Ach, bože můj!

16. listopadu 2018 v 13:35 | Misantrop

Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.


Och, můj Bože rozbože! Je vůbec Bůh? Jsi-li, Bože, vysvoboď mne! zachraň mě! pomoz mi! Milost! Smilování! Slitování! Zachraň mne! Och, jaké utrpení! Jaká trýzeň! Jaká hrůza!


Kam jsem se to dostal, Bože můj? Není to sen? Nejsou všichni blouzněním v horečce? Ne, nemám sil pokračovat! (V zoufalství si rve vlasy.) Vše to je pravda, všechna ta hanba, všechen ten hnus...!


Bože, co to se mnou dělají? Lijí mi na hlavu studenou vodu! Nevšímají si mě, nevidí mě, neposlouchají mě. Co jsem jim udělal? Proč mě tak týrají? Co po mně chtějí? Co jim, já chudák, mohu dát? Vždyť nic nemám. Už nemám sílu, už nesnesu to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se se mnou točí.
(Gogol: Bláznovy zápisky)


Odhal jejich vinu, bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je!


Kdy, Bože, zbavíš už náš domov vezdejší
a naše děti, kdy zbavíš už těchto vší?


Bože, já bych je nejradši všechny pobil!


Můj bože, jak bych mu rád dal přes hubu, otloukl mu hlavu o pryčnu, shodil ho po hlavě do latríny. I to je, příteli, důkaz naprostého zesurovění mysli při vojenském řemesle.


Ach bože, kdyby tak člověk mohl žít s čistým svědomím!


Bože, slyšíš
a nepýříš se, jakým ubožákem
stal se tvůj člověk, tvoje skvělé dílo?


Nech již, Bože, stranou býti
zločin, že jsem narozen,
ještě víc, čím uražen,
tvůj trest proč mne více viní?
Nenarodili se jiní?
Je-li tomu, Bože, tak,
z výhod týchž mi pověz pak,
proč mně výjimka se činí?


Balounův pláč otřásl celým jeho tělem: "Proč jsi mě, bože, nestvořil alespoň takovým volem! Aspoň bych nikdá neměl tolik hladu! Co jsem se moh na tom kuse země, kterou jsme už přešli, napást!"


Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!


Pane Bože, v malém čase
tolik velkých obětí!
Zdali nahradí je zase
příznivější století?


Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: "Můj bože, já jsem pašák."


Můj Bože! můj Bože! jak málo knih přece existuje, jež lze znova čísti, povzdechl si des Esseintes.


"Ó, Bože můj, Bože můj!" zanaříkal ctihodný poučovatel, "a nač o tom mluvit? To je přece Boží záležitost. A co Bůh ustanovil, toho nezměníš."


Panebože, jsou ti lidi zaostalí! Žij mezi nimi… a docela zpitomíš!
(Čechov: Chirurgie)


"Tak co, mladej, jdeš mezi nás?" Ach, můj bože nesmiřitelného hněvu, jen oni to dovedou říct tím hrůzu nahánějícím způsobem a s držkou rozšklebenou od ucha k uchu!


A už jsem viděl ty pohledy! Vysílají jasný signál: "Bože můj, cos to dopustil. Ten s náma nemá nic společnýho. Dej, ať nás na něco potřebuje, dej, ať ho stihne nějaké velké neštěstí nebo velké štěstí, prostě ať se vrátí k nám, ať je z něj stejnej hajzl, jako my; je to k zbláznění, zavřete ho někam, ať ho nevidíme, zakažte ho! Bože, je to blázen, nezná lásku, cit a odpuštění. Neví, co je to Boží milosrdenství, neví, co je lidskost!"


Představme si nyní, že by se lidé, nedej bože, množili stejně rychle jako ty roztomilé myšky, jež loví každý predátor, který na ně stačí. Úděsná představa!


Vesmíre, i ty, Bože, jenž jsi jej s nádherou stvořil, tebe vzývám: ukaž mi člověka, který je dobrý...! Svou milostí však zdesateronásob mé přirozené síly, neboť při pohledu na tu zrůdu bych mohl zemřít úžasem: umírá se pro méně.


KALLIMACH: Ach Bože, čím jsem si zasloužil tolik darů! Umřu z toho radostí.
LIGUR: To jsou mi lidi! Hned z radosti a hned zas ze žalosti, mermomocí by pořád chtěl umřít.


"Bože všemohoucí, jednoho dne zemřu!! - Ale možná budu žít věčně, když budu mít děti!"


"Bože, to je ticho!" - To byla poslední slova, jež vyřkl umírající Jean-Baptiste Lully, hudebník na dvoře Ludvíka XIV.


"Bože můj, jak je tu krásně!" - myslela si v duchu a ani jediná lidská tvář netanula jí při tom na mysli. Viděla před sebou jen to modré, vyprahlé nebe a bílý nehybný oblak na něm...
(Arcybašev: Žena otrokyně)


Les je nejlepší; les je mým pravým domovem.
Díky, dobrý slovanský bože, za ten šumný dar!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm