Přec staré chválíme časy

17. října 2018 v 15:02 | Misantrop

Všechny edice staré literatury jsou s nevšedním zájmem sledovány. Co hledá současný čtenář ve staré literatuře, dnešku tak vzdálené? Vedle poučení a estetického zážitku je to také poznání, že v dlouhém časovém intervalu, kterým národní kultura prošla, neměnné zůstalo vždy cosi z obecných lidských ideálů, láska k vlasti, potřeba krásy a proniknutí do smyslu života.


Tam, v staré Helladě, se zrodilo všechno, nad čím pozdější věky žasly a pro co plným právem nazvaly tuto zemi kolébkou evropské vzdělanosti. Olbřímí duch tohoto národa už tehdy svou velikostí zazvonil o hvězdy. Titáni jeho poezie a výtvarného i stavitelského umění zvěčnili tento národ a zjednali mu úctu všeho vzdělaného lidstva. Staří Řekové, nadáni krásným darem oblažující fantazie, si vyprávěli nevšedně krásné báje a odevzdali je jako odkaz budoucím pokolením.


Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší. Šťastná buď, ó vlasti milá, síliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své.


O posledních svátcích jsem procházel ulicemi. Všude vlály naše české zástavy, i na budově obecního úřadu; jen ze zdi zdejší knihovny trčel ohavný modrý prapor Evropské unie!
Pochopitelně: její ředitel je nadšený eurosvazák, obdivovatel všeho západního a zásadní odpůrce všeho českého. Na vedení zdejší veřejné knihovny je to znát: staré dobré knihy s vlasteneckým obsahem se nenápadně vyřazují, aby jejich místo zaujaly nejnovější plytké románky pro ženy a dívky, škváry o pohlavních zvrácenostech, o soužití promíchaných lidských plemen a o islámu. Když jsem viděl, jaká současná "veledíla" tam přibývají, na úkor starých dobrých skvostů národního i světového písemnictví, chodil jsem si tam půjčovat knížky už jen velmi nerad, ba přímo s největším odporem. A když jsem zjistil, že stará dobrá česká díla jsou volně dostupná na stránkách počítačové sítě, přestal jsem do té protivné "euroknihovny" docházet úplně.
V poslední době čtu výhradně staré české spisovatele, kteří kdysi psávali překrásnou češtinou, jakou se už dnes nejen nemluví, ale dokonce ani nepíše. Dnes si skutečný a zapálený český vlastenec, za jakého se hrdě a právem považuji, nikde nepočte. Vše je plno hrubých výrazů, cizích slov a mluvnických a pravopisných chyb, nemluvě o naprosto úchylném a zvráceném obsahu. Nejlepší jsou staré české knížky.


Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné. Přeneseme se do staré doby. Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov - ale jeho ozvěna duní prázdnotou.


Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému dobrému krbu, od něhož jsme vyrazili.
(Thoreau: Chůze)


Starý učitel nás zavedl dolů do tichého údolíčka ke staré klenovské cestě, u níž nad travnatým dolcem stojí kamenná boží muka s letopočtem 1575. A řekl, ukazuje na tvrdou, kamenitou cestu, která se tudy vine od pradávna: "Naši předkové tudy kráčeli v dobách zlých i dobrých. Nic neměli, jen nebe nad hlavou a tu cestu před sebou. Kdoví kolik slz bolesti a naděje prolili u těch starých muk. A vidíte, ona stojí dál a cesta běží podél nich, a my už tu dávno nebudeme a náš rod tu bude žít, jako žil před tisíci lety, a naši vnukové a pravnukové, zastaví-li se tu jednou, až skřivánčí písnička pod modrou oblohou zaťuká na jejich srdce, smeknou a řeknou: 'Šli po tvrdé cestě, ale neklopýtli, protože je vedla láska k pravdě a k domovu! Ta nedá padnout srdci ani duši, neboť svítí v každý čas a do všech cest!' "


Ale s časem změnili se i lidé. Nesčíslněkrát vzešlo jako tehdáž krásné letní slunce nad Vítkovem, však nikdy již neozářilo božích bohatýrů a po staletích svítí na pokolení malé, bez pravdy a síly, bez nadšení, cedícího poslední krůpěj krve za drahý ideál, na pokolení, které již sotva rozumí a věří velkému činu předků a usmívá se zvěsti o něm jako staré, divné pohádce, kterou již i nudno poslouchati. Neschopno jsouc oněch velkých obětí a zápalů, vymlouvá se na jiné časy a poměry, zapovídá si vyprávění o slavném skutku minulém a skládá přitom ruce v klín nebo robí trety - ó zapadlé slunce naší síly, zda vyjdeš opět a najdeš i básníka, jenž dovede tě uvítat plamenným nadšením, a ne prázdným zvoněním slov a malichernou karikaturou jako já!


Jednou navečer si pan profesor vzpomněl přednášet mi o nemoci. Vykládal, že doktoři ničemu nerozumějí, že jsou to vlastně kšeftaři, kejklíři a vrahové, kteří jen tahají pacientům peníze z kapes. Staré babičky se svými herbáři byly prý lidstvu mnohem prospěšnější, a o žádné z nich prý dějepis nepraví, že by po sobě zanechaly nějakou vilu nebo značné jmění. Naopak, byly to, chudinky, mučednice, které dávala vrchnost upalovat na hranicích.


Neraduji se nikterak, vidím-li mizet nějaký starý blud, myslím na blud nový, který jej vystřídá, a ptám se starostlivě, nebude-li nepohodlnější nebo nebezpečnější než onen. Uvážíme-li vše dobře, jsou staré předsudky méně škodlivé než nové: čas je používáním uhladil a učinil je skoro neškodnými.


Cato nepřál filosofii a z řevnivosti zesměšňoval vše, co bylo řecké, vědu i umění; vždyť i o Sókratovi se vyjadřoval, že to byl žvanil a násilný člověk, který se pokoušel ze všech sil stát se tyranem své vlasti, a to tak, že rušil staré zvyklosti a sváděl a přemlouval občany k názorům, které se příčily zákonům.


Nové je však za všech okolností zlé, neboť chce dobývat, porážet staré hraniční kameny a staré předměty úcty; a pouze staré je dobré!


Ach, veřejnost vůbec nepotřebuje nějaké nové myšlenky. Veřejnosti nejlépe svědčí staré, dobré, uznané myšlenky, které již má.


Znovu a znovu se občané bouří ve jménu svobody a starého řádu. Ani dlouhá léta, ani prokázaná dobrodiní nevyhladí vzpomínku na ně. Dělej co dělej, nevneseš-li rozkol do jejich řad nebo nezničíš-li je, nezapomenou na svobodu a staré poměry a při každé příležitosti o ně znovu usilují.


Sebou se může cpát,
ať nesápe se nikdy po rostlině,
vyrostla-li v tom jejich hnoji snad,
v níž ožívá to staré římské símě,
rod Římanů, který tam kdysi dlel,
než potomci se usadili v špíně.


LAUDAMUS VETERES, SED NOSTRIS UTIMUR ANNIS
(Ovidius, Kalendář 1,225)
Ačkoli žijeme dnes, přec staré chválíme časy


Staré přísloví praví:
Jedno druhým se platí,
každý buď sebe, či svět ztratí.


Jednou mrtev - navždy pryč,
praví staré pořekadlo;
tomu nepomůže ani rýč,
co jednou pod zem padlo.


A raději ať vládnou v zemi staré pohanské zvyky, než aby nad námi vítězil nepřítel!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm