V nekonečných frontách

25. dubna 2020 v 17:59 | Misantrop

Vyrazil jsem do víkendového bezdomoví až těsně před sedmou ranní. Před krámem na sídlišti už byla samozřejmě utvořená fronta nedočkavců.


Odpoledne se prodírám rušnými ulicemi za tátou do nemocnice. Jenom kvůli tomu, že mu chci koupit v cukrárně na náměstí dva malinové řezy, musím snášet davy malých harantů, vystát dlouhou frontu v krámě a potom znovu snášet davy malých harantů, kterým právě skončila škola. Strašné. - V krámě bylo mnoho lidí, utvořil se dlouhý nehybný zástup čekajících zákazníků před pokladnou a já jsem si na konci té řady připadal zase jako blbec. Vtom další zaměstnankyně samoobsluhy otevřela druhou pokladnu, takže z posledního místa jsem se rázem přesunul na první. Tomu se v křesťanské věrouce říká "poslední budou mezi prvními". Ano, poslední blbec ve frontě stal se prvním blbcem na řadě - tak nějak to bylo asi myšleno. Nevýhodou tohoto nového postavení je však to, že zezadu se na mne nyní nepříjemně tlačí a blbými řečmi dotírají další nedočkaví zákazníci, takže nemám dostatek klidu a času na pohodlné nandání zboží do batohu. Připomíná mi to spíš ty nechvalně známé krysí dostihy v továrně, jichž jsem se kdysi dávno účastnil, než pohodlný, pohodový, výhodný a levný nákup se šťastným úsměvem, jak to vidíme v reklamách. Všechno je to sprostá lež. Tady se tlačí jedno hovado na druhé a všecka ta hovada již dávno poztrácela svou lidskou tvář. Lidé podobají se tu hnusným olysalým krysám, které se perou o kousek shnilé brambory, kterou do podzemní stoky vyplavilo smradlavé potrubí.


Ano, zvířata se při krmení také perou a pošťuchují, ale je to něco úplně jiného, než když vidíme tlačenici a tahanici o humanitární pomoc nebo bitku ve frontě na sezónní výprodej nějakého zlevněného harampádí!


Vzpomínal na hřmot a nesnáze té doby; na obrovské fronty před pekařstvím, na neustálou střelbu ze samopalů někde v dálce - a především na to, že nikdy nebylo dost jídla.


Ráno jsme na modré mlíko čekali frontu, až se uráčejí přijet. Oni vás nepošlou do pekel, do jakýchpak pekel, v pekle vládne Satan, a to je přepychovej pán. Pošlou vás do něčeho rafinovanějšího, kde vládne smrdutý čert třetí až čtvrté třídy. Do front na poloshnilé zelí.


To, co měla kdysi hrstka potulných opolidí všude na dosah ruky, se trvale vzdaluje, je to čím dál nedostupnější a stojí se na to čím dál delší fronta.


Základní skutečností lidské existence není tragédie, nýbrž nuda. Není to ani tak válka, jako nekonečné stání ve frontě.


U dveří městské knihovny již dlouho před otevírací hodinou houstne netrpělivá fronta čekajících - zájem o knihy je teď fantastický. Nejzvláštnější však je, že lidé zbavení hnědého parazita MZV jsou daleko vnímavější než byli kdykoliv dříve. Když mnohozvíře, živící se a jak pijavice bobtnající jejich nízkými a temnými živočišnými sklony, jimiž je omezovalo, zatemňovalo, poutalo a ovládalo, bylo nyní odstraněno, jako by zároveň s ním zmizely i ony temné a nízké sklony i pouta jako špatná krev nasátá pijavicí, které se postižený konečně zbavil, a takto osvobození lidé okouzleni novými zářivými prostorami své uvolněné inteligence, jako by jim narostl nový pár očí... pronikavých a nekonečně dychtivých.


Myslím, že dnes je pro dnešní mládež literatura postradatelná. Ta literatura, jež nám byla útěchou v bezútěšném komunistickém Československu. Tenkrát, když každý čtvrtek vycházely nové knihy, táhly se ulicemi dlouhé fronty nedočkavých čtenářů. A ještě se na každého nedostalo! Takže kvetl podpultový prodej až hanba!


Muž za pultem mi začne vykládat, co si myslí o tom, co jsem udělal, a za mnou je fronta lidí, kteří čekají na zaplacení, aby mohli odejít, ale nemůžou, protože ten mladík se mnou stále hovoří. Každé slovo mi připadá jako horký hřebík zatlučený do lebky. V tu chvíli mám chuť vyběhnout z obchodu a cédéčka tam nechat. Cítím v týle jejich pohledy. Napadne mě, jestli mě někdo nepraští. Konečně mě nechá jít. Bylo to, jako by vám někdo držel hlavu pod vodou a pak vás vypustil na vzduch.


Když v roce 1993 prováděl moskevský vědeckovýzkumný ústav psychiatrie průzkum v ulicích desetimiliónové ruské metropole, zjistilo se, že plná třetina obyvatel trpí alergií na lidi. Dospělo se k závěru, že nebývalé rozšíření této duševní poruchy je důsledkem přelidnění a že alergií jsou postiženi především lidé se zvýšenou vnímavostí, kteří kupříkladu v nekonečných frontách ztrácejí nervy a jsou agresívní vůči okolí. Hlavním alergenem byly podle psychiatrů objemné tašky na kolečkách, se kterými mnozí Moskvané spěchali za nákupy, aniž brali ohled na hnáty kolemjdoucích. Za riziková místa této zbrusu nové "morové nákazy" označili lékaři především moskevská tržiště a přeplněná nádraží. - Já jsem si však přesto stále jist, že nikdo netrpí alergií na lidi tolik, co Já.


Bolesti se nebojím, tu snáším naopak až překvapivě dobře, podle toho, jak citlivé mám smysly, ale co nesnáším, je to nekonečně nudné a protivné čekání v ambulantní čekárně. To je na těch doktorech nejhorší: ty fronty a návaly.


Rychle pryč odsud! Ještě musím počkat alespoň do devíti hodin, než se všechna ta pakáž rozleze do práce a na sociální úřady do front na podporu, abych nevyšel ven zrovna do té největší tlačenice.


Postavit se někdy do fronty před berním úřadem by byla jistojistě moje smrt, neboť bych se propadl hanbou nejmíň deset sáhů do země.


Hluboko v podzemí v závodní jídelně s nízkým stropem postupovala fronta na oběd pomalu a trhavě kupředu. V místnosti bylo už plno a panoval tu ohlušující hluk. Od výdejního pultu vycházela pára z omáčky smíšená s nakyslým kovovým pachem, který však nedokázal docela převládnout nad výpary Ginu vítězství. Na vzdáleném konci jídelny byl malý bar, pouhá díra ve zdi, kde se dal za deset centů koupit větší hlt ginu. "Jen člověka jsem hledal," řekl hlas za Winstonovými zády. - Fronta se pohnula kupředu. Když se zastavila, otočil se Winston zase k Symovi. Oba si vzali po jednom umaštěném plechovém podnosu z hromady na okraji pultu. "Byl ses včera podívat na věšení zajatců?" zeptal se Syme.


Čím menší je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povoláni dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou muset čekat, až přijdou konečně i oni na řadu; stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojí před nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uvážení dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní, a jsou vděčni za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních. Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítele nenávidějí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami.


Takoví, jako jsem Já, jsou vždycky první na řadě: první v myšlení, první i ve frontě na kulku.


Na odchodu u píchaček byla opět fronta. Hodiny šly pozdě a třebaže ukazovaly minutu po šesté, holky čekaly dál. Já říkám: "Už je minuta po šesté, píchejte." - "Ne, máme prý píchat aspoň dvě minuty po šesté. Děláme do šesti a minuta na převlečení je prý málo." - Neřekl jsem na to nic a čekal jsem tedy jako vůl s nimi. Co se budu rozčilovat kvůli jedné minutce navíc, když se již brzy budu těšit z celých šesti roků prázdnin. Já tak malicherný nejsem, Já ne. Neřekl jsem sice nic, ale pomyslel jsem si: "Čím dál lepší v téhle fabrice pitomé. Přestávky už prakticky zrušili, ani pořádně v klidu se člověk nemůže najíst nebo vysrat, a ještě si ty neexistující pauzy podnik nestydatě a automaticky odečítá z pracovní doby i z platu, a nakonec tě budou ještě takhle trapně po minutkách zdržovat a ubírat ti ty poslední vzácné chvíle volna před a po další šichtě. Zanedlouho to dopadne tak, že zřídí ve fabrice společnou ložnici a domů a ven nás už vůbec nepustí. To bude teprv ten správný koncentrák!" - Může být. Ale beze mne!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm