Vzpomínky na Československo

26. října 2018 v 14:33 | Misantrop

Masaryk byl ve své podstatě vzdorovité dítě, které si všemožnými machinacemi a za pomoci své vlivné bohaté americké manželky, vyloudilo na Wilsonovi svoji hračku, svůj malinký zbytečný státeček, tento pospojovaný hybrid z Čech, Moravy, Slovenska a Zakarpatské Rusi. No to bylo veledílo, tahle nevzhledná nudle!
"Tomáš Garrigue Masaryk", to už není ani feministické, ani submisivní, to je zkrátka blbé. Byla by to nakonec jeho soukromá věc, jenže on stejně tak blbě pojmenoval i svoje nesoudržné a neudržitelné soustátí: Česko-Slovensko!


sobota, 15. března 42
Výroční den německé okupace. Přemýšlím, jak bych asi tehdy reagoval. Je to sporné. Naučili nás jezdit vpravo, mám rád vše německé, sdílím Hitlerův postoj k tehdejšímu Československu a k parlamentní demokracii... - myslím, že bych ani neprotestoval, ani nejásal; nejspíš by mi to bylo jedno: vláda jako vláda - všechny jsou stejné.


Jaroslav Dresler: na mne už svět nepůsobí. Na to já se na všechno můžu jedině vysrat. My, když se to stalo 21. srpna s Československem, tak jsme se s Pavlem Vačkářem dvě hodiny na chodbě chechtali...


Neděle, 20. srpna 51
Svátek slaví Všelub a Všetěch. V tento den v noci roku 1968 byl zahájen vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, označovaný také dosti nepřesně jako "ruské obsazení našeho území". Já jsem byl tehdy malý, byly mi necelé tři roky, takže si nic nepamatuji, ale vím, že tady u nás nebyli Rusové, nýbrž Poláci. Od té doby se ovšem vzedmula ohromná vlna nenávisti ke všemu ruskému, která žel trvá. Smutná část našich i ruských dějin, potažmo slovanských. Když jsem se o tyto události později asi v patnácti letech začal sám zajímat, ukázala mi máma hromadu tajně schovaných dobových novin z té pohnuté doby. Viděl jsem krev na československých vlajkách v rukách vlastenců, viděl jsem bezmocný vztek a nepochopení ve tvářích lidí, viděl jsem zoufalou zápalnou oběť Palachovu. Já jsem však necítil nenávist ani k Rusům, ani k Polákům, ani k jiným národům, které naši zemi tehdy přepadly; spíš jsem začal nenávidět vládnoucí, kteří toto bezpráví dopustili a sehráli. Dnes se už začínají ozývat hlasy, že bylo vlastně dobře, že tento vojenský vpád zastavil u nás zavčas cosi, co vypuklo potom na podzim roku 1989 a čehož nepěkné následky právě nyní prožíváme. Dokonce se dá už říci, že rok 1968 nebyl tak hrozný jako roky po takzvaném, opět vládnoucími zločinně sehraném, sametovém převratu. Můj názor je ten, že jsme měli zůstat ve společenství východních slovanských zemí v pevném svazku proti Západu, který na nás vždy hleděl jako na méněcenné národy, vhodné jen k zotročení. Dnes už to vidí mnozí, kdo vidět chtějí. Přijde čas, kdy prohlédnou i ti, jimž nenávist zavřela oči.


Jan Vladislav: Na otázku, zda nový život v Československu neomezuje se jen na Prahu, odpověděl, že má evidenci například o Brně, Poličce.


Kniha Pohádky za oponou je sama o sobě skvostným dílem, nejen písmem, ale i obrazem: doplňují ji krásné barevné malby a černobílé kresby Věry Brázdové. Knihu vydalo hudební (!) nakladatelství Panton v roce 1967, samozřejmě poctivě postaru vázanou v tvrdých deskách, nákladem 20 000 výtisků a za cenu pouhopouhých čtyřiadvaceti korun československých. To byly skvosty, to byly ceny!


Martin je typ konfliktní, rád by tzv. Československou republiku a její zřízení polil benzínem a zapálil. Na zpáteční cestě mu pohraničníci zabavili Obelst a knihu o Adolfu Hitlerovi. Zabavili tedy materiály o Adolfu Hitlerovi a Ivanu Divišovi.


Dočetl jsem Himmlera. Byl to blbec. Jako většina lidí. Také on nestál nohama pevně na zemi, když uvažoval o možném árijském původu Japonců, protože se jejich písmo vzdáleně podobá některým starogermánským runám. V tom by si mohl podat ruku s našimi českými neonacisty, kteří tvrdí, že Adolf Hitler byl český, nebo dokonce československý prezident.
Komunisté také trpěli rasovými předsudky vůči Židům, jakkoli se to snažili skrýt, a to minimálně v sovětském Rusku od dob mocenského střetu Stalina se židobolševikem Bronštejnem alias Trockým a v Československu od dob Gottwaldova vnitrostranického spiknutí proti Židovi Slánskému.


Jmenuje se to Moudrost a umění starých Indů. Je to velká přehledná publikace s obrazovými přílohami (i barevnými), kniha o třech stech stránkách čtvercového formátu, vázaná v pevných, tvrdých deskách, vyšlá v roce 1971 v nakladatelství Odeon u příležitosti 20. výročí indické republiky a prodávaná tehdy za cenu pouhých 53 korun československých! Na dnešní dobu neuvěřitelná láce! Ať byli komunisti jací chtěli hlupáci a násilníci, podporou takovýchto levných a přitom kvalitních knih se zavděčovali.


Časy se mění. Dnešní mladí nejsou, jako jsme byli my, kteří jsme se pyšnili dětskou průkazkou do knihovny a dychtivě jsme hltali čtyři dobrodružné romány za měsíc! Tím svým nezájmem o literaturu mi tak trochu dnešní mládež připomíná naše rodiče, kteří úplně stejně nechápali užitečnost, důležitost a krásu rockové hudby. Připadala jim zbytečná, zatímco my jsme ji chtěli poslouchat pořád, i při učení. Myslím, že dnes je podobně postradatelná pro dnešní mládež i literatura. Ta literatura, jež nám byla útěchou v bezútěšném komunistickém Československu. Tenkrát, když každý čtvrtek vycházely nové knihy, táhly se ulicemi dlouhé fronty nedočkavých čtenářů. A ještě se na každého nedostalo! Takže kvetl podpultový prodej až hanba! Naši rodiče byli hlavně televizní diváci detektivek a seriálů z nemocničního prostředí. My jsme si nechávali růst dlouhé vlasy a poslouchali jsme při knížkách rock. Dnes už nikdo nečte. Dříve měl březen status "měsíce Knihy". Už osm let to neplatí. Březen je teď od roku 1997 "měsícem internetu". Ale co: pořád lepší, než aby z něj udělali "měsíc mobilu" nebo "měsíc debilů", to bych se šel snad oběsit! Ale všechno se motá v kruhu. Třeba zase jednou nastane renesance knížek a naše díla odkudsi vykopou archeologové pro potěchu dalších generací.


Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci.


Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše - jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník. Děti úplně jako by vymizely.


Nejvýstižnějším slovanským názvem pro houby je asi ten náš československý huby, které patří do huby, to jest do úst.


Slovo Československo znamená snad aramejsky kšandy.


Rusko stálo nakonec na straně vítězných mocností: tedy jen v tomto úzkém smyslu "porazilo" Rusko Německo v 1. světové válce; asi stejně jako můžeme říct, avšak pouze s jistou humornou nadsázkou, že Československo "porazilo" Německo ve 2. světové válce - což také není pravda.


Tudy musela před třemi nedělemi přejít válka, říkáte si. Ne, neprošla - to je Československo.


Během dne jsem dočetl časopis My, vyluštil obě dvě jeho křížovky a přečetl jsem i některé články, které jsem původně ani číst nechtěl. Nejvíc se mi líbila zpráva o Podkarpatské Rusi, našeho bývalého území, kde prý tamní obyvatelé stále s vděčností vzpomínají na naši společnou zemi, meziválečné Československo. Jeden současný rusínský malíř k tomu podotýká, že my, coby slovanští bratři, jsme se nikdy neměli rozdělit. Pravda, já si to také myslím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm