Vzhůru na pouť dobrodružnou!

Sobota v 12:22 | Misantrop

Prost starostí vstaň před svítáním a vzhůru na pouť dobrodružnou! Poledne ať zastihne tě u jiných jezer, a všude buď doma, kde noc tě překvapí!


A když jsem konečně vyšel do širých polí, vytáhl jsem milé housličky, a jak jsem kráčel po silnici, dal jsem se do hraní a zpěvu:

Když někomu Bůh hodně přeje,
pošle ho poutí v širý svět.
V polích a lesích pookřeje,
kdo boží zázraky tu shléd.


Vstal jsem přesně o páté ranní, abych se vyhnul přílišnému provozu, a se sbalenou velkou polní jsem se vydal na týdenní vandr do rozsáhlých lesů za Pustou Rybnou. Nebyl jsem tam pořádně nejméně patnáct let. Chtěl jsem si připomenout všechny mé dřívější svobodné poutě a potulky těmito lesy, kde se nachází mnoho pěkných romantických skal, odkud je často také rozkošná vyhlídka. Snad jsem doufal také najít divočejší a liduprázdnější kout světa; ale mezitím přibyla na Zemi další miliarda nebo dvě lidáků, takže to tam bylo nakonec horší než "doma" například v Sádeckém polesí. Zklamání - ani tam už to není jako dřív.


Na zpáteční cestu jsem se vydal po sedmé hodině večerní, poseděl jsem si v půli poutě do lágru na posedu, ale žádná červenka mi k tomu tentokrát nepěla smutnou písničku na rozloučenou s lesem. Vrchol léta je tak smutný bez halasného cvrlikání ptáků... Všude po cestě nacházím poházené haldy odpadků - lidákům bych zakázal vůbec vkročit do něčeho tak posvátného a samo sebou čistého jako je les.


Leckdo se vydá na dalekou pouť,
aby takto mohl ženám uniknout -
vědět má, že pokoj nedají mu, bloud!


Eliška Krásnohorská:
PRALES

O pradávném putování
s neklamnými průvodci,
o budoucnu, o svítání,
o hvězdách i o noci.

O té
pouti dálném cíli
pělo nebe šumem svým;
byl to hlahol věčné síly
zlahozený tajemstvím.


Potůček, jenž plyne, libě zurče, rozzuří se netrpělivě, když zastaven; leč když mu netarasen krásný běh, s lesklými kaménky si sladce hude a každou třtinu jemně celuje, již stihne na své pouti; a tak dál se vine klikatými choboty a milou hrou až v širý oceán. Tož nech mne jít a v běhu nebraň mi; chci být jak tichý proud.


Lidská zvířata jsou šílená. Všude chtějí vidět jednotu. Všude chtějí vidět sama sebe. Roztahují se po Zemi a na své strašidelné pouti hubí jiné druhy zvířat, jež jsou nezlidštitelné neboli nezkrotné, anebo ty druhy, které nelze využitkovat.


Židokřesťanskými vánocemi byl nahrazen celkem nevinný pohanský svátek zimního slunovratu - konec vlády temnoty. Namísto toho oslavujeme životní pouť kdejakého židovského podvodníka!


V Praze je po celý týden takzvaná svatojosefská pouť. Až jednou po dlouhém čase bude historie psát o nás, vyjádří jistě svůj obdiv nad hloupostí těch lidí, kteří slavili své jmeniny, pořádali josefské zábavy a veliké poutě.
(Hašek: Fejetony)


Démony, bohy a svaté si člověk tvoří podle svého vlastního obrazu; potom jim musí neustále přinášet oběti, vznášet prosby, zdobit chrámy, skládat sliby a rušit je, podnikat poutě, klanět se obrazům a zdobit je atd.


Citovostí vynikají především písně doprovázející pohřeb nebožtíka - důkaz, že vedle později výlučné kremace se ještě ve védské době uchovával i tento způsob zakončení pozemské pouti člověka.

Široce otevři se, Země, netlač ho těžce
a buď mu bezpečným útulkem, jejž snadno dosáhl.
Tak jako matka halí pláštěm syna,
zahal i jeho, ó Země!


Na konci pozemské pouti člověka zbyla jediná jistota, která již není předmětem žádného smlouvání ani pochyb - jistota našeho konečného zotročení.


Jacques B. Brunius poznamenal, že noc, která se poznenáhlu zmocňuje kina, je tatáž jako když zavřeme oči. Pak začíná na plátně a v člověku noční pouť do nevědomí.
(Buňuel: Poezie a film)


V tu krásnou zem
jde naše pouť. Tam, otče můj, tam jděm!
(Goethe: Mignonina píseň)


Siddhattha vydal se ve věku dvaceti devíti let na pouť do bezdomoví, odhodlán dosáhnout odhalení záhad života a světa.


Mimoto zvíš, jak koluje slunce a luna,
jak řízeny otěží přírody obloukem běží;
nevěř, že svoji pouť mezi nebem a zemí
konají od věků svobodně, o vlastní újmě,
nám vděk, aby stád i obilí narostlo více,
a nevěř, že krouží dle plánu nějakých bohů!


V tom jásala má mladá síla -
pouť stíhat noci luny měnivé
a hvězdy, dráhy jich.
(Byron: Manfred)


Cestou na mé pouti mizejícím světem mám ovšem oči dokořán; stanu před každým krásným výhledem na krajinu, zastavuji se u každé zvláštní či pěkné rostlinky, kvítku, u každého brouka či motýla.


Nuž, vizte, toť on, toť on...
Radš opustit závratnou stavbu
a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu,
svým aspoň něco zváti,
své síly rozepjati
pro vlastního srdce potěšení...


Začal jsem si říkat "srnčí muž". A srny provázejí moji pouť i nyní, na mé první jarní výpravě do lesa. Slyším je a vidím v slabém odlesku hvězd všude, kudy vedou kroky mé, jako kdyby mne vítaly, slavobránu tvoříce: "Vítej mezi nás, srnčí muži!"


Ale tak je to vždycky, každý rok. A před těmi už málem mýtickými šestnácti lety, kdy se započala moje iniciační pouť přírodního filosofa, to nebylo jinak.


Nyní už pokračuji v chůzi lesem dál na východ, až docházím do míst, kde jsem ještě vůbec nikdy nebyl. Připadá mi to tu divoké a opuštěné... Jsem na konci poutě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm