Všude nežádoucí patologické jevy

7. listopadu 2018 v 15:10 | Misantrop

Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.


V patologii se v nejnovější době konečně uplatnil psychiatrický náhled, v jehož důsledku se berou nemoci jako ozdravný proces přírody, který nastává, aby nějaké v organismu vzniklé neuspořádání bylo odstraněno překonáním jeho příčin, přičemž v rozhodujícím boji, v krizi, dosáhne buď vítězství a svého účelu, nebo podlehne.


Bylo to strašné, nic horšího jaktěživ neviděl. Perverzní typy z celého hlavního města dostaly, snad proto, že bylo snazší na ně dohlédnout, svolení uspořádat maškarní bál. Na začátku plesu probíhalo všechno důstojně, skoro jako v blázinci. Po ženách tu nebylo vidu ani slechu, nebyly tu ani náhražky. - Když z toho pekla odcházeli, zůstal v něm pocit čehosi, co nemůže vysvětlit ani patologie, ani psychiatrie. Všechno probíhalo tak vážně a s takovou důstojností, bylo to odporné!


Člověk je v přírodě tímž parazitem a v podstatě patologickým jevem jako jeho chorý mozek sám. Člověk je rakovinou Země. Zdá se to potvrzovat i nejnovější objev vědců, kteří zkoumali, proč šimpanzi, člověku geneticky nejbližší zvířata, trpí na rakovinu daleko méně než lidé. Nehledě na rozdílné životní prostředí, v nichž oba živočichové žijí - jedni v čistých lesích, druzí v znečištěných městech -, vědci zjistili, že mezi lidmi a šimpanzi je podstatný rozdíl v expresi genů, které ovlivňují takzvanou programovanou buněčnou smrt. Proč mi to však naznačuje, že je člověk parazit, rakovina Země? Protože programovaná buněčná smrt, děj, známý též jako apoptóza, je jedním z hlavních mechanismů, pomocí kterých se organismus zbavuje nádorově změněných buněk, tedy těch patologických, ve velkém měřítku tedy totéž co smrt člověka. Buňka, která se závažným způsobem odchýlí od normálu, jednoduše obdrží signál, po kterém spáchá sebevraždu. Tak to funguje u všech živých organismů, kromě člověka. Ten sice vidí, že svým životem škodí celkovému organismu Země, avšak sebevraždu ani jako jednotlivec, ani jako živočišný druh přesto nepáchá; to, co dělá, je spíš společná sebevražda, do níž zatahuje i ostatní tvorstvo, jež by rád vzal do hrobu s sebou. Ale to už je jiný problém. Potíž je v tom, že by možná chtěl činit pokusy o ozdravění, jak to dnes a denně vidíme u všech neúčinných a neúspěšných ekologických aktivit, avšak není toho schopen, jednoduše proto, že nechce připustit eliminaci těch nejvýznamnějších patogenů, svou vlastní smrt. Proto se jeho patologické buňky, stejně jako on sám, nekontrolovatelně množí, čemuž se říká rakovinné bujení. Člověk však, ani jeho nádorové buňky, žádný sebedestruktivní signál neobdrží, nebo je k němu hluchý, slepý, necitelný, blbý - a lidský. Vědci v tom naopak vidí výhodu, že díky této buněčné vadě, nízké úrovni apoptózy, programované buněčné smrti, mohl lidský mozek dosáhnout tak patologických rozměrů, takže se jeho intelekt stal bezpříkladně chorým. Oni však té přebujelosti, té chorobě, říkají vysoká inteligence, a dokonce ji mají za hlavní poznávací znamení toho, čím se ("v dobrém") liší člověk od zvířete. Jako by se s psychikou zvířat nepočítalo. Jako by na světě měla existovat jen jedna psychika: ta patologická, zvrácená, lidácká.


Ital Spallanzani - a zdráhám se v jeho případě užít slova "přírodovědec" - pozabíjel při svých zločineckých experimentech tisíce netopýrů, jimž vypaloval rozžhaveným železem oči, zalepoval uši, nos, ústa, aniž byl z toho jakkoli moudrý, a ani dnešní vivisektoři, čili "vědci", jak si říkají, si s netopýrem nevědí pořádně rady, nemohouce hlavně pochopit, jak může být malinký mozeček netopýra stokrát výkonnější než patologicky přerostlý mozek lidí.


A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí...


Již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost.


Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.


Než jsem začal psát své Mloky, měl jsem na mysli docela jiný román; měla to být lékařská idyla a zároveň kus společenské patologie.
(Čapek: Předmluva k Válce s Mloky)


Celý náš vychvalovaný pokrok techniky a vůbec civilizace je srovnatelný se sekerou v ruce patologického zločince.


Dokud k nám odkudsi z východu nevtrhla ta pouštní vyprahlost duše s její patologickou láskou k člověku a k jedinému bohu, mohlo se všechno vyvíjet jen lépe. Od té doby se však všechno naopak jen zhoršuje. V souladu s biblickými proroctvími, nutno dodat.


Když se podívám na náboženství zrakem nezkaleným tisíciletími náboženských tradic, rýsuje se mi cosi patologického. Člověk, kterého zavřou do blázince, protože tvrdí, že ho někdo kontroluje neznámými paprsky, vysílanými z daleké vysílačky, je považován za blázna, ale že jiné davy šílenců věří na nebeskou bytost, která všechno řídí a kterou nikdo neviděl, to nikoho nezaráží.


Patologická podmíněnost jeho optiky dělá z přesvědčeného člověka fanatika - Savonarola, Luther, Rousseau, Robespierre, Saint-Simon -, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, - fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.


Stejná patologická psychologie - ze stejných důvodů - se projevuje například i u těch, kteří dodnes rádi vzpomínají na léta strávená "na vojně". Tam byli totiž naprosto nesvéprávní, což se jim zřejmě hrozně líbilo, všem těm otrockým debilům, jimž je svoboda cizí a svobodný stav přítěží. Já jsem tam trpěl.


Člověče! Občane svobodný (!) svobodné (!) čs. republiky! Ruku na srdce a uvažuj: Jsi v pravdě opravdu volný a svobodný? Nenáleží tvé tělo od malička lékařům, kteří je očkují, rodičům, kteří je bijí nebo zanedbávají, škole, která je moří, práci, která je podlamuje a mrzačí, nemocnicím co pokusný a státu co žoldnéřsko-hlídací materiál, kapitálu, co mrtvá hmota a naposledy pathologiím k rozřezání?


Chorobný zůstává člověk v každé fázi svého nežádoucího života. Chorobný především a každopádně v patologicky zvětšeném a přebujelém mozku. A když se k této základní výbavě přidá i tělesná nemohoucnost, pak celá příroda křičí: "Fuj, co to je za chromajzla! Zabijte ho přece někdo! Proč ho nikdo nezabije!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm