Co nesnáším

23. listopadu 2018 v 13:54 | Misantrop

Především nesnáším přizpůsobivost a přetvářku.
V řeči někdy dělám ústupek, ale když píši, nikdy.


Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v "lidu", pochlebují mu a činí z něj boha.


Do kostela já nechodím. Já pastory vůbec nesnáším, jestli chcete co vědět. Aspoň ve všech školách, kam jsem kdy chodil, nasadili vždycky všichni takovej svatouškovskej hlas, jakmile začali kázat. Tohle já nesnáším. Kruci, já nechápu, proč nemůžou mluvit přirozeným hlasem. Jakmile začnou kázat, je to vyložená šaškárna.


Nesnáším, když někdo ze sebe dělá chytrého. To vyloženě nesnáším!


Sedmdesátá léta jsem strávil zavřený ve vězení, kterým je škola. Pro někoho může být škola úžasná příležitost něco se dozvědět. Pro mne byla. Dozvěděl jsem se, že ji fakt nesnáším.


Nesnáším pohled na "štěstím zářící lidi", jak o nich zpívá skupina R.E.M. Kdo může zářit štěstím? Jedině takoví idiotský ignoranti jako R.E.M.! Zářit štěstím budu až daleko od lidí!


Táhl jsem se do města úplně zbytečně - a byla to hrůza: všude plno lidu, aut, posrané chodníky od psů, sníh, na němž to klouzalo... - prostě všechno, co nesnáším. Všichni se uculují, vysmátí přihlouple jako idioti. Nevím, čemu se smějí a z čeho mají tak dobrou náladu; vždyť je to hrůza.


Nevražím na lidi. Ach, ano, zajisté!
Žel, nenávidět je jest vždycky na místě.
Vždyť lidé přece jsou - nechť cokolivěk ráčí -
buď lichometníci či nactiutrhači.
A byť si škodím tím,
já tyto záliby nesnáším.
(Molière: Misantrop)


Není pravda, že "tehdy to ještě nemohlo být tak dobré a poučené jako dnes a tak dobré a poučené jako to bude ještě lépe v budoucnosti". To neplatí ani pro dějiny, ani pro stav světa - a už vůbec to neplatí pro stav filosofického poznání. Toto dějinné povýšenectví nesnáším. Není k takové aroganci důvodu ani příčiny. Všechny druhy hlouposti i všechny druhy moudrosti se na světě vyskytují za všech dob v konstantním množství: jedněch je pouze vždy hodně, zatímco druhých vždy velmi málo.


Nesnáším současnou zprznělou mluvu. Podle ní by Hamletův monolog nezněl: "Být či nebýt - to je oč tu běží." - Ne, dnes by onen Shakespearův melancholický princ nejspíš ze sebe vykoktal špatnou češtinou: "To je vlastně o tom, jestli vlastně bejt nebo nebejt. A o tom to vlastně je." - Ne, kdepak, dnes by se tak či onak ani nikdo neoptal.


Nesnáším svoji potřebu mluvit. Cítím se pak jako blbec. Připadá mi, že bych měl být zticha. Měl bych se někde zamknout, abych s nikým nemluvil. Nezapadám.


Jenom špína, tupost, Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je.
(Čechov: Višňový sad)


Nesnáším obyčejné lidské skřeky
Litanie svíčkových bab
Samozřejmé zneužívání dobroty
Vnikání do mé samoty


Vlasy si stříhám a šediny zakrývám barvou sám. Je to zadarmo, nemusím se s nikým dohadovat o tom, jak to chci, je to v duchu DIY a nikdo mi hlavně nesahá na hlavu. To přímo nesnáším! Někde jsem četl, že v buddhistickém nebo hinduistickém prostředí je velice neslušné dotýkat se něčí hlavy. Asi jako u nás je vrchol sprosťáctví prohmatávat někomu cizímu zadek a jiná "ohanbí".


Za vesnicí jsem potkal jakousi čůzu nahoře oblečenou jen v podprsence, kterak kráčí dolů proti mně. Čuměla na mne vyzývavě; asi si myslela, že jí budu zírat na prsa, nebo co. Vycítil jsem ten sprostý pohled děvky a schválně jsem se na ni ani očkem nepodíval, hlavu i zrak sklopený k matičce zemi. Matičku zemi mám rád, děvky nesnáším.


Ona patří k lidem, kteří prvně mluví a pak teprve přemýšlejí. Takové týpky přímo nesnáším neb jsem jejich pravý opak.


Trapný okamžik shledání. Podíval jsem se mu do tváře jen letmo, protože nesnáším přímý pohled člověku do očí a rovněž tak nemám rád, dívá-li se on na mne.


Nesnáším člověka přes cestu - to přináší smůlu. Jako bych jí neměl dost, stejně jako lidí.


Nesnáším, když mám volno a má je zároveň i ta lidská verbež tam dole. Proto - a nejen proto - jsem tady nahoře.


Tohleto nesnáším. Tu neupřímnost, tu přetvářku, to hraní si na mravného a útlocitného. Nesnáším tento druh lidí, kteří si hrají na něco lepšího než je člověk, ale přitom to jsou v podstatě stejná hovada jako všichni ostatní lidé. Zvláště u takzvaných "milovníků přírody" bývá tato odporná hajzlovitost přímo pravidlem. Vždycky se z nich nakonec vyklube humanistický zmrd. Jejich lidskost vyplave znenadání na hladinu.


Rybáře prostě nesnáším, považuji je za nejsprostší druh lidí. Však víte, kvůli tomu jejich zabíjení nebohých ryb, s nimiž nikdo nemá soucit. Jsem už zhnusen lidmi, jejichž jediná touha je ničit a ničit a ničit...


Nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: "Jinak to nejde."


Nevěřím nikomu a ničemu lidskému, zvlášť ne, pokud je za tím humbukem nějaká jejich nutnost, nemoc, resentiment, znouzectnost, přání-otcem-myšlenkismus, nějaké to podle-sebe-soudím-tebe, nějaké jejich žluklé máslo na hlavě, kostlivec ve skříni, nějaké to jejich "protože to by jinak nešlo, to by byla anarchie". Takový přístup k vědění přímo nesnáším! To Já mám jiné krédo: "Pravdu za každých okolností, i kdyby se měl zbortit svět! Přirozenost až po nejzazší mez, i kdyby mělo lidstvo vyhynout!" FIAT VERITAS, PEREAT MUNDUS, PEREAT HOMINES!


nesnáším tohle zoo, tohle vězení, tuhle realitu, nebo jak tomu říkáte. Už mi to tu leze krkem. To dělá ten pach - nebo co to je -, jsem jím úplně nasáklý, dokonce cítím i jeho chuť. A pořád mám strach, že i ze mne je ten hnusný pach cítit. Musím odsud pryč, musím se osvobodit.


Uf, to byl zápach! Já nesnáším lidi, dělá se mi z nich špatně. Bohužel každý Nadčlověk je trochu neurastenik.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm