Mocní tohoto světa nástrahy mi strojí

14. března 2020 v 15:12 | Misantrop

Bylo pár lidí, sotva několik tisíc - říkalo se jim kapitalisté, kteří byli bohatí a mocní. Vlastnili všechno, co se dalo. Bydleli ve velkých nádherných domech se třiceti sluhy, vozili se v autech a v kočárech se čtyřspřežím, pili šampaňské, nosili cylindry…


Když Epikúros viděl, že mocní se v bohatství topí a poctách
a slávě a slynou i dobrým jménem svých synů -
ale že v hlubině srdce jim zůstala úzkost,
jež bez ustání a bezděky život i duši
v nich mučí a v ukrutné nářky ji propukat pudí:
poznal, že tady je vinna nádoba sama
a její vinou se uvnitř pokazí všecko,
co do ní dáš a naliješ dobrého zvenčí;
jednak si všiml, že dno má prasklé a teče,
takže se nijak a nikdy naplnit nedá,
a jednak viděl, že všecko, cokoli pojme,
znečistí jakousi ošklivou pachutí uvnitř.


Národů pravidlo toto i mocných králů se týká,
mudrc jen z něho je vyňat.


Mám obdělávat pole vlastníma rukama,
okopávat, býlí vytrhávat,
nebo si mám zajišťovat jméno,
tak, že se budu všude točit kolem mocných lidí?


Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně, sbíhají se.


Mocní jsou podle soudu filozofů velmi nebezpeční.


Však běda! Náš pot se v stružky slil
a pod Babelem kdes vyústil
v potoky zlata, jež mocní světa
v své jímky schytávali léta.


Někdo je pěšák, jiný je král
Ale všichni jsme figurky na šachovnici hry mocných


Toto zřízení má v sobě něco ústavního, ale není ústavou, nýbrž spíše svévolným panováním mocných skupin. Ty také pomocí lidu a přátel vyvolávají rozbroje a vzájemné potyčky. Co to však znamená jiného, než že taková obec není obcí a že se občanské společenství rozkládá?
(Aristotelés: Politika)


Vždyť psané zákony se prý ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen lidi slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou.


Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích.


Realita - drsná, nezbytná realita - byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují.
(Manguel: Dějiny čtení)


Druhý druh mocných lidí, stavějících se proti pokroku morálky, jsou politikové. Jsou roznícení nebezpečnými pohnutkami, a těch jest se nejvíce obávat. Jsou to lidé bez nadání, bez ctností; jim chybí pouze odvaha, aby se stali zločinci; nejsou schopni nových a povznesených hledisek a domnívají se, že jejich vážnost se zakládá na hloupé nebo předstírané úctě ke všem přejatým názorům a omylům, a tu vystavují na odiv; zuří proti každému, kdo chce otřást jejich vládou, vyzbrojují proti němu vášně a předsudky, i když sami jimi pohrdají, a nepřestávají děsit slabé duchy slovem novota.


Mocní tohoto světa se oháněli zázraky bez ohledu na jejich pravost, protože s nimi rostla i jejich vlastní vážnost.


Mocní z milosti stroje, k němuž se modlí,
zpupní a také nekonečně podlí.


Mocní, kteří nemají co na práci, a tak stále vymýšlejí, jak a čím co nejvíc potrápit svůj lid, jsou našimi nepřáteli největšími!


Všude mají slabí v žaludku silné. Ale hrbí se před nimi a mocní s nimi zacházejí jako se stádem, jehož vlna a maso je na prodej.


Pozorujeme-li lidskou společnost klidným a nezaujatým pohledem, vidíme zpočátku jen krutost lidí mocných a utlačování slabých.


Mocní také sahají po mé zemi, po mé vlasti milované, chtějíce zničit můj slovanský národ a mou českou řeč. To neměli dělat. Sami ti mocní jsou koneckonců nemocní; to nejsou ti praví, kteří by měli vládnout nad sběří - oni sami jsou sběř. Nic duchovního není na mocných nového světového řádu: jsou lační hrabivci všeho hmotného, jsou duševně choří, jsou plni úchylek od přírody, jsou plni nechutných zvráceností.
Prý: "Zvykejte si." - Omyl! Na to si nikdy nezvyknu, že jsou na světě lidé úplně pomatení, ale přitom tak mocní, že jsou nad zákonem, a vyvolají světovou válku jenom proto, poněvadž jsou úplně šílení. Ale na obrazovkách se na vás usmívají, mávají vám vesele, netváří se na vás kysele, ústy plnými pokryteckých vět neříkají: "Chceme vás zabít, protože jsme k tomu dost mocní a dost choří." Ne, oni nám jenom chlácholivým hlasem řeknou, že se nic tak hrozného neděje a že se nedá nic jiného dělat; že si máme pouze zvykat, že budeme vražděni.
Když je rozčilen obyčejný člověk, vlepí prostě někomu políček, přinejhorším se někomu pomstí tak, že mu zabije psa. Mocní nemocní se mstí jiným mocným nemocným podobně: sprostými podrazy a zabíjením jejich vlastního obyvatelstva. Říká se tomu válka. A na to si prý máme zvykat.
Nesnáším tu větu. Nesnáším lidi mocné, nemocné, bohaté a zkažené natolik, že jsou úplně bez soucitu; nesnáším lidi, kteří vám s nezúčastněným úsměvem suše oznámí, že musíte kvůli nim chcípnout, protože jste podle nich menšího významu než zablešený pes.
Prý: "Zvykejte si." Ne, nebudu si zvykat, že nějací mocní lidé, nakažení vzteklinou, budou rozhodovat o mém bytí či nebytí. To oni jsou jako psi, jako vzteklí psi! To oni, nikoli já, si zaslouží osud vzteklých psů utržených ze řetězu přirozenosti! Takoví vzteklí psi, kteří koušou všecky kolem sebe, budou jednoho krásného dne jako vzteklí psi také utraceni, a to i s těmi, kdo jim slouží. Připravte se na soud, přijde brzy a bude veliký. A zvykejte si na to, že já si nikdy nezvyknu!


Všechny války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.


Protože lidský tvor je nestálého srdce a je nevděčný, přikláněje se ke zlu a bezpráví, jak stojí psáno: Zlo a bezpráví vyvracejí trůny mocných. (Luk. 1:51), tak i toto město nesčetnými hříchy a bezprávími stalo se nehodným přízně a dobrodiní, a proto po mnohá léta trpělo nesčetnými útrapami a mnohým neštěstím. Je tomu tak i nyní v poslední době, pro naše hříchy: jednou nás postihne vpád nevěřících, jindy hlad nebo zlé povětří, podruhé zase vzájemná nesvornost. Tím vším zeslábli mocní a zchudl lid, město upadlo a velice ochablo, že je jako příkrov na vinici a ohrada na ovoce v sadu.


Zdá se, že už ani ta prozřetelnost není tak prozřetelná jako bývala kdysi, kdy mocní Árijci vládli celému světu. Ale ono to zase přijde; jenom to bude déle trvat, boj bude krvavý a obětí bude mnoho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm