To je tak pitomé, že by se to mohlo natočit

9. května 2019 v 14:46 | Misantrop

Génius vedl moji ruku, když jsem k takovým pitomým zápiskům pedanta, jako "Odmrazování ledničky, zapnutí ledničky, máma celé dopoledne a celý den v práci na brigádě, u doktorky s průjmem, Mirka s rodinou odjeli na dovolenou", připsal na nástěnný kalendář k těmhle poznámkám tohle: "Zabil 10 kusů hmyzu, z toho 9 kusů lidí a 1 kus ováda. 2x se poškrábal mezi nohama, 1x na prdeli. Barva chcanek a hovna v pořádku." - Chápete to? Jsou to všechno debility, ale oč větší než debility předešlé? - Tady to však nikdo nepochopil; "9 kusů lidí" bylo přehlédnuto a zbytek byl vzat vážně, takže jsem se stal opět v jejich očích bláznem, a génius originálního uměleckého díla, vytvořeného tak spontánně jediným improvizovaným hnutím mysli, zanikl v hlubině nepochopení.


Mámě se líbí pouze pitomé drby a jiné úžasné novinky ze společnosti; nejradši má tudíž jednoduchý a bezduchý Blesk. Po kom já jsem, to je vážně největší záhada "stvořené přírody"!


Na stole stály stohy braku. Byly to literární hody - z odpadků. Špatné romány, bezcenné verše, pitomé filozofické systémy a morální prostopravdy, bezvýznamné životopisy a nudné cestopisy, pietismus tak odporný a dětské knihy tak vulgární a hloupé, že číst je znamenalo stydět se za celý lidský rod.


Možná že nám knihy pomůžou napůl ven z jeskyně. Mohly by nám aspoň pomoct, abychom přestali dělat pořád ty stejné pitomé chyby!


Když bujaře prohlásí: "Jdeme něco dělat," našinec misantrop už trne hrůzou, co zase pitomého ta lidská hovada vyvedou!


Nelíbí se mi ani politika zdejší knihovny. Podbízí se špatnému vkusu pitomých čtenářek, jimž servíruje každý měsíc stále nové a nové pitomé romány pro ženy, zatímco na čtenáře, jako jsem Já, s vyššími nároky na hodnotná díla, upřímně kašlou.


V práci to vypadalo jako v univerzitní čítárně, pouze s tím rozdílem, že tam se nečtou (aspoň si to myslím) pitomé ženské časopisy. Jen Já jsem si četl kvalitní literaturu: Hölderlinova Hyperiona.


Když je krásná žena pitomá jako troky, mluvíme galantně o ženské logice.
(Jiří Žáček)


V práci nějaká ženská pitomá žení syna a musí o tom samozřejmě každý vědět, jako by to nebyla její věc, nebo věc jejího syna, ale jako by to byla věc nás všech! "Podarovala" nás všechny sladkou výslužkou; ale co je to za "podarování", když to pohoštění nebylo zadarmo? Očekává se samozřejmě, že se na oplátku udělá finanční sbírka a ta že se jí zpětně předá. Takže jsem přišel lehko k cukroví a k dortu, ale také jsem přišel o čtyřicet korun. Já jsem ty zákusky nechtěl - a zase musím platit za něco, co nechci! Kdyby to bylo jen tady, v malém, tak bych nad tím mávnul rukou, jenomže ono je to tak všude a ve všem - a ve velkém! Co je komu do cizí pitomé svatby nějakého vola, který si nedával pozor!


Mám nerad těch hostů jako much,
a nejmíň je mi vhod pan Trubec, ten bůh,
to on, jen on a jeho Múza.
Vše, co kdy prohlásí, je pitomé až hrůza,
vy ale dumáte, co moudrého to řek',
a on ten génius - je padlý na mozek.
(Molière: Učené ženy)


Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.


Lidi k ničemu, slova k ničemu, pořád odpovídat na pitomé otázky - to mě tak unavuje, jak nějaká nemoc. Člověk by chtěl někam utéct, ale tomu neuteče... Neuteče...
(Čechov: Ivanov)


Nekonečný lidský proud se vlnil v oblacích prachu, za ustavičného halasu; cítil se všecek zhnusen, jak se mu ošklivily sprosté rysy těch tváří, ty hloupé řeči, ta pitomá spokojenost, jež sálala ze zpocených čel! Ale vědomí, že on je něco víc než tito lidé, přece jen zmírňovalo tíživost té podívané.


Už jen být pohromadě s někým v jedné místnosti a dýchat jeho pach je hnusné, nemluvě už o tom, měl-li bych se toho druhého ještě navíc třeba dotýkat, pomáhat mu s něčím, slyšet v noci jeho chrápání a ve dne jeho pitomé nářky, hloupé radosti a debilní názory, které mě nikdy nemůžou zajímat víc než ty moje, právě tak jako jeho nezajímám Já. Ne, ne - vždy je lepší a čistší žít sám.


Být tak kamenem! Žít miliony let! Jak by šel kolem mne nějaký člověk, vyprostil bych se rázem ze svého skalního útulku a mrštil bych sebou po jeho pitomé kebuli.


To je nějaký zločin, když si starý zálesák postaví v lese stan? Čeho jsem se to dočkal? To se mi za celých dvacet let mé kariéry čundráka nestalo, aby na mne lidé kvůli tomu volali policii! Co je to za pitomou dobu?


Nás nezajímají ty pitomé zločiny, které jste spáchali. Strana se nezajímá o konkrétní činy, my se staráme o myšlenky.


V knižní předloze hraje v Šangri-La stříbrná hudba cembala a klavíru a zaznívají skladby Rameaua, Corelliho, Scarlattiho, Bacha, Chopina či Mozarta; ve filmové verzi zní cukrkandlové muzikálové odrhovačky jako na nějaké pitomé diskotéce pro starší a pokročilé. Už jen tento fakt svědčí o tom, jak je ta filmová verze oproti knižní zfušovaná.


To je tak pitomé, že by se to mohlo natočit.


Přepínám mezi jednotlivými programy, ale všechny jsou stejné. Všechny stejně nudné a pitomé. Celé televizní vysílání je pak jen jakási nevkusná reklama na lidstvo. Značnou část tvoří pornografie. To jsou reklamy na páření, v nichž účinkují rádoby nadržené, roztoužené a milostně vzdychající kurvy jako vábničky pro neopatrné samce v neutuchající říji. Odporná pakáž, tohle lidstvo. Po kurvách přichází na řadu blok zpravodajských relací, jež přinášejí donekonečna se opakující novinky ze světa i domova, jež mě vůbec nezajímají. Když je novinka stále stejná, pak to není žádná nová zpráva, nýbrž jen variace na stále stejné, blbé, lidské téma. Filmy o policajtech a policajtkách (pche, opravdu "jako ze života"!), laciné horory o zvířecích monstrech (podněcující k nenávisti k "bestiím"), o zabijácích, o všelijakých mutantech, masožravých živých mrtvolách (věrný odraz sebe sama), samé střílení a mrdání, nebo pitomé seriály pro ženy a smutné sitcomy bez humoru, zato s přednahraným smíchem jakýchsi idiotů bez smyslu pro humor, náboženské vysílání, komerční vysílání, blbé sportovní přenosy, diskusní pořady a talkshow o ničem - to je také stále stejné.


Pozoruji ptáky alespoň z okna, když už se nedá jít ven. Kupodivu i tím poutám pozornost kolemjdoucích. To je neuvěřitelné, ani z toho pitomýho okna se "člověk" nemůže podívat, aniž by nezpůsobil málem sběh lidu! Jeden chlápek se dokonce zastavil a vrátil se o pár kroků zpátky, aby na mne lépe viděl. To je strašné. A vůbec mu to zřejmě nepřišlo trapné.


Byl jsem "jak vzduch lesní čist"; má družka se zvala Studánka, můj druh slul Pramen; ale teď v zimě jsem obklopen jen samou lidskou špínou, jež kalí vřídlo duše mé; špínou, již se snažím od sebe zapudit, seč to jde. Sere mě tohle pitomý maloměsto, tenhle pitomej barák!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm