Po setmění život nekončí

27. června 2020 v 3:47 | Misantrop

Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi světy.


Nedlouho po setmění přicházejí hlavní hvězdy večera - divoká prasata. Někdy jen jedno, to je buď první průzkumník, nebo poslední opozdilec, jindy třeba až osm devět naráz. Jsou ostražití; jak se někde ve tmě lesa něco šustne, nebo se jen pro nic za nic vyděsí jeden z nich, všichni střelhbitě utečou pod ochranu stínu stromů, aby se zase po chvilce vrátili k načaté hostině. Všichni pašíci u té vítané ofěry legračně mlaskají, pochrochtávají a strkají se - zkrátka rozpustile "blbnou". Je to sranda a zároveň i radost, závidím jim tento svobodný způsob života. Většinou jim hodní lidé přichystají jablíčka; když je všechna sní, což jim pár hodin trvá, zase zmizí odkud přišli.


Procházím se po louce, tak volně a klidně, jak lze jen po setmění. Na kraji lesa tu rostou krásné břízy. Bříza - bílá říza. Kdybych dnes uviděl břízu poprvé v životě, ustrnul bych asi nadšením, jaký překrásný strom to je. A to je strom náš domácí, ryze slovanský, však se také řekne ve všech slovanských jazycích shodně, pouze s nepatrnými obměnami; žádný jiný strom není tak krásný, s bílou korou a křehkými zelenkavými lístky, které se chvějí a brzy z jeseně opadají. Jsme si vůbec vědomi té nesmírné krásy, která je vlastní pouze naší krásné slovanské zemi? Víme vůbec o tom, jaká bohatství a nádheru nám poskytuje naše drahá vlast? Myslím, že pokud ano, tak ne dost, a je proto nutno si je stále připomínat. Zvlášť v poslední době se na krásy naší domoviny nějak pozapomíná. Lidé utrácejí peníze v cizině, kde je mnohde navíc pro našince velmi nebezpečno, vozí tam našim nepřátelům své peníze, a přitom je u nás doma tolik netušených krás a stále ještě bezpečno, ač okolní svět se topí v krvi. - Na závěr své procházky se opírám zády o borovici na opačném konci lesa s výhledem na západní obzor. Příznačně se tam blýská. Ale nikoli na lepší časy. Blýská se tam, ale nehlučně; zvuk bouře až sem nedoléhá. Zatím. Tady vládne klid a mír. Zatím. Kéž by to tak zůstalo napořád.


Když jsem dnes večer po setmění opět seděl pod borovicí na kraji lesa, zjevila se najednou přede mnou tiše jako duch mladá srnka. V šeru prošla klidně pár kroků ode mne a začala se pást. Dívala se na mne, ale protože jsem se ani nepohnul, neutekla. Vychutnával jsem si své nenadálé štěstí, jež jsem se bál zničit sebemenším pohybem, sebetišším zvukem. Zůstali jsme takto družně pospolu až do úplné tmy. Stále jsem viděl Já ji a ona mne. A zjistil jsem, že tma nedělá potíže ani jednomu z nás, ba dokonce jsem si uvědomil, že ta naše tma není nevidomou nicotou, ale spíše světlem, které nás neoslepuje, a že tedy často prcháme ze tmy do světla zbytečně, protože tak jsme pak vlastně oslepeni světlem, kdežto bychom měli být správně osvíceni tmou, jež nám dává tolik svobody. Srnka nakonec obešla mou borovici zezadu a nehlučně se odšourala kamsi do stínu lesa. Byl to transcendentální zážitek. Naladil jsem se plně na vlny toho důvěřivého divokého zvířete a sám jsem přestal být člověkem. Teď jsme byli jedno: jedna krev, jeden život, jedno zvíře. Jaké byly mé pocity z toho transcendentálního naladění? Překvapivě nebyly jiné, než jaké běžně v lese zažívám. Byl jsem prostě jedno z lesních zvířat. Necítil jsem nutkání ke zvracení, jako na zmítavých vlnách lidstva. Zvířecí vlny mě naopak kolébaly v utišujícím a přesto tak vzrušujícím proudu, jenž mě unáší pryč, daleko od lidských břehů a přístavů. Já jsem neztroskotal. Ne - Já jsem zde zakotvil a tento les a jeho zvířecí obyvatelé mě vlídně přijali do své tišivé, konejšivé náruče, kde spočinul jsem tak rád. Tady zůstanu. Tady je můj domov. Již nikdy se nevrátím mezi lidi.


Po setmění se zase plížím zpět. Nechci nikoho vidět ani slyšet - nemůžu nikoho ani cítit! Jsem už tak dost předávkovaný lidmi.


Po setmění (tedy většinu dne) skoro nesvítím. A k čemu svítit? Nemám chuť kazit si zrak nepřirozeným umělým světlem.


Za pohledu mířícího směrem k nedalekému hřbitovu mi napadlo, že bych se tam mohl jít podívat po setmění, abych viděl, jak je náš hrob nasvícen. - "A světlo věčné ať mu svítí..." Nesmysl. Věčná je jen tma; světlo brzo dohoří, pokud je někdo znovu nerozsvítí. A za denního jasu to tak pěkně nevychází jako za noci. Hezčí by bylo zajít si sem po setmění, až vyniknou všechna ta náhrobní světélka a duchové zemřelých díky nim načas oživnou. Tak ožívá tátův duch každé noci doma v obýváku, vylákán ven z fotografie mihotavým světélkem elektrické svíčky.


Večer nastal rej světlušek. Tito živočichové zažíhají své lampičky po setmění, když je ještě trochu vidět, ale zhasínají je a jdou spát, když je ta největší, nejneprůhlednější černá tma. Tady si příroda nádherně protiřečí a mně se zdá, že je v svém protikladu právě tehdy nejhezčí. Koukal jsem na ten tichý, tajuplný bludičkový bál pobaveněji a snad i dětštěji než teď čumějí kdesi daleko blbí lidé na "bednu". Jedna z živých lucerniček přistála dokonce na moskytiéře a vyzařovala i tam svůj protiřečný svit. Tak jsem usnul. A ona? Kdo ví...


Po setmění se kdesi spustilo zase obvyklé prázdninové "naklepávání řízků" - zdaleka se nesoucí a žel slyšitelná lidská pahudba vypouštěná pod širým nebem. Ani nevím, zda srnec, který se potmě zatoulal až k mému stanu, pokřikuje kvůli té pahudbě, anebo kvůli světlu z mého kapesního počítače, do něhož si právě teď zapisuji své zážitky a myšlenky.


Po setmění se odkudsi z luk a polí ozýval křepelák s tím svým "pět peněz, pět peněz". Toto jeho monotónní frázované volání by mohlo sloužit jako psychodiagnostická pomůcka. Je nesporně zajímavé, že lidé slyší v tomto bezeslovném zvuku právě cosi o penězích. Jiní v tom slyší pro změnu zase "pojďte žít, pojďte žít", jako kdyby ten ptáček sám zval lidi k žatvě, jež by mu zničila hnízdo. Nevyzývá je ani k životu, spíše ke smrti. Já v tom křepelčím volání alespoň slyším něco zcela jiného, totiž "chcípněte, chcípněte".


Po setmění začaly řádit stíhačky. Rámus je tak silný, že mi zaléhají uši a bubínky div nepraskají. Dohání mě to k šílenství. Nevím, co mám dělat, protože vydržet se to nedá. Marně spílám nebesům. Oni neslyší. I kdyby slyšeli, nedbali by. Toto je všem jedno, na tento rámus si nikdo nestěžuje. Velice dobře chápu, na co to je; že to nemá nic společného s nějakou směšnou "obranou země"; Já vím, proč to dělají: - to aby nebylo úniku; aby to ani v přírodě nebylo jiné než ve městech; aby misantrop nemohl před lidáky uniknout nikam, ani do přírody, kde mohl odpradávna nalézt klid, samotu a hlavně ticho. Nyní už i toto poslední útočiště zničili. Není úniku před lidáky. Proto nezbývá než zničit lidstvo. Jsem zapřisáhlým nepřítelem lidstva. Dokud lidstvo nevychcípá, nebude na Zemi pokoj. Smrt lidem!


Takto přelidněno, co letos, tu nikdy nebývalo - zvláště ne po setmění. Horší se to, horší. Za chvíli už nebudu mít kam se vrtnout, kde se v klidu a o samotě projít. Že to nejde ve dne, na to jsem si už lidužel zvyknul, ale nemít od lidí pokoj ani po setmění daleko za městem, to je vrchol hnusu, na který si zvykat nemíním.


Usínal jsem za vzteklého řevu čoklů, jenž zazníval zvenku z ulice. A pak jdi, vyznavači klidných procházek, jdi se projít po setmění někam ven! To aby sis s sebou vzal hůl či rovnou samopal, protože na ulici není bezpečno. Je to hrůza, co se někdy zvenku ozývá za zvuky! Až jde z toho strach! A to jenom proto, že se nějaký chudák opozdil a narazil na některou z četných hlídek samozvaných bachařů se vzteklými psy. Jako v gangsterské čtvrti. Jako za stanného práva, kdy platí zákaz nočního vycházení. Výjimečný stav vyhlášený vojenskou juntou sice není, ale prakticky je to totéž. Ven se stejně nedá jít a užít si to bez nepříjemných setkání a zážitků.


I v noční džungli je člověk ve větším bezpečí než po setmění v džungli velkoměsta.


Po setmění - a nejen po setmění - je již pomalu o strach vyjít ven na ulici. Ihned vás totiž zlostně napadne jedna z mnoha hlídek psohlavců. Výjimečný stav sice teoreticky neplatí, zákaz vycházení také nebyl oficiálně vyhlášen, ale ty neustále obcházející psohlavé hlídky samozvané domobrany, státem tiše trpěné a podporované, se již o praktické naplnění stanného práva postarají samy.


Vycházet z domu po setmění a beze zbraně bude životu nebezpečné. Všude teror a strach a hnus z Člověka. Konečná anarchie lidského rodu se stane skutečností.


Procitl jsem až večer po setmění. Déšť ustal. Všude po lese je božské ticho, přerušované jen pravidelným rytmem skapávajících krůpějí deště se stromů. Kdesi se ozývá teritoriální volání sýce rousného. To je novinka ve zdejším polesí; musel se přistěhovat teď někdy nedávno. Je to příjemné a příhodné ozvučení noci. Ulice jsou naštěstí pusté, a tak už dnes nic nezkazí mou skvělou náladu. Takhle by to mělo být pořád.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:
https://sites.google.com/site/misantropuvfilosofickyslovnik/home

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm