Jakmile se rozletí brána

28. října 2018 v 10:51 | Misantrop

Jakmile jasného jara se rozletí brána
a plodivý od jihu van se rozduje volně,
nebeské ptactvo tě první, bohyně, hlásá.


Jak bajadéra pestře se nalíčila Zora.
Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.
Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo
a celému světu přinesla světlo.


Na svatého Jána otvírá se létu brána - praví pranostika. V tento den býval ve starém Římě svátek Štěstěny: Fors Fortuna.


A když konečně nastanou vakace a ostatní odjíždějí vozem nebo koňmo k rodičům, tu se vydáváme ulicemi z brány s nástroji pod plášti na potulku a celý svět je nám otevřen.


Došel jsem ke kraji lesa. Tady jsem si minulé jaro, když jsem chodíval meditovat pod svou oblíbenou borovičku, vyšlapal pěšinku. Cestička tu ještě byla. Stále tam bylo místo mého slavnostního vstupu do lesa, což byly dvě souměrně umístěné mladé borovice, které vytvářely něco jako sloupy brány. Vždycky jsem se tam poklonil, sepnul ruce a poděkoval Avalókitéšvarovi za výsadu být v lese.


Pokaždé mne jakoby vítá nějaké milé lesní zvířátko, když se vracím z městečka zpátky do svého srnčího pelíšku. Dnes ráno to však nebylo jen takové obvyklé, obyčejnské přivítání, jako spíš rovnou vítězná slavobrána se všemi poctami - mou cestu lemovalo celkem pět srnek!
A srny provázejí moji pouť i nyní, na mé první jarní výpravě do lesa. Slyším je a vidím v slabém odlesku hvězd všude, kudy vedou kroky mé, jako kdyby mne vítaly, slavobránu tvoříce: "Vítej mezi nás, srnčí muži!"


V tomto mém víkendovém sídle ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... - nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný "domov".


Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?


Hle, zde ustrň u samé snad geniality brány:
neboť můj mozek levé má obě dvě strany!


Tvůj hněv je klíčem k bráně
Lék přiložený k ráně


Bez obdivuhodného prvku pochybování by byla brána, jíž prochází pravda, pevně uzavřena a odolávala by i bušení tisíce Luciferů.


NON CUILIBET PULSANTI PATET IANUA
Brána se neotevře každému, kdo zatluče
Tj. ne každému se splní, co žádá.


Midás dochází k paláci a vesele otvírá bránu. Jen se jí dotkl, a už si zastíral oči, jak byl oslněn. Brána jako by se proměnila v samo zářící slunce. Král se zastavil a žasl. Dlouho tak stál a díval se, než vešel dovnitř. Zářil štěstím. Široké pole ponechal představám o svém budoucím bohatství, jež mu bude každý závidět. Bude mít zlato, tolik zlata jako nikdo jiný.


Zlatá brána otevřena,
zlatým klíčem podepřena.
Kdo do ní vejde,
hlava mu sejde.


To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života?


"Kdo je?" vyštěkl u brány hrubý hlas.
Jako ve věznici... pomyslel si Koroljov.
(Čechov: Případ z praxe)


Cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem - a dost!


"Já mám Prahy až potud," ukázal rukou, jako by si podřezával krk - "brzy se jí člověk nabaží." A jako by jí z duše mluvil, vypravoval, jak nenávidí ty hrozné městské ulice vůbec s jednotvárným hrčením kol, šlapání sem a tam, jak utíkal vždy za Strahovskou bránu, za Olšany, Nusle, Vyšehrad, za Prahu co možná nejdál, jen co by uniknul městu.


Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel, jestliže nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám!


Projížděl jsem po lesní silničce okolo dětského tábora. Na křižovatce před příjezdovou cestou k táboru stojí starý vykotlaný strom, v jehož dutině jsem už minule objevil sršní hnízdo. Nyní na ten strom připíchli starostliví pěstouni těch nezvedených děcek nápis POZOR, SRŠNI! Vida jej, napadlo mi, že by bylo povedeným vtipem, avšak smrtelně vážně míněným, kdyby někdo umístil na bránu toho dětského tábora nápis POZOR, LIDI! Takový nápis by se ostatně dobře a vhodně vyjímal všude, kde žijí, jsou a se vyskytují jacíkoliv lidé.


Ó Zarathustro, zde je velké město: zde nemáš čeho pohledávat a všeho tu můžeš pozbýt. Raději plivni na městskou bránu - a odejdi!


V Athénách přečetl si monostichum, verš napsaný na jeho oslavu na městské bráně. Verš zněl:
Do jaké míry si uvědomíš své lidství, do té míry jsi bohem.


Škodí mi bohem být: že smrti mi zavřena brána,
smutek můj, můj žal se prodlouží na celou věčnost!


Je jisté, že maso a kůže hlavy se rozpadnou nejdřív. Maso ze zadní kýty někdo ohryzal až na kost, která vyčnívá ven. To je vítaná vstupní brána pro další hladové roje much.


Brána smrti, ta není zavřena nebi,
slunci, zemi a hluboké hladině mořské,
ba zeje na ně a širokým rozšklebem civí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm