Psát román je znamenité

8. března 2020 v 15:27 | Misantrop

Psát román je proto tak znamenité a příjemné, že si člověk může na všechny názory, které chce pustit do světa, pokaždé najít člověka, který je pronáší jako své vlastní.


V žádném mém románu nevystupuje ani jediná převážně chamtivá postava. Je to jejich vada, protože chamtivost je ve skutečném životě zřejmě velmi obvyklý jev. Ale pochybuji, že bych takovou postavu uměl udělat zajímavou - protože pro náruživou chamtivost vůbec nemám smysl. Balzac to uměl; okolnosti a dědičnost způsobily, že měl vášnivý zájem o peníze. Ale kdyby člověk psal o něčem, co ho vůbec nezajímá, mohlo by se stát, že by o tom psal nudně.


Vykládat román na základě informací z autorova života dílu nepomůže, spíš je zničí. Román je naše poslední záchrana. Tedy i moje, chrání mě před agresivním světem. Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.
(Milan Kundera)


"Mám-li mluvit o sobě," odvětil kanovník, "táhlo mě to přece jen trochu, abych se také pustil do nějakého rytířského románu, ovšem podle svých představ. Přece jen jsem však toho psaní nechal, neboť jsem si jednoho dne uvědomil, že je na světě mnohem více pošetilců než moudrých hlav; a protože je zajisté lepší dožít se uznání u několika málo lidí moudrých než posměchu z úst tisíců pošetilců, nechtěl jsem se vydat na milost a nemilost vratkému úsudku samolibého davu, kterému se tyto knihy dostanou nejčastěji do rukou. Odložil jsem pak péro a vzdal se nakonec myšlenky dokončit svůj rozpracovaný román především proto, že jsem dospěl - to když jsem zase uvažoval o hrách, které se nyní provozují - k jednomu důležitému závěru. Ty dnešní hry, táhlo mi hlavou, ty vymyšlené i ty, které se opírají o historii, jsou bezmála všechny jen pouhá snůška nesmyslů a nemají hlavu ani patu, ale lid obecný by se za nimi uběhal a považuje i prohlašuje je za hry opravdu zdařilé, ačkoli k tomu mají opravdu daleko. Autoři, kteří je skládají, a herci, kteří je hrají, svorně tvrdí, že musejí být napsány právě na onen způsob, vždyť by obyčejní diváci nic jiného ani vidět nechtěli; a ty, které jsou rozvrženy a v ději propracovány, jak pravé umění káže, hodí prý se nanejvýš pro několik znalců, kteří jim rozumějí, zatímco ostatní obecenstvo nepochopí z jejich učeností ani zbla a lepší prý je získat si živobytí skrze mnoho lidí než uznání u hrstky vzdělanců."
"Když jste teď hovořil o hrách," řekl v tu chvíli farář, "oživil jste svými slovy velkou nechuť, již jsem vždy cítil k dnešním oblíbeným hrám, které jsou mi zrovna tak milé jako rytířské romány. Divadelní hra má být, jak mínil Cicero, zrcadlem lidského života, ukázkou mravů a obrazem pravdivým, ale ty, které se dnes dostanou na jeviště, bývají spíše obrazem nepravděpodobností, ukázkou věcí pošetilých a obrazem necudnosti. Ale hry jsou dnes už také jen zboží, s kterým se chodí na trh, i říkají - nikoli neprávem - že by je ti od divadla nekupovali, kdyby nebyly střiženy na onen způsob. A tak se hledí básník přizpůsobit požadavkům těch, kteří mu za dílo platí."


Nelíbí se mi ani politika zdejší knihovny. Podbízí se špatnému vkusu pitomých čtenářek, jimž servíruje každý měsíc stále nové a nové pitomé romány pro ženy, zatímco na čtenáře, jako jsem Já, s vyššími nároky na hodnotná díla, upřímně kašlou.


V nynější době, kdy se psaní románů stalo výlučně ženskou ruční prací, opakují také spisovatelky tradiční, mužem vynalezený ideální obraz ženy, jen a jen protože nejsou schopné povznést se nad zvyk a myslet individuálně.
(Max Nordau)


Pracovala pravděpodobně jako technička u jednoho ze strojů, které psaly romány, protože ji několikrát viděl se zamaštěnýma rukama, jak nesla jakési páčidlo.


Ačkoli tento svazeček pojednává o lásce, není to žádný román, a vůbec už není zábavný jako román. Je to prostě přesný a vědecký popis jednoho druhu šílenství.


Postupný zánik mezilidských vztahů staví před řadu problémů i román. Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech těch vášnivých vzplanutí, trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti ani nicoty; chtělo by to nalézt bezvýraznější, zhuštěnější a jednotvárnější literární postup.


Stačí mi jediná věta povídky nebo románu a padne na mne sklíčenost. Marně se pokouším pochopit, proč spisovatel přivádí na svět lidi, když už jich je ve skutečnosti víc než dost. Existence příběhů mi připadá komická. Hrdinové mi jdou na nervy...


Onen zvláštní a nemocný svět, do něhož nás uvádějí evangelia - svět jako z ruského románu, v němž, zdá se, daly si dostaveníčko vyvrhelé společnosti, nervová choroba a "dětské" idiotství.


Tak už to se mnou občas bývá, že se mou nejsympatičtější osobou nestane hlavní hrdina románu, nýbrž jiná, zajímavější postava vedlejší.


Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Brzy v něm vidíte nebeský blankyt, brzy bahno louží na silnici. A člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, budete obviňovat z nemravnosti! Jeho zrcadlo ukazuje bahno a vy obviňujete zrcadlo! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu hnít, takže se utvoří bahno.


O průběhu našeho života víme o něco víc než o románu, který jsme kdysi četli, přesto však je toho skutečně velice málo. Základní události a zajímavé scény se vtiskly do naší paměti; co se týče zbytku - na jednu zapamatovanou událost se jich tisíc zapomene.


Člověka udržuje při životě zvědavost. Člověk chce zkrátka vědět, jak to dopadne, tak jako při četbě románu nebo v hledišti při představení.


To hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.


Pokud jde o nové pohledy, které nabízí nějaký román pro poznávání lidského srdce, velmi dobře si při nich připomínám všechny předchozí, a dokonce jsem rád, mohu-li je mezi řádky vyčíst. Tento druh potěšení se týká románů jen potud, pokud rozšiřují mé znalosti o člověku; neprojevuje se na snění, které je pravou rozkoší četby. Toto snění nelze zachytit.


Na počátku velkého projektu by vždy měl být sen a obraz mého snu je teď již dokončen. "Román jsem už vymyslel," řekl veliký Flaubert, "a zbývá jej už jen napsat."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm