoledne jsem vyspalý, přeležený a číst mě už nebaví. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul boty a šel jsem si sednout nedaleko odtud pod strom do svého vyseděného důlku. Je to vlastně skoro takový pelíšek, jaký si k odpočinku vyhrabávají srnky; dost se mu alespoň podobá. A v tomhle mém "srnčím pelíšku" tedy sedím, hledím nepřítomně do blahodárné zeleně lesa a nemyslím vůbec na nic.
Procházím pomaličku lesem. Ale třeba jdu tak pomalu, přece jsem málem šlápl na slepýše! Já jeho neviděl, ale on mne ano. Nezůstal proto jako obvykle nehybný jako větvička, ale mrštně klikatil své beznohé dlouhé tělo na stranu.
Srnečkova mrtvola se následkem horkého počasí rychle začíná měnit v odpornou zapáchající hromadu hniloby. Odpuzuje mne ten příšerný smrad natolik, že už se k zdechlině ani nepřibližuji. I z dálky ostatně vypadá strašně. Celá srst je pokryta hnusnými skvrnami, asi jako když má kočka prašivinu. Nechutný pohled. Nejhroznější je ale ten hnilobný zápach. Jsem zvědav, jak dlouho to bude takhle smrdět a hnít, než se tělo bývalého srnečka načisto rozloží a zbude z něho jen kostra. Odhaduji, že to snad ani do podzimu nebude.
Toulám se dál lesem až do tmy. Potom jsem si vzal ze stanu svítilnu a na sebe vrchní díl své krásné nové ruské "březové" maskáčové soupravy a šel jsem si ještě na chvilku sednout pod borovici na západním okraji lesa. V dálce se černá tmavý mrak, z něhož šlehají co chvíli blesky. Je to daleko. Hrom se sotva slyšitelně ozve teprv až po velmi dlouhé odmlce. Loučím se pro dnešek s krásným a teplým dnem, jakož i s lesem. V noci půjdu jen na skok domů a pozítří se sem zase rád navrátím. Protože kdybych les neměl - nic bych neměl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm